První týden svého lunárního pobytu strávili Petr a Jan v osadě kráteru Plato. Seznamovali se s lunární krajinou a se způsobem života v novém prostředí. Byl hodně odlišný od toho, na nějž byli zvyklí.
Malá tíže a nedostatek vzduchu byly dva základní činitele určující způsob života na Luně. Ačkoli hoši hned v prvních dnech absolvovali zvláštní tělocvičné hodiny s výcvikem zpomaleného pohybu, prováděli každou chvíli neočekávané skoky a kotrmelce, jakmile na okamžik zapomněli, že žijí v prostředí, kde pozemský kilogram váží necelých osmnáct dekagramů. Poněvadž místnosti i chodby podzemního města byly nízké, utržili mnoho boulí na hlavě, přestože stále nosili čepice s měkkou gumovou výplní.
Rozvážnější a pomalejší Jan byl na tom o něco lépe než prudký Petr, ale ani on se nevyhnul nepříjemnému vlivu malé tíže. „To je všechno moc hezké, že si má člověk ustavičně dávat pozor, ale až se to nejkrásněji naučíme, zakrnějí nám svaly, a až se vrátíme na Zemi, budeme se ploužit jako želvy,“ stěžoval si Petr.
„Tak zlé to nebude,“ smál se Jan. „Až se vrátíme, budeme zase první týden cvičit pohyby na Zemi, jako to dělají jiní lidé, kteří se vrátili z Luny. A aby svaly nezakrněly, na to je jednoduchý prostředek: cvič denně ruce i nohy s pružnými spirálami, zařízení tu na to je!“ Volně se mohli pohybovat jen uvnitř podzemního města. Bylo vzduchotěsně uzavřeno a stroje v něm udržovaly kyslíkovou atmosféru stejného tlaku, jaký je na Zemi, a se stálou teplotou osmnácti stupňů. Jakmile chtěli vyjít ven, musili si obléci skafandr anebo použít zvláštního vozidla, pro něž se ujal název lunobus. Volný pohyb venku byl omezen jen na několik hodin. Na delší dobu jednak nestačily zásoby energie, upravující teplotu uvnitř lehkého skafandru z plastické hmoty, a zásoba kyslíku, jednak — a to byla hlavní příčina — při delším pobytu v beztlakovém prostředí dostavovala se těžká únava, končící většinou mdlobami. Zotavení z tohoto stavu vyžadovalo pak nejméně čtyřiadvacet hodin naprostého klidu na lůžku.
V první den pobytu na Luně byla vycházka pro nové příchozí omezena na jedinou hodinu. Všichni po ní velmi toužili, a když se před nimi otevřela vzduchotěsná vrata přechodové komory, kde si oblékli skafandry, pozdravili tento okamžik radostnými výkřiky. Poněvadž tu bylo padesát osob, z nichž každá měla v kukle skafandru laryngofon na dorozumívání s ostatními, způsobil tento dobře míněný projev radosti ohlušující hřmot, při němž každému zalehly uši.
„Mluvte jen tiše a pohybujte se opatrně a pomalu! Držte se za mnou!“ ozvalo se napomenutí vedoucího. Podpírajíce se o ocelové hole s ostrými hroty, vystoupili bez námahy po vysokém schodišti, vytesaném do příkrých stěn kráteru H, v němž bylo podzemní město. Jejich oděv s dýchacím přístrojem a s upravovatelem teploty vážil sice padesát pozemských kilogramů, ale to bylo na Luně jen malé zatížení. Po upravené rovné a široké cestě, mírně klesající, sestoupili z okraje kráteru H do širokého prostoru valového kráteru Plato. Po několika minutách chůze se zastavili a rozhlíželi se kolem sebe.
V prvé chvíli je plně zaujal pohled na oblohu. Byla temně černá, posetá hvězdami, které se družily do známých skupin souhvězdí. Nepříliš vysoko nad jihovýchodním obzorem se vznášel žhavý sluneční kotouč, ostře ohraničený, a nedaleko něho, posunuta blíže k obzoru, svítila matně několikrát větší Země. Byla v poslední čtvrti, ale přesto mohli slabě vidět i tu část jejího povrchu, která neležela v přímých paprscích slunečních.
Petr stál těsně vedle Jana. Šťouchl do něho loktem a ukázal na bledou Zemi. „Řekl bys, že jsme tam ještě včera touhle dobou byli?“ zašeptal.
„Ba neřekl,“ odpověděl tiše Jenda. „Je ti také takové horko?“ Sluneční paprsky sice zasahovaly jen šikmo dno kráteru, ale přesto již stačily nepříjemně vyhřát bělošedý kámen, který je tak vydatně odrážel na všechny strany, že bylo nutno chránit zrak šedými brýlemi.
„Je, ale to je snadná pomoc, uprav si teplotu na rozdělovači,“ radil Petr. Na levé ruce měli na náramku malý přístroj tvaru hodinek, který řídil úpravu teploty elektrickým proudem. Jiným přístrojkem podobného tvaru, umístěným na ruce nad ním, bylo možno řídit výdej kyslíku. Jan pošinul ručičku upravovatele teploty směrem k nižšímu číslu a obtížný pocit horka záhy zmizel. Rozhlížel se kolem sebe a velmi se podivil, že okolí nijak nepřipomíná kráter Plato z jeho představ. Viděl kamenné brázdy jednu vedle druhé, ojedinělé kopce kuželovitého tvaru a mírně se zvedající vnější svahy několika menších kráterů podobných rozměrů, jako měl kráter H, v němž bylo vybudováno podzemní město. Po souvislém kruhovém valu, obklopujícím kráter Plato, nebylo ani stopy. Jen osamělé šedobílé kopce, zbrázděné četnými stržemi a rýhami, připomínající holé vápencové skály Slovinského krasu, uzavíraly obzor na východě a na západě, na obou ostatních světových stranách se táhly rovnoběžné nevysoké kamenné hřebínky brázd až k černé obloze. Jediným přerušením tohoto jednotvárného obrazu byla několik kilometrů vzdálená plocha, upravená pro start raket. Montážní haly, vypadající na tuto vzdálenost jako domečky z dětské hry, obklopovaly je velikým půlkruhem.
Jako by vytušil Janův údiv, zahájil vedoucí skupiny svůj výklad popisem valového kráteru Plato. Řekl, že tento kráter má sice průměr 98 kilometrů, ale že jeho val jen ojediněle dosahuje výšky 2260 metrů, jinak je všude nižší a v průměru nepřevyšuje 1000 metrů. Ani na Zemi, kde člověk přehlédne dvakrát větší obzor než na Luně, poněvadž povrch Země je méně zakřiven, nemohli by spatřit Platonův okrajový val z místa, kde nyní jsou. Kopce, které je vidět na východním a západním obzoru, patří k Alpám, jež ohraničují Moře dešťů na jeho severní straně. Jak je patrno, mají lunární Alpy zcela jiný tvar než pozemské. Na Zemi jsou to opravdové horské řetězy s dlouhými hřebeny, zde na Luně jen řada víceméně nesouvislých hor. Jsou nižší než pozemské Alpy, jejichž nejvyšší vrchol Mont Blanc měl před snížením hladiny oceánů nadmořskou výšku 4810 metrů, kdežto nejvyšší štít lunárních Alp strmí nad střední úroveň dna Moře dešťů jen do výše 4200 metrů. Uvážíme-li však, že průměr Luny je jen 3476 kilometrů, tedy víc než třikrát menší než průměr Země, který měří 12 748 kilometrů, vidíme, že lunární vrcholy jsou poměrně třikrát vyšší než hory pozemské.
Příčiny jsou dvě. Jednak tu působily mohutnější vnitřní síly sopečné a tektonické než na Zemi, jednak tu není rušivý vliv vody a větrů, které se snaží na Zemi srovnat vrcholy s údolími. Veliké vnitřní síly tvárlivé lunární hmoty s povrchem dosud neustáleným vrhly kdysi, před mnoha milióny let, celé pohoří Alp o osmdesát kilometrů dále na severozápad. Přitom se od nich odtrhly ojedinělé vrcholy, které zůstaly v Moři dešťů i potom, když mocné podzemní síly pozvedly tvárlivé dno „moře“ a přelily je přes osamocené hory.
Horniny na povrchu Luny jsou sopečného původu. Zvláštní žlutočervená až skořicově hnědá barva dna různých „moří“ — která ostatně nikdy moři nebyla a získala toto jméno od prvních astronomů, protože pozorovali Lunu nedokonalými dalekohledy, pochází od zvláštního druhu čediče. Ale na Luně nejsou jen horniny vyvřelé, přetavené v jejím vnitřním ohni, byla tu zjištěna i celá pásma hornin usazených, jako je vápenec. Jejich původ nebyl dosud uspokojivě objasněn. Tato pásma tvoří známé světelné pruhy, táhnoucí se paprskovitě od různých kráterů, jako je například kráter Tycho na jižní polokouli, a jsou hlavním zdrojem pro výrobu vody. Našly se tu mnohé nerosty, například síra nebo zelená skalice. Ta tvoří celé pole právě v kráteru Plato a kdysi zavinila četné spory mezi astronomy.
„Je tu také penitin?“ tázal se Petr.
„Je,“ přisvědčil vedoucí. „Navrtali jsme ho v hloubce dvaceti kilometrů jak zde, v kráteru Plato, tak i na druhé straně Luny, v kráteru Einstein.“
„A je Luna opravdu mrtvé těleso, jak se říkalo?“ dotazoval se jeden ze starších účastníků.
„Není a naprosto být nemůže, vždyť má své vnitřní teplo stejně jako Země. Podobně jako na Zemi je i tady podzemní teplo radioaktivního původu. Je tu tedy možnost roztavit horniny v nevelikých hloubkách pod lunárním povrchem a vytvořit lávu. A láva si najde někudy cestu ven. Přišli jsme na stopy nedávné sopečné činnosti.
Luna zdaleka není mrtvým tělesem, i když má málo vzduchu a téměř žádnou vodu.“ „Dobrá, ale tvrdí se, že zdejší krátery vznikly účinkem dopadu obrovských meteoritů. Na Zemi také máme podobné meteorické krátery, ačkoli jich je méně. V Arizoně je jeden, v Kanadě ještě větší,“ ozval se předchozí tazatel.
„Částečně se tu jistě meteority při tvorbě kráterů uplatnily, ale většina jich je vnitřního sopečného původu, o tom dnes není sporu,“ pravil vedoucí. „Ještě po návratu prvních kosmonautů z Luny v roce 1969 sváděli učenci o tuto otázku vášnivé debaty, přestože už měli v rukou vzorky měsíčních hornin.“ Zakončil tím svůj stručný výklad a vedl je potom na krátkou procházku, při které se učili chodit po rozbrázděném lunárním povrchu. Šlo to velmi těžce a vedoucí stále nabádal k pomalému tempu a k veliké opatrnosti. Třebaže měli podrážky z pružné, pilníkově rýhované oceli, smekaly se na hladkém kameni nohy a chodec si musil pomáhat holí, aby neupadl. Na jiných místech se zase hluboce bořili do měsíčního prachu. Lidé nezvyklí malé tíži často zapomněli, že nejsou na Zemi, a místo kroku učinili veliký skok, který je zaneslo hodně dále, než zamýšleli, a na nečekaná místa. Nechyběly ani pády, ale naštěstí se vesměs obešly bez následků.
Petr byl mezi těmi, kteří nejčastěji pozbyli rovnováhy, ačkoli ho rozvážnější Jan brzdil, jak mohl. Byl ze srdce rád, když vedoucí nařídil návrat a když se zase octli na rovné upravené cestě, která je záhy přivedla do podzemního města.
„Jsem celý otlučený!“ stěžoval si Petr, když svlékl v předsíni skafandr.
„Poněvadž jsi moc ukvapený a zapomínáš mírnit své pohyby,“ vytýkal mu Jan. Později, když seděli vedle sebe u oběda, jemuž se oba věnovali s náležitou chutí, nestačil přítele napomínat. Petr ustavičně zapomínal, že není na Zemi, a většina jeho pohybů u jídla vedla k tak velikým rozmachům, že si oba jeho sousedé od něho jak náleží odsedli, aby jim nevypíchl vidličkou oko nebo neusekl nožem kus nosu.
„Dáme ti dřevěné příbory, jaké v dávných dobách dostávali vězňové,“ prohlásil Jan.
„Jen když nebudeš chtít, abych jedl rukama!“ smál se Petr a snažil se krotit své pohyby. Jan se ostatně tajně obdivoval jeho poctivému úsilí přizpůsobit se nepříjemným podmínkám lunárního života. Petr byl živý hoch, nadšený sportovec a nedostatek pohybu těžce nesl.
Podzemní sídlo v kráteru H bylo provizorní, a proto prostorově velmi omezené. Příležitostí k pěstování lehké atletiky tu bylo pramálo a pohyb venku nemohli ani usedlíci, zvyklí na zvláštní podmínky lunárního prostředí, prodlužovat na víc než na tři až čtyři hodiny.
Proto uvítali hoši počátkem druhého týdne sdělení vedoucího brigády, že bude uspořádána výprava na druhou stranu „Luny. Nešlo o výlet pro zábavu, výprava měla za úkol podrobně zmapovat určitý úsek lunárního povrchu. Bylo třeba zpřesnit mapy, pořízené raketami bez posádek, a zhotovit tak pro lunární dopravu podrobné mapy, jakých používají automobilisté na Zemi. To znamenalo velikou práci, kterou bylo nutno vykonat především na odvrácené straně Luny.
Zúčastnilo se jí celkem dvacet osob, mezi nimi tři děvčata z brigády a Petr a Jan. Byli rozděleni po dvou do deseti lunobusů, vzduchotěsně uzavřených vozů s šestnácti velmi nízkými koly na osmi osách, které umožňovaly i nejprudší zatáčky a pohyb na zbrázděném, nesmírně nerovném lunárním terénu. Vozy byly zvlášť přizpůsobeny nejpříkřejšímu stoupání a měly velmi nízké těžiště, které se samočinně pohybovalo a zastavovalo podle sklonu cesty. Pohon obstarávaly silné penitinové elektromotory, v příznivém terénu dosahoval vůz rychlosti až sto kilometrů za hodinu. S takovou rychlostí mohli ovšem počítat jen ve výjimečných případech, protože silné nánosy lunárního prachu ztěžovaly pohyb i tam, kde to rovný povrch připouštěl. Ovládání a řízení vozu bylo velmi snadné a hoši se mu naučili po několikahodinové instruktáži dokonale.
Kráter H opustili v době, kdy už sluneční paprsky dopadaly do roviny kráteru Plato pod velmi nízkým úhlem. Den končil pro tu polokouli Luny, kterou je vidět ze Země, zato pro polokouli druhou, od Země odvrácenou, mělo brzy nastat poledne druhého lunárního dne, trvajícího čtrnáct dní pozemských. Mělkým průsmykem s příkrými úbočími překročila výprava severní val kráteru Plato. Vedoucí vůz uhnul k severovýchodu a záhy začal mizet v hluboké rokli, vedoucí přímo k severnímu pólu. Panovalo zde takové šero, že bylo nutno zapnout světla. Prachu bylo v rokli jen málo, a tak vozy postupovaly rychlostí třicet až padesát kilometrů, přestože dno rokle bylo místy velmi nerovné.
„Až se bude Luna točit a bude mít vzduch, nalijeme na dno této rokliny vozovkovou hmotu a získáme dokonalou silnici,“ oznamoval z mikrofonu hlas vedoucího. Vytrhl Jana z jeho snění. Hoch pohlížel na veliký pestrý terč Země, vcházející do úplňku. Zářila nevysoko nad okrajem skalního kaňonu a Jan hledal na jejím zamženém povrchu polohu Prahy. Nedařilo se mu to, oblaka řízeného počasí procházela právě střední Evropou a zastírala pohled na ni. Zato Atlantský oceán s jeho novou pevninou bylo vidět velmi ostře, temnější červenohnědá pevnina se výrazně odrážela na šedomodrém pozadí moře.
Jan odložil triedr. „Rád bych si už natrhal na Luně nějaké květiny,“ poznamenal na slova vedoucího o budování vozovek.
„A to si ještě počkáš,“ smál se Petr, který řídil vůz. „Vzpomeň si, co říkal včera instruktor o vzduchu pro Lunu a jaká s tím bude práce. Zatím je v činnosti jen dvacet stanic na výrobu kyslíku, patnáct u nás a pět na druhé straně Luny, kam jedeme, v kráteru Einstein. Dodávají většinou kyslík stanicím, vozům, skafandrům a raketám. Jen přebytky se pouštějí do prostoru, a těch je tak málo, že se až dosud tlak vzduchu na Luně zvýšil jen asi o desítinu milimetru rtuťového sloupce. Tisíc stanic bude musit pracovat nejméně deset let, aby Luna obdržela tolik kyslíku, kolik ho potřebujeme k dýchání.“
„Nebo deset tisíc stanic rok, popřípadě sto dvacet tisíc stanic měsíc,“ přerušil Jan se smíchem jeho výklad. Petr se také zasmál. „To by tak bylo, kdyby to šlo hezky podle trojčlenky,“ řekl. Cesta jim za takové zábavy rychle ubíhala, a nebýt pocitu hladu a údaje na časoměru, nebyli by si ani povšimli, že jedou už pět hodin. Vedoucí výpravy dal povel k zastávce a k obědu. Lunobusy se seskupily do kruhu a v každém z nich se dvoučlenná posádka pustila do přípravy oběda. Měli s sebou zásoby na 14 dní a podle pokynů vedoucího z nich rychle vybrali očíslované konzervy. Petr je otvíral. „Drůbeží polévka s masovými knedlíčky, kuře s rýží — jablkový závin Jendo.
Pomeranče a půl litru čaje na osobu. Vedoucí je chlapík, zrovna tak bych to vybral i já!“
„Ty jsi ale mlsný!“ káral ho Jan. S jídlem byli rychle hotovi, měli oba řádný hlad. Poněvadž jedli přímo z plechovek a každá konzerva měla svůj příbor, odpadlo tentokrát mytí nádobí. Prázdné plechovky vložili do odpadu a vzduchem je vytlačili ven. Potom si na povel vedoucího oblékli skafandry a opustili lunobusy, aby se trochu prošli. Hodinová procházka se omezila na nerovné dno malého kráteru, v němž zastavili. Trhlina, kterou sem dorazili, protínala v přímém směru jeho nevysoké okraje. Vystoupili na ně takřka bez námahy a na okamžik se zastavili. „Vidíte tamty dva vrchy?“ tázal se vedoucí a ukazoval holí k severu. Jejich svahy mizely v hlubokých černých stínech a jen vrcholy zářily ve vodorovných slunečních paprscích. „Astronomové je už před několika sty lety označili podle písmen řecké abecedy, vrch Delta a vrch Gama. První je vyšší, má 2525 metrů, druhý nižší, měří 2140 metrů. Mezi nimi leží severní pól Luny. Za dvě hodiny ho překročíme!“ Přesně tak se stalo. Projeli mezi oběma horami a Země, zářící čtrnáctkrát jasněji než Luna v úplňku, zmizela jim pod obzorem. Jana to na okamžik rozesmutnilo; zdálo se mu, že tím bylo přetrženo neviditelné pouto, které ho dosud spojovalo s domovem. Praktický Petr v tom viděl jen ztrátu dosti dobrého osvětlení krajiny. Pohybovali se stále roklinou, do které vjeli z roviny kráteru Plato, a tma byla nyní úplná. Ostré kužele elektrického světla ukazovaly i na dálku každou nejmenší nerovnost terénu. Petr vystřídal přítele u řízení a Jan se rozhlédl po sametově černém nebi, posetém hvězdami. Zatajil dech při pohledu na malý bílý bod v souhvězdí Velkého vozu. Pohyboval se pomalu, ale zřetelně mezi hvězdami. Jan jej spatřil již mnohokrát za ten týden pobytu na Luně, avšak pohled na něj ho vždy stejně dojímal.
„Tam jsou, Petře!“ pravil tiše. Petr spustil na okamžik ruku z řídicí páky a pozvedl ji k pozdravu. Vždy zdravili tento jasně zářící bod, kdykoli se objevil nad obzorem. Byla to raketa R-66 s dvanácti muži posádky. Vyletěla přede dvěma lety z himálajské stanice a nikdy nedorazila k cíli. Posádka byla ve spojení se Zemí a s Lunou až do poslední části letu, do chvíle, kdy výška rakety nad Lunou činila jen 112 kilometrů. V tom okamžiku rádio rakety utichlo a nikdy více se neozvalo. Odborníci se mohli o příčinách katastrofy jen dohadovat. Shodli se nakonec v tom, že z neznámých příčin selhalo řízení rakety a že při tom došlo k náhlé katastrofě, která v jediném okamžiku zahubila celou posádku. Nikdo však nedovedl říci, jakým způsobem se to stalo. Meteorit nemohl být příčinou katastrofy, protože R-66 měla již ochranný obal ze skleněných vláken. Snad došlo náhle k neřízenému slučování atomových jader pohonné směsi, která z neznámých příčin zaplavila vnitřek kabiny a v milióntině vteřiny usmrtila vše, co v ní žilo. Luna strhla raketu do oblasti své přitažlivosti a udělala z ní svou oběžnici. R-66 kroužila od té chvíle kolem Luny ve vzdálenosti 112 kilometrů od jejího povrchu. K poctě mrtvých hrdinů vesmíru rozhodl světový parlament neodstraňovat raketu, ačkoliv její přítomnost do jisté míry ztěžovala provoz mezi Zemí a Lunou. Bude ponechána, aby navždy připomínala památku posádky.
„Krásný náhrobek!“ pravil tiše Jan. Petr beze slova přikývl. Byl cele zaujat řízením vozu a mohl jen na okamžik pohlédnout k zářící tečce, ale Jan ji nepřestal sledovat pohledem, dokud mu nezmizela za vysokým rozervaným štítem Nansenovy hory. To se už pohybovali po odvrácené části Luny a nepotřebovali světla. Ostré sluneční paprsky tak zaplavovaly mrtvou krajinu před nimi, že Petr sklopil ochranný šedozelený filtr před okno lunobusu. Vozy sestoupily po příkrém svahu do prolákliny s poměrně rovným dnem. Byla v každém směru podobna „mořím“ viditelné polokoule Luny a z tradice byla také nazvána Mare Amicitiae — Mořem přátelství. Jejich první cíl, rozsáhlý valový kráter pojmenovaný podle Marconiho, nebyl již daleko. Ležel na vrcholu rovnoramenného trojúhelníku se stranami dlouhými sto kilometrů, jehož další dva vrcholy tvořily krátery Popov a Branly. Dorazili k němu po dvanácti hodinách čistého času jízdy, počítáno od chvíle, kdy opustili kráter Plato. Vedoucí nařídil večeři a noční odpočinek.
„Jakápak noc, když slunce pere do skla, divže člověka neuvaří,“ bručel Petr, který se cítil velmi unaven. „Pořídíme ji snadno, stačí stáhnout černé filtry přes okna!“ namítl Jan, chystající večeři. Z neznámé příčiny byl mnohem méně unaven než jeho přítel a po večeři mu dlouho trvalo, než usnul. Sklopením zadních opěradel se jejich křesla proměnila v měkká lůžka a Petr usnul, sotva položil hlavu na gumový polštář. Jan naslouchal jeho klidnému oddechová ní a vzpomínal na události posledních čtrnácti dnů. Jeho myšlenky se stočily k osudu nešťastné posádky R-66. Na okamžik pocítil touhu zvednout černý příklop okna a podívat se, je-li nad obzorem, ale obava, že by ostré sluneční světlo probudilo Petra, mu v tom bránila. Petrovo klidné oddechování se mísilo v jednotvárný uspávací souzvuk s tichým cvakáním ventilů u přístrojů, které upravovaly vzduch v lunobusu. Dal se tímto zvukem ukolébat a začal usínat, když ho probudil otřes vozu. Polekán se vztyčil na sedadle a napínal sluch do tmy. Byl hluboký klid, rušený jen tichými zvuky, které ho uspaly. Vůz stál nehnutě. „Asi se mi něco zdálo,“ řekl sám k sobě. Znovu ulehl a po malé chvíli usnul stejně tvrdě jako Petr.
Hlas vedoucího je ráno probudil. Zněl z mikrofonu, připevněného na panelu s přístroji, a nařizoval, aby se nasnídali a shromáždili se pak u jeho lunobusu. Rychle se najedli, navlékli skafandry, zkontrolovali správný chod kyslíkového přístroje a upravovatele teploty a úzkými postranními dvířky vystoupili z vozu. Na povel vedoucího zlezli kuželovitý vrch, pod jehož úpatím včera stanuli. Z jeho vrcholu byl dobrý přehled po rovině kráteru. Marconi se ve svém vzhledu velmi podobal kráteru Plato, který již všichni dobře znali. Jan si při pohledu na své okolí v duchu řekl, že povrch Luny je zoufale jednotvárný a že se každý z jeho 40 000 kráterů navlas podobá druhému, jen velikostí se od sebe liší. Bude nejvýš záslužné pozměnit lidskou prací tvář zemské oběžnice. Zatím si nedovedl dobře. představit, jak bude Luna vypadat, až ji bude pokrývat zeleň luk a polí a až budou řeky a potoky protékat jejími hlubokými trhlinami, které se táhnou do délky mnoha set kilometrů. Úprava terénu dá mnohem méně práce. Ultrarezonátory snadno srovnají vyvýšeniny a buldozery, jež dovedou budovat širokou vozovku tempem jednoho metru za vteřinu, omezeným jen rychlostí tuhnutí plastické hmoty, záhy obepnou povrch Luny hustou sítí silnic.
„Nezůstaneme všichni v kráteru Marconi,“ oznamoval vedoucí výpravy. „Rozdělíme se na dvě stejné skupiny, z nich první zmapuje kráter Marconi a všechny větší krátery Moře přátelství. Druhá vyrazí hned teď dále na jih do Mare Consolationis, Moře útěchy, a tam bude mapovat.“ Pokračoval pak ještě v instrukcích a určil skupinu, která zůstane, a jejího vedoucího. Vrchol, na němž stáli, bude referenčním bodem, k němuž se budou vztahovat všechny snímky. Vztyčili nad ním vysokou lehkou pyramidu z plastické hmoty rudě natřené, takže byla viditelná z dálky. Jeden vůz bude pracovat přímo v jejím přímém okolí, ostatní čtyři se rozjedou na hlavní světové strany. Za hodinu budou s kráterem Marconi hotovi a odjedou do kráteru Popov, kde provedou stejnou práci. Pohovor nezabral ani čtvrt hodiny. Jakmile skončil, odebrali se k svým vozům. Polovina výpravy odjela k jihu, ostatní vozy se rozptýlily.
Lunobus hochů měl mapovat na západní straně. Vzdálili se na třicet kilometrů od vrcholu s pyramidou — který označili číslem 1 a zahájili bez prodlení práci. Horním příklopem vysunuli trubici, na jejímž konci byla vzduchotěsně přimontovaná stereoskopická fotografická komora. Od trubice odbočovalo sklopné rameno, otáčivé kolem její osy, v němž byl dalekohled. Soustavou hranolů a čoček se obraz v dalekohledu periskopicky promítal dovnitř vozu na kruhovou desku, na jejímž obvodě bylo vyznačeno dělení na stupně a minuty. Když zatemnili vnitřek vozu, jako to dělali na noc, a zaostřili dalekohled, objevil se na desce jasný obraz krajiny. Otočili dalekohled tak, aby dostali do zorného pole pyramidu na hoře č. 1.
Hrot pyramidy se dotkl děleného kruhu a Jan odečetl jeho polohu vzhledem k ose kruhu, rovnoběžné s osou fotografické komory. Zapsal číslo do deníku a zatím Petr, stisknuv spoušť komory, zhotovil snímek a dálkovým ovládačem posunul film v komoře.
Minuty rychle ubíhaly v pilné práci, při které jim nezbývá ani čas na hovor. Popojeli lunobusem do poslední polohy a začali s poslední sérií snímků. Jan právě zapisoval polohu pyramidy na děleném kruhu, když se celý vůz mocně otřásl. „Co se děje? Nesáhl jsi na páku?“ zeptal se přes rameno Petra. Petr neměl čas odpovědět. Podlaha vozu se jim roztřásla pod nohama, a sotva se polekaně zvedli, nahnul se vůz na bok a stále rostoucí rychlostí klouzal po strmém svahu, ačkoli všechny jeho brzdy byly utaženy. Nový mocný otřes a podlaha se nahnula ve směru pohybu pod takovým úhlem, že Jan, s hrdlem staženým děsem, čekal, že se v příští vteřině překotí. Ale pohyblivé těžiště neselhalo, vůz se zase napřímil. V tom okamžiku se ozval tupý náraz nad jejich hlavami. Nějaké těleso prolétlo nad vozem a urazilo konec trubice s komorou. Na okamžik ostře zasyčel vzduch unikající z vozu do bezvzdušného prostoru a tíživý pocit dušení sevřel hochům hrudník. Petr se zoufale snažil upevnit zajišťovací uzávěr na vnitřní straně trubice a Jan strhoval z oken zatemnění. Černé mžitky poletovaly Petrovi před očima a plíce mu hrozily prasknutím, když dotáhl poslední zajišťovací šroub. Měl ještě tolik síly, že posunul páku na zvýšený výdej kyslíku, a potom se v bezvědomí zhroutil na sedadlo.
Poslední vzpomínka, která mu utkvěla v mysli, byl pohled na Jana, jenž ležel bezvládně na podlaze vozu.