První díl filmu Vítězný pochod skončil prázdninovým dobrodružstvím tří Čechů a tří Srbů. Janovi hosté se potom rozešli a Petr se vracel domů. Bydlel v 6. bloku Nové Prahy a cesta elektrobusovou linkou A — nejpomalejší, mající rychlost jen 60 kilometrů za hodinu — trvala mu necelých pět minut. Cestou uvažoval, najde-li už otce doma. Akademik Dostál, Petrův otec, geofyzik světové vědecké pověsti, účastnil se ten den zasedání Světové vědecké a technické rady. Konala se v Atlantiku, velkoměstě, které vzniklo před padesáti lety na nové atlantské pevnině. Program zasedání byl velmi důležitý. Šlo o plánování světové výživy na nejbližších pět set let.
Porada trvala vlastně již týden, ale Petrův otec odletěl teprve na poslední den porady, vyhrazený různým návrhům. Připravoval se na něj dlouho a ani členům své rodiny nesdělil, jaký návrh hodlá na poradě přednést. Petr jen tušil, že jde o něco velikého, a z náhodných otcových poznámek usoudil, že jeho návrh podnítí bojovnou diskusi.
Byl právem napjat a s netrpělivostí čekal, až ho dopraví pohyblivý chodník chodby ke dveřím jejich bytu.
Otec byl již doma a celá rodina s matkou, mladší sestrou a starším bratrem architektem dlela s ním v jídelně. Petr si ulehčeně oddechl, když zjistil podle stavu stolu, že právě skončili večeři. Znal otce velmi dobře a věděl, že při jídle zásadně nehovoří. Nemá tedy nic zmeškáno. Netrpělivě odmítl matčinu nabídku, že mu objedná večeři. Řekl, že jedl u Jana, a rovnou zaútočil na otce dotazem. Otec se usmál, rozvážně zasadil cigaretu do jantarové špičky, nekonečně pomalu tak se aspoň zdálo Petrovi — si ji zapaloval elektrickou hubkou, kterou mu podal Jiří, architekt, vyfoukl pravidelné modré kolečko kouře k bílému stropu a potom uvedl Petra do čirého zoufalství lhostejnou otázkou: „A co si vlastně přeješ vědět?“ Petr zalomil rukama, ale pod přísným pohledem. matčiným se okamžitě vzpamatoval a zcela krotce odpověděl: „No, přece to, co jsi navrhl oběma radám při dnešním závěrečném zasedání!“
„Ah tak!“ usmál se otec nepřítomně. Oklepl popel z cigarety do velké onyxové misky a po krátkém rozmýšlení začal vyprávět.
Poslední den byl v podstatě vyhrazen už jen volným návrhům, protože hlavní rozhodnutí o plánu zabezpečení výživy zeměkoule na příštích pět set let už vlastně padlo. Byl přijat — dosti malou většinou — velmi pracný plán Worsleyova kolektivu na etážová pole.
Znamenalo to něco podobného, jako bývaly před tisíci lety visuté zahrady Semiramidiny, jen s tím rozdílem, že se budou obdělávat obě plochy ležící nad sebou. Ploše dolní, zastíněné proti slunci, dodají všechno světlo potřebné k fotosyntéze, to jest k výrobě složitých živných látek z kysličníku uhličitého a z vody, penitinové zářivky, ploše horní, nesené pilíři, přímo slunce. Očekává se, že se tím světová úroda zvýší asi o tři čtvrtiny, a poněvadž zbývá dosud polovina nevyužité půdy, která bude teprve obdělána, počítá se, že bude výživa zeměkoule na příštích pět set let zajištěna.
„A co potom?“ přerušil Dostála starší syn.
„Nehledě k tomu, že počet obyvatel na Zemi může být za pět set let vyšší, než se dnes počítá. Vždyť to je víc než tři lidské věky!“ podotkla matka. Petr také hořel s dotazem, ale ukrotil svou netrpělivost.
„To byly také námitky mnohých členů obou rad a nejpůsobivější argument pro můj návrh,“ pravil Dostál. Petr se už neudržel. „A co jsi jim vlastně navrhl?“ vybuchl. Otec se usmál. „Kolonizaci sluneční soustavy. Počátkem bude Měsíc, naše Luna, a můj plán, který byl po dlouhé diskusi přijat jako dodatek k plánu Worsleyovu, obdržel jméno Akce L.“ Zatímco Petr, jenž se necítil radostí, provozoval po místnosti jakýsi podivný starobylý indiánský tanec, Jiří a matka se zatvářili velmi rozpačitě. „Stojí to za tu námahu? Kolik orné půdy se na takové Luně vlastně získá, je-li tam vůbec nějaká?“ pravil povážlivě Jiří.
„A co vzduch a voda? Bez nich je rostlinný život přece nemyslitelný,“ nadhodila matka.
„Život vůbec,“ dodal Jiří. „Pak ty hrozné rozdíly tepelné! V poledne je slunce přímo nad hlavou, je tam žár 110 stupňů nad nulou, a o půlnoci na témže místě hrozný mráz 160 stupňů pod nulou.“ Petr přerušil svůj oslavný tanec a zaraženě naslouchal. Otec zachoval naprostý klid.
„Je vidět, že člověk není prorokem ani ve vlastní rodině, natožpak ve své vlasti, nebo dokonce ve Spojených státech světových,“ pravil s úsměvem. „To chilský delegát Fagarena dokazoval velmi názorně, že zisk bude pranepatrný, i když se připustí, že lze povrch Luny zúrodnit. Předvedl pohotově mapu, na které byl zakreslen pravoúhlý průmět Luny do střední Asie. Zabíral plochu, která byla sotva dvakrát větší než Přední Indie. Měl úspěch právě jen půl minuty, potom se shromáždění dalo do smíchu a bylo ochotno vzít jeho námitku jako dobrý žert.“
„A žert to také jistě byl,“ řekl Jiří, když se dostatečně vysmál.
„Vždyť předvedl pouhý řez měsíční koulí, kdežto povrch Luny je čtyřikrát větší!“
„A potom — v kolonizaci Luny není těžiště mého návrhu. Luna má být jen odrazovým můstkem pro zalidnění sluneční soustavy.
Tam je úniková rychlost, potřebná k překonání měsíční přitažlivosti, jen dva tisíce čtyři sta metrů za vteřinu, kdežto k odletu ze Země do vesmíru musí raketa získat skoro pětkrát větší rychlost, jedenáct tisíc dvě stě metrů za vteřinu. Považte jen, co pohonných látek se ušetří a kolik to bude znamenat při letech do vesmíru, jichž bude v dalších stoletích ustavičně přibývat! Luna bude základní výchozí stanicí těchto letů a už z tohoto důvodu je nutno ji osídlit a založit tam všechen průmysl potřebný pro meziplanetární dopravu.“
„Ale co tedy s atmosférou, vzduch se na Měsíci neudrží,“ umíněně opakoval Jiří.
„Jak to, že ne?“ svraštil otec obočí. „Víš, kolik činí průměrná rychlost molekul kyslíku při nulové teplotě?“
„Na to je jednoduchý vzorec,“ vmísil se Petr dychtivě do rozmluvy.
„A ještě kratší je najít si to v tabulkách,“ usmál se Jiří a vytáhl bez dlouhého hledání z otcovy knihovny příslušnou příručku. Po krátkém listování našel tabulku. „Podívejme se!“ mračil se. „Jen 461 metrů za vteřinu, nebyl bych věřil, že je to tak málo!“ „A je známo, že planeta nebo jakýkoli hmotný útvar podrží svou atmosféru tehdy, je-li tepelná rychlost molekul, z nichž se tato atmosféra skládá, rovna nejvýš pětině únikové rychlosti, to jest pětině rychlosti, při které těleso překoná přitažlivost útvaru a uniká do vesmíru. Těch 461 metrů je méně než pětina lunární únikové rychlosti, nemůže nám tedy kyslík z Luny utéci, až jej tam dáme!“
„Dobrá, ale to je rychlost při nulové teplotě a ta rychlost roste s teplotou,“ nevzdal se Jiří.
„Jen s její odmocninou,“ vpadl mu rychle do řeči Petr.
Dostál přikývl na souhlas. „Pravda. Podívej se do tabulek, kolik je ta rychlost při sto stupních nad nulou, a shledáš, že stále ještě nedosahuje jedné čtvrtiny únikové rychlosti. I kdyby jí dosáhla, pozbyla by Luna poloviny svého ovzduší teprve za padesát tisíc let a to už by se vyplatilo!“
„A proč tedy nemá Luna vzduch jako Země?“ zajímala se Dostálová. „Podle toho, co říkáš, tam podmínky pro udržení ovzduší jsou!“
„Dnes!“ odvětil Dostál. „Kdysi asi nebyly, v době, kdy Luna měla možnost kyslík získat. Snad byla její teplota tehdy tak vysoká, že její nízká přitažlivost nestačila vzdušné molekuly udržet. Stoupne-li rychlost tepelného pohybu molekul na třetinu rychlosti únikové, pak se všechna atmosféra ztratí do vesmíru za několik měsíců. Ostatně Luna není zcela bez ovzduší. To se vědělo už v polovině dvacátého století. Francouzský hvězdář P. P. Bourge upozornil už v roce 1948 na skutečnost, že Luna může čerpat vzduch z plynového chvostu, který se táhne za Zemí a sahá až za dráhu měsíční. Ruský badatel V. G. Fesenkov dokázal už dříve, že tento plynový chvost skutečně vzniká při stálém úniku molekul z nejhořejších vrstev zemského ovzduší, a dokonce se projevuje slabým přísvitem na jasné noční obloze. Jeho krajan J. N. Lipskij potom vypočetl, že hustota lunárního ovzduší je při povrchu Luny asi jedna desetitisícina hustoty zemského ovzduší při staré hladině moře, a že tedy vzduch na Luně má tlak asi osm setin milimetru sloupce rtuti. Jak byl jeho výpočet přesný, dokázala naše první lunární stanice, která naměřila osm a půl setiny.
„To je ale nesmírně málo, k dýchání to nestačí,“ namítl Jiří.
„Nestačí,“ souhlasil otec, „ale díky za to málo. Nebýt tohoto nesmírně řídkého vzdušného pláště, nikdy bychom se nebyli mohli na Luně usadit, meteority by nás byly ubily. Ten řiďounký plášť ovzduší, jaký má Luna, stačí, aby se meteority třením o jeho částice zahřály natolik, že se promění většinou v prach dříve než dopadnou na měsíční povrch. Ba zaněcují se dokonce ve stejné výšce nad povrchem měsíčním jako nad zemským, protože následkem menší měsíční přitažlivosti ubývá tlaku v jeho ovzduší s výškou mnohem pomaleji než nad Zemí. Ve výšce devadesáti kilometrů nad povrchem Luny je stejný tlak jako ve stejné výšce nad Zemí, ačkoli těsně při povrchu Luny je tlak vzduchu desettisíckrát menší než při povrchu zemském.
A v té výšce devadesáti kilometrů už hoří většina meteoritů.“
„Dobrá,“ připustil Jiří, „nemusíme se tedy bát, že nás ubije nebeské dělostřelectvo, až tam budeme stavět domy. Ale jak tam budeme dýchat, to věru nevím. Nepočítáš přece, že by tam lidé trvale mohli žít v dýchacích skafandrech?“
„Nepočítám, to je jen prozatímní východisko z nouze pro první kolonisty,“ odpověděl otec. „jednoduše Luně atmosféru vyrobíme!“ Petr spustil vítězný pokřik, ale Jiří se zatvářil velmi povážlivě.
„To by skutečně šlo a koneckonců máme kyslíku dost z vysušování oceánů,“ připustil. „Možná že by stačil, ale jeho doprava na Lunu by byla tak nesmírně nákladná a pomalá, že věru nevím, kolika desítek let a jaké ohromné energie by bylo k tomu zapotřebí a jsme-li s to v rámci světového hospodářství vůbec tolik energie na to obětovat.“ Dostál se usmál.
„Těší mě opravdu, že to rozebíráš všechno tak důkladně,“ řekl.
„Tvoje námitky jsou správné, pokud bychom museli počítat se zdroji, které uvádíš. Za prvé nikde není psáno, že musíme na Luně vyrobit atmosféru téhož tlaku, v jakém žijeme na Zemi. Nezapomeň, že většinu tohoto tlaku zemského ovzduší obstarává dusík, jehož k dýchání vůbec není potřebí. Kyslík sám, jak jej vdechujeme, má tlak jen necelých šestnácti centimetrů rtuťového sloupce, tedy jen jednu pětinu normálního vzdušného tlaku. Upravíme Luně takovou atmosféru, aby v ní byl jen kyslík s tlakem patnácti nebo šestnácti centimetrů sloupce rtuti, to úplně postačí.“
„Nebudou mít lidé zdravotní potíže z tak nízkého tlaku?“ tázala se Dostálová. „Pamatuji se, že jsem četla, jak zdolávali ve dvacátém století nejvyšší horu světa Mount Everest, který měl tehdy nadmořskou výšku 8888 metrů. Prý velmi trpěli následkem nízkého tlaku vzduchu!“
„To je správné,“ přisvědčil Dostál, „ale proč trpěli? Poněvadž chtěli mermomocí vystačit bez dýchacích přístrojů a rychle se přizpůsobit okolnímu nízkému tlaku vzduchu. To ovšem nešlo. Hubli, rychle se unavovali, nebyli schopni větší tělesné námahy a pozbývali chuti k jídlu. U pokusných zvířat, chovaných ve vzduchu se sníženým tlakem, zjistily se vážné změny na játrech. Všechny ty potíže však rázem odstranily kyslíkové dýchací přístroje s uzavřeným okruhem. Horolezec z nich dostával nejvýš tolik kyslíku jako při normálním dýchání v malých výškách a dařilo se mu skvěle. Snížený tlak vzduchu, kterým byl obklopen, mu vůbec nevadil. A konečně, vždyť na nižší tlak vzduchu po snížení hladiny oceánů si lidstvo také dobře zvyklo. Totéž bude na Luně. Vystačíme tam s ovzduším z čistého kyslíku, jež bude mít tlak jen jedné pětiny atmosféry, pětkrát nižší, než nás obklopuje zde, v této místnosti.“
„Pořád mi však není jasné, jak takové ovzduší vyrobíš. I při těch snížených požadavcích to bude znamenat bilióny tun kyslíku a možná víc,“ namítl Jiří.
„Určitě víc, ačkoli je povrch Luny téměř čtrnáctkrát menší než povrch Země. Ale materiálu obsahujícího kyslík budeme mít na Luně nadbytek. Její geologické poměry znali přibližně už badatelé dvacátého století, ačkoli odhadovali jen povahu jejich povrchových hornin podle způsobu, jakým odrážejí světlo. Věděli, že tam jsou vyvřelé horniny, čediče, tufy, porfyry, žuly a ruly. Ve všech těch horninách je kysličník křemičitý, a tedy hojnost kyslíku. Stačí uvolnit z nich kyslík…“
„Klouzalovými rezonátory!“ zvolal vítězně Petr. Nezdržel se a vyprávěl veselý záběr z filmu Vítězný pochod, pořízený v laboratoři, kde Klouzal přišel na svůj objev.
„Filmaři si to jistě trochu upravili a přibarvili podle svého, ačkoli se v podstatě drželi pravdy,“ poznamenal otec.
„Stejně to byl hezký projev mezinárodní spolupráce vědy, že ocenili prvotní objev českého fyzika a nazvali ten báječný přístroj podle něho. Mohli jej právě tak dobře pojmenovat rezonátor Voroncovův, La Bruyérův, Wilkinsonův, Šikitavův a kdovíjak ještě, poněvadž teprve práce těchto dalších vědců učinila z něho to, čím je dnes, totiž skvělý prostředek k přetváření hmoty.“
„Dobrá, vzduch budeme tedy mít, ale jak to dopadne s vodou? Bez té je život na Luně nemyslitelný!“ nechtěl se stále ještě vzdát Jiří.
„Získáme ji z hornin právě tak jako kyslík. Obsahují kyselé soli, v kterých je vodík, a máme-li vodík a kyslík, je příprava vody velmi jednoduchá. K sloučení obou těchto prvků na vodu stačí obyčejná elektrická jiskra, to dělali fyzikové už v devatenáctém století. Ostatně nedávno hlásila naše lunární stanice, že našli na Luně i hojnost nerostů s krystalickou vodou. Bude snadné vodu z nich uvolnit. Hlásili dokonce ještě i něco jiného, co vás bude jistě zajímat.“ Nedbaje netrpělivosti svých posluchačů, zapálil si rozvážně novou cigaretu, a teprve když se řádně rozhořela, začal vyprávět:
„Astronomové, kteří soustavně pozorovali Lunu, zajímali se vždy neobyčejně o změny na jejím povrchu. Skutečně také to byla nejnapínavější část lunárního výzkumu. Náš Měsíc platil dlouho za mrtvé těleso, kde se odpradávna už nic neděje, a proto každá sebemenší změna na jeho povrchu připoutala mimořádný zájem astronomů.
Její výklad vedl bez výjimky k vášnivým polemikám, při nichž se pokaždé jedna strana snažila podrýt a z kořene vyvrátit všechny důvody stran ostatních.
Přesto tu byla zjištěna nepopíratelná fakta. Už v roce 1866 upozornil hvězdář Schmidt, že malý kráter Linné, který leží ve východní části Mare Serenitatis neboli Moře jasu, vypadá zcela jinak, než jak jej popsali v roce 1823 Lohrman a Madler. Schmidtovi se jevil v dobrém dalekohledu jen jako bělavá skvrna, uprostřed málo prohloubená, kdežto oni viděli na jeho místě hluboký kráter, vrhající v šikmých slunečních paprscích na okolí ostré stíny. Schmidt si to vysvětloval novým výbuchem kráteru. Láva jej z valné části vyplnila a přelila se přes jeho okraje i do okolí, které rovněž vyrovnala.
Takových změn bylo na kráterech nebo valech pozorováno více.
V Mare Crisium, Moři zvratů — případné pojmenování, které dali této části Luny staří astronomové — objevily se nejen nové krátery, ale i podivné mlžné útvary. Velmi zajímavé věci pozoroval slavný astronom W. H. Pickering v rozlehlém kráteru Eratosthenes, východně od středního kopce kráteru ležela ohromná bělavá skvrna, která měřila od severu k jihu asi 24 kilometrů a od východu k západu 13 kilometrů v době, kdy měla největší rozsah. Jakmile začalo do kráteru svítit slunce, začala se skvrna zmenšovat. Za úplňku, kdy měl kráter Eratosthenes poledne, zmizela úplně, ale už druhý den se znovu objevila a rostla postupně do původní velikosti.“
„A jak to všechno vyložili?“ nezdržel se Petr a skočil otci do řeči.
Dostál se usmál. „Nejprve se to snažili všechno popřít a tvrdili, že šlo o špatné pozorování. Ovšem v některých případech, jako byl například objev Pickeringův, tu byl nepopíratelný důkaz fotografický. Potom obrátili a tvrdili, že jde prostě o hru světla a stínu, která je zaviněna různou výškou slunce nad pozorovaným místem.“
„A jaký je správný výklad? Dnešní vědci z lunární stanice už to jistě rozluštili?“ tázal se s napětím Jiří.
„Rozluštil to vlastně už sám Pickering, který tvrdil, že tu jde o bělavou jinovatku. Je-li kráter ve stínu, klesne teplota uvnitř až na 160 stupňů pod nulou, má-li poledne, stoupne nad teplotu varu vody. Za nízké teploty se objeví bělavá jinovatka, za vysoké se vypaří.“
„Takže by na Luně byla voda?“ zatvářil se nedůvěřivě Jiří.
„Nemusí jít o vodní jinovatku, může to být ztuhlý kysličník uhličitý. Ten vzniká i sopečnou činností, jak to dokázal v roce 1958 sovětský astronom Kozyrev pozorováním kráteru Alphonsu.
Naši vědci z lunární stanice hlásili, že v četných kráterech jsou obě sloučeniny, jak kysličník uhličitý, tak i vodní pára. Molekuly kysličníku uhličitého jsou těžší než molekuly kyslíku, a nemají tedy nejmenší naději, že by se vymanily z pout lunární přitažlivosti. Možná že ani nebude potřebí dodávat Luně příliš mnoho vody. Snad postačí zásoba ledu, která je v kráterech. Jakmile dostane Luna ovzduší a rotaci, začne se voda, dnes trvale zmrzlá ve věčném stínu kráterů, vypařovat jako na zemi, začne pršet, vzniknou životodárné řeky. Postačí jen vhodně upravit jejich koryta…“
„Luna dostane rotaci!“ Petr se nezdržel a vpadl otci užasle do řeči.
„To se bude točit jednou za čtyřiadvacet hodin kolem nějaké osy jako naše Země a přestane nám ukazovat pořád stejnou tvář? Jak by toho bylo možno dosáhnout?“ Stejný údiv, jaký projevoval Petr, bylo znát i na tváři Jiřího a paní Dostálové.
„Nejzávažnější námitkou proti mému plánu osídlení Luny byla právě skutečnost, že se Luna otočí kolem své osy jen jednou za tu dobu, za kterou oběhne Zemi, to jest za 27 a 1/3 dne,“ začal pomalu vysvětlovat Dostál. „Proto se ve většině míst lunárního povrchu střídají dlouhotrvající vedra s krutými a stejně dlouhotrvajícími mrazy.
Za těchto poměrů by tu rostliny nemohly existovat a vyvíjet se a nesporně i lidé by tím trpěli, nehledě ani k tomu, že by všechnu svou výživu musili dovážet ze Země. Bude-li mít Luna ovzduší, pominou tyto velké tepelné rozdíly, poněvadž vzduch, správněji řečeno kyslíkový obal Luny, stejnoměrně rozvede pohlcené teplo slunečních paprsků. Ale stále bude den dlouhý téměř dva týdny a stejně dlouhá bude i noc pro každé místo měsíčního povrchu. Není nejmenší pochyby, že by se po delší době podařilo vypěstovat rostliny, které by byly schopny existovat i za takových podmínek, ale to by trvalo dlouho a my nemáme čas čekat. Nezbývá tedy nic jiného než přimět Lunu k tomu, aby se otáčela kolem své osy rychleji, za 24 hodin jako Země anebo za nějakou jinou rozumnou a přijatelnou dobu. A to není neřešitelné.“
„Aha, já vím jak!“ vpadl mu Petr vítězně do řeči. „Použije se principu akce a reakce. Vypálíš na Luně prostě nějaké dělo s ohromným nábojem, jeho hlaveň sebou trhne zpátky, šťouchne přitom do Luny a ta se roztočí!“
Smích, který následoval, Petra rozladil.
„Počkej, nemusíš se zlobit,“ chlácholil ho otec. „Představa je to správná a před lety by byl tvůj nápad postačil Juliu Vernovi k fantastickému románu. Ale dáš-li si trochu práce a spočítáš si, jak veliký náboj bys musil vypálit a jakou rychlostí, aby Luna získala potřebný otáčivý pohyb, poznáš, že to je mimo dosah techniky třiadvacátého století. Můj plán je mnohem prostší a obě rady jej přijaly bez námitek. Zakládá se na skutečnosti, že otáčení těles kolem volné osy a jejich magnetismus jsou dva jevy spolu nerozlučně spojené.
Už v roce 1914 zjistil Barnett, že kolem železného válce, který se rychle otáčí okolo své osy, vznikne magnetické pole. Slavný teoretik fyziky Albert Einstein společně s de Haasem o rok později provedli opačný pokus. Magnetické pole, které vzbudili v nitru cívky, jíž protékal elektrický proud, stočilo železnou tyčinku visící na tenkém vlákně v dutině cívky. V roce 1947 dokázal anglický fyzik Blackett, že otáčivost Země, Slunce a hvězd je v zákonitém poměru k síle jejich magnetických polí. Stačí tedy zmagnetovat nitro Luny — a že tam jsou zmagnetizovatelné hmoty, tomu nasvědčuje už přítomnost čediče, i když nepočítáme s větším množstvím silně magnetických látek, jako jsou železo, nikl a kobalt — a Luna se sama roztočí.“
„A proč by tam nemohly být tyto kovy ve větším množství?“ přerušil ho Jiří, zatímco matka kárala Petra, který tančil kolem stolu a povykoval: „Roztočíme Měsíc!“
„Poněvadž hustota Luny je malá proti hustotě Země. Jeden krychlový centimetr průměrné lunární hmoty je jen 3,3krát těžší než jeden krychlový centimetr vody, kdežto průměrná zemská hmota je 5,52krát těžší. Má se dokonce za to, že Luně vůbec chybí železoniklové jádro, jako má naše Země. To však nemůže vadit. Jsem přesvědčen, že se můj plán na roztočení Měsíce, jak tomu říká Petr, jistě podaří.“
„To bude nádhera tati, já bych chtěl být při tom!“ pravil toužebně Petr, který zatím už skončil svůj tanec na oslavu otcova znamenitého nápadu.
„Mohl by ses zúčastnit s tím svým nerozlučným přítelem Janem měsíční brigády,“ podotkla matka s úsměvem.
Jiří se poťouchle usmál: „Máš-li na mysli nějakou brigádu, která by trvala měsíc, pak můžeš mít pravdu, máti, ačkoli není snadné dostat se na jakoukoli brigádu. S lunární brigádou to bude ještě horší. Představ si, co tu bude zájemců! To se skutečně vyberou jen nejlepší z nejlepších!
A kolik těch míst vlastně bude? Na Lunu nevede ještě pravidelná dopravní linka, ubytovací možnosti jsou mizivě nepatrné a musí být vyhrazeny především kvalifikovaným pracovníkům, jichž je nezbytně zapotřebí. Pro hochy Petrova věku je věru málo naděje, i když to jsou hoši se znamenitým prospěchem.“ Petr zesmutněl. Obvykle nemíval nouzi o odpověď, ale tentokrát se neozval. Uznával plně závažnost bratrových vývodů. Mlčky poodešel k oknu a toužebně se zahleděl na zlatý měsíční srpek, který pomalu klesal k obzoru. Co by za to dal, kdyby mohl být mezi těmi, kdo budou pracovat na velkém díle, na Akci L!
Otci se ho zželelo. „Snad bys nevěsil hlavu, Petře!“ řekl povzbudivě. „Máš naději jako každý jiný hoch ze Světového svazu republik. Ba máš dokonce větší naději než hoši jiných národností. Je přece ustáleným zvykem, že krajané navrhovatele nějakého díla získávají dvojnásobný počet míst na příslušné brigádě.“ Petrova tvář se rázem rozjasnila. Hbitě vytáhl z kapsy skládací logaritmické pravítko a začal rychle počítat. „Dejme tomu, že bude sto brigádnických míst. Svět má deset miliard obyvatel, Čechů je padesát miliónů…“ Přemýšlel nahlas a rychle přitom otáčel pohyblivým kotoučem pravítka. Hluboce zarmoucen zjistil, že na Čechy by připadla jen polovina jediného brigádníka.
„Ale to je přece nesmysl, jak to počítáš!“ ozval se Jiří. „Nemůžeš brát v úvahu všechno obyvatelstvo zeměkoule, jen hochy a děvčata ve věku od 16 do 18 let. Pak ti vyjde mnohem příznivější poměr.
A brigádníků bude jistě několik set, budou se střídat. Najdi si ve statistické ročence, kolik je na světě lidí v uvedeném věku!“ Petr se pustil znovu do svých výpočtů. Bratr a rodiče ho pozorovali s tichým úsměvem.