Promítací stěna se rozsvětlila v přestávce před dalším obrazem.
Jan se na chýlil k Petrovi, který seděl tiše, bez pohnutí. Spatřil v jeho očích potlačované slzy. Sevřel mu přátelsky rameno. „Měl bys Vítovi závidět,“ řekl účastně. „Měl nejkrásnější smrt, jakou si kdo může přát, položil život za záchranu celého lidstva!“ Petr beze slova přikývl. Jan má pravdu, přemýšlel, jeho prastrýc Vít Borský byl průkopníkem slavného zápasu o záchranu světa. Zahynul, avšak dílo, na němž spolupracoval, se zdařilo. A nejen v Atlantiku, kde potom jiné hlubinné ponorky pokračovaly v práci lodi Pierre Curie, ale i na dně Tichého oceánu. Ponorka D. I. Mendělejev úspěšně prorazila dno kurilského příkopu a za její první sondou následovaly další. Jiné ponorky zdolaly nebezpečí, které hrozilo pod ostatními tichomořskými příkopy. Za necelá dvě léta bylo navrtáno přes sto sond a jen jednou se opakoval tragický případ lodi Pierre Curie na ponorce Svante Arrhenius. Tentokrát však si nezachránil život ani jediný člen posádky.
Na to všechno myslel Petr a jeho pocit lítosti nad předčasnou smrtí Vítovou znenáhla mizel. Už jen prchavě se ozval při vzpomínce na poslední slova, která Vít pronesl, než sestoupil z paluby do ponorky: „Svět je krásný a život také!“ Petr se probral ze svého zadumání a začal naslouchat rozhovoru kamarádů. Přeli se o to, za jak dlouho by bylo došlo ke katastrofě, kdyby nebyly zasáhly hlubinné ponorky. Názory se různily a jeden z hochů dokonce mínil, že snad všechna ta ohromná práce byla zbytečná a že by k světovému výbuchu a k potopě po něm následující nebylo vůbec došlo. Petr si vzpomněl, že jeho otec dospěl kdysi k podobnému závěru. Připustil velkou sopečnou činnost — ta ostatně byla nepopiratelná —, ale nesouhlasil s teorií Jolyho, že dojde k poklesu pevnin do ohnivé propasti a k světové potopě. Sám se s ním o to několikrát přel; Málo se mu, že tento otcův názor snižuje hrdinství prastrýce Víta, a už z tohoto citového důvodu s ním nesouhlasil.
Chtěl se vmísit do diskuse svých druhů, ale pokračování filmu mu v tom zabránilo. Na stěně se objevila skalnatá jihoafrická krajina, pokrytá tu a tam zelenými plochami husté trávy, s ostrůvky neproniknutelných trnitých křovin a s ojedinělými nevysokými citlivkovými stromy, jejichž koruny se podobaly zvonům obráceným k nebi. Obraz se posunul dopředu a otevřel pohled na rozlehlý tábor s četnými buldozery, jeřáby a vrtnými stroji. Bylo tu vidět jen málo lidí, stroje nahrazovaly v té době už téměř úplně jejich práci. Nový záběr ukázal plot z dvojitého drátu, napjatého na lesklých izolátorech. Ohraničoval tábor v širokém okruhu, malé stádo slonů, které se k němu zvolna přiblížilo, spásajíc cestou vrcholky citlivek, záhy se přesvědčilo, že tyto tenké pavučiny, přehrazující jejich cestu, jsou vážnou překážkou, kterou není radno podceňovat. Starý mohutný samec s nalomeným klem a s potměšile se blyštícíma očkama vztáhl pohrdavě chobot, aby si uvolnil cestu touto nicotnou závorou. Velká bílá tabule s klikatými blesky jej mohla varovat, kdyby její výstraze byl mohl porozumět. Ale obrovský tlustokožec ani neměl čas věnovat jí pozornost. Jeho dlouhý šedý pohyblivý chobot byl od drátu ještě hezky daleko, když šlehla klikatá fialová jiskra.
Slon vyrazil bolestný řev a ustoupil o krok. Jeho chobot visel jako ochrnutý a v místě, kde ho zasáhl elektrický oheň, černal se pruh spálené kůže. Stádo se nerozhodně zastavilo v uctivé vzdálenosti od drátů nabitých elektřinou a pohlíželo na svého vůdce. Ten se nemínil vzdát. Couvlo několik kroků a pak s krátkým zlostným zařváním vyrazil proti křehké hradbě. Setrvačnost rozběhu přenesla těžké tělo přes začarovaný kruh. Oba silné ocelové dráty praskly jako tenká nit, ale slon naplno zasažený elektrickým proudem napětí 5000 voltů zhroutil se mrtev hned za prolomenou hradbou. Stádo odpovědělo na jeho pád poděšeným řevem, déle však nečekalo. Sloni se podivuhodně obratně otočili a krátkým těžkým klusem opustili místo, kde zahynul jejich vůdce.
O několik minut později se přihnali k místu, kde ležel mrtvý obr, dva muži na motorkách. Jeden z nich byl malé postavy, žluté tváře a jako trnka černých, šikmých očí, druhý vysoký, kostnatý, s jasně rudým vlasem. Mluvili spolu podivnou směsí výrazů pocházejících z nejrůznějších jazyků, z které se počínala rodit světová řeč lili.
„Tohle bude pečeně, Li Wangu!“ prohlásil nadšeně rudovlasý dlouhán.
„Jedl jsi už někdy v životě smažené telecí nožičky, kamaráde? Jestli ano, tak tohle je ještě desetkrát lepší. Sloní tlapy pečené na rožni! A což teprve chobot! Dal bych za to všechna jídla na světě!“
„Je to stejně dobré jako malý vykrmený tlustý pes?“ tázal se dychtivě Číňan, který se při jeho nadšené chvále sloní pochoutky mlsně olizoval.
„Brrr, pečený pes, máš ty nápady!“ otřásl se nechutí jeho druh Irčan Paddy O'Moore.
„Kdo nejedl vykrmeného pečeného psa, neví, co je dobrého!“ tvrdil v pevné víře Li Wang. Za tohoto rozhovoru si oba natáhli tlusté kožené rukavice, vyložené izolační hmotou z pružného plastiku, a dali se do práce. Velkými kleštěmi záhy spojili přetržené dráty a spoj utužili řádným sletováním.
„Tak to bychom měli,“ řekl spokojeně Paddy, když uložili všechny nástroje do příruční kabely, připevněné k rámu motorky.
„Ale ty dobré věci tu nenecháme, viď?“ ujišťoval se Li Wang. Ukázal na mrtvého tlustokožce.
„Jsi ty ale chytrá hlavička, Li Wangu!“ posmíval se Paddy. „Rozum dá, že je tady nenecháme. Pro koho, pro hyeny a šakaly? Supi se už beztak začínají sletovat!“ Ukázal k nebi, kde podobni černým tečkám pomalu kroužili bystroocí ptáci, zdravotní policie afrických pustin, rychle odstraňující zdechliny. Montéři nebyli k takové práci vyzbrojeni, a proto je stálo trochu námahy velkým zavírákem Paddyho O'Moora odříznout mohutné konce sloních končetin a chobot.
Zabalili svou kořist do trávy, přivázali ohromný ranec k Číňanově motorce a ujížděli do tábora.
Vedoucí inženýr Nor Bjerkness vyslechl se zájmem jejich hlášení.
„Sloní stádo na úpatí Dračích hor, kdo by to byl před sto lety řekl?“ pravil. „Už koncem devatenáctého století byli v Kapsku vyhubeni a stáhli se daleko na sever, až skoro k veliké řece Zambezi. Stačilo, že je pár desítek let nikdo nepronásledoval a vrátili se zase na jih. Doufejme, že nám nebudou už trhat elektrickou hradbu z drátů. Jsou chytří a mají svoje vlastní zpravodajství. Tohleto stádo jistě uvědomí zakrátko všechny své druhy v okruhu sta mil o nebezpečí, které na ně číhá v těch tenkých drátech.“
Přijal s úsměvem návrh Paddyho na táborák s pečenými sloními tlapami. „Mohli bychom jím oslavit desátý kilometr náčelníku,“ navrhoval ryšavý Irčan. Inženýr zvážněl. „Hrom aby do desátého kilometru, Paddy!“ řekl mrzutě. „Už dva dny se pohybujeme v tak tvrdé skále, že jsme za tu dobu zlámali víc vrtáků než za celé dva předchozí týdny. Půjde-li to takhle dále, budeme muset zastavit práci, dokud nám nedojdou náhradní vrtáky z Kapského Města. Dnes asi desátý kilometr sotva dotáhneme!“ Při pohledu na zklamaný obličej Li Wanga neubránil se úsměvu. „Paddy má pravdu, tvrdí-li, že se téhle pochoutce nic nevyrovná,“ pravil. „Jedl jsem v Číně tvého vykrmeného tlustého psa, Li Wangu, a uznávám, že je to znamenitý pokrm, ale sloní chobot je přece jen o hezkých pár procent lepší. Nic si z toho nedělej, že ho dnes neochutnáš, Pitt ho dá do lednice a o nic nepřijdeš. Zítra nebo pozítří bude stejně dobrý jako dnes!“ Číňan se zatvářil mrzutě, ale neodporoval. Odevzdali sloní maso kuchaři Pittovi a odešli za svou prací. Posádka Bjerknessova tábora byla nečetná. Skládala se z tuctu mechaniků a montérů, dvou inženýrů, černého kaferského kuchaře Pitta a tří pomocných zaměstnanců.
Pocházela většinou z mezinárodního sboru Vrtné služby, jen inženýr Van Wlyck a kuchař byli místní jihoafričtí usedlíci. Takových táborů jako jejich bylo v oné době několik tisíc. Byly roztroušeny po celé zeměkouli, od severního pobřeží Ellesmerovy země až pod jižní pól, od Skalistých hor a Kordiller až po Nový Zéland. Vznikly jako přirozený důsledek určité etapy civilizačního vývoje, jejíž počátek tvořily hlubinné oceánské vrty.
Začalo se s vrty, které měly jen půl metru v průměru, ale dosahovaly už znamenitých hloubek 25 až 30 kilometrů. Technika vrtů se stále zdokonalovala a v několika letech se podařilo rozšířit průměr vrtné šachty na jeden metr a pak i na půldruhého metru. Tehdy přišlo několik geofyziků současně na nápad nahradit hlubinnými šachtami atomovou energii, jejíž zásoby surovin byly tak neočekávaně ztenčeny katastrofou na pobřeží jihopolární pevniny. Skutečně také v hlubinných studnách se skrývaly nepřeberné zásoby tepelné energie, pocházející z radioaktivního záření. Stoupání teploty s hloubkou bylo podle povahy horniny velmi rozdílné, teplota na dně šachty 25 km hluboké však nikdy nebyla nižší než 1000 stupňů Celsia. Časté byly i případy, kdy dosahovala dvojnásobných hodnot.
Stačilo tedy hnát vzduch kompresory do těchto hlubin, kde se rychle ohříval a vracel se obohacen o energii, která mohla pohánět mohutné turbogenerátory. I v průměrném terénu, kde stoupala teplota jen o jediný stupeň na každých 25 metrů hloubky, stačila hlubinná studna, pracující s vteřinovým příkonem 500 krychlových metrů vzduchu ohřátého na 1000 stupňů Celsia, dodat za rok 330 miliónů kilowattových hodin energie. Každá studna se výkonem vyrovnala atomovému — reaktoru středního typu, třicet studní dodávalo stejné množství energie jako všechna vodní díla postavená v Československu do konce dvacátého století.
Vrtný tábor na úpatí Dračích hor měl za úkol vyhloubit studnu, která by dodávala energii potřebnou pro zřízení velké vodní přehrady na horském přítoku řeky Oranje. Účelem vodního díla bylo získat celoroční zásobu vláhy, která promění step v úrodná pole. Hlubinná studna měla potom nově osídlenou oblast zásobovat energií. V době, kdy se sloní stádo pokusilo o nájezd na tábor, navrtala Bjerknessova družina právě desátý kilometr a nálada v táboře byla povznesená.
Sloní pečeně se však Li Wang toho dne nedočkal, desátá rudá značka stále ještě neproběhla ústím mohutného hnacího stroje do temných hlubin vrtu. A tak byla každodenní večeře z konzerv. Li Wang nespokojeně bručel, je však třeba říci, že neprávem. Konzervy už dávno ztratily nepříjemnou jednotvárnost, byly mnohem dokonalejší než výrobky dvacátého století a ničím se nelišily od čerstvě upraveného jídla, ani chutí, ani vzhledem, ani výživnou hodnotou. Pokrm připravený podle nejlepších kuchařských předpisů byl vzduchotěsně uzavřen v plechovkách, plněných sterilizovaným vzácným plynem argonem, jehož přítomnost zaručovala, že v nich nemůže dojít k žádným dodatečným chemickým pochodům. Po uzavření probíhaly plechovky na běžícím pásu kuželem silného radioaktivního záření, které v nich dokonale vyhubilo všechny mikroorganismy. Taková konzerva musela vydržet stovky let, aniž se její obsah sebeméně porušil. Konzervy měly dvojité stěny, do úzkého prostoru mezi ně byla vložena chemická látka, která se na vzduchu silně ohřála. Stačilo navrtat vnější obal konzervy a vpustit k chemikálii vzduch, za několik minut byl obsah konzervy náležitě horký. Tak mohli mít lidé teplé jídlo, kdykoli potřebovali, jak mezi polárními ledy, tak i v afrických a asijských pouštích, aniž musili s sebou vléci nepříjemnou přítěž paliva.
Tentokrát se Bjerknessova družina rozešla po večeři dříve než kdy jindy. Všichni byli jaksepatří unaveni a toužili po odpočinku. Dva muži odešli na noční směnu k vrtnému stroji, ostatní se odebrali na lůžka. Ve společné ložnici zavládl záhy klid, rušený jen hlasitějším oddechováním některého spáče a tichým bzučením větráků, vhánějících svěží noční vzduch do nízké dusné místnosti.
Usnuli všichni mimo Li Wanga. Byl to hodný, tichý člověk a pilný pracovník, oblíbený u svých druhů. Měl snad jen jednu větší chybu, nikdo však mu ji nezazlíval. Naopak, mlsnost Li Wangova byla pramenem zábavy Bjerknessovy družiny a poskytovala zvláště Paddymu záminku k častému škádlení. Jeho drobné žerty nijak nekalily vzájemné přátelství a Irčan za ně odškodňoval Li Wanga tím, že mu často nabídl svou porci jamu nebo kompotu, pokrmy, které Li Wang nad jiné miloval. Klidně oddychující Paddy, pohřížený do spokojeného, spánku, ani netušil, že se na úzkém lůžku nad ním jeho přítel obrací z boku na bok a nemůže oka zamhouřit.
Jakže to říkal vedoucí inženýr? vzpomínal Li Wang. O hezkých pár procent lepší než vykrmený tučný mladý pes upečený podle starých čínských předpisů! Vidina vábného pokrmu ho neopouštěla ani na chvíli. Desátý kilometr — to bude jistě už zítra. Ale do zítřejšího večera je nesnesitelně dlouho! Sloního masa je tolik, že nikdo nepozná, zmizí-li z něho kousek, postačující jeho touze. Ostatně je to kořist jeho a Paddyho, oni sloní maso přivezli. Nebude na tom nic špatného, upeče-li si z něho kousek ještě teď v noci sám pro sebe.
Naopak, poslouží tím jen ostatním; vyzkouší, jak maso připravit. Pitt by si s ním stejně nevěděl rady, vždyť to ani žádný pořádný kuchař není. Paddy má pravdu, když si ho dobírá.
Když se těmito úvahami vyrovnal s vlastním svědomím, posadil se Wang na lůžku, rozhlédl se po společné ložnici, a uspokojen tím, co spatřil, sklouzl neslyšně jako had na podlahu. Přikrčen prošel tiše mezi oběma řadami lůžek a nehlučně zavřel za sebou dveře, které se nikdy nezamykaly. Venku byla krásná jihoafrická noc s nebem posetým jiskřivými hvězdami, ale Li Wang teď nevnímal přírodní krásy. Hvězdy mu byly vítány jen proto, že jejich záře, ničím neoslabená v čistém horském vzduchu, umožňovala dobrou orientaci a rozhled do značné dálky.
V táboře vládl klid, jen z místa, zastřeného pohledu Li Wanga malým hájem citlivek a tamaryšků, zněl tlumeně hluk vrtného stroje.
Li Wang se měl čile k dílu. Chlad lednice mu sice zmrazil ruce, ale to mu nemohlo zabránit, aby si neodřízl ze sloní tlapy, z níž Pitt již stáhl kůži, nejméně dvoukilový kus masa. Zamilovaně ho chvíli vážil v ruce, nedbaje jeho chladu, a potom se rozběhl měkkou trávou k lesíku tamaryšků a citlivek. Jeho nůž byl malý, ale ostrý jako břitva a tenké haluze nízkých podivně pokroucených stromů kladly malý odpor. Záhy měl slušnou hromádku paliva, ale nečekaná překážka ho zarazila v díle, kde vzít rožeň? Tenké pokřivené větve tamaryšků se naprosto nehodily k tomu, aby na ně navlékl těžký kus masa, a větve citlivek nebyly o nic lepší.
Chvíli stál a škrábal se mrzutě za uchem, ale záhy se rozpomenul na tenké tyče z nerezavějící oceli, které nedávno viděl ve skladišti.
Byly jako stvořeny na rožeň a Li Wang se pro ně hbitě rozběhl. Za malou chvíli byl zpět u místa, kde složil hraničku dříví. Pečlivě vyžal ostrým nožem trávu, aby nedošlo k stepnímu požáru, a láskyplně pak narazil sloní maso na rožeň. V předtuše báječné pochoutky mu co chvíli vylétl jazyk mlsně z úst. Neměl by vzbudit Paddyho a dát mu ochutnat? Chystal se už zapálit dříví pod masem, když ho napadlo, že to nebude nic pohodlného, držet rožeň v ruce, a že se asi ocel tak rozpálí, že ji holou rukou neudrží. Nebylo nic těžkého vyrobit rukojeť z kousku dřeva, naraženého na konec zahrocené tyče, ale nad podložením rožně si Li Wang chvilku lámal hlavu. U soudil nakonec, že se k tomu bude dobře hodit drobný šedozelený kámen, vybraný z vrtu, a neslyšně se pro něj vydal. Dbal toho, aby ho nespatřili muži u stroje, když byl nucen opustit ochranný kryt lesíka.
Nádherné souhvězdí Jižního kříže dávno již zmizelo pod obzorem, když byl Li Wang konečně hotov se všemi přípravami. Jeho ocelový rožeň spočíval bezpečně na dvou hromádkách šedozeleného kamene, hranička dříví byla pod ním připravena a čekala jen na to, že ji Li Wang zanítí. Učinil tak s vážnou tváří a začal pomalu otáčet rožněm.
Točil jím sotva pět minut a hranička dříví se teprve začínala náležitě rozhořívat, když se z masa vyvalil těžký, mastný, ohavně čpící kouř a ocelový rožeň se rozsvítil bělavým žárem. Sálalo z něho takové teplo, že Li Wang polekaně pustil dřevěnou rukojeť, která již začala doutnat. V příštím okamžiku vyrazil z masa žlutý plamen a o chvíli později z něho zbyly jen černé příškvarky, které spadly z rožně do hořícího dřívÍ. Uhasily napolo hranici, takže bělavý žár ocelové tyče tím více vynikl. Li Wang ustrnule hleděl na prázdný rožeň, ale neměL čas dlouho si jej prohlížet. Krůpěje roztaveného kovu začaly stékat do mihotavých plamínků a brzy nato se ocelová tyčka zlomila a oba její konce spadly do ohniště. Ačkoli ležely přímo v plamenech uhasínající hranice, jejich bělavý žár v příští minutě již vybledl a zmizel pak docela.
Tato podivná příhoda zapůsobila na Li Wanga tak mocně, že zapomněl na všechnu opatrnost a vyburcoval celý tábor. O chvíli později se tísnili všichni — vyjma hlídku u stroje — kolem jeho zničeného rožně. Byl už nadobro vychladlý a šel z ruky do ruky.
„To je nesmysl, tahle ocel taje až při patnácti stech stupních a Li Wangova hranice mohla dát stěží sedm set,“ prohlásil inženýr Bjerkness.
„Nesmysl to je, ale přesto ocel roztála, to nemůžete popřít,“ poznamenal Van Wlyck. Dlouho nad tou záhadou debatovali, až nakonec Bjerkness rozhodl, že je nejvyšší čas dospat zbytek noci a že se ráno budou zabývat celou věcí znova. Neobyčejná příhoda uchránila Li Wanga před pokáráním a brzy nato spali všichni, i Li Wang, kromě Bjerknesse. Vytušil záhadu ještě dříve než nebe nad Dračími horami svitlo novým dnem.
Rychle se umyl a oblékl a vyšel potom k místu, kde si Li Wang hodlal připravit svou noční pochoutku. Ze skladiště si vzal ocelovou tyč, přesně takovou, jako byl Číňanův rožeň. Kromě ní nesl s sebou ještě ampérmetr, izolovaný kabel a malou krychli z polystyrénu, izolační plastické hmoty. Tyč položil přesně do stejné polohy, v jaké ji umístil v noci Li Wang, takže se jedním koncem opírala o hromádku drobného šedozeleného kamene, druhý konec pak podložil polystyrénovou krychlí a omotal jej obnaženým koncem měděného vodivého drátu, jehož druhý konec utáhl do jedné svorky ampérmetru. Druhou svorku měřicího přístroje spojil vodivě se zemí a nato stiskl knoflík, kterým se přístroj uváděl v činnost. Ručička ampérmetru ihned opustila nulu, na které tkvěla, a pomalu se pohybovala k číslu 20, na němž se po krátkém kolísání ustálila. Ocelovou tyčí probíhal proud s intenzitou dvaceti ampérů a po malé chvíli z ní začalo stoupat teplo, svědčící o tom, že se v ní elektrická energie mění v tepelnou.
Bylo tomu přesně tak, jak to za bezesné noci vytušil! Vzal prázdnou bedničku bez víka a přiklopil jí hromádku kamene, aby na ni nepadalo denní světlo. Ručička ampérmetru se začala pomalu vracet k nule. Potom přístroj vypnul a ručička klesla úplně na nulu. Odstranil všechno a zvedl z malé hromady kousek kamene. Byl zelenošedý s ostrými krystalickými hranami a připomínal křemen, který byl nějakým způsobem zbarven. Věděl přesně, co má v ruce, polovodič podivuhodných vlastností, překonávající vše, co až dosud věda znala.
V tomto nepatrném úlomku existovala nesmírná spousta elektronů natolik uvolněných od atomových jader, že nepatrný impuls zvenčí je stačil vyloučit v tak hustém sledu, že vznikl elektrický proud s intenzitou mnoha ampérů. Tím impulsem mohl být světelný paprsek nebo i neviditelný paprsek beta radioaktivního záření.
U snídaně hovořil o svém objevu s Van Wlyckem. Rozpomínali se na první počátky výzkumu polovodičů, od nichž uplynulo už tolik let. Zájem fyziků se soustřeďoval v polovině dvacátého století na germanium, křemík a antimonid hliníku. U všech těchto tří látek našli uvolněné elektrony schopné vytvořit elektrický proud, avšak jen s velmi slabou intenzitou. Teoreticky však měly tyto polovodiče umožnit až třiceti procentní využití sluneční energie. Už v polovině dvacátého století se snilo o „kapesních elektrárnách“, v nichž miniaturní blok polovodiče bude pod účinkem paprsků beta radioaktivního stroncia uvolňovat elektrický proud vysoké intenzity. Ale praktické pokusy vedly jen k mizivě malému výtěžku milióntiny wattu! Ani v dalších letech se nedosáhlo podstatného pokroku, ačkoli se podařilo za vysokého tlaku a teploty pěti tisíc stupňů vyrobit zvláštní taveninu skládající se ze všech tří uvedených látek. Křemíku bylo nejvíc a tvořil základní hmotu, která skutečně poskytla elektrické proudy překvapující intenzity, blížící se snům fyziků z roku 1950. Ale výroba této podivuhodné hmoty byla tak nákladná, že vyžadovala mnohem víc energie, než byla hmota potom s to dodat.
„Zdá se, že nám tu příroda ušetřila práci a že ve své podzemní dílně vyrobila polovodič úžasných vlastností,“ podotkl Van Wlyck.
Bjerkness rychle něco počítal pomocí malého otáčivého logaritmického pravítka. „Myslíte, že by se na to bylo přišlo nebýt Li Wangovy mlsnosti?“
Bjerkness k němu roztržitě vzhlédl od svých výpočtů. „Co to říkáte? Ach tak! Jistě by se na to bylo přišlo, náhoda může objevy jen uspíšit, mají svoji zákonitost a ta na náhodě nezávisí. Nezapomeňte, že nerosty ze všech hlubinných vrtů se zkoumají po všech stránkách. Zdá se, že náš nález je první toho druhu. Pošlu jej hned přes Durban do Káhiry k chemickému a mineralogickému rozboru, ačkoli se dá tušit, co v něm asi je. V podstatě to bude krystalický křemík, který na povrchu nikdy nenajdeme, se stopami jemně rozptýleného germania a antimonidu hliníku nebo snad ještě nějakých dalších prvků a sloučenin. Co zaráží, je úžasné množství volných elektronů, které úplně připomínají umělou látku, vyrobenou s takovou potíží a s tak velkým nákladem v laboratoři. Zdá se, že je ve zdejším vrtu v hojnosti.“
„Příroda vždy pracuje s nadbytkem,“ přerušil ho Van Wlyck. Bjerkness netrpělivě mávl rukou. „Podívejte se jen na tenhle hrubý první výpočet!“ Podal inženýrovi přes stůl hustě popsaný papír.
„Je-li tento výpočet správný, bude jediný gram nerostu dodávat po celou minutu proud elektřiny s intenzitou jednoho sta ampérů, ozáříte-li jej čímkoli a umístíte-li jej do vodivého proudokruhu!“ Van Wlyck přelétl výpočet jediným pohledem a přikývl. „Otázka je, kolik té báječné látky vrt v sobě chová a najde-li se také jinde,“ podotkl.
Opustil barák a venku začal pátrat po vývrtech a po obdivuhodném nerostu, který Bjerkness, dobrý latinář, hned pokřtil podle hloubky, v níž byl nalezen, na penitin. Zjistil, že na něj narazili těsně před desátým kilometrem a že leží roztroušen v přímém okolí baráků v objemu nejméně jednoho sta krychlových metrů. Rozpoznal se snadno od černošedé skvrnité žuly svou jednotnou šedozelenou barvou. Bjerkness dal neprodleně rozkaz k jeho zabezpečení na zvláštní skládce, nad kterou urychleně vztyčili ochranný kryt z plastické neprůhledné hmoty. Chtěl chránit penitin proti přístupu světla, o němž soudil, že zbytečně rozptyluje jeho volnou elektřinu. Pozdější pokusy Bjerknessův názor potvrdily.
Tak byl objeven nový úžasně bohatý zdroj energie, čerpané z hmoty tentokrát přímo v podobě energie elektrické. Pocházel z vnějšího lehkého obalu atomu, nikoli z jeho hutného jádra, jak se to dělo v atomových reaktorech. Vrt v Dračích horách nedospěl ani v pětadvacetikilometrové hloubce k spodní hranici penitinové vrstvy.
Byl sice zařízen podle původního plánu jako hlubinná šachta dodávající tepelnou energii, ale dříve než bylo jeho vybudování skončeno, poslala Světová technická rada do oblasti Dračích hor silný sbor odborníků s příslušnými stroji. Měli navrtat několik set úzkých pokusných sond, které postupovaly velmi rychle a jejichž účelem bylo zjistit rozsah penitinové sloje.
Výsledek předčil očekávání. Bylo zjištěno, že penitin se tu vyskytuje všude, v oblasti mající nejméně pět set čtverečních kilometrů, v hloubce od devíti do třiceti kilometrů. Jeho zásoby byly odhadnuty na několik tisíc krychlových kilometrů a na deset bilónů tun. Lidstvo tu mělo nesmírnou zásobu elektrické energie, kterou bylo možno uvolnit nejjednodušším způsobem na světě bez jakýchkoli nákladů.
Vystačí mu jistě p.a dlouhá staletí, tím spíše, že brzy nato byl na Ellesmerově zemi v severní polární oblasti ohlášen nový nález penitinu, který svým rozsahem nijak nestál pozadu za africkým ložiskem.