Do zšeřelé místnosti zazněl příjemný, klidný hlas komentátora.
Uváděl další část filmu.
Bylo zajímavé, že ačkoli si v polovině dvacátého století nejbystřejší teoretikové atomové fyziky lámali hlavu nad tajemstvím sil vládnoucím v atomovém jádře a ostatní svět očekával od jejich práce ráj na zemi, následující dvě století se vrátila od těžkého atomového jádra k jeho lehkému elektronickému obalu, a potom dokonce od atomu k molekule, která je svazkem dvou a více atomů. Kterýsi vtipný vědecký kritik to přirovnal k cestě od tisícikoňového elektromotoru k dětskému mlýnku, poháněnému vodou, a jeho příměr nebyl skutečně tak fantastický, jak se na prvý pohled zdálo. Ve skutečnosti atomové jádro všech těžších prvků představovalo nesmírný zdroj utajené energie, a v elektronech, téměř dvou tisíckrát lehčích, bylo této energie mnohem méně. A přesto penitin, který ochotně elektrony uvolňoval, zásobil lidstvo ohromnou a téměř nevyčerpatelnou energií. Pouhý kilogram této podivuhodné hmoty postačil k mnohahodinovému pohonu velmi výkonného elektromotoru.
Podobný rozdíl, třebaže značně menší, je mezi vazbou částic atomového jádra a mezi vazbou atomů v molekule. Síly poutající atomy do molekulárního celku jsou neobyčejně malé proti silám, které poutají dohromady stavební kameny atomového jádra, protony a neutrony. A přesto tyto síly dodávaly hmotě nesmírné odolnosti vůči všem útokům, které člověk proti ní vedl. I v nejjednodušších případech, kdy se lidé snažili jen o změnu skupenství hmoty, musili vynaložit veliké úsilí, aby dosáhli cíle. Když šlo o to, změnit pevné skupenství vody v kapalné, to jest roztavit led, bylo nutno dodat každému gramu ledu velké množství tepelné energie, plných osmdesát kalorií. Ještě nákladnější byla změna kapalného skupenství ve skupenství plynné, výroba páry z tekuté vody, tu přišel každý gram páry téměř na pět set kalorií!
Za těchto okolností zůstávaly všechny veliké plány na přetváření přírody ve světovém měřítku pouhým snem spisovatelů vědeckofantastických románů. Nebylo prostě žádné schůdné cesty, kterou by byli mohli lidé nastoupit a která by je byla dovedla k roztavení polárních ledovců, k zúrodnění neplodných pouští, jako byla Sahara, Gobi a australské vnitrozemí, a k vysušení zbytečně velikých oceánů.
A přece potřeba nové orné půdy byla čím dále tím naléhavější. Ve světě, z něhož vymizely války, hlad a většina nemocí, hlavní překážky. rozvoje lidstva, počet obyvatel rychle rostl. Z půltřetí miliardy, kterou měl v polovině dvacátého století, stoupl brzy již na pět miliard a očekávalo se, že se toto číslo za necelých sto let zdvojnásobí.
I když se podařilo neobyčejně zvýšit rostlinnou produkci především tím, že věda stále zvyšovala procenta sluneční energie využitá k tvorbě rostlinné hmoty, zdála se již dosti blízká budoucnost hrozivou.
Volání „Chléb pro příští generace“ stalo se heslem dne, heslem stále naléhavějším a neúprosnějším, vybízejícím k úpornému zápasu s přírodou, k boji předem prohranému, neopatří-li pro něj věda nové zbraně.
Neočekávaný obrat v této situaci, která se stále přiostřovala, přinesl rok 2133. Jako každý rok sešla se 1. srpna Světová komise vědeckého plánování, aby rozdělila témata vědeckých úkolů pro příští rok. Fyzikálněchemická sekce plánovací komise omezila počet ročních úkolů na 222.
V tomto počtu byly zahrnuty úkoly z nejrůznějších fyzikálněchemických oborů, od termodynamiky až po radioaktivitu. Byly to úkoly různého teoretického i praktického významu a úkol nazvaný „výzkum rotační a vibrační energie jednoduchých molekul“ patřil rozhodně mezi méně významné. V diskusi nechyběly dokonce hlasy vyjadřující podiv nad tak starou a mnohokrát již přibranou tematikou a velké světové fyzikálněchemické ústavy, moskevský, leningradský, berlínský, pařížský, londýnský a newyorský, projevily naprostý nezájem o tento úkol. Zdálo se již, že bude škrtnut z programu výzkumu v příštím roce, když profesor Bartošek, vedoucí pražského fyzikálněchemického ústavu, projevil ochotu ujmout se ho.
Bylo zvykem, že se k řešení výzkumných úkolů vytvářely kolektivy složené z nejlepších odborníků celého světa, které potom rok i déle pracovaly v ústavu, jenž byl pověřen příslušným úkolem. Ale na otázku předsedy sekce, koho si bude přát ze zahraničních odborníků, odpověděl profesor Bartošek, že vystačí s vlastními pracovníky. Byl zkušený organizátor a znal dobře své lidi. Hned po poradě nadiktoval své sekretářce příslušné pokyny. „To je úkol jako stvořený pro doktora Klouzala,“ prohlásil.
Doktor Klouzal byl muž středních let, neobyčejně rozvážný v pohybech, řeči i práci. Přidělený úkol přijal s bručením, že je to zbytečná retrospektiva, že už to všechno dávno bylo vyřešeno, a po celé dvě hodiny se snažil dokázat svému představenému, že by mohl s takovým kolektivem trávit čas daleko užitečnější a nadějnější prací. Profesor Bartošek ho dlouho poslouchal, násilím krotil svůj vznětlivý temperament, až se konečně neudržel a vybuchl, že o úkolu bylo rozhodnuto v daleko odpovědnějším kolektivu, než je jejich ústav, a že je zbytečné o jeho závažnosti debatovat. Nato si Klouzal pohodlně vyklepal vyhaslou lulku do Bartoškova malého cigaretového popelníku z mořské lastury — čin, který Bartoška nepřestal zlobit za celá ta léta, co pracoval s Klouzalem —, rozvážně si lulku znovu nacpal, zapálil ji profesorovým elektrickým zapalovačem, pomalu vstal, povytáhl si kalhoty a neochotně prohlásil, že se tedy do toho dá. „A zapněte si, prosím vás, pás u pláště, chodíte jako utržený!“ domlouval mu profesor, když se jeho spolupracovník už obrátil k odchodu. Měl Klouzala rád a nadevše si cenil jeho poctivé práce, ale zlobily ho nekonečné a mnohdy bezúčelné debaty, které byl Klouzal kdykoliv ochoten zapřádat. O chvíli později se jeho rozmrzelost nadobro rozplynula a ochotně souhlasil, když Klouzal žádal, aby mu byl přidělen ještě aspirant Vzdorný.
„Půjde na to od lesa,“ usmál se. V tom se nemýlil. Klouzal po velmi důkladném studiu odborné literatury rozdělil dílčí úkoly a pustil se do práce opravdu od samých základů, počínajících rentgenovými spektry krystalických mřížek. „Odbočujete od tématu, v pevné mřížce může přece jít jen o kmity atomů kolem rovnovážných poloh, ne o rotaci a kmity molekul,“ připomenul mu jednoho dne Bartošek, ale vzápětí toho litoval. Klouzal mu přednesl tříhodinový výklad o vlastnostech hmoty, a když konečně odešel, odvolán k důležité poradě, jejíž počátek zdržel o celou hodinu, byl Bartošek po delší dobu neschopen práce. Potom už moudře upustil od dalších připomínek a ponechal Klouzalovi volnou ruku.
Každého jitra o osmé konával se pohovor, při němž doktor Klouzal rozdílel denní úkoly svým spolupracovníkům. Marek, tichý samotář, zpravidla se brzy vytratil s odůvodněním, že jeho teoretická práce je dlouhodobá a nevyžaduje právě nových dispozic, ale ostatní musili trpělivě vyslechnout důkladné pokyny vedoucího. Trojlístek mladých hochů, Vozka, Jarošek a Vzdorný, měl dobré nervy a nedal si kazit náladu podrobnými příkazy a připomínkami představeného.
Jinak tomu však bylo u doktorky Bajerové. Živá, povídavá, srdečná, velmi oblíbená v celém ústavě, pozbývala často trpělivosti při nekonečných úvahách Klouzalových, který byl jejím kolegou ze studií.
Občas zvedla odevzdaně oči ke stropu — což velmi rozčililo Klouzala, když ji při tom přistihl —, občas zatěkala pohledem k oknu a zalitovala, že jeho mléčnými tabulkami není nic vidět, nebo se zadívala na štíhlé Klouzalovy prsty pohrávající si ustavičně s lulkou, a uvažovala, pocházejí-li černé rámečky nehtů od tabáku, nebo od mazadel přístrojů, v jejichž útrobách se doktor Klouzal s nesmírnou zálibou vrtal.
„Myslím, že je toho pro dnešek dost, Jeníčku, a že to hoši jaksepatří všechno pochopili, co od nich chcete,“ prohlašovala tehdy, když Klouzal překročil míru její trpělivosti. Rázně se pak zvedla a tím býval pohovor zakončen. Přes tyto drobné nepříjemnosti, jimiž si koneckonců nikdo vážně nekazil náladu, šla práce dobře kupředu.
Klouzal se s bystrou intuicí upjal k velmi staré práci ruské fyzičky Arkadjevové o zbytkovém záření. Šlo o záření, jehož kmitočet ležel mezi kmitočtem molekul a Roentgenova záření. Byl to dávno opomíjený obor fyziky a Klouzal si umínil, že ústav musí vyrobit účinný generátor tohoto záření. Jím pak chtěl ovlivnit molekulární rotaci a vibraci a proniknout tak do jejího mechanismu.
Sestavení generátoru šlo poměrně rychle, zato snahy o zvýšení jeho účinnosti narážely na ustavičné potíže. Přesto se i tak podařilo dosáhnout významných změn v molekulárním spektru a Klouzal se radostně pochlubil svými snímky Bartoškovi. Sklidil zaslouženou pochvalu a zdržel Bartoška — k jeho velkému podivu — toho dne jen velmi málo. Spěchal, chtěl vyvést na procházku svou dcerušku, malou Jiřinku, a s neobvyklým chvatem udílel pokyny trojlístku mladých hochů. Měli udělat sérii nových snímků a vyvolat je, aby byly do rána suché, musí se hned ráno proměřovat.
Hoši ho poslouchali roztržitě, jen jedním uchem, poněvadž toho dne chystali v laboratoři malou oslavu. Vozka měl svátek — jmenoval se Jiří, ale všeobecně byl znám v laboratoři pod přezdívkou „roztržitý Božetěch“, kterou mu udělil Bartošek ve chvíli roztrpčení a v týž den kupodivu slavil narozeniny i aspirant Vzdorný. Doktorka Bajerová se zúčastnila, dalším hostem byla mladá a veselá laborantka Jana, která dovedla s hochy dobře zápolit, když natropili v laboratoři nepořádek, a jako šestý byl přizván z elektrochemického oddělení asistent Slíva, hudebník a znamenitý zpěvák.
Uloženou práci vykonali hoši pod dohledem doktorky Bajerové rychle a za stálého škádlenÍ. „Nenechávejte Božetěcha vyvolávat snímky, splete si vývojku s ustalovačem a ráno bude zle!“ radil zcela vážně aspirant Vzdorný. Vozka se jen útrpně usmál a odešel s Jankou, která mu měla pomáhat, do temné komory. Za chvíli nato volali doktorku Bajerovou, aby se šla podívat, jak krásné ostré čáry vyšly a jak jsou pěkně pošinuty na spektru, kde směs obyčejné a těžké vody byla ozářena generátorem zbytkových paprsků. „Jeníček bude mít ráno radost!“ prohlásila doktorka, když si prohlédla filmy proti ozářené ploše negatoskopu. „A teď zahájíme oslavu, chci být do osmi doma u synka!“ Odešli do veliké stinné laboratoře, kde pracovali s generátorem, a rozsadili se na laboratorních židličkách. Janka roznášela obložené chlebíčky, Vzdorný naléval do kádinek červené víno a Slíva ladil kytaru. Vozka sáhl do kapsy laboratorního pláště, vytáhl z něho balíček vaty a s něžnou péčí z něho vyprostil malý lesklý krystal. Vzdorný šťouchl loktem Jaroška a ten významně mrkl na ostatní. Všichni se tvářili, jako by nic nezpozorovali, a Božetěch Vozka už otvíral ústa, aby je upozornil na výsledek své noční práce, ale potom si to rozmyslil a položil krystal opatrně za sebe na polici, na které stál generátor zbytkových paprsků. V tu chvíli se Janka postavila vedle něho a nedbale se opřela o polici. Byla tak daleko od krystalu, že na něj nemohla dosáhnout, pomohla si však dlouhou pinzetou, kterou vytáhla z náprsní kapsy laboratorního pláště. Slíva zanotoval příjemným barytonem árii o kvítku z Carmen a upoutal pozornost malého kroužku. Janka se tiše nahnula za Vozkovými zády, uchopila krystal do hrotů pinzety, opatrně jej nadzvedla, potom sňala levičkou víko z přístroje a pomaloučku pustila krystal do jeho útrob. To všechno trvalo jen několik vteřin a nikdo si toho nepovšiml kromě aspiranta, který se na Janku vesele zašklebil.
Vozka se roztržitě napil vína a potom po paměti stavěl kádinku za sebe na polici. Janka mu vzala tenkostěnnou nádobku, zpola ještě naplněnou vínem, z ruky, aby prý zase něco nerozbil, a postavila ji na malý otáčivý stolek přístroje, na nějž se stavěla nádobka s ozařovaným roztokem. V tu chvíli dokončil Slíva svou árii, prohlásil, že zpěváci jsou v nevýhodě, protože zatímco zpívají, ostatní jim snědí chlebíčky a vypijí všechno víno, a odložil kytaru na polici s přístroji.
Ani on, ani nikdo z ostatních si nepovšiml, že ji pokládá na malou polystyrénovou destičku, na které byl připevněn klíč, uvádějící generátor zbytkového záření do chodu.
Pozornost společnosti upoutal Vozka, který se s nadšením a trochou chlouby rozpovídalo své noční soukromé práci. Byl vášnivým čtenářem různých technických časopisů a stále něco vyráběl podle jejich návodů. Teď právě se horlivě pustil do konstrukce kapesní vysílačky a vyráběl do ní umělé krystaly, nahrazující elektronky.
„To je toho!“ dusil jeho chloubu Vzdorný. „Krystalové vysílače jsou stará veteš z poslední války. A tak velký krystal, jak to líčíš, Jirko, ani nejde vyrobit!“ Vozka vzplanul a začal nesouvisle a vášnivě dokazovat, že nelže a že jim to ostatně předvede. Vjel rukou do kapsy, ale vytáhl ji prázdnou. Pak se rozpomenul, že už krystal před chvílí vyndal a položil za sebe na polici. Marně však jej hledal a obrátil se rozhořčeně k Jance, která ho sledovala veselým potutelným pohledem.
„Janka krystal schovala!“ zvolal rozhořčeně. Ale Janka se urputně bránila. Stojí stále na stejném místě a tak daleko od místa, kde měl krystal ležet, že na něj nemohla dosáhnout. Doktorka Bajerová dosvědčila, že se Janka vůbec nepřiblížila k místu, jež Vozka označoval, a Jarošek její slova potvrdil. „Ale to přece není možné, vím docela dobře, že jsem ho právě sem položil,“ tvrdil urputně Vozka, ukazuje na místo nedaleko stavěcího šroubu generátoru. „Tady krystal ležel a nikde jinde!“
„A tady já stojím celou tu dobu, co si sem Jirka sedl!“ bránila se Janka. „Asi se ti to jenom zdálo, že jsi takový krystal vyrobil, Božetěchu!“ přesvědčoval ho Vzdorný.
„Nedej si kazit náladu nějakým hloupým snem a připij si s námi na svůj svátek a na mé narozeniny!“ Zvedl smířlivě nádobku s vínem do výše a stále ještě se ošívající Jirka sáhl po skleničce. Pozvedl ji Už napolo k ústům, když se náhle v úžasu zarazil.
„To přestává všechno!“ vybuchl. „Nejenže mi schováte můj krystal a pak si ještě ze mne tropíte žerty, že se mi to všechno zdálo, ale tady mi ještě k tomu někdo vypil moje víno!“ Rozhořčeně nastavoval Vzdornému prázdnou kádinku.
„Ty jsi blázen a roztržitý Božetěch, Jirko!“ zlobil se Vzdorný. „Kdo by ti vypíjel tvoje víno, když je ho tady ještě moře? Ukaž tu svou nádobu!“ Vzal do ruky Jirkovu kádinku a držel ji proti ostrému světlu zapadajícího slunce. „Samozřejmě že je to tak, jak jsem si myslil,“ pravil vítězně.
„Jirka nejenže žádné víno neměl, ale ještě ke všemu popadl někde špinavou kádinku, podívejte se na ten šedý prášek, který leží na dně! Kdybys nebyl aspoň líný a kádinku si pořádně vymyl, abychom ti do ní mohli nalít!“ Všichni se smáli vyjma Jirku, který se marně bránil a zapřísahal, že měl kádinku čistou, a že z ní dokonce už pil.
„Kdyby to bylo pravda, tak bys byl špatný kamarád!“ řekl Vzdorný přísně. „S pitím se má počkat až do přípitku oslavencům!“ Bajerová zakončila malou rozmíšku tím, že přinesla novou čistou kádinku, do které Janka nalila Jirkovi víno, a zatímco Slíva zanotoval oslavnou píseň, připíjelo se na zdraví a věčné přátelství. Hodnou chvíli potom seděl ještě Jirka zadumán. Nemohl si vysvětlit ztracený krystal a vypité víno, ale ponenáhlu byl získán veselou náladou ostatních. Než se rozcházeli, byl už v tak dobré míře, že Janka měla malou práci, když mu potají vpouštěla krystal do té kapsy jeho laboratorního pláště, o které věděla, že jí nikdy nepoužívá.
Ranní rozhovor u doktora Klouzala probíhal velmi příjemně.
Klouzal měl takovou radost ze snímků, že zapomněl na obvyklá důkladná kázání o všem, co mělo být uděláno a uděláno nebylo, a o nutnosti zrychlit tempo práce. Bajerovou to povzbudilo k vyprávění některých veselých zážitků ze včerejší oslavy. Od Janky se už dověděla, jak tomu bylo ve skutečnosti s krystalem, a prodloužená tvář Jirkova vzbudila nový smích jeho včerejších společníků.
„Vždyť jsem to věděl, že se mi to o tom krystalu nezdálo,“ prohlašoval Jirka. „Však to Janka ode mne ještě slízne,“ vyhrožoval. Doktorku Bajerovou překvapila pozornost, jakou Klouzal věnoval vyprávění o Vozkově vině. Dal si celý příběh opakovat znovu a měl potom ještě tolik dotazů, že unavená doktorka krátce prohlásila, ať se jde na to podívat do laboratoře, že tam mohou celou historii zrekonstruovat. Klouzal uposlechl. Nacpal si a zapálil lulku, na kterou předtím úplně zapomněl, a potom stál před generátorem zbytkového záření a dal si zavolat Janku — přišla s provinilým výrazem, očekávajíc výtopek — a Slívu a trval na tom, aby Slíva přinesl také kytaru, kterou měl včera.
„Ale potká-li mě Bartošek s kytarou, dostanu vyhubováno, že se bavíme v pracovních hodinách!“ otálel asistent. Klouzal ho však umlčel prohlášením, že bere všechno na sebe. To, co předvídal Slíva, skutečně se také stalo. Bartošek ho potkal, když se vracel s kytarou, a byl do té míry udiven, že šel za ním do laboratoře. Tam jeho údiv ještě stoupl, když spatřil, jak doktor Klouzal rozmisťuje účastníky oslavy do přesně stejného postavení, jaké měli včera. Janka chyběla, ale právě se vracela s vítěznou tváří s prázdnou kádinkou v ruce. „To je ta první kádinka, kterou měl včera Jirka, našla jsem ji na polici, právě ji chtěla umývačka skla vyčistit,“ hlásila. Klouzal jí vytrhl nádobku z ruky a s velkým zájmem si ji prohlížel. Bajerová mezitím stručně seznámila Bartoška s příhodami včerejšího dne.
„Až se dost nadíváte na tu špínu na dně kádinky, povíte mi laskavě, co to tady pořádáte za představení, doktore!“ řekl Bartošek nevrle Klouzalovi. Ten se nedal rušit jeho slovy a s bohorovným klidem pokračoval v prohlídce tenké šedé vrstvy, která lpěla na dně nádobky. „Co byste řekl, že to je, profesore?“ obrátil se potom zdvořile a se širokým úsměvem na tváři k vedoucímu ústavu, podávaje mu kádinku. „Špinavá nádoba, která měla být v tuto dobu už dávno vyčištěna!“ odsekl Bartošek a odmítl podávanou kádinku. Úsměv na Klouzalově tváři se ještě rozšířil.
„To není obyčejná špína, pane profesore,“ prohlásil s určitostí.
„Kdybyste odpařil červené víno, dostal byste právě takovouhle usazeninu. A já vám teď ukážu, jak tahle usazenina vznikla. Dejte, Janko, krystal přesně do té polohy v generátoru, v jaké byl včera, a někdo ať přinese novou kádinku a trochu červeného vína!“ Víno naštěstí bylo po ruce od včerejšího dne, a tak ony rozkazy byly splněny v necelé minutě. Malý kruh velmi pozorných lidí se sevřel kolem přístroje, ale Klouzal je vyzval, aby trochu poodstoupili.
„Zřejmě se chystá nebezpečný pokus,“ podotkl kousavě Bartošek.
Klouzal se na něho zahleděl nepřítomným pohledem a v rozpacích se začal škrábat na hlavě. „Počkej,“ když byl vzrušen, každému tykal, „jakpak to vlastně včera bylo? Kdo z vás zapjal klíč generátoru?“ Jednohlasá odpověď zněla, že nikdo. „To není možné, někdo z vás se ho musil dotknout!“ trval na svém Klouzal. Ale všichni houževnatě zapírali. Bartošek už začal pozbývat trpělivosti a právě se chystal kolektiv rozpustit a poslat po denní práci, když Vzdorný vítězně vzkřikl:
„Už to mám, co tu není jako včera! Slíva nedržel kytaru v ruce, odložil ji na polici!“
„Dejte ji přesně tam, kde ležela včera, a vy všichni se dívejte na kádinku s vínem,“ velel vzrušeně Klouzal a k podivu všech mluvil tentokrát rychle a bez přerušování slov. Slíva váhavě uposlechl a položil kytaru na tenkou izolační destičku s klíčem. Sotva na ní nástroj spočinul, ozval se výkřik překvapení ze všech úst. Víno v kádince, stojící na stolku generátoru v místě, kam dopadalo zbytkové záření, zašumělo a v příštím okamžiku zmizelo. Zlomek vteřiny se ještě převaloval malý obláček páry v kádince, ale pak se rozplynul i ten. Kádinka tu stála prázdná, s čistými stěnami, jen na jejím dně lpěl šedavý prášek přesně stejný jako ten, který pokrýval dno včerejší Jirkovy kádinky. Klouzal opatrně obešel generátor a otevřením klíče přerušil přívod proudu do přístroje.
„Úžasné!“ vydechl Bartošek. „Přišli jste na báječnou věc, Klouzale, vy a váš kolektiv. Bylo to, jako kdyby byl někdo vylil víno na rozpálenou plotnu, tak rychle změnila jeho voda a alkohol skupenství. To, co zbylo, je trochu taninu a cukru, které byly ve víně rozpuštěny.“ Ještě dlouho potom seděli v Klouzalově pracovně a debatovali o výkladu podivného jevu. Byl to Klouzal, jenž navrhl pravděpodobné, a jak se později ukázalo, jediné správné vysvětlení. Krystal do určité míry usměrnil zbytkové paprsky a zesílil jejich intenzitu ve směru, v němž stála nádobka s vínem, ale jeho hlavní úloha byla v tom, že účinkem záření na jeho volné elektrony pozměnil kmitočet zbytkového záření.
Ten se vyrovnal s kmitočtem molekulárních vibrací v tekutině a výsledek byl přesně stejný, jaký nastává v akustice při takzvané rezonanci neboli souznění. Jsou-li blízko sebe dvě struny stejně naladěné a rozechvěje-li se jedna z nich, rozezvučí se samovolně účinkem jejích kmitů i struna druhá. Zazpívá-li se do prázdné sklenice tón, na nějž je naladěn vzdušný sloupec, vyplňující sklenici, sklenice se rozletí na kusy. Zde se kmitočet zbytkového záření upravil krystalem na stejnou hodnotu, jakou měl kmitočet molekul, a zesílil kmitání molekul natolik, že jeho energie převýšila soudržnost molekul v kapalině a molekuly se vypařily.
Provedli ihned předběžný hrubý výpočet a zjistili, že energie, kterou tu musili dodat na změnu skupenství kapalného v plynné, je nejméně o dva řády, to jest stokrát nižší, než kdyby k tomu byli použili tepla. Bartošek, jenž měl romantickou mysl a dovedl uvažovat dopředu, odhadl okamžitě nesmírný praktický dosah tohoto objevu.
Podařilo-li se s malým vynaložením energie proměnit kapalinu v páru, nedá jistě mnoho práce proměnit též pevné skupenství v kapalné, přinejmenším prvků a jednoduchých sloučenin. Roztavení polárních ledovců a vysušení nadbytečných ploch oceánů se stalo perspektivou blízké budoucnosti. Přát srdečně Klouzalovi a jeho kolektivu úspěch, jehož dosáhli, ale nemohl se ubránit trpkosti při vzpomínce, že žádný velký ústavo tento úkol nestál a že by jej byla Světová plánovací komise málem škrtla jako naprosto podřadný a málo významný. „Nu, teď na tom bude pracovat kdekdo,“ řekl a stiskl srdečně Klouzalovi ruku. „Doufám, že aspoň na vaše jméno se při tom nezapomene!“ Nemýlil se v obou směrech. Klouzal a jeho kolektiv dostali světovou cenu I. třídy v oboru fyzikální chemie za rok 2134.
O dva roky později vyjely už lodi s velkými „Klouzalovými rezonátory“ do grónské oblasti. Z piety byla jako první operační základna zvolena zátoka pod Ďáblovým mysem, kde před mnoha lety zahynula loď Henri Becquerel při pokusu roztavit ledovec teplem uvolněným z atomových jader. Předběžné pokusy, podniknuté na alpských ledovcích, dokázaly, že Klouzalovy rezonátory jsou s to splnit požadavky na ně kladené.
Zamontovali přístroje do vrtulníků, poháněných penitinovými elektromotory, a malá letecká eskadra se vznesla nad zátoku. Letěla pomalu a nízko nad rozlehlým ledovcem, z něhož začaly okamžitě stékat ohromné ručeje vody, jakmile byly Klouzalovy rezonátory uvedeny do chodu.
Za necelou půlhodinu nesmírná masa ledu zmizela a obnažila holou šedočernou skálu. Tím však ještě úloha letounů neskončila.
Inženýři, přítomní na jejich palubě, pozměnili kmitočet zbytkového záření a šedočerný povrch žuly začal pukat a drobit se pod účinkem paprsků. Neuplynuly ani dvě hodiny a holá skála se proměnila v rozloze několika set hektarů v úrodnou prsť bohatou na živec, oblíbený rostlinami, prsť jen čekala na zrno.
Bartošek s Klouzalovým kolektivem přihlíželi z paluby elektrické lodi J. A. Komenský úžasné příhodě, která se odehrávala před jejich očima. Klouzal, zachumlaný v šátku, na hlavě beranici, opíral se o hůl a držel mezi řídkými zuby vyhaslou lulku. Na tváři měl šťastný úsměv. Vzdorný, nyní už kandidát fyzikálněchemických věd, dobíral si Jirku Vozku:
„Vidíš, Božetěchu, nebýt tvé roztržitosti, tak tu ještě stál ledovec!“ Doktorka Bajerová a Janka se daly do smíchu, ale Jirka vrtěl rozpačitě hlavou.
„Nebýt doktora Klouzala!“ řekl upřímně a ve shodě s míněním všech. „Ten celou věc správně vysvětlil!“
„To je pravda,“ ozval se asistent Jarošek. „Nebýt doktora, byl jsi dodnes přesvědčen, že ti tehdy někdo to víno vypil!“ Smích malé skupiny přehlušil na okamžik skřípání lodních jeřábů, spouštějících na prám buldozery, které měly upravit na pobřeží cesty k nově získané půdě.
Tato část filmu hochy často rozesmála. Naplnila je také oprávněnou pýchou nad úspěchem práce jejich krajanů. „A tak všichni ti lidé žijí a nejsou ani tak příliš staří, něco přes sto let. Slyšel jsem to od otce,“ rozpomínal se Petr, syn vynikajícího geofyzika. Jan s nepřítomným pohledem přikývl. Děj, který se rozvíjel před jeho zraky, silně ho zaujal a vzbudil v něm na okamžik pochybnost, zda blízká minulost, vyplněná tak gigantickými pracemi, jaké film právě předváděl, není přece jen více hodna pozornosti než dávná století, o nichž s takovou zálibou čítal a přemýšlel. Usmál se při vzpomínce na otce, chirurga, a bratra, nukleárního inženýra. Co by asi tomu řekli, kdyby se jim přiznal k svému obdivu? Prohlašovali ho stále za nepraktického snílka, jenž je šťasten jen tehdy, může-li zvedat prach pokrývající děje dávných dob.
Roztavení grónského a antarktického ledovce a zúrodnění odkrytých skal bylo jen první etapou ohromného díla, které se začalo rozvíjet s objevem Klouzalových rezonátorů. Nová území se rychle osídlovala a hlubinné studny je v krátké době zaopatřily potřebnou energií. Na místech, kudy si kdysi k smrti unavená družina kapitána Scota razila cestu hlubokým sněhem k jižní točně, rostla zlatá kukuřice a jiné obilí z půdy proteplené ohromnou sítí potrubí, napojeného na energetické studny. Sotva bylo toto dílo pod severní točnou a kolem jižní točny skončeno, přikročil svět k novému, ještě daleko rozsáhlejšímu, které neobyčejně změnilo tvář zeměkoule.
Tentokrát šlo o vysušení oceánů do hloubky dvou a půl kilometru.
Světová technická rada rozpočetla trvání celého díla na padesát let, ale podařilo se splnit plán o celých deset let dříve. Dílo bylo hned zpočátku zahájeno v ohromném měřítku. Na všech šesti pevninách — Antarktis se stala šestým dílem světa, rovnocenným rozsahem i úrodou s Evropou — bylo založeno přes tisíc odpařovacích stanic, rozsetých po všech březích Atlantského a Tichého oceánu i po březích vnitrozemských moří, jako je Baltské, Středozemní a Černé. Na těchto stanicích nepracovali jen místní obyvatelé, nýbrž i cizinci. Již dlouho bylo zvykem, že Světový úřad práce rozmisťoval pracovníky podle toho, kam se sami hlásili. Vzhledem k velkému počtu pracovišť nebylo ani valně potřebí příliv přihlášek nějak usměrňovat nebo určení pracovníků měnit proti jejich přání, v průměru se poptávka vyrovnávala s potřebou.
Toto veliké promíchávání lidí různých jazyků neobyčejně přispělo k dalšímu vývoji světového jazyka „lingua universalis“ neboli liu, jak se mu zkráceně říkalo. Byly v něm zastoupeny nejvýraznější prvky nejrůznějších jazyků, světových i těch, jimiž mluvilo třeba jen několik set tisíc lidí. Záleželo na oblibě, které se slovu dostalo, aby se vžilo.
Zpočátku byl tento jazyk nebohatý na výrazy a od pracoviště k pracovišti se dosti lišil, ale záhy se ho zmocnili jazykovědci, sjednotili jej a upravili jeho jednoduchou mluvnici tak, že bylo možno vyjádřit jím vše a použít ho i jako jazyka literárního. Na všech pracovištích vznikaly jazykové kroužky, a poněvadž nová řeč skutečně byla stručná, jasná a výstižná a její mluvnice velmi prostá, učili se jí lidé rychle. Než skončilo „Velké vodní dílo“, jak byla tato etapa ve vývoji lidstva nazvána, stala se liu skutečným světovým jazykem, jímž se mluvilo všeobecně od pólu k pólu a od západoamerických břehů až po břehy východoasijské. Liu se také stala závěrečným kamenem, stmelujícím navždy jednotu lidstva.
Ve všech pěti tisících odpařovacích stanic byla zřízena gigantická čerpadla, poháněná penitinovými elektromotory, ženoucí mořskou vodu s výkonem mnoha tisíc litrů za vteřinu do veliké věžovité baterie Klouzalových rezonátorů. V nich se odpařovala a vodní pára byla zase srážena ve vodu — tentokrát už „sladkou“, říční, schopnou zavlažovat pole. Většinou byla vedena potrubími z plastické hmoty, dlouhými tisíce kilometrů, na místa, kde byly zakládány ohromné zavlažovací nádrže. Těmi místy byla Sahara, poušť Gobi a Kalahari a písčiny australského vnitrozemí. Menší část sladké vody byla elektricky rozkládána na kyslík a vodík, a oba tyto plyny byly hromaděny pod tlakem mnoha set atmosfér v silnostěnných válcích z plastické hmoty.
Po odpaření mořské vody zbylo velké množství solí, které v ní byly rozpuštěny, z každého krychlového metru vody se tak získalo průměrně 35 kg solí, převážně chlorid sodný a hořečnatý, síran hořečnatý a sodný a sloučeniny draselné. Byly to cenné látky pro chemický průmysl, a zejména hořčík se brzy nesmírně uplatnil při novém způsobu získávání energie z atomových jader, tento způsob byl mnohem vhodnější než starý, který čerpal energii z atomových jader uranu, plutonia a vodíku.
Odpařování mořské vody a jímání vzniklých produktů znamenalo jen část velkého vodního díla, které zásadně změnilo tvář zeměkoule.
Bylo nutno předem pomýšlet na skutečnost, že všechny dosavadní přístavy přestanou přístavy být, neučiní-li se přiměřená opatření.
Poněvadž Severní moře s mělkým průlivem La Manche a Svatojiřským bylo úplně vysušeno, přestal být Londýn jedním z největších světových přístavů. Týž osud stihl Leningrad, ježto Baltské moře zmizelo úplně. New York nebyl na tom o nic lépe; nový pruh země, sta kilometrů široký, který se zvolna vynořil z vod, odřízl ho od Atlantiku. A stejně tomu bylo na všech jiných pobřežích. Veliký problém zněl, co s loďstvem? Při neobyčejně vyspělé technice nečinilo rychlé zakládání nových přístavů nejmenších potíží, ale kam zatím uklidit lodi, které se ve většině případů nezbytně musily octnout na dně dosavadních přístavů, jakmile hladina moří klesne jen o několik desítek metrů?
Celá otázka byla předem pečlivě rozvážena podle podrobné mapy hloubek všech moří, která byla zvláště ještě k tomu účelu doplněna.
Tak se ukázalo, že Mexický záliv a Karibské moře, které spolu splývají, nebudou valně dotčeny snížením hladiny o 2500 metrů. Od východu jsou chráněny souvislým pásmem ostrovů, na ostatních stranách americkou pevninou. Loďstva celého světa zde našla dostatek místa a jejich přístup do všech moří byl usnadněn proražením dvou kanálů, z nichž jeden vedl mezi ostrovem Kubou a Haiti a druhý mezi Haiti a Portorikem. Tyto kanály byly stále prohlubovány tou měrou, jakou pokračovalo vysoušení oceánů. Když bylo „Velké vodní dílo“ skončeno, vznikly tu dva hluboké mořské kaňony, jejichž stěny, svislé jako zeď, zvedaly se místy až do výše 1800 metrů.
Před zahájením vysušovací akce zaujímala světová moře 71 procent povrchu zeměkoule a pevnina jen 29 procent, když dílo skončilo, zvětšila se pevnina víc než o polovinu a pokrývala téměř polovinu zemského povrchu. Atlantský oceán změnil svůj vzhled nejvíce, Tichý oceán s velkými hlubinami byl postižen značně méně. Středem Atlantiku se táhla nová řada velkých ostrovů. Měla tvar obrovského srpu s ostřím obráceným proti Starému světu a s držadlem zasahujícím téměř k jihopolární pevnině. Nejvyššími vrcholy tohoto nového souostroví se staly dosavadní ostrovy Azorské na severu a ostrov Tristan da Cunha na jihu. I ve východní části Atlantiku se vynořily některé ostrovy, jeden z nich, ležící nad rovníkem mezi střední částí nové pevniny a Afrikou, rovnal se rozlohou italskému poloostrovu.
K nejpronikavějším změnám tváře zeměkoule došlo na severu.
Baltské moře zmizelo úplně, Severní, Bílé, Karské a Barentsovo rovněž. Sibiřské a severoruské břehy postoupily vysoko na sever, místy až za 82. rovnoběžku, a nová pevnina pohltila všechny ostrovy východosibiřského a Nordenskjoldova moře, i Novou zemi, zemi Františka Josefa, Severní Zemi a Špicberky. Mocný pás nové země, místy širší než 1000 kilometrů, spojoval Skandinávský poloostrov s Grónskem. Pohltil Shetlandské ostrovy, Faerské ostrovy a veliký ostrov Island s jeho ledovci, sopkami a gejzíry a vybíhal na severu až nad bývalý ostrov Jan Mayen.
K stejně hlubokým zásahům došlo na americké straně. Zmizela rozsáhlá Hudsonova zátoka a Grónsko se všemi polárními ostrovy, které ležely severně od kanadských břehů, splynulo s americkou pevninou. Beringovo moře zmizelo rovněž a Asie byla spojena s Amerikou novou zemí, místy víc než 2000 kilometrů širokou. Tak se stala z hlubokého moře, oblévajícího severní točnu, veliká uzavřená vodní oblast, oddělená od zbytku Grónského moře hrází několik set kilometrů širokou, která spojovala Špicberky s bývalými severovýchodními břehy Grónska. Bylo plánem příštích desítiletí vysušit jak zbytek moře točnového, tak i Grónského. Na tomto díle se právě pracovalo.
V současné době zmizelo již Grónské moře téměř úplně, až na malé mořské pleso v jeho bývalém středu, a také kolem severního pólu se již vynořilo mořské dno. Nejpozději do dvaceti let splyne Starý svět s Novým a pevnina bude všude obklopovat severní pól. Lidstvo tak získá nových deset miliónů čtverečních kilometrů pevné země, kterou osídlí a zúrodní.
Je samozřejmé, že ani hluboká vnitrozemní moře Starého světa nezůstala beze změn. Černé moře se zmenšilo na polovinu a stalo se uzavřeným velkým mořským plesem jako Kaspické moře. Stejný osud postihl i Středozemní moře. Z jeho východní části zbyla jen malá jezera, hluboká tisíc až dva tisíce metrů. Zmizelo Egejské moře a Levantské moře, zmizelo moře Jaderské. Pevnina pohltila ostrovy Kypr, Rhodos a Krétu, Afrika splynula s Malou Asií, s řeckým poloostrovem a se Sicílií, a hluboké Jónské moře utvořilo veliké mořské pleso. Podobné pleso zbylo z Tyrhénského moře a ze západní části Středozemního moře, ohraničené Korsikou, Sardinií a Baleárami. Na místě, kde býval Gibraltarský průliv s dávnými britskými pevnostmi, které kdysi tolik popuzovaly španělský a marocký lid, spojoval čtyři sta kilometrů široký pruh země Afriku s Pyrenejským poloostrovem.
Tou měrou, jakou se rozšiřovaly břehy moří, bylo nutno prodlužovat říční toky a stále upravovat jejich ústí. Dolní toky řek získaly zcela novou podobu. Rýn uhýbal od svého starého ústí táhlým obloukem na západ, protékal bývalým průlivem La Manche a čtyři sta kilometrů jihozápadně od Brestu vléval se do východního Atlantiku.
Cestou přijímal Labe, které do něho ústilo umělým kanálem, Temži z pravé strany a Seinu z levé. Podobně byl upraven tok Visly, která byla uměle spojena s Odrou a společně s ní se vlévala umělým řečištěm do Labe. Tak tyto řeky, které dříve ústily do Baltského a Severního moře, odváděly nyní své vody přímo Atlantskému oceánu, délka rýnského řečiště vzrostla víc než dvojnásobně.
Mnohé řeky nebylo možno tolik prodloužit, aby dosáhly nových mořských břehů, ale nebylo toho potřebí a také by to nebylo přineslo žádný užitek. Byly mezi sebou velmi účelně propojeny sítí vhodně založených kanálů a ústily do vnitrozemských sladkovodních moří.
Nejvíce byla tato zásada uplatněna u velikých řek sibiřských, v nitru Sibiře vzniklo tehdy sladkovodní moře, které navrhoval už v polovině dvacátého století sovětský inženýr Davydov. Nebylo vždy možno splavnit řeky přirozeným spádem jejich koryt až k ústí do moře, ale pro vyspělou techniku to nebyla žádná překážka. Starý způsob splavňování řek vodními komorami byl opuštěn a výškové rozdíly na různých místech jejich toků se překonávaly ohromnými vodními zdvižemi. V podstatě tu šlo o plavební komoru pohyblivou ve svislém směru.
„Tohle všechno vlastně známe jaksepatří z učebnic a ze školního filmu, vždyť je to práce našeho století, a přesto to člověka znovu napne, když to tak všechno vidí rychle po sobě,“ prohlásil jeden z hochů, když tento obraz Vítězného pochodu skončil.
„Určitě!“ souhlasil horlivě Petr. „Já sám moc lituji, že jsem se narodil trochu pozdě a nemohl jsem se velkého vodního díla přímo zúčastnit. Představte si, co to bylo za projekty a jak si inženýři přišli na své! Tak třeba jen když se spojila Antarktida s Austrálií a s Novým Zélandem a Austrálie s Novou Guineou, se všemi Sundskými ostrovy, s Filipínami a s asijskou pevninou a když se stavěly dálnice od jižního pólu až skoro k severnímu. Jaká to musila být báječná práce! Ale teď se nic neděje. Leda by…,“ zarazil se a nedokončil.
„Co leda by, dopověz to!“ dotírali na něj všichni hoši s výjimkou Jana, který tušil, co má Petr na mysli. Ale Petr se ošíval a nechtěl prozradit, oč jde. „Snad čtete“ noviny a posloucháte rozhlas hoši, ne?“ vytáčel se. „Nech si ty své tajnosti, beztak nebudou stát za mnoho!“ horšil se jeden hoch.
„On má na mysli konferenci v Atlantiku, ale z té moc zajímavého nebude,“ řekl pohrdavě jiný hoch. Jan se tiše usmál. Jako hostitel hleděl zabránit hádce, která hrozila propuknout.
„Nechme toho zatím, hoši!“ pravil smířlivě. „Napijme se raději na dlouhé zdraví doktora Klouzala a jeho kolektivu! Zaslouží si to, vždyť z jejich skromné práce nakonec celé to obrovské vodní dílo vzniklo!“
„Ať žijí!“ volali nadšeně hoši a jejich sklenky, naplněné báječně vonící oranžádou, srazily se k srdečnému přípitku.