Letadlo spělo k cíli rychlostí dvou tisíc kilometrů za hodinu.
V prostorné kabině bylo slyšet jen mírný svist žhoucího kyslíku, opouštějícího vysokou rychlostí úzké trysky. Chvění stěn a podlahy bylo téměř neznatelné. U podlouhlého okna seděli proti sobě v pohodlných měkkých křeslech Petr a Jan a nestačili se dívat na obrazy, které se pod nimi rychle střídaly. Černé moře přeletěli v celé jeho délce — zmenšené vysušením o čtvrtinu — za půl hodiny. Kavkaz a íránské velehory za hodinu. Stonásobně zvětšující malý Petrův triedr vypátral už na východním obzoru tenounkou stužku mohutné řeky Indu.
„Za půldruhé hodiny jsme u cíle,“ pravil Petr spokojeně, pokládaje triedr na stolek u okna. „Není to báječné? V deset jsme vyletěli z Prahy a před třetí přistaneme na raketovém letišti ve východním Himálaji.
Ale o čem pořád přemýšlíš, Jendo? Ty jsi zábavný společník! Mlčíš jako kapr!“
Jan se vytrhl ze svého zadumání. „Myslím právě na to, co jsi řekl.
Při staneme na hoře Everestu, na raketovém letišti, v nadmořské výšce, která je dnes přes jedenáct kilometrů. A bude to spojeno s menší námahou než cesta z Prahy do Bratislavy, podniknutá v roce 1950, před dvěma sty padesáti lety, přeplněným rychlíkem, kde se lidé tísnili po celých osm hodin na chodbičce a nesedli si ani na minutu.“ Petr pokrčil rameny. „Jsi nenapravitelný snílek!“ řekl káravě. „Na co všechno ty nemyslíš! Nějaký pokrok přece musí být za těch dvě stě padesát let! Snad bys nechtěl jet do Himálaje rychlíkem?“ „A když člověk uváží, že třicet let se horolezci snažili zdolat horu Everest, až se to nakonec po nesmírných útrapách a ztrátách životů podařilo dvěma mužům v roce 1953,“ pokračoval Jan ve svých úvahách, nedbaje přítelova pokárání.
„Novozélanďanu Hillarymu a Nepálci Tenzingovi, čest jejich úsilí a památce!“ přerušil ho Petr. „Ale to přece není důvod k tomu, aby ses rmoutil nad tím, že se dnes dostaneš s veškerým pohodlím z Prahy na Mount Everest za pět hodin?“ „Připadá mi to jako znesvěcení, že ta největší meta horolezců, Everestova hora, byla zbavena nejvyšších vrcholů a proměněna v obyčejné letiště,“ přiznal se Jan.
„Ne právě příliš obyčejné — v letiště pro vesmír,“ opravil ho Petr.
„Na tom není nic divného, že se startuje z nejvyšších míst zeměkoule!
Na hoře Everestu je vzduch skoro čtyřikrát řidší než při mořské hladině. Raketa startuje s mnohem menším odporem vzduchu, spotřebuje méně pohonných látek při startu, méně se zahřívá třením o vzduch a tak dále.“
„To všechno vím, ale přesto mě přeměna Mount Everestu mrzí,“ pravil Jan s povzdechem. Díval se na barevnou fotografii visící na stěně kabiny. Zachycovala majestátní a tak dlouho nepokořenou horu v celé její původní divoké kráse příkrých hlubokých strží, sněhem pokrytých morén a mocných ledovců, připomínajících zmrzlé vodopády. Nic z toho všeho už nespatřili, když za hodinu sestoupil jejich letoun z výšky 25 kilometrů, předepsané pro rychlejší vzdušnou dopravu, do úrovně přistávací plochy. Nebyl tu ani led, ani sníh, Everestova hora byla srovnána s okolními vrcholky do jednotné výšky. Vznikla tak horská plošina přes dvacet kilometrů dlouhá a deset kilometrů široká, na které se tyčily šedozelené vysoké hangáry rychlých letadel a vesmírných raket.
Vzduchotěsně uzavřená vrata vstupní haly se před nimi neslyšně otevřela a stroj vjel zvolna dovnitř. Vrata se za ním opět uzavřela a samočinný upravovač podnebí obnovil v hale za několik vteřin normální tlak vzduchu s teplotou dvaceti stupňů. Teď mohli vystoupit cestující že vzduchotěsně uzavřené kabiny s umělým podnebím.
Bylo jich rovných sto, devadesát mužů a žen a deset hochů a děvčat ve stáří Petrově a Janově. Rozsadili se do dvou elektrobusů, které je měly dopravit z letadlového hangáru do raketového. Obě stavby spojovala chodba dlouhá patnáct kilometrů a cesta z jedné do druhé trvala jen deset minut.
Při krátké jízdě oba hoši mlčeli. Myšlenky každého z nich se braly jiným směrem. Jan vzpomínal na statečné horolezce dvacátého století, jak pracně vystupovali v třicetistupňovém mrazu na nejvyšší horu světa s těžkým kyslíkovým přístrojem na zádech. Technika přetvořila přírodu. Místo zasněžených vrcholů, ovívaných ledovým vichrem, jehož zředěný kyslík nestačil lidským plícím, tyčily se tu mohutné stavby z plastických hmot, vzduchotěsně uzavřené, v jejichž nitru dýchali lidé stejný vzduch jako na jaře v Praze.
Petr přemýšlelo tom, jaká je to báječná věc, že právě oni dva budou přítomni závěru velikého díla. Od večerní rozmluvy, kterou měli doma, když se vrátil od Jana z promítání filmu Vítězný pochod, uplynul právě rok. Akce L se již rozvinula a byla nyní v plném proudu.
Víc než tři sta raket bez posádky, řízených ze Země a z Luny, dopravilo na Lunu potřebné stroje a materiál. V rozlehlém kráteru Plato, který leží nepříliš daleko od severního pólu Luny a téměř uprostřed horského pásu nazvaného podle zemských Alp, vznikla již celá osada s několika sty obyvateli. Je většinou ukryta pod zemí v hloubce deseti až dvaceti metrů, kde je stálá teplota několik stupňů nad nulou. Úprava umělého podnebí s dvacetistupňovou teplotou vyžaduje mnoho energie, která je na Luně ještě vzácná. První vrty hlubinných studní byly zahájeny teprve nedávno, když předběžné sondy dokázaly, že přírůstek teploty s hloubkou je na Luně jen o málo nižší než na Zemi.
Zájemců o lunární brigádu bylo ovšem mnohonásobně více než míst. Byli vybráni jen nejschopnější a los rozhodlo jejich pořadí.
Janovi náhoda přála, měl letět v prvním termínu. Petr však by byl musil rok čekat. To bylo veliké zklamání. Znamenalo to nejen ztratit společnost nejlepšího přítele, ale i promeškat nejvýznamnější chvíli v osídlování Luny, chvíli, kdy se Luna roztočí. Petr zaútočil na otce, aby svou přímluvou dosáhl pořadí v jeho prospěch, avšak otec rozhodně odmítl: „Jak bych mohl? Na to ani nemysli! Protekcionářství už dávno vyhynulo. Jak by k tomu přišli jiní hoši a děvčata?“ Nakonec sáhl Petr k svépomoci. Pro první sled brigády byli v Čechách vylosováni tři hoši a dvě děvčata. Jediný z nich, Jan bydlil v Praze, ostatní čtyři byli roztroušeni po celé vlasti. Petr je objel jednoho po druhém. Hned první návštěva v Brně mu vzala skoro všechnu odvahu. Šlo o dívku, která rozhodně odmítla o něčem takovém jednat.
„Těším se na to už léta, a teď bych měla čekat?“ prohlásila rozhodně.
„Jsi sobecká!“ vytkl jí.
„A co jsi ty?“ smála se. Rozmluva s dalšími brigádníky hochy, byla sice klidnější, ale stejně bezúspěšná. Do poslední návštěvy se mu ani nechtělo. Bylo to opět děvče, Slovenka z Bratislavy. „Děvčata jsou tvrdá, nemá smysl pokoušet se o to,“ říkal si v duchu, když se nakonec přece jen rozhodl do Bratislavy zajet.
„A proč si tolik přeješ jet v prvním sledu, nemůžeš počkat?“ tázala se ho, když jí přednesl dosti mrzutě svou žádost. Tu otázku slyšel už třikrát a pokaždé na ni odpověděl stejně, že by rád byl přítomen závěru díla, k němuž dal podnět jeho otec. Mrzelo ho už opakovat stejný důvod počtvrté. Chvilku mlčel a dívka, hezká tmavovláska, klidně čekala. Její pohled byl zcela přátelský a to snad bylo příčinou, že Petrova odpověď dopadla zcela jinak než v předešlých třech případech. „V tom prvním sledu jede můj nejlepší přítel…,“ začal rozpačitě, poslušen náhlého vnuknutí.
„A ty bys ho nerad opustil,“ přerušila ho s milým úsměvem. Petr mlčky přikývl. Dívka chvilku uvažovala. „Dobrá, vyměním si to s tebou,“ a podala mu ruku na dotvrzení slibu.
„Bezvadné děvče, ta Márijka, pošlu jí radiogram z Luny, hned jak dorazíme,“ vzpomínal na milou Slovenku cestou do raketového hangáru. Neměl čas dlouho u ní prodlévat v myšlenkách, elektrobus právě dorazil k cíli. Vystoupili a po skupinách vyjeli zdviží do pátého patra, odkud vedla dlouhá chodba do raketové haly. Prošli dveřmi a stanuli na okružní galerii. Mohutný stříbrný trup rakety se tyčil před nimi ve středu obrovské kruhové prostory, jejíž posuvná střecha se klenula vysoko nad hrotem rakety. Hoši znali dobře lunární rakety z filmů a televize, ale skutečnost byla přece jen daleko působivější. S obdivem patřili na ohromné těleso, oslnivě odrážející sluneční paprsky, které pronikaly do haly, ztlumeny šedozelenou barvou průsvitných stěn. Mohutné vřetenovité těleso směřovalo hrotem přímo k obloze. Asi v polovině jeho délky čněly z trupu tři pneumatické pružné vzpěry, jimiž se opíralo o kruhovou plošinu, která je obklopovala. Raketa byla osmdesát metrů dlouhá a v největší své šířce dosahovala jí v první třetině délky, počítáno od hrotu — měřila dvacet metrů. V dolní zúžené polovině obepínalo trup deset věnců s nastavitelnými tryskami, jiné dva věnce byly v neveliké vzdálenosti od hrotu. Z ocasu rakety vybíhaly sklopné stabilizační plochy, kterých se používalo jen při startu ze Země. Hoši neměli čas dlouho se raketě obdivovat, vedoucí cestujících vyvolával jména a dělil je ve dvě skupiny. První měla startovat s raketou R-505, kterou si právě obdivně prohlíželi, druhá odešla protějším vchodem okružní galerie do vedlejší haly. Tam byla připravena raketa R-506, která měla odletět o hodinu později. Hoši přešli s ostatními po úzké lávce na kruhovou plošinu a nízkými neširokými dvířky pronikli do nitra rakety.
Krátká těsná chodba vedla k výtahu, který se pohyboval vose rakety. Dopravil je ve skupinách po pěti do kabiny, umístěné v nejširší části rakety. Hoši znali z plánů dopodrobna zařízení lunární rakety pro cestující, a proto je neudivily poměrně malé rozměry kabiny.
Byla nízká, kruhová, s průměrem necelých osm metrů, bez oken, s umělým osvětlením. Tři řady křesel s připoutávacími popruhy, jakých se kdysi používalo v letadlech, byly rozestaveny v kruhu jedna těsně vedle druhé. Střed kabiny zaujímala malá kruhová kabinka, podobná širokému sloupu, kuchyňka a příslušenství.
„V letadle to bylo pohodlnější,“ podotkl Petr.
„Snad to těch deset hodin vydržíš, nemyslíš?“ řekl usměvavý mladý mechanik, také Čech, který měl v novém sídlišti doplnit technickou posádku. Toto sídliště se budovalo několik set kilometrů od jižního pólu, na odvrácené straně Luny, neviditelné ze Země, v mohutném valovém kráteru, který byl nazván podle slavného teoretika fyziky dvacátého století Einsteina. „Víš vůbec, proč je kabina tak malá?“ zkoušel Petra, sedaje si na volné křeslo vedle něho.
„Abych nevěděl! Mohl bych ti namalovat celý plán rakety zpaměti,“ chvástal se Petr.
„A se zavázanýma očima!“ smál se mechanik a pověděl hochům své jméno, a odkud je Michal Žďárský, z Jihlavy?
„Kabina tvoří vrchlík koule, která se bude s námi otáčet, aby vzniklo umělé gravitační pole, umělá přitažlivost. Nad námi je menší kabina, řídicí, kde je radar, rádio a všechno ostatní,“ odříkával hbitě Petr. „A na stropních obrazovkách uvidíme, co je venku,“ ukázal na dvě kruhové plochy. Měly v průměru metr a svými okraji se dotýkaly. „Levá je pro ocasní směr rakety, pravá pro hrotový, na levé uvidíme, co je pod námi, na pravé, co máme před sebou.“
„Popřípadě i po stranách,“ doplňoval mechanik Michal. „Vidím, že znáš raketu opravdu zpaměti. To už se tě ani nebudu vyptávat, čím a jak se pohání,“ dodal s úsměvem.
Petr se mu zalíbil na první ráz a uzavřeli mlčky spolu přátelství, které se brzy osvědčilo ve chvíli pro hochy velmi osudné. Ačkoli se nevyptával na pohon rakety, točil se hovor po větší část cesty kolem raketového spojení s vesmírem a kolem osudu prvních průkopníků.
Přestože myšlenka raketového pohonu byla stará, bylo třeba urazit velmi dlouhou a nebezpečnou cestu od prvních raket ke kosmickým korábům. Už v roce 1849 ruský vojenský inženýr Tretěskij navrhoval reaktivní pohon letadel lehčích než vzduch. Jeho krajan Ciolkovskij propočítalo sedmdesát let později deset typů meziplanetárních raket, poháněných kapalným kyslíkem. Od něho pochází také návrh „raketového vlaku“, složené rakety, která by se postupně zbavovala prázdných nádrží od pohonných látek. Jeho krajanům zůstala také vyhrazena nepominutelná sláva, že byli první, kdo dali Zemi umělý Měsíc — Sputník, první, kdo vyslali do vesmíru raketu s kosmickou rychlostí — luník, první, jejichž raketa bez posádky dosáhla Luny s výsostnými znaky Svazu sovětských socialistických republik a jimž se podařilo ofotografovat neznámou, stále odvrácenou tvář Luny.
Všechny tyto neobyčejné úspěchy byly umožněny nejen velkými pokroky v konstrukci raket samotných, ale i v konstrukci automatických počítacích strojů, které propočetly předem do nejmenších podrobností dráhu raket a všechny časové údaje potřebné k odpálení jejich jednotlivých stupňů.
Tyto úspěchy sovětské vědy a techniky šly neobyčejně rychle za sebou. Sputnik I byl uveden na svou oběžnou dráhu kolem Země s rychlostí 8 kilometrů za vteřinu 4. října 1957 a přesně za dva roky již fotografoval Lunik III, obíhající rychlostí 11,2 km za vteřinu mezi Zemí a Lunou, neznámou polovinu Luny. Svět žasl nad těmito výsledky a také nad vysokou váhou sputníků a luníků, činící kolem půldruhé tuny, které se podařilo Rusům hned zpočátku dosáhnout.
Američané byli ve vývoji raket velmi pozadu a vysílali do světového prostoru satelity, jejichž váha dlouho nepřesáhla jedno sto kilogramů. Tehdy byl svět ještě rozdělen a vývoj ves mírových raket v dožívajícím kapitalismu byl převážně záležitostí vojenskou. Rakety byly tehdy velice drahé a náklad na vyslání umělého satelitu Země se odhadoval na tolik, kolik bylo potřebí k vybudování města pro 10 000 obyvatel.
Sovětské sputníky a luníky vzbudily všude nesmírné nadšení a veliký optimismus. Většina lidí sdílela názor, že let člověka na Lunu je otázkou několika nejbližších let. Odborníci zachovávali však klid a rozumovou střízlivost. Věděli dobře, že nejprve je potřebí vyšetřit, jak bude svědčit živým tvorům pobyt v satelitech. Dvojí nebezpečí je tu ohrožovalo, v prvé řadě velké tíhové urychlení na počátku letu a stejně velké tíhové zpoždění na jeho konci. A tak bylo provedeno velmi mnoho pokusů s raketami, vystřelovanými až do výše 500 km a zase se vracejícími zpět na zemský povrch s pomocí padáků. Nesly v sobě různé živočichy, od much a myšek až po opice.
Výsledky byly uspokojivé, ale teprve Sputnik II s živým psem Lajkou podal závažnou odpověď na otázku, jaký vliv má na živý organismus dlouhotrvající stav beztíže. Lajka snesla let velmi dobře. Při startu, kdy ji velké zrychlení tíže tisklo k podlaze kabiny, dýchala rychleji a také její tep se zrychlil. Když potom sputník dosáhl své konečné rychlosti 8 km za vteřinu a dostal se do beztížného stavu, psův dech se zpomalil, jeho tep se vyrovnal a jeho omezené pohyby — byl připoután — se děly bez nesnází a zcela rovnoměrně.
O všem tom podávaly samočinné přístroje na rádiových vlnách zprávu na Zemi, takže badatelé byli dokonale informováni o každém sebemenším Lajčině hnutí a jejím životním projevu. Pes, který se tolik proslavil v dějinách vývoje techniky, snášel let kolem zeměkoule, kterou obletěl vždy za půldruhé hodiny celou, bez jakýchkoli potíží po celých pět dní. Potom nadešla neodvratná smrt udušením, ježto zásoby elektrické energie pečující o obnovování vzduchu v kabině došly.
Tím byl vyřešen jeden velký problém. Bylo jasné, že co snese pes, snese i člověk. Nikdo však nemohl obětovat člověka, bylo třeba zajistit mu bezpečný návrat na Zemi. Nejprve ovšem zase ze Sputníka, ze zemského satelitu, pak se teprve mohlo pomýšlet na návrat z vesmíru, jehož řešení bude daleko obtížnější.
Zde zase sovětská věda a technika šly příkladem napřed. V roce 1960 byl vystřelen mohutný satelit, který obdržel od novinářů poněkud přehnaný název „kosmický koráb“. Byl to spíše jen „ionosférický člun“, kroužil kolem Země ve výšce 320 km a vážil čtyři a půl tuny.
V něm byla uzavřena vzduchotěsná kabina, která sama vážila dvě a půl tuny. Obsahovala všechna zařízení potřebná k tomu, aby člověk v ní mohl pobývat, a zvláštní přístroje hlásily opět na Zemi, jak tato zařízení pracují za letu korábu.
Po čtyři dny obíhal koráb kolem Země a potom byl dán rádiovým signálem ze Země povel k oddělení kabiny od korábu. Kabina přesně uposlechla, oddělila se od korábu a začala se snášet spirálou k Zemi.
Nedospěla až k jejímu povrchu, podle plánu shořela už vysoko nad ním. Její tření o vzduch vyvinulo vysokou teplotu, která ji vznítila a proměnila v prach a kouř. Všechna zařízení v kabině pracovala bezvadně a první nejdůležitější krok v problému návratu rakety k Zemi byl zásluhou sovětské vědy vyřešeno o rok později, 12. dubna 1961, letí už člověk v raketě na oběžné dráze kolem Země. Je to Rus Jurij A. Gagarin. První kosmonaut, první člověk, jenž se odpoutal od zemské tíže, pronikl několik set kilometrů do vesmíru a živa zdráv se vrátil podle dráhy předem přesně vypočtené do kosmodromu v Bajkonuru.
Potom následoval překotný vývoj. Spojené státy americké se snažily dohonit co nejdříve velký sovětský předstih. Vedly je k tomu důvody jak prestižní, tak zejména vojenské. Sjednotily svůj roztříštěný letecký průmysl, vytvořily jednotné středisko pro výzkum vesmíru NASA — a pověřily hlavním vedením všech projektů zkušeného odborníka. Byl to německý emigrant Wernher von Braun. Měl za sebou dlouhou praxi v raketovém výzkumu. V nacistickém Německu vedl jako technický ředitel raketové středisko v Peenemunde, na břehu Baltského moře.
V následujících letech vyslaly SSSR a USA do vesmíru blízkého i vzdálenějšího několik tisíc sond bez posádky. Ty prozkoumaly okolí Země, Luny, Venuše a Marsu. Mnohé z nich také měkce přistály na povrchu nebeských těles. Rádiové signály přenášely výsledky jejich výzkumu přímo na Zemi, kde je zachycovala a soustřeďovala zvláštní obří zrcadla. Elektronkové přístroje převáděly potom signály na obrazy a čísla. Lidé se tak dověděli, jak zkoumané místo vypadá, jakou má teplotu, jaký je tam tlak atmosféry a z čeho ta atmosféra sestává, jak silné je tam magnetické pole a kosmické záření. Vědci užasli nad zjištěním, že povrch Marsu se podobá mnohem spíše povrchu Luny než povrchu zemskému, jak měli dosud za to. Už první sondy, jež obletěly Mars, vyfotografovaly na jeho povrchu podobné krátery, jako má Luna. Jak je to možné, ptali se. Vždyť Mars má velmi podobné podmínky ke vzniku života jako Země! Dostává sice od Slunce méně. tepla než Země, ale rozdíl není tak velký, aby na něm nemohl život existovat. I jeho přitažlivost je tak velká, že stačí, aby si udržel atmosféru podobnou zemské. Teprve mnohem později, když první lidé přistáli s raketou na Marsu, dostala věda odpověď na své dotazy. Přímý výzkum Marsu dokázal, že tu byla kdysi, velmi dávno, bohatá kultura a vysoká osídlenost. To všechno však zaniklo v neočekávané katastrofě, jež zachvátila celou planetu. Podzemní oheň, týž, který kdysi ohrožoval Zemi, zničil všechen život na Marsu a od základů změnil jeho povrch i jeho ovzduší. To ovšem v první etapě kosmického věku, kdy lidé začali teprve nesměle pronikat do blízkého vesmíru, nikdo netušil:
Američané nelitovali peněz ani práce, aby první stanuli na Luně.
Vypracovali rozsáhlý program nazvaný Apollo a rozpočtený na 20 letů do vesmíru. Měli úspěch už při 11. letu. Dne 21. července 1969 stanuli první pozemšťané na naší družici. Byli to Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Projekt Apollo pohltil miliardy dolarů a v dobách jeho největšího rozpětí na něm pracovalo v USA na 400 000 osob.
Od okamžiku, kdy sovětští vědci vyslali do vesmíru první družici bez posádky, až do přistání lidí na Luně neuplynulo ani celých 12 let!
Teď zavládl na Zemi nespoutaný optimismus. Lidé začali snít o raketách pohodlných jako tryskové letadlo, jež v nejbližší době nahradí těsné kabiny, v nichž má kosmonaut daleko méně pohodlí než králík ve své kleci. V USA se už nadšenci předpláceli k cestám na Lunu, aby měli přednostní pořadí. Nechyběli ani lidé, kteří se zajímali o nákup pozemků na Luně. K vyplnění těchto snů bylo však ještě daleko.
Teprve když lidé přešli na jaderný pohon raket, podařilo se od základů změnit konstrukci celé rakety a učinit z ní místo pohodlného pobytu.
Tím však problém dobývání vzdáleného vesmíru zdaleka ještě nebyl vyřešen. Dvojí nebezpečí číhalo ve světovém prostoru na posádku rakety. Byly to meteority a elektrické záření, jež Slunce chrlí při výbuchu své žhavé hmoty v mohutných proudech daleko do vesmíru. Z meteoritů měli vědci strach ještě dřív, než vyslali své první sondy bez posádky do prostoru. Pak se ukázalo, že poměrně malé sondy i první kabiny s kosmonauty se setkají jen velmi zřídka s meteority, jež by byly s to prorazit jejich stěnu. Zavládl optimismus, který se však zase pomalu ztrácel, jakmile kosmické lodi dosáhly velkých rozměrů. Potom se pravděpodobnost srážky s meteoritem neobyčejně zvýšila a pokusy dokázaly, že meteorit s průměrem 1 cm, jenž je s to dosáhnout rychlosti 40 km za vteřinu, dokáže prorazit hliníkovou desku 12 cm silnou! Jak před nimi chránit kosmickou loď? Nebylo přece možné obklopit ji pancéřem tak silným, jak jej mívaly kdysi válečné lodi! Znamenalo by to neúměrně vysoké dodatečné zatížení na úkor její užitečné váhy. Takové, jaké nebyla s to unést. Objev české chemičky Vlasty Červenkové znamenal vyřešení problému. Ukázal, že pružný a velmi lehký obal rakety, zhotovený z neobyčejně tenkých křemenných vláken, je s to odolat i meteoritům o průměru několika centimetrů. Mladá badatelka obdržela za svoji práci výroční cenu Světové vědecké a technické rady.
Jeden problém byl zdolán, druhý však ještě čekal na své řešení.
Jak čelit neočekávaným záplavám elektrického záření slunečních výbuchů? I tu nebylo možno použít náležitě těžkých pancéřů rakety ze stejných důvodů jako u meteoritů.
A kdyby se nakrásně podařilo ochránit těžkým pláštěm raketu co se skafandry? Kosmonaut by neunesl pancéř několik set kilo těžký, i kdyby se pohyboval v prostředí s menší tíží, než je na Zemi!
A každá vyšší dávka záření znamenala neodvratnou smrt za několik dní nebo týdnů. Takovou smrt ze záření, jaké podlehly tisíce obyvatel japonských měst, Hirošimy a Nagasaki, když na ně Američané svrhli v 2. světové válce atomové pumy.
Astrofyzikové hledali nejprve metody, jež by jim pomohly předpovědět dopředu sluneční výbuchy. Kdy nastanou a jak silné bude asi elektrické záření, jež vrhnou do vesmíru. Tento výzkum trval řadu let, měl však nakonec úspěch. Podařilo se na několik týdnů dopředu určit okamžik výbuchu a intenzitu elektrického záření — elektronů a protonů, jež ho bude doprovázet. Podle předpovědi byl potom plánován „jízdní řád“ raket s posádkou. To stačilo ovšem jen pro tak blízký cíl, jako je Luna. Už při cestě na Mars, kde se raketa pohybovala ve vesmíru po několik týdnů, nastávaly potíže. Tu přišli na pomoc biologové a biochemici. Už dvacáté století znalo léky, jež pomáhaly zvyšovat odolnost organismu proti ionizujícímu zářenÍ.
Měly vesměs jednu vadu — člověk je musel požít dřív, než byl ozářen! Šlo o to, zvýšit jejich účinnost a najít takové léky, které by účinkovaly i po ozáření. Kosmonaut se mohl dostat do situace, kde ho ohrozí nenadále záření z jiného zdroje, než je sluneční výbuch, předem předpověděný. Počítač elektrických paprsků, jenž se stal nezbytnou součástí každého skafandru, zaznamená dávku záření, kterou obdržel. Vhodný lék, požitý dodatečně, musí napravit všechny škody, způsobené zářením v jeho těle. Vyřešení tohoto problému trvalo nejdéle. Ještě první pionýři letů na Mars žádný takový prostředek neznali. Nakonec se podařilo najít po dlouhé a úmorné práci mnoha vědeckých týmů vhodné chemické látky. Působily, i když byly podány několik dní po ozáření a i když dávka záření, kterou člověk obdržel, byla desetkrát vyšší než dávka smrtelná.
Pro kolonizaci těles ve vesmíru odtud vyplynul důležitý závěr. Nestačí opatřit těleso jen dýchatelnou atmosférou, na jakou je člověk zvyklý na Zemi. Musí obdržet také ochranu proti elektrickému záření z vesmíru. V prvé řadě ochranu proti elektronům a protonům, metaným slunečními výbuchy do světového prostoru. Je jen jedna účinná ochrana: magnetické pole, takové, jaké obklopuje Zemi. To odvrátí elektrické paprsky zpět do vesmíru. Nedopustí, aby dopadly na povrch planety a ničily tam život. Země má takové magnetické pole od dob svého vzniku. Kdyby je neměla, život by se na ní nemohl vyvinout. Jiná nebeská tělesa jsou na tom hůře. Už výzkumy, provedené kosmickými sondami bez posádek, ukázaly, že Marsovo magnetické pole je slabé a že ještě mnohem slabší je to, jež obklopuje Lunu.
Nebylo možno tato tělesa osídlit, dokud člověk jejich magnetická pole nezesílil na přiměřenou hodnotu. Pro Lunu to mělo ještě další veliký význam. Teprve magnetické pole ji mohlo přimět k rotaci kolem její osy, „roztočit Měsíček“, jak prohlásil nadšeně Petr, když se dověděl od otce o Akci L.
„Je šestnáct hodin nula nula minut. Pozor, startujeme! Zapněte ochranné pásy!“ ozval se v kabině R-505 hlas reproduktoru.
„To je raketový průvodčí, sedí v pilotské kabině,“ poznamenal Michal, který se účastnil už dvou letů na Lunu.
„Ale ty pásy nebudeme vlastně dlouho potřebovat.“
„Proč ne?“ zajímal se Petr. „Protože tíhové pole se ještě dlouho nebude měnit. Používá se jich při zmenšené tíži, aby někdo náhodou nevyskočil ze sedadla a nevlítl hlavou do stropu,“ vysvětloval Michal.
Hoši ani nezpozorovali, že R-505 opustila svůj velehorský hangár, vznáší se nad Himálajem a vzdaluje se ustavičně od Země. Náhlé vzplanutí obrazovek je na to upozornilo. Na levé viděli temné horské hřbety s nepatrnou, stále se zmenšující stavbou hangárů na Mount Everestu. Na pravé obrazovce se objevilo bezmračné, sytě modré nebe se sluncem, spějícím k západu. Barvy na obou obrazovkách se postupně měnily. Na levé přibylo zelených ploch luk a žluté barvy pouští, jak se obzor pod raketou postupně rozšiřoval a zabíral do obrazu stále vzdálenější a vzdálenější zemské oblasti. Modrá barva pravé obrazovky temněla a slunce dostávalo určitější ohraničení, nevymizelo z ní ani tehdy, když řidnoucí vzduch propustil světlo hvězd a na sametově temnícím se pozadí vyskočily stříbrné body.
„To je krásné,“ obdivoval se Jan.
„Pohled na oblohu je na Luně ještě hezčí!“ ujišťoval ho Michal.
Dříve ještě, než obraz Země, vyplňující stále celou levou obrazovku, nabyl podivné miskovité podoby a poslední podrobnost velehorského letiště z něho zmizela, zaujala Petrovu pozornost oslnivě bílá tečka velikosti špendlíkové hlavičky, zářící v místě, kde byla nejvyšší hora světa.
„To je radarový maják na Mount Everestu, bude řídit náš let po většinu cesty R-505,“ vysvětloval Michal. „Není jediný, protože poměrně rychlý otáčivý pohyb Země jej zanese pod obzor, dříve než skončí jeho úloha pro nás. Podobné majáky jsou ještě v Alpách, na hoře svatého Eliáše na Aljašce a v Kordillerách v Jižní Americe.“ Neobvyklý pocit prázdnoty v žaludku upozornil Petra na zuřivý hlad, který se ho zmocnil. Jeho druhové souhlasili, že by byl čas něco pojíst, a Michal prohlásil, že je to obvyklý pocit cestujících ve vysoké stratosféře. Sotva skončili tuto výměnu názorů, otevřely se dveře střední kabiny a z nich vyšla usměvavá stevardka s ohromným podnosem.
„To si dám líbit!“ pravil pochvalně Petr, když stavěl na opěradla svého sedadla podnos z temně zelené plastické hmoty, stál na něm šálek horké polévky s vejcem, chutně vonící, a vedle něho ležely obložené chlebíčky a tabulky mléčné čokolády. Hoši jedli s hladem, jemuž se sami podivili při vzpomínce na nedávný bohatý oběd, který měli v letadle.
„Tady nahoře chutná!“ smál se Michal, když za malou chvilku vraceli prázdný podnos stevardce. „Ostatně nám dali jídlo právě včas, brzy budeme měnit polohu.“ Došlo k tomu, sotva domluvil, a dříve ještě než hoši měli čas otázat se ho, co tím míní. Náhlý pohyb kabiny zvrátil Jana k stěně a Petr se naklonil stejným směrem. Michal vyrovnával polohu jako motocyklista v zatáčce, vykláněje se na opačnou stranu. Na okamžik ucítili hoši, jak se nadzvedávají na sedadle a napínají zabezpečovací pás, který měli natažený nad klínem od jednoho opěradla k druhému, ale tento pohyb rychle pominul.
Sklesli zpět na sedadlo a podivná síla je začala k němu tlačit. „Změnili jsme polohu,“ vysvětloval Michal. „Navigátor přesunul těžiště na opačnou stranu. Naklonil kouli, na které je namontována naše a pilotní kabina, ve směru letu tak, že nyní směřujeme hlavou k Luně a zády k Zemi.“
„Takže vlastně ležíme na zádech, správněji řečeno — sedíme na zádech,“ smál se Petr. „Ale od toho přece není ten pocit tíže, který nás tlačí k sedadlu?“
„Není!“ souhlasil Michal. „Ten je od postupného urychlování, které nyní dostáváme daleko prudčeji než po startu. Je to stejný pocit, jaký máte ve zdviži, když se začne pohybovat směrem vzhůru. Překročili jsme už výšku pěti set kilometrů. Jakmile se dostaneme 1000 kilometrů od Země, vyskočí číslice na levé obrazovce a tak bude hlášeno každých nových tisíc kilometrů.“ První tisícovka naskočila brzy a další následovaly v přestávkách, které se postupně krátily.
Pocit tíže, tlačící tělo k sedadlu, neustával, ale hoši si na něj záhy zvykli. Pohled na obrazovky je plně zaujal. Na levé se počala rýsovat veliká plastická mapa celé zemské polokoule a všichni tři se předstihovali v určování jednotlivých míst. Pravá obrazovka byla nyní sytě černá, zářivý sluneční kotouč, ostře ohraničený, posunul se až k jejímu kraji a hvězdy svítily stále jasněji.
„Slunce nám brzy z téhle obrazovky zmizí nadobro a už je nespatříme, protože zrušíme vliv zemské rotace na raketu. Poletíme přímo k Luně, která se brzy objeví na obrazovce,“ upozorňoval Michal.
Hoši určovali jednotlivá souhvězdí a okamžik se přeli o nejjasnější hvězdu, která svítila nedaleko slunečního kruhu. „To je přece Merkur nebo Venuše,“ mínil Petr.
„Spíše Venuše. Merkura asi zakrývá Slunce, jinak bychom musili vidět obě planety pohromadě,“ rozhodl Michal.
Let trval již více než hodinu a číslice na obrazovce hlásila, že jsou 12000 kilometrů od zemského povrchu. Se Zemí se zatím stala podivuhodná změna. Její obraz nabyl tvaru půlměsíce s neurčitými šedomodrými okraji. Pevniny na něm vystupovaly jasněji žlutošedou barvou, čapka polárního ledu svítila ostře bíle, moře ztemněla do šedomodra. Na druhé obrazovce se objevila Luna v první čtvrti jako drobný zlatý půlkruh, postavený obráceně než mnohem větší půlkruh zemský. Pouhým okem bylo na něm vidět každou podrobnost. „Tu je máme, Mare Imbrium, Moře dešťů, kde vůbec neprší, Alpy a kráter Plato, kam letíme,“ pravil spokojeně Petr, který znal měsíční mapu zpaměti. U horního kraje půlměsíce, nedaleko čáry dělící světlo od stínu, zřetelně se rýsovala temná oválná skvrna Moře dešťů, ohraničená nahoře světlejším obloukem rozptýlených horských vrchů Alp. V jeho středu se černal malý bod, valový kráter Plato. Dívali se na něj právě všichni tři, když náhle obrazovka ztemněla. Trvalo to necelou vteřinu a potom se na ní objevil opět původní obraz Luny a souhvězdí s planetami.
„Nějaká porucha,“ soudil Petr.
„Vůbec ne,“ odvětil Michal s úsměvem. „To nám šel přes cestu druhý zemský průvodce, Luna číslo dvě.“
„Pravda, jak jsem na to mohl zapomenout,“ divil se Petr. „Vždyť jsem na ni myslel, hned jak se obrazovky rozsvítily. Ze Země ji není vůbec vidět, má jen padesát metrů v průměru.“
„Chtěli na ní kdysi založit mezistanici pro planetární lety, je v docela dobré vzdálenosti 16 000 kilometrů od Země, ale je příliš malá,“ podotkl Michal.
„Je zajímavé, že ji hledali už astronomové dvacátého století,“ ozval se Jan. „Znamenitý americký astronom Pickering se o to pokoušel už počátkem toho století, ze svých výpočtů soudil, že by tu měla být taková druhá družice Země. Padesát let později se o to snažil Tombough, který objevil planetu Pluta, ale také neměl úspěch.“
„Ani my nemůžeme hovořit o nějakém velkém úspěchu,“ řekl Petr.
„Narazili jsme na ni tak říkajíc nosem, několik pokusných raket se na ní rozbilo, jak aspoň se zdá podle času, kdy vyhasly jejich signály.
Později se s ní naneštěstí srazilo i R-15 s posádkou desíti mužů a roztříštila se patrně na kusy. To bylo před dočasným zastavením letů na Lunu. Dnes známe dráhu Luny číslo dvě do podrobností a dovedeme se jí vyhnout.“
„Pozor, zkontrolujte pásy, zda jsou dobře zapjaty!“ ozval se hlas z reproduktoru.
„K čemu to?“ tázali se hoši Michala.
„Přestaneme urychlovat, protože už dosáhneme předepsané cestovní rychlosti patnáct kilometrů za vteřinu. Tím okamžikem by pro nás zmizelo tíhové pole,“ vysvětloval Michal.
„To by bylo báječné, mohli bychom poletovat po kabině,“ liboval si Petr.
„Tak moc báječné by to nebylo,“ soudil Michal.
„Za chvilku by nás bylo všech padesát v jednom chumlu a nikdo by nevěděl, kde má hlavu a kde nohy. Tíže je náramně užitečná věc. A aby k tomu zmatku nedošlo, zavede pilot umělou tíži odstředivým zrychlením.
Kabina se bude s námi otáčet, zpočátku rychle, jednou za šest vteřin, abychom měli stejné tíhové zrychlení, na jaké jsme zvyklí na Zemi, potom čím dále tím pomaleji, až nakonec bude jedna otočka trvat sedmatřicet vteřin. To je proto, abychom si postupně zvykli na tíhové zrychlení na Luně. Je tam asi šestkrát menší než na Zemi.“ Okamžik, kdy urychlování skončilo, splynul tak přesně s počátkem otáčení kabiny, že pocit neobyčejné lehkosti netrval ani vteřinu.
„Teď je mi zase docela dobře u žaludku,“ přiznal poctivě Petr. „Měl jsem ho přece jen těžký po celou tu půlhodinu, co trvalo stálé urychlování.“
Michal s úsměvem řekl: „Připrav se na to znovu, až začneme přibrzďovat během přistávání. Bude to trvat stejně dlouho a je to zrovna tak nepříjemné jako urychlování. Ostatně raketová nemoc postihuje hodně lidí a mnoho si nezadá s mořskou nemocí. Divím se, že v téhle raketě nebyl žádný vážnější případ.“ Petr se zasmál. „Vybraní lidé, Michale,“ pravil. „Veteráni jako ty, nebo nadšení brigádníci jako já a Jenda.“ Chvíli ještě hovořili, ale potom hochy přemohl pocit neodolatelné ospalosti. Usnuli uprostřed řeči. Michal je chvíli s úsměvem pozoroval, ale potom se pohodlně natáhl ve svém křesle a usnul také.
Tíživý pocit v žaludku probudil Petra o hezkých pár hodin později. „Co se děje?“ ptal se ospale.
Protřel si oči a podíval se na své druhy. Oba klidně spali. „Aha, brzdíme, přistáváme,“ rozpomenul se Petr na to, co říkal Michal.
Pohlédl na obrazovku a užasl. Zemský půlměsíc se scvrkl. na průměr sotva čtyřikrát větší, než je průměr Luny v první čtvrti, pozorované ze Země. Obklopovala jej zářivá souhvězdí. Celou druhou obrazovku vyplňovala šedožlutá lunární krajina, jak ji Petr znal z fotografií.
Nesouvislý, rozeklaný, dosti nízký val obklopoval v kruhu krajinu divoce rozbrázděnou a rozrytou četnými krátery, z které tu a tam čněly kuželovité kopce.
Jedno místo upoutalo svou pravidelností pozornost. Byla to širá okrouhlá rovná plocha, která měla nejméně dvacet kilometrů v průměru. Rozkládala se nedaleko malého okrouhlého kráteru a brzy na ní rozeznal temné tečky, pravidelně rozseté. Zvětšovaly se vůčihledě a měnily se v drobné obrazy raket, spočívajících na startovacích plošinách. Neměl čas dlouho si je prohlížet. Mlha zastřela náhle celý obraz, potom pocítil prudký náraz, takže by byl jistě vylétl ze sedadla, nebýt zabezpečovacího pásu. Náraz se opakoval, ale byl již ztlumen. Potom raketa nehybně spočinula na přistávací plošině.
„R-505 právě dorazila k cíli, račte vstávat!“ pravil Petr vesele k oběma druhům, kteří nárazy procitli a udiveně se rozhlíželi.