„Teď jsme se vrátili zase hezky dozadu!“ prohlásil jeden hoch, když se začal odvíjet osmý obraz Vítězného pochodu.
„Ne tak příliš,“ řekl Jan. „Tohle je nějaká okrajová čtvrť Staré Prahy, podle domů asi z první poloviny dvacátého století.“ Hlasatel záhy potvrdil, že se nemýlil.
„Nač čekají ti lidé?“ podivoval se jeden hoch.
„Nač? Přece na trolej, nevidíš tabulku stanice a číslo trati?“ upozorňoval Petr.
„Aha!“ řekl hoch. „Ale trvalo jim to tehdy, než se dočkali!“
„A to ještě to film jistě zkracuje,“ soudil Petr. Hoši zvyklí na elektrobusy, jezdící v půlminutových přestávkách, se smáli.
„To měli lidé tehdy hodně času,“ soudil jeden z nich.
„Naopak!“ odporoval Jan. „Pracovali mnohem déle, než se pracuje dnes, práce zdaleka nebyla tak mechanizovaná a potřebné energie bylo mnohem méně. Také procento duševních pracovníků bylo mnohem nižší než dnes. Týden měl tehdy šestačtyřicet pracovních hodin a jen výjimečně v povoláních ohrožujících zdraví šestatřicet.“
„A dnes je dvacet hodin maximum!“ podotkl jeden chlapec a z jeho hlasu vyznívala soustrast s lidmi dvacátého století.
„Jen povinné maximum, vždyť hodně lidí pracuje ze záliby často mnohem déle,“ opravil ho Jan. Z promítací stěny se ozval dunivý rachot, který ustavičně sílil a nakonec zmohutněl tak, že si hoši, nezvyklí hluku, zacpávali uši.
Těžký nákladní automobil vjel do ulice a z jeho výfuku se valil hustý kouř spálených pohonných látek. Lidé čekající u staničního sloupku ustupovali k domům, ale sotva se rozptýlila kouřová clona, která zalehla širokou ulici, objevilo se nové auto a předchozí obraz se opakoval.
„V tomhle bych se udusil!“ prohlásil jeden hoch. „Psst, tiše, nepřerušujte hlasatele!“ napomínal Petr. „Je škoda, že náš film nedosáhl ještě takové dokonalosti, aby předvedl i pocity čichové,“ zněl slovní doprovod obrazu.
„Žádná škoda,“ mínil jeden hoch, který studoval chemickou větev patnáctiletky. „Tyhle spálené těžké uhlovodíky pekelně páchnou, to bychom odtud musili utéci. Chudáci, kteří v tomhle žili! Četl jsem někde, že když tenhle kouř z výfuku starých Dieselových motorů, používaných ve dvacátém století, vnikl do otevřeného vozu tramvaje, trvalo to hezkou chvíli, než se vůz vyvětral, ačkoli byl v pohybu a vzduch jím protahoval.“ Podobný výklad zazněl i z rozhlasu.
„Přesto bylo několik málo lidí, kteří tento ohavný dým Dieselových motorů dokonce vyhledávali a šli za ním,“ pokračoval hlasatel. Obraz ulice zmizel a objevil se uzavřený dvůr před garážÍ. Stál na něm velký nákladní vůz s motorem v chodu a hustá oblaka výfukového kouře se líně převalovala nad špatnou dlažbou. Občas se z nich vynořila postava mladého muže, který něco kutil kolem nevelkého přístroje; přístroj stál na dlažbě a dlouhý kabel jej spojoval s elektrickou zásuvkou umístěnou uvnitř garáže.
„Přístroj je v podstatě elektrický ventilátor, prohánějící výfukové plyny zvláštními roztoky, které je pohlcují,“ vysvětloval hlasatel.
„A muž, který se jím zabývá, je laborantem biochemického ústavu, kde se pracuje na výzkumu karcinogenních látek, to jest látek, které buď jsou přímo původci rakoviny, anebo přispívají k jejímu vzniku.
V polovině dvacátého století stála úmrtnost na rakovinu na druhém místě a zatlačila do pozadí tuberkulózu. Tehdy lidé zahájili úporný boj proti rakovině; boj trval téměř sto let, skončil však úplným vítězstvím vědy. Dnes patří tato hrozná choroba dávné minulosti stejně jako choroby ostatní. Pokud nedojde k nenapravitelným úrazům, umírají lidé jen konečným opotřebováním organismu a dožívají se průměrně sto padesáti let, jak to také plně odpovídá embryonálnímu vývoji člověka jako savce.“ Mezitím muž na obraze skončil nasávání páchnoucích plynů, složil své přístroje do kufříku a pomalu vlekl nemalé břemeno k tramvaji.
„Nedali mu na to ani vůz!“ podivoval se Petr.
„Neměli jich tehdy tolik jako my dnes a poháněli je benzínem, který byl dosti drahý, ne elektřinou, čerpanou z penitinu,“ vysvětloval Jan. Film zatím přeskočil nezajímavé dlouhé putování laborantovo s těžkým břemenem do výzkumného ústavu a otevřel pohled do chemické laboratoře s celým jejím složitým vybavením. Různé chemické procesy, které potom následovaly, vaření, destilování, filtrování, promývání a jiné zajímaly jen hocha z chemické větve patnáctiletky, ostatní se při nich trochu nudili. Film je zkrátil, jak to jen šlo, a rychle přešel k závěru celé dlouhé práce. Byla to malá skleněná lahvička, naplněná průzračnou kapalinou. Muž oděný v bílý laboratorní plášť, s gumovými tenkými rukavicemi na rukou, pořizoval snímek spektra této kapaliny, oddělené s takovou námahou a velkým vynaložením času z výfukových plynů Dieselova motoru. Nato posunul fotografickou desku tak, že se ve cloně spektrografu octla její neexponovaná část a zhotovil spektrum tekutiny, kterou vzal z lahvičky označené 3,4 benzpyren.Potom desku vyvolal a po vykoupání v tekoucí vodě vysušil. S velkým zájmem ji pak prohlížel proti mírně ozářené bílé matnici.
Na desce se ukázaly dva matné světlé pruhy, ležící vedle sebe, a přesně ve stejném místě pod nimi dva pruhy zcela podobné, ale mnohem jasnější. Ostrá bílá stupnice spektrografu, která se ofotografovala na desce současně s prvním spektrem, ukazovala, že obě dvojice světlých pruhů mají přesně stejné vlnové délky.
„Bylo již dříve známo, že uhlovodík nazvaný tři čtyři benzpyren může vyvolat u pokusných zvířat zhoubný nádor,“ vysvětloval doprovod filmu.
„Spektrum jasně dokazovalo, že se tento nebezpečný uhlovodík ve výfukových plynech Dieselových motorů vyskytuje, ale tento důkaz nepovažovali badatelé ještě za dosti průkazný a podnikli s oddělenou tekutinou biologický pokus.“ Obraz přeskočil do velké světlé laboratoře s dlouhým kameninovým pultem, umístěným přímo pod oknem. Laborant přivezl na lehkém vozíku několik drátěných klecí, z nichž některé byly prázdné, v jiných zase byly stěsnány bílé myšky, které se čile rozběhly po pultu, jakmile jim otevřel dvířka jejich vězení. Hned za laborantem přišel lékař a zahájil svou práci. Do malé injekční stříkačky nasával po jednom krychlovém centimetru z tekutiny oddělené z výfukových plynů a vstřikoval je myškám pod kůži. Laborant hned po injekci umístil myšky do prázdné klece. Ne všechny myšky byly podrobeny tomuto trápení, určitá část jich nedostala injekci, a ty laborant kladl do zvláštní klece, když předtím poznamenal jejich bílé hřbítky fialovým anilínovým inkoustem. Zakrátko byly odbaveny všechny myšky z klece označené písmenem A a přišly na řadu myšky z klece, na jejímž štítku bylo namalováno B. Napohled se nijak nelišily od obyvatelek předchozích, ačkoli patřily k jinému kmeni myšek. Prošly stejným postupem, část jich dostala injekci, část nikoli, myšky bez injekce šly zase do zvláštních klecí.
Hoši litovali myšky podrobené píchání injekční jehlou a jejich soucit s nimi ještě vzrostl, když je film předvedl, jak vypadaly za dva měsíce. Ty, které dostaly injekci a pocházely z klece označené A, měly většinou tělíčka znetvořená různě velkými nádory. Ploužily se pomalu a bez zájmu o své okolí po červeném hlazeném kameni laboratorního pultu, zatímco jejich družky, nesoucí na hřbetě vybledlý anilínový pruh, rejdily vesele kolem nich. Zvláštní bylo, že všechny myšky z klece B, ať již dostaly injekci či nikoli, byly zdravé a čile pobíhaly po pultu, hledajíce mlsně nějaké sousto.
„Jak to, že těmhle myškám se nic nestalo?“ podivovali se hoši.
Před mnoha lety, v době, kterou zachycoval film, podivovali se tomu stejně největší odborníci, zabývající se výzkumem vzniku rakoviny.
Vysvětlení přišlo o řadu let později, když se podařilo probádat vlastnosti nejmenších nepřátel člověka, baktérií nebo mikrobů a ještě, mnohem menších virů.
Baktérie byla živočichem, živočichem podivuhodným, který se množil neobvyklým způsobem a byl tak malý, že unikal zraku, ale přece jen to byl živý tvor. Zato virus po dlouhá staletí byl neviditelným nepřítelem člověka a společně s baktériemi ničil jeho zdraví a přiváděl jej předčasně do hrobu. Byl mnohem menší než baktérie a choval se nesmírně záludně. Měl podivuhodnou vlastnost, která dlouho klamala ty, kdo se zabývali jeho výzkumem. Když se jim podařilo oddělit ho s nesmírným množstvím jeho druhů od rostlin, které napadal stejně jako živočichy, počal se tvářit jako neživá hmota. I v těle žijících tvorů, ať již rostlin nebo zvířat a lidí, choval se velmi záludně. Byl daleko menší než buňka, o které se dlouho vědci domnívali, že je nejmenším útvarem živé hmoty, schopným přijímat zvenčí různé látky a živit se jimi. To mu umožňovalo žít mezi nimi nepoznán, „maskován“, jak říkali odborníci. V tomto údobí své existence byl jen skrytým nepřítelem člověka, nepřítelem, jenž ještě nezahájil záškodnickou činnost a jen tiše číhal na vhodnou příležitost.
Pěstitelé tabáku se často setkávali s podivnou chorobou, ohrožující jejich sklizeň. Na listech tabáku se objevily temně hnědé skvrny, seřazené do pravidelných útvarů, připomínajících mozaiku, složenou z pestrých kamínků. Nazvali tuto chorobu mozaikovou nemocí a stáli před ní bezradně už proto, že neznali jejího původce. Ruský badatel D. I. Ivanovskij oddělil v roce 1892 po dlouhém úsilí z listů takto postižených zvláštní látku. Zjistil, že krystalizuje a že má stejné složení jako bílkoviny. Jeho objev upadl v zapomenutí a po 43 letech jej znovu učinil Američan Stanley. Věda zatím už pokročila a Stanleyho práce vzbudila pozornost a byla dále rozvíjena. Po krátkém váhání se badatelé shodli v tom, že tu jde o podivuhodného neviditelného jedince, který má mimořádné schopnosti: v těle hostitelově — jako zde byl tabákový list — se chová jako živý tvor a mimo ně jako neživá hmota, schopná krystalizovat jako kterýkoli nerost. Dali mu také jméno, nazvali ho virus, což znamená v latině jed.
Bylo to správné pojmenování, ačkoli v té době si ještě nikdo neuvědomil, jakým zhoubným jedem je virus všemu, co žije, a jaká smrtelná onemocnění způsobuje. Trvalo dlouho, než se badatelům podařilo virus spatřit. Obyčejný mikroskop, schopný zvětšit předměty nejvýš dvoutisíckrát, úplně tu selhal. Potom nahradili fyzikové světelný paprsek elektrony, velmi rychlými, drobnými, oku neviditelnými částicemi záporné elektřiny, a pomocí magnetů a elektrických polí je soustředili na pozorovaný předmět. Tak vznikl elektronový mikroskop, zvětšující desettisíckrát a za zvláště dobrých poměrů i stotisíckrát.
Elektronkový paprsek odhalil skrytého škůdce, i když ještě nebyl s to ukázat jej ve všech podrobnostech. Virus byl až tisíckrát menší než buňky a dovedl se mezi nimi znamenitě skrývat. Elektronovým mikroskopem byl objeven i v rakovinných nádorech a tehdy poprvé pojali biologové podezření, že je původcem této zhoubné nemoci.
V polovině dvacátého století vznikl mezi nimi prudký boj o to, zda je tento názor správný, anebo mají pravdu ti, kdo tvrdí, že rakovinu vyvolávají vnější vlivy, mezi nimi určité chemické látky, jako je například uhlovodík 3,4 benzpyren. Stoupenci virové teorie tvrdili, že přítomnost takových „rakovinotvorných“ uhlovodíků byla prokázána i ve žluči naprosto zdravých lidí, kteří se dožili úctyhodného věku a vůbec neonemocněli rakovinou. Odpůrci virů zase odmítali průkaznost snímků z elektronového mikroskopu a na důvodech, které uváděli, bylo mnoho pravdy. Nebylo možno popřít, že zvětšovací technika elektronového mikroskopu je velmi primitivní. Mnohý biologický předmět, jehož snímek se měl zhotovit, musil být předtím opatřen velmi tenkou vrstvou kovu; tehdy byl elektronový paprsek různě pohlcován v různě hutných částech předmětu a mohl vytvořit na fotografické desce obraz předmětu skládající se z různě světlých částí.
„Jsou to stínové obrázky umrtvené živé hmoty,“ posmívali se odpůrci virové teorie a měli v podstatě pravdu. Přesto prokázal elektronový mikroskop badatelům, zkoumajícím nejmenší částice živé i neživé hmoty, cenné služby. Ukázal jim také poprvé nesmírně zajímavého jedince, kterého věda neznala a který se projevil jako úporný nepřítel baktérií a nejcennější spojenec člověka v jeho boji s těmito původci nakažlivých chorob. Dostal jméno bakteriofág, žrout baktérií, a bylo neobyčejně zajímavé pozorovat jeho činnost. Ačkoli byl tisíckrát menší než baktérie, přisál se s nesmírnou energií k tenké blance chránící její tělo, prokousal ji a pronikl do jejího nitra. Tam ji potom začal hltat, ale dřív než strávil celý její obsah, rozpadl se na veliký kolektiv mnoha set bakteriofágů, kteří vítězně zaujali místo, kde dříve žila baktérie.
V polovině dvacátého století stáli badatelé, přede všemi těmito objevy v údivu a celkem bezradně. Vyskytl se názor, který razil sovětský biolog G. M. Bošjan, že virus, bakteriofág i sama baktérie jsou celkem jen různé jevy společné podstaty a důkazem různých přechodů nebuněčné hmoty v buněčnou. Bošjan však byl potírán i vlastními krajany.
Trvalo téměř sto let a stálo to práci mnoha set kolektivů nejschopnějších odborníků, než všechny tyto záhady byly uspokojivě objasněny a lidé byli zbaveni svých nejmenších, a přitom nejzhoubnějších nepřátel, virů a baktérií. Dvě cesty tu vedly k úspěchu: nesmírné zdokonalení protonového mikroskopu a uplatnění označených atomů při výzkumu života virů a baktérií. Jak protonový mikroskop, tak atomy označené atomy stejnorodými, ale radioaktivními, vysílajícími neviditelné, dobře zjistitelné záření, byly známy už v první polovině dvacátého století. V proto novém mikroskopu byl elektron nahrazen protonem, velmi rychlým atomovým jádrem/vodíku. Tím bylo teoreticky možno zvětšovat až čtyřmiliónkrát, ale praktické provedení naráželo na stejné potíže jako u elektronového mikroskopu. V první polovině dvacátého století nebylo možno prosvětlovat předměty protonovým zářením jinak, jen když obdržely tenkou kovovou masku, která pohlcovala protony do té míry, že na fotografické desce vznikl stínový zvětšený obraz předmětu. To ovšem znamenalo práci s materiálem mrtvým a pokovením i pozměněným, zcela stejně jako u elektronového mikroskopu. Protonový mikroskop sice předměty dále zvětšil — ve srovnání s mikroskopem elektronovým —, ale v podstatě na nich neukázal žádné nové podrobnosti.
I s tímto nedokonalým protonovým mikroskopem však byl učiněn nový objev, o němž se později ukázalo, že má základní význam pro zachování a prodloužení života. Byl to objev podivných tělísek tyčkové podoby, která byla ještě stokrát menší než viry. Zpočátku jim badatelé říkali tyčinky X, později, když byly prozkoumány jejich vlastnosti, dostaly jméno proto geny, prvotvůrci. Skutečně se ukázalo, že na jejich přítomnosti a činnosti závisí, zda se z nebuněčné hmoty vytvoří virus a jeho dalším vývojem baktérie. Ale to všechno bylo zjištěno po mnohaleté práci a teprve potom, když se podařilo zdokonalit protonový mikroskop tak, že zvětšil živou hmotu věrně do všech podrobností, aniž bylo potřebí umrtvit a pozměnit ji nánosem kovové vrstvičky.
Použití „radioaktivních zvědů“ neboli „stopovací metody“ bylo starého data. Už v druhém desítiletí dvacátého století pokusili se různí badatelé sledovat cesty obyčejných atomů tím způsobem, že je smíchali s radioaktivními atomy téhož prvku. Záření těchto atomů jim nejen prozradilo, kde jsou nezářící atomy, ale i kolik jich je, ježto pokaždé, když si část nezářících atomů vybrala určitou cestu, dala se toutéž cestou i stejná část atomů zářících. Zpočátku se tato velmi důmyslná stopovací metoda, která ušetřila chemikům nesmírně mnoho práce a často je vyvedla i ze slepé uličky, omezovala jen na několik málo přírodních radioaktivních prvků, ale později, když roku 1934 manželé Joliot-Curieovi objevili umělou radioaktivitu, podařilo se z každého prvku připravit zářící atomy. To vedlo k neobyčejným pokrokům v biologii a v biochemii a v první polovině jedenadvacátého století umožnila stopovací metoda důkladné prozkoumání vlastností protogenů, virů a baktérií.
Potom se ukázalo, jakou ohromnou úlohu hrají protogeny v životě rostlin, zvířat i lidí. Byly nebuněčného původu stejně jako viry a skládaly se z různých bílkovin právě jako viry. Měly však podivuhodnou schopnost měnit buněčnou hmotu v zákeřné viry a spolu s nimi pak vytvářet ještě zhoubnější baktérie, původce nejrůznějších nakažlivých chorob. Nebyly přítomny v každém organismu ve stejném množství a jejich přítomnost v něm závisela velmi zákonitě na vnějších podmínkách, na prostředí, v němž se vyskytovaly. Podobně závisela i jejich činnost na vnějších podmínkách, na výživě organismu a na látkách, které mu byly podány. Nyní se objasnila i stoletá „záhada bílých myšek“, proč myšky z klece B neonemocněly rakovinným nádorem, ačkoli dostaly injekci 3,4 benzpyrenu odděleného z výfukových plynů, stejně jako myšky z klece A. Jejich tělíčka nehostila záludné nepřátele, protogeny, kdežto v myškách A jich byla početná kolonie, která účinkem 3,4 benzpyrenu v krátké době tak vzrostla, že vytvořila veliké množství virů, původců rakoviny. Od prozkoumání vlastností protogenů byl už jen krok — třebaže ještě dosti dlouhý — k přesnému zjištění podmínek jejich vzniku a k jejich odstranění ze světa v pravém slova smyslu. Nebyl to jen virus rakoviny, který dovedly vytvářet, byla tu ještě početná řada jiných virů, původců jiných rozšířených chorob, od nepříjemné, i když málo nebezpečné a velmi rozšířené chřipky až po mozkovou obrnu. Soucit, který pocítili hoši při pohledu na myšky, postižené ohyzdnými nádory, ještě vzrostl, když spatřili hošíka s ochrnutýma nohama, jak pracně a pomalu kráčí za pomoci zvláštního strojku. Byl kdysi napaden virem mozkové obrny, nepřítelem, který měřil jen jednu desetitisícinu milimetru, a toto byly dlouhodobé následky jeho zákeřného útoku.
„Jsem velmi rád, že tyhlety nejmenší potvory, jako jsou protogeny, viry a baktérie, dnes už neexistují,“ prohlásil s uspokojením Petr a otřel si oči, které mu zvlhly při pohledu na hošíka s obrnou. Jeho kamarádi s ním souhlasili. Boj s nejmenšími nepřáteli života je zaujal tak, že následující část filmu, předvádějící úžasné pokroky chirurgie, sledovali trochu přezíravě. Snad tu působila i skutečnost, že šlo o věci běžné a známé. Vítězství nad viry a baktériemi patřilo dávné minulosti a dýchla z něho romantika boje s neviditelným nepřítelem.
Veliký rozmach chirurgie se datoval od úspěšného dokončení výzkumu ústřední nervové soustavy, k němuž položil pevné základy slavný ruský fyziolog I. P. Pavlov. Když se do všech podrobností objasnila neobyčejná úloha, kterou hraje ústřední nervová soustava ve všech životních pochodech, dověděl se teprve chirurg, čeho všeho se smí odvážit, chce-li operativně zhojit porušený orgán anebo jej úplně nahradit orgánem zdravým, přeneseným z těla jiného, stejně anebo podobně utvářeného živočicha. Po odstranění virů a baktérií zůstala sice úloha chirurgova omezena téměř výhradně na úrazy, ale i tu nalézal široké pole působnosti. Velký rozvoj jiných vědních oborů umožnil vypracování nových operačních technik a takové zákroky, o nichž chirurgové z poloviny dvacátého století mohli jen snít.
Jestliže se tehdy podle vzoru ruského chirurga Filatova nahrazovala vadná oční rohovka zdravou, přenesenou z oka právě zemřelých osob, nyní se vyměňovala i sítnice, a nejen sítnice, dokonce i celé oko. Používalo se k tomu očí některých velkých opic, o nichž se zjistilo, že jejich způsob vidění je přesně stejný jako u člověka. Opice byly k tomu účelu chovány ve velkých přírodních rezervacích, v krajích, kde byly zvyklé žít, a rychlá letadla je odtamtud dopravovala v několika hodinách na nejvzdálenější místa, kde se prováděla operace.
Nepoužívalo se jen očí těchto velikých savců, chirurgové dovedli jakýkoli jiný jejich vnitřní orgán s neklamnou zručností přemístit transplantovat, jak se říkalo odborně — do člověka. Srdce nečinilo výjimku a chirurg nemusil se svou prací nijak spěchat. Po celou dobu operace rozvádělo umělé srdce krev do žil a tepen se stejným tlakem a výkonem jako přirozené srdce živé. Jen jeden orgán nebylo možno tímto způsobem nahradit: mozek člověka s jeho vyspělou ústřední nervovou soustavou, ovládající všechny životní pochody, od zpracování potravy až po myšlení a vytváření nových hodnot.