Skutečnost, že transplantace mozku je v roce 2200 ještě neřešitelným úkolem, dala podnět k horlivé výměně názorů mezi Janovými hosty. Podivovali se nad tím, že se nikdo nepokusil ani o podobnou operaci u zvířat a Jan, jenž zpočátku tiše naslouchal debatě, nakonec se do ní vmísil. Jako syn známého chirurga vědělo těchto problémech o něco více než ostatní hoši, ačkoli se jeho zájmy nesly jiným směrem.
„Na tom přece není nic divného, že to nikdo nezkusil, vždyť. to ani zkusit nejde,“ prohlásil.
„Rád bych věděl proč?“ řekl pohrdlivě Petr, který měl neomezenou důvěru v současnou vědu a techniku. „Mozek přece není nic tak neobyčejného.“
„Snad tvůj,“ škádlil ho jeden z hochů a bystře uhnul před jeho pěstí.
„To je přece jasné,“ tvrdil Jan. „Mozek se svým ústředím nervové soustavy je nejvyšším řídícím orgánem celého těla. I když pacient je v narkóze, vykonává mozek svou práci a kontroluje všechny životní pochody pacientova těla, třebaže jsou narkózou utlumeny. Kdybys třeba jen na okamžik jeho činnost přerušil — a to bys musil, když ho chceš nahradit jiným mozkem —, je po pacientovi. Bylo by potřebí udržovat po tu dobu v činnosti nějaký umělý mozek, jako se to děje při transplantaci srdce, kde zatím pracuje umělé srdce, ale umělý mozek se dosud nezdařilo sestrojit.“ Zatímco hoši víceméně žertem uvažovali o tom, jaká by to byla výhoda, kdyby ti, kdo jsou špatní počtáři, mohli získat umělý mozek s velkými matematickými schopnostmi a znamenitou pamětí, přešel film k další etapě Vítězného pochodu. Jmenovala se Svět bez hladu a líčila úžasné pokroky v produkci rostlinné a živočišné. Bylo jich vskutku zapotřebí i potom, kdy vysušením oceánů a zúrodněním tropických i polárních pustin získali lidé nové ohromné plochy obdělávatelné půdy. Po vítězství nad nejmenšími nepřáteli množil se počet obyvatel Země velmi rychle a bylo nutno opatřit dostatek potravy pro všechna nová ústa.
Nebylo již možno přenechávat osud žní rozmarům počasí a velikým úkolem první poloviny dvaadvacátého století bylo vyřešení problému světového řízení počasí. Byl to těžký úkol, protože bylo nutno vzít v úvahu různé důležité činitele, které spolupůsobí při vytváření počasÍ. Je to především nakloněná poloha zemské osy, která způsobuje, že stejně veliké plochy zemského povrchu přijímají od slunce různá množství tepla, podle toho, pod jakým úhlem na ně dopadají jeho paprsky. Čím je tento úhel menší, tím méně tepla dostane, a proto polární končiny, kam slunce svítí vždy jen pod malým úhlem — na pólech činí největší výška slunce nad obzorem jen 23 stupně —, jsou na tom nejhůře.
Různé zahřívání zemského povrchu a otáčení Země kolem osy vede k promíchávání různě teplých vzdušných vrstev, které se prostírají nad rovníkovými a polárními oblastmi. Tak vznikají pravidelné pasátní větry, které vanou následkem zemského otáčení na severní polokouli od severovýchodu a na jižní od jihovýchodu. Severně a jižně od konečné hranice jejich dosahu táhne se pásmo západních větrů a nad ním potom, v oblasti severního a jižního pólu, převládaly východní větry polární fronty. Polární fronta s velmi ostrými teplotními rozdíly často nevítaně zasahovala daleko na jih — nebo na sever, šlo-li o polární frontu jižní točny — a působila zemědělským závodům největší mrzutosti.
Proudící vzdušné masy měly různý stupeň vlhkosti. V oblasti vysokého vzdušného tlaku, kde šlo zpravidla o sestupné vzdušné proudy, byl vzduch suchý a počasí krásné; to byla takzvaná anticyklóna. Jejím protějškem byla cyklóna, oblast s nízkým tlakem vzduchu a se vzestupnými vlhkými vzdušnými proudy, vytvářejícími dešťové mraky a špatné počasí. Pojem „špatný“ byl ovšem poněkud nesprávný, pro rolníka, čekajícího na vláhu, bylo takové špatné počasí největším dobrodiním.
Protějškem pasátů byly monzuny, vznikající obrovským promícháním vzdušných mas různých tlaků. Nejvýznamnější z nich byly monzuny Indického oceánu, které vyrovnávaly rozdíly vzdušného tlaku mezi jižní Afrikou a Přední Asií. V létě vanuly od jihozápadu a přinášely indickým rolníkům vytoužený déšť a vysokým horám himálajským spousty sněhu; v zimě byl jejich směr opačný. Rozdílné oteplování vzdušných vrstev nad mořem, kde bylo pomalé, ježto voda odváděla přijaté sluneční teplo do hloubky, a nad pevninou, kde se vzduch rychle ohříval, způsobovalo ostré rozdíly mezi drsným podnebím vnitrozemským a mírným podnebím oceánským. Nadto se ještě vytvářely mocné mořské proudy teplé i studené vody, zasahující daleko do míst největšího ohřívání moře a ovlivňující velmi význačně podnebí blízkých pobřeží. Teplý Golfský proud, čerpající nejteplejší vody z Mexického zálivu a z takzvaného pasátového příhonu, který mu přiváděl vody od západního pobřeží Afriky, byl z nich nejznámější. Protékal od Mexického zálivu — po němž měl jméno — na severovýchod, omýval západní břehy Skandinávie a zasahoval vysoko nad severní polární kruh, až ke Špicberkům. Jeho zásluhou byla průměrná zimní teplota severního Norska značně vyšší než zimní teplota Čech, ačkoli Čechy leží téměř o dvacet stupňů blíže k rovníku než tyto severonorské kraje. Vysunul také hranici plovoucího ledu u západních Špicberků vysoko na sever a umožňoval k nim po pět měsíců v roce volný přístup lodím. Ke grónským břehům, ležícím ve stejné zeměpisné šířce, mohly se lodi přiblížit jen po několik týdnů, a ještě s nebezpečím, poněvadž led tu byl v ustavičném pohybu. Protějškem Golfského proudu, působícího v severním Atlantiku, byl teplý proud Kurošio, tekoucí v Tichém oceáně od Filipínského souostroví na severovýchod podle východních břehů japonských.
Přetvoření zemského povrchu, způsobené vysušením velkých ploch moře, způsobilo tu pronikavé změny. Kurošio byl postižen celkem nepatrně, zato Golfský proud se neobyčejně zmenšil. Nová pevnina, která se vynořila uprostřed Atlantiku, odřízla téměř úplně pasátový příhon teplých vod od afrických břehů. Souvislý pás země, který vyvstal na severu mezi Skandinávií a Grónskem, zahradil Golfskému proudu cestu do polárního moře. Golfský proud se tříštil o jeho jižní břehy, které získaly tímto způsobem mírné podnebí, ale zato jeho severní část měla podnebí velmi drsné. To trvalo tak dlouho, než dostatečná síť energetických vrtů proteplila široké oblasti půdy. Od nich se potom ohřívaly vzdušné vrstvy a tak vznikla nová soustava pravidelných větrů, které účinně promíchaly vzduch nad novou pevninou a náležitě zmírnily její podnebí.
Pomocí energetických vrtů se podařilo upravit podnebí i jiných oblastí starých a nových dílů světa. Dalším velmi účinným pomocníkem při světové úpravě počasí se staly velmi výkonné tepelné rakety.
Začaly se vyrábět od té doby, kdy se podařilo získat energii z lehkých atomových jader způsobem, který nevedl k nebezpečným radioaktivním odpadům. Tepelné rakety rozháněly dešťové mraky tam, kde nebyly vítány, oteplovaly rozsáhlé vzdušné vrstvy v libovolné výšce, jak toho bylo zapotřebí, a měnily podle přání svislý směr vzdušných proudů. Tím byl umožněn zásah do pohybu anticyklón a cyklón, to jest tlakových výší a níží, a do řízení počasí. Jestliže v některých oblastech bylo potřebí zvýšeného množství vláhy, vzlétla ohromná tisícitunová cisternová letadla a zavlažila pole a zahrady podle libosti umělým deštěm.
Všechny tyto pokroky umožnila hustá síť meteorologických satelitů. Začaly se používat už v druhé polovině 20. století a umožnily přesnou předpověď počasí na řadu dní.
Je samozřejmé, že souběžně s těmito pracemi pokračoval vývoj zemědělství. Dvojí žně za rok bylo dosaženo i v krajích ležících velmi daleko od rovníku. Počet zrn v obilných a rýžových klasech byl značně zvýšen a také veškeré plodiny dosáhly několikanásobné velikosti.
Doba zrání klesla na polovinu a výnosy se zvýšily mnohonásobně.
Obilná zrna dosahovala velikosti hrachu a jablka a hrušky velikosti melounů při stejném poměrném obsahu živných látek, jaký měly dříve. Konečným výsledkem všech těchto dlouhodobých výzkumů bylo, že zmnohonásobením úrody se ze sluneční energie dopadající na zemi zužitkovalo pětadvacet procent, kdežto dvacáté století jen ve výjimečných případech bylo s to využívat z ní pět procent a v průměru jen dvě procenta.
Rostlinné potravy byl zatím nadbytek, ale stejně potřebná byla i strava živočišná. Už dvacáté století znalo přesné složení potravy, které je pro člověka nejvýhodnější, a v dvaadvacátém století bylo možno všechny tyto látky vyrobit uměle v laboratořích a továrnách. Přesto však nikdo nepomýšlel na umělou potravu, ježto by byla přišla nadmíru draho. Bylo by bývalo velmi nehospodárné uchylovat se k ní, když rostliny jsou s to načerpat všechnu potřebnou energii k výrobě základních živin zdarma z energie sluneční a když živočichové dovedou potom přeměnit rostlinné živiny na živočišné bílkoviny, které jsou nezbytnou součástí správně volené lidské výživy.
V druhé polovině dvaadvacátého století se začala značně uplatňovat snaha rozhojnit dosavadní živočichy, dodávající potravu člověku — ryby, drůbež, skot a brav — o nové druhy. Nešlo tu snad o křížení druhů již existujících, ale o vytvoření zcela nových jedinců, kteří by rychle a účinně přetvářeli rostlinnou potravu v živočišné látky, potřebné k výživě člověka. Badatelé vycházeli od samých základů života. Jejich cílem při tom bylo vytvoření umělého živočicha.
O tom snili již středověcí alchymisté, když zakopávali pod šibenicí kořen tajemné rostliny mandragory očekávajíce, že se promění v malého lidského tvora, homunkula. V polovině dvacátého století zaútočili vědci na problém umělého živočicha znovu. Rus Oparin a Američan Muller vyšli při tom z nejzákladnějších útvarů, skládajících živou hmotu, jako jsou aminokyseliny a bílkoviny. Muller vyrobil aminokyselinu z jejích nejjednodušších součástí a Oparin pokročil ještě dále, v složitých přístrojích a s použitím tlaku několika tisíc atmosfér připravil polypeptidy, látky, které se svým složením už velmi těsně blíží bílkovinám.
I když tehdy neuspěli ještě v přípravě bílkovin, které jsou základním stavebním kamenem živé hmoty, podařilo se přece jen Oparinovi a jeho spolupracovníkům uměle vyvolat v neživé hmotě první základní projevy života. Vhodným smícháním různých bílkovinových roztoků obdrželi zvláštní útvar, který nazvali koacervát. Byl to shluk bílkovin, který přijímal látky ze svého okolí — tak jako živočichové potravu —, rostl a dělil se jako buňky živé hmoty. Přestože šlo o útvar ještě neumělý a všechny vylíčené pochody v něm probíhaly ještě nepravidelně, byl to nepopíratelně prazáklad života.
V jedenadvacátém století pokročilo bádání v tomto směru značně dále, až k výrobě jednoduchých bezobratlých červů, jejichž nervová soustava je velice prostá. Snaha o vytvoření vyšších tvorů se složitější nervovou soustavou se však setkala s naprostým neúspěchem. Biologové nějaký čas pokračovali v pokusech, ale když výsledkem byli stále jen beztvární zrůdní zmetkové, upustili vědci prozatím od pokračování tímto směrem. Bylo jasné, že bude nutno ještě mnohem důkladněji probádat řídicí činnost ústřední nervové soustavy a rozvést do všech důsledků základní výzkumy Pavlova a jeho žáků, má-li mít věda úspěch i zde. Pokusy o výrobu živočichů, sledující zvýšení živočišné základny lidské stravy, však neustaly. Děly se naopak v mnohem větším měřítku, ale veřejnost o nich byla jen nepatrně informována. To bylo hlavní příčinou podivného prázdninového dobrodružství tří Čechů a tří Srbů ve Slovinském krasu a film Vítězný pochod o něm přinesl první podrobné zprávy.
Dosavadní průběh filmu, líčící přetváření přírody ve velkém měřítku, od světového řízení počasí až po první červy vyrobené v laboratoři, zajímal hochy jen málo. To byly věci, kterým se hodně podrobně učili ve škole, a vyjma retrospektivní obrazy zhoubných tajfunů, ohromných putujících vzdušných vírů, které ještě v polovině dvacátého století hubily sta a sta lidí a tisíce jich připravovaly o přístřeší a úrodu, chyběly tu vzrušující příhody. Obrazy nekonečných skleníků s nádherným ovocem podnítily chlapcům jen chuť.
Jan jim rychle vyhověl objednávkou ohromné mísy, na které bylo nejrůznější a nejkrásnější ovoce od švestek, velkých jako dětská pěst, až po banány a ananasy. Prázdninový tábor v severní Adrii, který se objevil na promítací stěně, ohlašoval vítanou změnu programu a rázem upoutal pozornost hochů.
Prázdninový tábor byl založen v rozlehlé nížině s krásnými fíkovými a pomerančovými háji, která vznikla jižně od bývalého Istrijského poloostrova a bývala kdysi dnem Jaderského moře. Na tři tisíce studentů v něm trávilo dvouměsíční letní prázdniny nejrůznějším sportem. Jejich život se neomezoval jen na přímé okolí tábora.
Elektrobusy a letadla byly k dispozici v hojném počtu a s jejich pomocí bylo možno dosáhnout bližšího i vzdálenějšího okolí ve velmi krátké době. Výlet do apeninských hor přes San Marino po výborné bezprašné dálnici z plastické hmoty trval elektrobusem necelé dvě hodiny a za ještě kratší dobu dorazili letadlem k severním břehům Jónského moře. Tam se věnovali podle osobní záliby plavání, jízdě v plachetním nebo elektrickém člunu, popřípadě i rybolovu.
Malý kroužek tří Čechů a tří Srbů, jehož mlčky uznávaným náčelníkem byl Slavo Dragutin, měl jiné zájmy. Nadevše milovali horolezectví. Prohlašovali, že je to jediný „mužný“ sport, před nímž ustupují všechny ostatní sporty daleko do pozadí. „Takový tenis, hokej, kopaná, a jak tomu všemu říkáte, to jsou umělosti, které si lidé vymysleli,“ tvrdil pokaždé Michal Křížek, ohnivý hlasatel předností horolezectví. „Když zlézáš takový nepřístupný vrch, bojuješ s přírodou, přemáháš její úklady a pronikáš do jejích tajemství. Kde jsi se svým hokejem?“ dotíral na obránce ledního sportu, který se těšil ve dvaadvacátém století stejné oblibě nejširších vrstev jako v polovině dvacátého století. Srbští členové Dragutinova kroužku hlasitě litovali, že se narodili tak pozdě, že nejvyšší hory světa, Mount Everestu nyní 11 300 metrů vysokého, počítalo-li se od snížené hladiny moří — bylo již dávno dobyto a že na hřebenech Himálaje vznikla základna raketových letů, na kterou vedou dokonalé dálnice.
„Nejste správní horolezci,“ káral je Vašek Přibyl, jiný člen kroužku, statný rozvážný hoch. „Horolezec se nehoní za výškovými rekordy, jeho cílem musí být překonat i nejnesnadnější terén. Ukázal bych vám u nás v Čechách některé jehly a komíny, které jsou docela nízké, a přesto tam už po staletí jezdí trénovat horolezci z ciziny!“
„Máš pravdu,“ připojil se k němu Dragutin. „V našem Krasu jsou podobná místa a na některá z nich se dodnes nikdo nedostal.“ Tato slova hochy velmi zaujala a návrh podívat se na ta místa vyšel současně z několika úst.
„To by šlo,“ prohlásil Dragutin po krátkém přemýšlení. „Můžeme se o to aspoň pokusit. Znám pěknou malou náhorní plošinu, která leží nedaleko těch špiček. Dostaneme se na ni docela dobře vrtulníkem. Jen je otázka, jaké počasí je naplánováno na nejbližší dny pro tuhletu oblast. Po mokrých skálách se dobře lézt nedá.“ Na tuto otázku byla snadná odpověď, stačilo nahlédnout do ročenky, kde bylo podrobně udáno počasí na celý rok pro všechna místa. Zjistili, že je právě vhodná doba k zamýšlenému výletu, poněvadž v severoadriatické oblasti bude v nejbližším týdnu suché počasí, jak toho vyžadovala místní úroda.
Povolení k výletu dostali od náčelníka tábora bez obtíží, vrtulník uměl řídit každý z nich — to byla část povinného školního výcviku — a tak již druhý den časně zrána vyrazili. Měli zásoby potravin na týden, všechny potřeby k táboření — o horolezecké výzbroji ani nemluvě — a po letu, který trvalo málo déle než hodinu, vznášeli se již nad holými bílými skálami krasového pohoří. Dragutin, opatřený velmi podrobnou mapou, dával hochovi u řízení pokyny a po krátkém bloudění se vrtulník bezvadně snesl na nevelikou plošinu, nad kterou se příkře zvedaly štíhlé, rozeklané a oslnivě bílé vrcholky skal.
Bylo to místo jako stvořené k táboření, ačkoli tu nerostl ani trs travičky. Chladná bystřinka s velmi chutnou vápenitou vodou vinula se stříbrným proužkem po skálách a víc než vodu si od svého tábora nežádali.
Potravin měli dost a jiřina Marešová, třetí člen české části kroužku, přívětivá hezká tmavovláska, o jejíž přízeň zápasil Michal s Petarem Bogunovičem, ujala se vlády nad zásobami a kuchyní. Přenechali jí pohodlnou kabinu vrtulníku a sami se utábořili pod přenosným skládacím stanem z plastické hmoty. Noci byly v této nadmořské výšce sice velmi chladné, ale to jim nemohlo vadit. Stan byl teplý, a navíc měli ještě pohodlné a velmi teplé spací pytle z umělé tkaniny, takže vůbec nebylo potřebí vytápět stan nebo kabinu letadla penitinovými elektrickými kamínky jakmile se utábořili, podnikli první průzkum terénu a vybrali si jehly, které budou v příštích dnech zlézat. Podle plánu se vydali na horolezeckou túru za nejčasnějšího jitra, hned jak slunce ozlatilo nejvyšší hroty skal. Byly to namáhavé výstupy v terénu naprosto vyprahlém, bez jediného zeleného lístku, ale přesto byli všichni nadšeni každodenními výlety a Jiřina nezůstávala za svými přáteli ani o krok pozadu.
„Měl jsem zpočátku strach vzít s sebou ženskou, myslil jsem, že tě budeme muset všude tahat za sebou na laně, ale příjemně jsem se zklamal,“ prohlásil upřímně vůdce malé čety Dragutin na sklonku třetího dne jejich pobytu v horách.
„Co sis myslil?“ zlobila se Jiřina. „Máš předpotopní názor na ženy ve sportu! My toho zastaneme víc než muži!“ V jistém směru měla pravdu; večer, když se pořádně utahaní vrátili do tábora, projevovala při chystání jídla mnohem víc čilosti než její kamarádi, kteří se unaveně natáhli a „byli líní na krok“, jak o nich opovržlivě prohlašovala.
Bylo jim to málo platné, neslevila jim nic z jejich povinností a dovedla je náležitě zaměstnat. Přesto ji měli všichni rádi, i když si někdy stěžovali na její umíněnost.
„Nedá se nic dělat,“ říkával odevzdaně rozvážný Vašek. „Ona za to ani nemůže, všechny Jiřiny jsou umíněné a svéhlavé. Dejte psovi špatné jméno a můžete ho rovnou utopit!“ To bývalo podnětem k menší prudké výměně názorů mezi ním a Jiřinou, při které se ostatní dobře bavili. Vždy skončila smírně, tím spíše, že Dragutin vzal zpravidla Jiřinu v ochranu. Nadešla však chvíle, kdy i Dragutin byl nucen dát Vaškovi za pravdu.
Stalo se to v poslední den jejich pobytu v horách. To už měli za sebou všechny naplánované túry mimo jedinou. Šlo o podivně utvářenou jehlu, které pro její oslňující barvu říkali Bělka. Dragutin ji mnohokrát důkladně studoval triedrem jak z tábora, tak i z okolních vrcholků, které zlezli, a pokaždé dospěl k názoru, že by bylo velmi nebezpečné pokoušet se o ni. Měla několik převisů, jejichž zdolání by bylo bývalo nanejvýš svízelné, a třebaže Jiřina — podporovaná Michalem a Petarem — umíněně tvrdila, že tam jsou zářezy, po nichž lze nejvyšší převisy obejít, Dragutin s konečnou platností rozhodl, že Bělku nechají na pokoji. Vašek a třetí Srb, Dragoljub Jovanovič, dali mu za pravdu, Michal a Petar mlčeli a neodvážili se nahlas odporovat, jen Jiřina ještě delší chvíli protestovala. Ale nakonec zmlkla i ona a Dragutin měl za to, že se dala přesvědčit.
Den odletu se přiblížil. Bylo rozhodnuto, že se ráno bude spát déle než jindy, potom že podniknou krátký výlet do nedaleké jeskyně.
Bylo v ní velké množství zkamenělin z křídové doby, kdy krasové pohoří vzniklo z mohutných nánosů bahna na dně tehdejších moří.
Potom poobědvají, zruší tábor a odletí do prázdninové osady. Zprávu o tomto programu odeslal také Dragutin rádiem veliteli prázdninového tábora. Ale události se utvářely zcela jinak a pozměnily od základu jejich plán. Když se ráno onoho dne, který měl být posledním dnem jejich pobytu v horách, Dragutin probudil, shledal nejprve, že už je hodně pozdě — schylovalo se k deváté —, a potom, že Michal a Petar nejsou ve stanu. Vašek a Dragoljub ještě blaženě spali. Nepřítomnost dvou druhů zpočátku Dragutina nijak nezneklidnila. Byl ještě ponořen do příjemného polospánku, který předchází stavu úplné bdělosti, a řekl si, že jsou patrně zaměstnáni s Jiřinou chystáním snídaně. Ale nezvyklé ticho, které vládlo kolem stanu, záhy ho vyburcovalo k čilosti. Rychle vylézt ze spacího pytle a ze stanu, několika cviky na čerstvém vzduchu rozehnal krev do ztuhlých údů a potom se začal rozhlížet po zmizelých druzích. Náhorní plošinku přehlédl snadno, nebyla veliká. Ani na ní, ani v kabině vrtulníku, kam hned nato nahlédl, nenašel živé duše. Pryč byli nejen Petar s Michalem, ale i Jiřina.
Po tomto objevu zburcoval Vaška a Dragoljuba. Byli okamžitě na nohou a společně s ním podrobili okolí důkladnější prohlídce, ale i tato námaha zůstala bez výsledku.
„Snad šli napřed pro zkameněliny,“ mínil Vašek. Ale zachmuřený Dragutin byl jiného názoru; usoudil, že mají v úmyslu pokusit se o zakázaný výstup na Bělku. Krátká prohlídka tábora mu dala za pravdu. Chyběla jejich horolezecká výzbroj, kterou k výletu do jeskyně zkamenělin vůbec nepotřebovali. Dragutin ještě dříve než vyřkl své podezření, propátral triedrem ty svahy jehly, které byly viditelné z tábora, ale nikoho nespatřil. To celkem nic neznamenalo, poněvadž tři uprchlíci mohli mít buď už tyto svahy za sebou, jestliže si náležitě přivstali, anebo se pokusili o výstup na straně odvrácené od tábora.
Dragutin byl pohněván a velmi zneklidněn a Vašek mu marně domlouval, aby si z toho nic nedělal, že ti tři jsou dobří lezci a že se zcela jistě vrátí do tábora ještě před obědem, až nahlédnou, že jejich úsilí o zdolání Bělky je marné. Neklidně se procházel po plošině a jeho obavy ještě vzrostly, když objevili při důkladné prohlídce kabiny vrtulníku, podniknuté po rychlé snídani, že si ti tři s sebou nevzali kapesní vysílačku.
„Odešli asi příliš nakvap,“ usuzoval Vašek, ale Dragutin se velmi rozzlobil. „Taková neopatrnost, to už přestává všechno! Kdybych byl věděl, že je mezi vámi tak malá sportovní kázeň, nikdy bych se nebyl s vámi vydal do hor!“ Marně ho rozvážný Vašek uklidňoval, Dragutin neměl stání a rozhodl, že se ještě před obědem vydají za uprchlíky. Vzali jídlo s sebou a po stručném hlášení do tábora, že jsou nuceni se zdržet o den a z jakého důvodu — Dragutin se nedal přemluvit, aby sečkal do odpoledne a ušetřil tři druhy případného trestu —, vydali se na cestu. Za půl hodiny dosáhli úpatí Bělky a začali ji opatrně obcházet, když se předtím připoutali lanem k sobě. Brzy zjistili, že Dragutinovo podezření bylo správné, když spatřili na příkrém úbočí skoby, které jejich druhové zarazili do skály při lezení.
Pustili se po jejich stopách, a poněvadž už měli cestu upravenou, vystupovali poměrně rychle. U prvního převisu shledali, že Jiřina měla přece jen pravdu, když tvrdila, že je tu zářez, po němž lze s náležitou opatrností nepřístupné místo obejít. Učinili tak a brzy nato za pomoci skob svých druhů dorazili k druhému převisu.
Ten byl mnohem horší, a aby ho obešli, nezbývalo než se spustit po svislé stěně šikmo dolů, cestou hodně nebezpečnou. Třebaže jim stopy tří druhů usnadňovaly postup, dalo jim hodně práce, než stanuli na vrcholu jehly.
Sotvaže vydechli, začali se rozhlížet na všechny strany. Shledali především, že Bělka ve skutečnosti není jehla, že jen tak vyhlížela při pohledu z tábora a z níže položených vrcholků. Na druhé straně po krátkém prudkém poklesu se skála rozšiřovala v malou terasu.
A jak se zdálo, potom stupňovitě klesala do velmi hlubokého údolí.
Ale po třech druzích nebylo ani vidu, i skoby, které až dosud zaráželi na nejhorších místech do skály, přestávaly úplně.
„Co teď?“ pravil bezradně Dragoljub. Sundal brýle proti slunci a utíral si zpocený obličej.
„Babo raď!“ zabručel Vašek, který se už začal také zlobit. Dragutin byl naopak nyní už docela klidný, jako vůdce malé čety nesměl ztratit hlavu. Beze slova prohlížel triedrem okolí, potom zarazil důkladně skobu do skály, připoutal na ni lano, zakončil je pevnými smyčkami, které provlékl pod pažemi, a požádal druhy, aby ho spustili přes okraj první terasy. Učinili podle jeho přání a záhy jej ztratili z dohledu. O několik minut později na ně zavolal, že vystupuje zase nahoru, aby pomalu lano přitahovali.
„Myslím, že je to takhle,“ začal, když opět stanul mezi nimi. „Pod touhle terasou je jiná a z ní vede poměrně pohodlná cesta. Zdá se, že obtáčí hřebínek, z něhož ční Bělka, a že se vrací někam pod náš tábor. Mám za to, že ti tři se po ní spustili, já aspoň bych si ji zcela určitě vybral k návratu.“ „Třeba jsou už zpátky u letadla?“ mínil nadějně Dragoljub. „Zkusme se s nimi spojit!“ Ale volání kapesní vysílačky zůstalo bez odpovědi, a tak se po krátkém odpočinku, při němž se občerstvili několika sousty, jež zapili z polní láhve, pustili cestou, kterou naznačil Dragutin. Jen její počátek byl nesnadný, potom se svah zmírnil a úzký zářez do skály se rozšířil v pohodlnou, ne příliš prudce klesající stezku. Už neztráceli čas rozhlížením se po uprchlících, ostatně bílá skalní stěna omezovala značně jejich obzor. Sestupovali poměrně rychle do neširokého údolí, ale kráčeli sotva půl hodiny, když se Dragutin, jenž šel v čele ostatních, zastavil před úzkým temným otvorem.
„Vypadá to jako vchod do nějaké jeskyně,“ řekl. „Také že to je jeskyně,“ mínil Vašek, „a vane z ní nějaký podivný teplý a vlhký vzduch.“
„Myslím, že bychom se tam měli podívat, co když ti tři sedí klidně uvnitř?“ soudil Dragoljub. Dragutin po krátkém váhání svolil, a sehnut skoro až k zemi, vplížil se do těsného otvoru. Byla tam úplná tma a Dragutin stiskl vypínač malé, ale velmi silné elektrické svítilny, jakou měl každý z nich. Osvětlil těsnou nízkou chodbu.
Z bílých stěn stékaly krůpěje vody a hromadily se v úzkou stružku, odtékající bez hluku do nitra skal. Vlhký teplý a jako plísní prosycený vzduch jim vál do obličeje.
„Je tu divný vzduch,“ poznamenal Dragutin k druhům, kteří kráčeli za ním, „něco takového jsem nikdy v našich jeskyních nenašel, zpravidla je v nich hodně chladno.“ Dali mu za pravdu a tento objev podnítil jejich zvědavost. „Snad je tu nějaký podzemní teplý pramen, řekl Dragoljub. Pokračovali v cestě chodbou, která prudce klesala a byla stále stejně nepohodlná, až došli k místu, kde se rozšiřovala a měnila v rozlehlou krápníkovou jeskyni. V ostrém světle elektrické lampy vrhaly dlouhé krápníky různých tvarů a barev strašidelné stíny do všech koutů. Ale hoši se nezdržovali tímto pohledem. Občerstvili se studenou vodou ze stružky a začali potom pátrat po stopách svých druhů. Obcházeli pomalu podzemní slují, ale nenašli je. Bylo také těžko očekávat, že tvrdá skála přijme otisky jejich kroků. Spoléhali jedině na Míšu, který byl posedlý vášní rýt své jméno na všechny skalní stěny, jichž dosáhli. Ale nebylo tu nejmenších známek Michalovy činnosti, zato však shledali, že z jeskyně vede nejméně pět chodeb dále.
Stanuli bezradně, když skončili svou prohlídku. „Kudy teď, a má to vůbec smysl, pouštět se ještě dál?“ tázal se Dragutin druhů. „Je už dosti pozdě, a nevíme, jak dlouho nám to bude ještě trvat do tábora!“ Pohrával si roztržitě s vypínačem svítilny. Vypínač náhle s cvaknutím zaskočil a vzdoroval všemu úsilí znovu rozsvítit. Na okamžik se rozhostila kolem nich hluboká tma. Vašek a Dragoljub hrabali ve svých vacích, hledajíce svítilny.
„Už ji mám,“ zvolal Vašek, ale Dragutin ho zadržel. „Počkej okamžik, mám dojem, že vidím nějaké světlo!“
„To bude z chodby, kterou jsme přišli,“ mínil Dragoljub.
„Těžko,“ odporoval Vašek. „Zatáčela se několikrát a kromě toho ji máme za zády. Vidím také slabou záři přímo před námi, přichází z některé levé chodby.“
„Půjdeme za ní,“ rozhodl Dragutin, „ale pozor, cesta je velmi nerovná a kluzká!“ Drželi se za ruce a postupovali opatrně k místu, kde viděli velmi slabý a neurčitý přísvit.
„Vede tu patrně cesta ven a bude jistě kratší než štola, kterou jsme přišli,“ mínil Dragutin. Pohroužili se do chodby, kde byla záře už silnější, a pomalu postupovali kupředu. Chodba byla úzká, ale tak vysoká, že mohli jít vzpřímeně, musili se však ubírat korytem mělké bystřiny, na jejímž hladkém dnu noha stále sjížděla. Chodba ustavičně klesala, jako by vedla do nitra skal, ale světlo přesto stále sílilo, což je velmi udivovalo. Mělo podivnou namodralou barvu a nijak se nepodobalo slunečním paprskům, odraženým od bílých vápencových skalních stěn, teplota stále rostla, vzduch byl velmi vlhký, obtížně se jim dýchalo, ačkoli pochod nebyl příliš namáhavý.
„Připadá mi to jako vzduch ve skleníku, prosycený kysličníkem uhličitým, který vydechují rostliny,“ poznamenal Vašek. „Kde jen se tu takový vzduch bere?“ Nedočkal se odpovědi. Zatím dorazili na konec chodby a to, co spatřili před sebou, vypadalo tak neskutečně, že zpočátku nikdo z nich nebyl schopen slova.
„To je nějaká čarodějná říše?“ vydechl Dragoljub, když se vzpamatovali z prvního údivu. Prostor před nimi se neobyčejně rozšířil, skalní stěny ustoupily tak daleko, že je ani neviděli, a strop sluje se klenul vysoko nad nimi. To však nebylo příčinou jejich úžasu. Ve světle dopadajícím z ohromných zářivek, které se táhly v dlouhých. obloucích po stropě, viděli před sebou celý prales podivných vysokých rostlin a stromů, jaké dosud nikdo z nich nespatřil. Vašek, jenž se rozpomenul na barevné obrazy z učebnice paleontologie, určil je první z nich.
„To jsou stromové kapradiny, plavuně a přesličky z třetihorní doby,“ řekl rozčileně. „Člověk by myslil, že se mu to jen zdá! Kde se tu berou?“
„Jistě tu nezůstaly z třetihorní doby,“ smál se Dragoljub, „tehdy neexistovaly zářivky, ba ani lidé, kteří by je mohli vyrobit.“
Dragutin byl zneklidněn. „Jsme v nějakém ohromném podzemním skleníku, o tom není pochyb,“ pravil. „To světlo se mi nelíbí, budou v něm jistě ultrafialové paprsky. Snad by bylo nejlepší jít zpátky!“ Ale narazil na odpor obou druhů. Dragoljuba lákala podzemní neskutečná, fantastická rostlinná říše a praktický. Vašek měl za to, že v takovém skleníku budou jistě lidé, od nichž se dovědí o nejkratší cestě do tábora. Oba naléhali na Dragutina, aby šli po široké cestě, která se vinula vysokou hustou trávou.
„Dobrá,“ svolil váhavě Dragutin, „ale pak si musíme vzít rukavice, brýle a šátky na obličej, aby ani kousek kůže nezůstal obnažen!“
„A k čemu to?“ ošíval se Dragoljub. „Bude nám v tom pekelné horko, už teď se mi špatně dýchá!“
„Poněvadž v tom světle jsou zcela jistě ultrafialové paprsky, které snad náramně svědčí tady všem těm rostlinám a stromům, ale nám by nebyly zdrávy. Ostatně až přijdeme do stínu, můžeme to zase všechno odložit.“ Váhavě vykročili po široké cestě, na které byla tráva tak udupaná, že půda byla tvrdá jako mlat. Ačkoli cesta byla pohodlná, nedošli daleko. Záhy byli tak unaveni, že Dragutin musil nařídit odpočinek.
Dýchalo se jim obtížně a po zahaleném obličeji jim stékal pot v ručejích. Odbočili od cesty a po úzké pěšince zašli do hustého stínu stromů, kde mohli odložit všechny přebytečné části oděvu.
„Teď se mi lépe dýchá,“ prohlásil s uspokojením Dragoljub, nabíraje dech z plných plic. Oba jeho druzi s ním souhlasili, ale přesto se nikomu nechtělo pokračovat v cestě. Unaveni usedli u úzkého potůčku, který tiše šuměl trávou, a Vašek začal chystat občerstvenÍ. Zatímco Dragoljub se zájmem přihlížel, jak staví kávu na malý elektrický penitinový vařič, Dragutin popošel několik kroků dále po pěšině.
Rozšiřovala se záhy v široký průklest v podivném lese ohromných plavuní, přesliček a kapradin. Obdivoval se jak neobvyklému vzhledu stromů, které vymizely už před mnoha milióny let, tak i nezvyklým rozměrům jeskyně. Věděl, že ve vápencovém krasu nechybějí velké podzemní dutiny s ponornými řekami, jejichž dávno známou ukázkou je i moravská Punkva, ale tato jeskyně přesahovala svými rozměry vše, co znal. Usoudil, že ji pomáhaly zvětšit patrně lidské ruce a pomalu se vrátil k druhům.
S malou chutí snědli několik soust masové konzervy a vypili horký nápoj. Neobčerstvil je a marně bojovali proti únavě.
„Je přece jen velmi brzy na to, jít spát, není ještě pět hodin,“ podivoval se Dragoljub.
„Jedno je jisté, že kamarádi tudy nešli, jinak bychom už byli dávno padli na jejich stopy,“ mínil Vašek, zakrývaje si rukou zívající ústa.
Natáhl se vedle Dragoljuba do měkké trávy a podložil si hlavu tlumokem. „Zdřímneme si trochu, Dragutine,“ nabádal kamaráda.
„Tady na tom nezáleží, budeme-li pokračovat v pochodu za dne nebo za noci, jeskyně má zcela jistě umělé osvětlení ve všech svých částech!“ Dragutin po krátkém váhání ulehl vedle nich. Zpočátku se bránil spánku, nepřál si, aby se jejich zastávka příliš prodloužila, ale nakonec neodolal. Usnul, sotva zavřel oči. Nevěděl, jak dlouho spal, když náhle procitl. Uvědomil si, že ho probudilo temné dunění ne nepodobné hřmění bouře. Tato myšlenka vzbudila jeho úsměv. Neznámí vládci podzemí jistě nehnali napodobení podnebí tak daleko, aby vyráběli umělou bouři! Ale ohromné dunění se ozvalo znovu a zvuk přicházel od místa, kde široký průklest protínal pravěký les.
S námahou se vztyčil. Jeho druzi spali hlubokým a těžkým spánkem. Oddechovali hlučně a s námahou a na čele se jim perlily krůpěje potu. Okamžik nad nimi postál v zamyšlení a potom vykročil po pěšině tím směrem, odkud stále zněly temné zvuky. Dospěl sotva k místu, kde se pěšina měnila v průklest, když stanul úžasem jako vbitý do země a třeštil oči na něco, co vypadalo jako chorobná představa z horečnatého snu. Ohromný tvor se pohyboval zvolna a velmi nemotorně hustou trávou a každé dopadnutí jeho čtyř nohou, přesahujících výšku člověka a připomínajících svým objemem betonové mostní pilíře, bylo příčinou hromového zvuku, který probudil Dragutina ze sna. Příšernost obludného tvora však nebyla v jeho pohybu a hluku, který vzbuzoval, ale v naprostém nepoměru různých částí jeho těla. Sloupům podobné nohy nesly mohutný zavalitý trup, jehož síla přesahovala výšku dospělého muže a délka jistě nebyla menší než deset metrů. Trup končil na jedné straně předlouhým holým, stále se zužujícím ocasem, který se vinul trávou za zvířetem jako had, a vpředu z něho čněl do výše silný ohebný krk, podobný ohromnému slonímu chobotu. Končil směšně malou, do tupého čenichu protaženou tlamou, kterou netvor pomalu spásal listy z vějířovité koruny pravěké stromové přesličky.
Dragutin stál a těžce oddechoval neschopen pohybu a jen upřeně zíral na obludu, která se k němu pomalu blížila. S napětím veškeré vůle odvrátil na okamžik pohled od ní do průlomu, který byl téměř celý vyplněn jejím obrovským tělem. Zdálo se mu, že kus dále za ní se pohybuje jiný takový tvor a že stranou pod ochranou stromů a hodně již vzadu spatřuje lidskou postavu. Ale byl to jen prchavý dojem, který dlouho netrval. Dech, obtížný již od chvíle, kdy vkročili do skleníkového ovzduší ohromné podzemní prostory, byl čím dále tím nesnadnější. Dragutin lapal po vzduchu a křeč mu stáhla srdce.
Před očima mu zatančily černé protáhlé skvrny, které se slily v jedinou temnou clonu. Zahalila vše a ukryla jeho zraku neskutečný fantastický les i s jeho příšernými obyvateli. Pozbyl vědomí a bez jediného výkřiku se zhroutil do měkké trávy.
„Myslím, že má už dost kyslíku, Ivo můžete přístroj zastavit!“ To byla první slova, která dolehla do Dragutinovy mysli, ještě než otevřel oči. Potom spatřil skvěle osvětlenou místnost s narůžovělým stropem z plastické hmoty, na jaký byl zvyklý z domova, a pohnul hlavou. Na jeho známku života reagoval spokojeným výkřikem kdosi stojící za jeho hlavou, takže ho neviděl. Potom se do Dragutinova zorného pole dostaly najednou dvě lidské bytosti, jeden starší a jeden zcela mladý muž, oba odění bílými laboratorními plášti.
„To jsem rád, že už jste v pořádku, kamaráde,“ zahovořil starší muž. „Vaši dva druhové už sedí vedle v jídelně a vesele se živí!“ V tu chvíli pocítil Dragutin obrovský hlad, jako by ho přivolala slova vlídného cizince. Bez pomoci seskočil z úzkého vyšetřovacího lůžka a s úsměvem podával mužům ruku. „Nemusíte se nám představovat, vím, kdo jste, od vašich kamarádů,“ pravil přívětivě starší muž. „To je sice pravda,“ přidal se mladší, „zato my se musíme představit a povědět hostovi, kde vlastně je. Ale to můžeme stejně dobře učinit vedle, u jídla. Je čas na večeři.“ Když zasedli k bohatě prostřenému stolu, vyslechli tři mladí horolezci s velkým napětím vyprávění staršího muže, lékaře z kolektivu profesora Miljutina. Jeho obsah se dal povědět stručně několika větami. Miljutinův kolektiv založil v podzemních jeskyních — které byly ještě uměle rozšířeny — na ploše mnoha set hektarů pravěký les, vypěstovaný ze spor, výtrusů tajnosnubných rostlin, které našla Miljutinova výprava do Střední Asie v třetihorním útvaru. Ačkoli spóry byly staré sto miliónů let, podařilo se je po četných nesnázích a nezdarech přimět k vyklíčení. K zdárnému rozvoji a vzrůstu však potřebovaly ovzduší prosycené kysličníkem uhličitým a zároveň bohatší na kyslík, než je obyčejný vzduch. Proto si právě zvolili k svým pokusům podzemní jeskyni, jejíž ovzduší si mohli snadno upravovat. Účelem tohoto velmi nákladného a pracného zařízení bylo poskytnout přirozené životní podmínky pravěkým ještěrům, kteří patřili do čeledi brontosaurů.
Vejce těchto obrovských tvorů z křídového útvaru byla objevena v Mongolsku už v devatenáctém století. Byla však naprosto zkamenělá a tehdejšími vědeckými prostředky se nezdařilo prozkoumat jejich přesné složení. I Miljutinova výprava do pouště Gobi, která bývala dnem křídového moře, měla jen částečný úspěch. Podařilo se jí objevit vejce brontosaurů, poměrně velmi dobře zachovaná, a analyzovala jejich obsah, ale všechny pokusy o jejich vylíhnutí skončily nezdarem. To, co spatřil Dragutin, dříve než omdlel, nebyl však přelud, byli to ohromní ještěři z masa a krve, ale vznikli umělou cestou.
„Skočili jsme rázem od červů uměle vyrobených k ohromným brontosaurům, z nichž každý když doroste, je s to poskytnout dvě stě metrických centů nejchutnějšího masa,“ pravil s úsměvem mladý muž.
„Brrr! Maso z brontosaura!“ ošíval se Dragoljub. Oba jejich hostitelé vypukli ve smích. „Právě jste měl z něho smažené řízky, a nemýlím-li se, bral jste si dvakrát!“ pravil zlomyslně Ivo, mladší z obou.
Vašek a Slavo se připojili k jejich smíchu a Dragoljub si po krátkém váhání položil na talíř třetí řízek. Když se smích utišil, vyptávali se Dragutin a Vašek, jak se podařilo uměle vyrobit tak ohromného tvora, jako je brontosaurus, a jaké cíle tím Miljutinův kolektiv sledoval.
„Zvířata, která jste viděli, jsou teprve desetiletá a nejsou ještě úplně dorostlá, brontosaurus se může snadno dožít věku dvou set let.
Čím větší tvor, tím déle žije, ačkoli to pravidlo neplatí tak všeobecně.
Ale víte, že i velryba — která váhou ještě předčí veleještěry, bohužel však nemá tak chutné maso jako tito býložravci — dožívá se úctyhodného věku. Že se podařilo brontosaura vyrobit, není nic tak zvlášť divného, uvážíte-li, že přes svou ohromnost má velmi primitivní a jednoduchou nervovou soustavu. Viděli jste, jak malá je jeho hlava.
Má v ní malý nevyvinutý mozek, druhý, větší, na zádech, v místech, kde jsou křížové obratle. Není vlastně správné říkat tomu mozek, je to jen zduření míchy a funkce tohoto útvaru je nesmírně jednoduchá, omezuje se jen na ovládání pohybových orgánů zvířete. Konečný účel pěstování brontosaurů je velmi jasný: chceme jejich chutným masem opatřit lidem víc živočišné potravy,“ vysvětloval Ivo.
„Ale nenajdete pro ně dost velkých jeskyň, kde byste jim mohli připravit pravěké lesy s vhodným ovzduším!“ namítl Vašek.
„Toho také nebude zapotřebí,“ usmál se Ivo. „Zvykneme ještěry poznenáhlu na travnaté močálové lesy a stepi, které se už zakládají právě v oblastech bývalých pouští, kde před milióny let brontosauři žili, v Gobi, v kalaharské poušti jižní Afriky a ve střední Austrálii.“
Takže za nějakých deset nebo dvacet let se tam budou pást stáda brontosaurů, kterých jsme se k smrti polekali,“ prohodil Vašek.
„Zcela zbytečně, jsou naprosto neškodní, touží jen po trávě a jiných zeleninách,“ řekl s úsměvem Ivo.
„Přišli jste právě včas k naší záchraně,“ pravil Slavo a začal jim děkovat.
„Ovšem neohrožovali vás veleještěři, ale ovzduší bohaté na kysličník uhličitý,“ podotkl lékař. „My nosíme vždy částečnou dýchací masku, v které je chemická látka pohlcující kysličník uhličitý a nadbytečný kyslík.“ Dragutin se rozpomněl na své povinnosti. Co je s třemi druhy?
Jen nazdařbůh se pokusil navázat styk s opuštěným vrtulníkem pomocí kapesního rádia a byl radostně překvapen, když uslyšel provinilý hlas Michalův. „Necháme si to na později!“ zarazil Dragutin tok jeho výmluvnosti. Dal mu přesné pokyny, kde je malé letiště skalní laboratoře, a nařídil mu, aby bez prodlení zrušili tábor a přiletěli pro ně.