Petr procitl z mdloby s pocitem tupé bolesti v hlavě. Chvíli trvalo, než si začal uvědomovat své okolí. Tichý syčivý zvuk upoutal jeho pozornost. Pohlédl ve směru, odkud zněl, a uvědomil si, že ovládač kyslíku je posunut až k červené značce maximálního přítoku.
Každý pohyb mu působil bolesti v hrudníku, a když vydechl zhluboka, ucítil ostré bodání na pravé straně. Nalomené žebro, ale od čeho?
Podivně zkřivená páka ovládající pohyb vozu poskytla odpověď. Musil se namáhat, aby se jí vyhnul, když vstával ze sedadla.
První jasná myšlenka platila kamarádovi. Jenda, kde je? Vyjeli přece spolu z kráteru Plato. Rozhlédl se úzkou prostorou vozu, kde panovalo podivné přítmí, ačkoli zatemnění z oken zmizelo. Jan ležel nehybně v ostrém úhlu nakloněné podlahy a boční stěny. Petrovi se rázem rozjasnilo v hlavě. S výkřikem úzkosti sklouzl po nakloněné podlaze ke kamarádovi. Ležel s obličejem přitisknutým k podlaze a s rukou vztyčenou nad hlavu jako na obranu proti neznámému nebezpečí. S námahou ho Petr obrátil naznak, každý pohyb mu způsoboval nesnesitelnou bolest pod žebry. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, když spatřil Janovu promodralou tvář. Jenda je mrtev, udušen!
Zhroutil se vedle něho a chvíli nebyl schopen ani pohybu, ani myšlenky. Pocit nesmírné lítosti ho cele ovládl. Jenda, jeho nejlepší kamarád, je mrtev. Dlouho seděl vedle nehybného těla v tíživém hlubokém tichu. Nevnímal okolí a ani si neuvědomil, že zmlklo cvakání ventilů upravovače vzduchu a že tento životně důležitý přístroj nefunguje. Podivný zvuk přerušil mrtvé ticho. Ozval se jednou, podruhé, ale teprve když zazněl potřetí, upoutal Petrovu pozornost. Petr zvedl prudce hlavu a naslouchal. Janova ústa se zachvěla novým stenem.
„Jenda žije! Hurá!“ křičel Petr v divoké radosti. Podsunul ruku pod kamarádovo tělo, nadzvedl je a držel druhou rukou hlavu. Jan otevřel oči a prudce zamrkal. Jeho bezvýrazný pohled utkvěl okamžik na přítelově rozradostněném obličeji a potom v něm svitl zákmit poznání. Vzpřímil hlavu a snažil se povstat.
„Sláva ti, Jendo, už jsem myslel, že je po tobě!“ zvolal nadšeně Petr. „Počkej, nevstávej, já tě zvednu sám!“ Nedbaje ostré bolesti v hrudi, pozvedl přítele a po několikerém marném úsilí, při němž opětovně klouzali po šikmé podlaze ke stěně vozu, podařilo se mu posadit Jana do křesla. Hoch se v něm bezvládně zhroutil. Snažil se promluvit, ale nepodařilo se mu vyrazit hlásku.
Petr zatím z veliké radosti zcela ožil. „Počkej, nemluv, dám ti pro posilnění doušek koňaku z lékárny, jen co se k ní dostanu,“ hovořil rychle. Lékárna byla ve schránce na zadní šikmé stěně vozu, ale teď, při takové podivné poloze lunobusu, bylo umění k ní proniknout.
Petrovi se to přece jen podařilo a zaradoval se, když našel její obsah v úplném pořádku. Každá věc tam měla svou přihrádku, která byla vycpána buničinou, takže ani největší otřesy nebyly s to je přemístit.
Nadto ještě všechny láhve ve voze byly z nerozbitné lehké plastické hmoty a jen nárazy těžkých předmětů je mohly porušit.
„Dokonalé balení, to je moje!“ pochvaloval si radostně Petr, když otvíral láhev s koňakem. Jan se vůčihledě vzpamatovával. Úsměv přelétl jeho tvář při Petrových slovech. Dech se mu zatajil, když spolkl nápoj, na nějž nebyl zvyklý, ale potom se mu rozlil v těle příjemný pocit tepla a v hlavě se mu rozjasnilo.
„Počkej, vezmeme si něco řádnějšího, tady jsou prášky pro takové případy,“ prohlásil Petr, když sám spolkl doušek z láhve. „A voda je tady, všechno v nejlepším pořádku, napij se!“
„Sotva v nejlepším,“ ozval se tiše Jan. Mírná červeň zbarvila jeho tváře, vzpamatoval se již úplně a začal si ohmatávat hlavu. „Co se stalo?“
Petr zvážněl. Opřel se o sedadlo a pohlédl ven oknem v nakloněné stěně. Předním oknem bylo vidět v hustém pološeru příkré úbočí nějaké hory, vystupující v malé vzdálenosti od lunobusu. Pohled bočním oknem byl stejný, jen skála tu poněkud ustupovala od vozu.
„Co se stalo?“ tázal se znovu Jan. Jenom s námahou sbíral myšlenky dohromady a rozpomínal se na události, které předcházely okamžiku, kdy pozbyl vědomí.
„Vypadá to, jako kdybychom byli spadli na dno nějaké propasti,“ řekl váhavě Petr.
„Propasti?“ opáčil nedůvěřivě Jan. „Ale jak bychom se do ní byli dostali?“ Náhle, dříve než mohl Petr odpovědět, vybavilo se mu všechno v mysli s překvapující jasností. Pohyb vozu, otřesy půdy, mocný sloup černého kouře, který spatřil nad kráterem, ležícím na východ od nich. Zemětřesení a výbuch sopky! To balvan, vyvržený s hroznou silou z jejího nitra, urazil fotografickou komoru a málem způsobil jejich smrt, když vzduch náhle unikl z nitra vozu. Pojednou se ulekaně vztyčil. Teprve v tomto okamžiku si uvědomil ticho, které je obklopovalo. Obvyklý cvakot ventilů upravovače vzduchu nezněl.
Pocit chladu, který měl od té chvíle, co nabyl vědomí, byl mu teď jasný. Spočívali na dně nějaké úzké propasti, kam nepronikalo přímé světlo slunce, jen jeho odražené paprsky. Jistě je v něm mráz pod nulou. Až se teplo nahromaděné ve voze pomalu vytratí do okolí, zmrznou, nezadusí-li se předtím zkaženým vzduchem. Násilím se ovládl.
„Zemětřesení, říkáš? Spíš lunotřesení!“ pokoušel se Petr o vtip, ačkoli mu nebylo do smíchu. Stejně jako jeho přítel si uvědomil jejich zoufalé postavení a stejně se to snažil před Janem skrýt. „Dobrá. Seď tiše, jsi invalida a musíš se nejprve pořádně vzpamatovat,“ řekl. „Já mám sice nalomené žebro, jak se zdá, ale to není pro mne nic nového, nalomil jsem si je na lyžích kolikrát. Ohřeju trochu pořádné polévky a nějaké maso a vystrojíme si hostinu.“ Přezkoušeli vysílačku. Fungovala. Zkusili podat zprávu ještě dříve, než Petr otevřel konzervy. V pořádku byl také i přijímač radiofonu, ale na jejich volání se nikdo neozval. „A přitom máme tolik energie, že bychom se mohli bavit i se Zemí,“ poznamenal Petr. Odložil mrzutě laryngofon.
„Moudřejší bude, když se nejdřív jaksepatří najíme!“ To také udělali a teplé jídlo je dokonale postavilo na nohy, jak spokojeně prohlásil Petr.
„Potřebovali bychom také postavit náš vůz na nohy,“ pokoušel se Jan o žert.
„S tím to bude kapánek horší, bojím se, že mu nějaké ty nohy chybějí,“ odpověděl Petr. Dokud nevyšli ven, nemohli odhadnout škodu, kterou zemětřesení na voze způsobilo, ale ohnutá páka řízení byla sama důkazem, že Petrův dohad je správný. Ostatně i kdyby bylo soukolí vozu v pořádku, jeho poloha byla taková, že by se bez cizí pomoci nebyli mohli rozjet. Bylo pravým divem a dokladem velmi důkladné práce podniku, který lunobus vyrobil, že při pádu vozu na bok stěna odolala a neutrpěla nejmenší trhlinu, jak dokazoval tlakoměr s ručičkou nehybně tkvící na červené značce.
„Upravovač vzduchu nefunguje, ale to se spraví!“ prohlásil s důvěrou Petr. „Hned se mu podívám do bříška!“ Odmítl Janovu pomoc a dal se energicky do práce. Ještě před odletem ze Země prošli lunární brigádníci velmi důkladným kursem, aby se do všech podrobností seznámili se všemi přístroji, s nimiž přijdou na Luně do styku. Naučili se nejen přístroje rozebrat a vyčistit, ale i opravovat všechny jejich součásti. Každý lunobus vezl s sebou náhradní části všech přístrojů, jimiž byl vybaven. Upravovač vzduchu byl srdcem vozidla, stejně důležitým jako jeho pohybové motory, ne-li ještě důležitějším.
Zvenčí dělal dojem malé skříně, vybavené různými měřicími přístroji, jako voltmetr, ampérmetr, měřič rychlosti proudění kyslíku, měřič obsahu kysličníku uhličitého atd. Když Petr odmontoval jeho přední stěnu, objevil se celý složitý vnitřek s motorkem, elektrickými ohřívači a ochlazovači kyslíku, pohlcovač kysličníku uhličitého a řada ventilů a trysek se samočinně fungujícími uzávěry.
„Napoprvé má člověk dojem, že se dívá do vosího hnízda,“ bručel Petr, když vstrčil hlavu dovnitř do upravovače. Zkoušel jednu součást po druhé a záhy objevil závadu — nakřivenou osičku u samočinného relé ovládajícího průchod plynu hlavním ventilem. „No jo, to ovšem nemohlo běhat!“ prohlásil velmi spokojeně. Vyměnil vadnou součástku a na zkoušku zapojil hlavní klíč upravovače, který předtím z opatrnosti vypjal. V přístroji to zažbluňkalo, okamžik zněl nepravidelný rachot ventilů, avšak potom se obnovil starý známý rytmický zvuk cvakajících uzávěrů. Petrova tvář se rozzářila radostí. „Ještě ho trošku promáznu a poběží jako na másle!“ řekl a také to hned udělal.
Jan neskrblil chválou nad jeho výkonem, který ji sice tolik nezasluhoval — jak Petr podle pravdy přiznal —, ale měl pro ně velké důsledky. Bez upravovače by byla jejich spotřeba kyslíku nejméně dvojnásobná, poněvadž by byli nuceni bez užitku vypouštět ven kyslík smíšený s kysličníkem uhličitým a vodní párou, které vznikly dýcháním. V upravovači se kyslík, který prošel plícemi, čistil od kysličníku uhličitého a vodní pára se srážela na vodu, kterou mohli znovu pít nebo jí použít k přípravě čaje a kávy. Hospodaření s vodou bylo stejně důležité jako hospodaření s kyslíkem. Protože jim upravovatel kyslíku podstatnou část spotřebované vody zase vracel, nemusili s sebou vozit nadměrnou zásobu této důležité tekutiny.
„A myslím, že bude čas jít na kutě!“ oznámil Petr Janovi, když dokončil svou práci u upravovače. „Začíná tu zase být hezké teplo, jen ta křesla se mi nelíbí, to by se nám špatně spalo!“ Jan, napolo ještě omámený, spíše po lehkém otřesu mozku, který utrpěl, než přechodným nedostatkem kyslíku, malátně povstal a Petr se dobrou hodinu hmoždil, aby dal sedadlům trochu vodorovnější polohu.
Jakžtakž se mu to podařilo. Zkontroloval ještě tlakoměr, zda kryt lunobusu dobře těsní, a uspokojen se natáhl s přáním dobré noci vedle Jana, který začal dřímat, sotva položil hlavu.
Důkladný spánek občerstvil Jana lépe než jakékoli léky. Probudil se s pocitem člověka, který si řádně odpočinul a má hlavu dokonale svěží. Zůstal ještě okamžik ležet a naslouchal klidnému Petrovu oddechování a pravidelnému tichému cvakání ventilů v upravovači kyslíku. Všechny události se mu jasně vybavily v mysli jedna za druhou. Co se stalo s ostatními lunobusy? Včera v omámení na to nemyslil a nevzpomněl si na druhy ani on, ani Petr, plně zaměstnaný jejich vlastním osudem. Druhá část výpravy snad měla čas vzdálit se od ohniska zemětřesení a zachránila se. Jaký však byl osud ostatních čtyř vozů, které zůstaly v kráteru Marconi? Vůz vedoucího skupiny se pohyboval těsně vedle sopky, která náhle procitla k nové činnosti.
O smutném osudu těchto kamarádů nemohlo být pochyby. Janovi se na okamžik sevřelo žalem srdce při vzpomínce na dva mladé muže, v jejichž společnosti ještě nedávno dlel. Ostatní tři vozy se pohybovaly na okrajích rozlehlého kráteru Marconi. Bylo pravděpodobné, že unikly proudům lávy a že musily čelit jen otřesům půdy a náhlým změnám v poloze dna kráteru. Snad se zachránily a přinesou záchranu i jim.
Ale na to nemohli spoléhat. Musili se snažit o záchranu vlastní silou. Rádio sice zmlklo — a důvod jeho nečinnosti byl zatím nejasný —, jinak bylo vše v pořádku, vyjma to, že lunobus nebyl schopen pohybu. To však ještě neznamenalo, že nemohou nic podniknout.
Skafandry byly jistě v pořádku, uložili je řádně do schránek po návratu z ranního pracovního pohovoru. Vystoupí z lunobusu a přenesou vysílačku na jiné místo. V kráteru Einstein je malá osada, vypravená vším potřebným. I když se jim nepodaří navázat styk s Platonovou stanicí, ležící na druhé straně Luny, ani se Zemí, která zmizela pod obzorem, s Einsteinovou stanicí to půjde lehce, je vzdálena jen několik set kilometrů. Pohlédl ven předním i bočním oknem do hustého šera skalní trhliny, do které se zřítil jejich vůz. Neviděl nic, jen blízkou skálu šedobílé barvy.
Teď už neměl stání a rychle vstal. Začal chystat snídani. Malý hluk, jemuž se při tom neubránil, probudil Petra, který stejně už jen dospával. „Dobré jitro přejeme, snídaně je na stole, vzácný příteli!“ volal na něj vesele Jan. Opatrně stavěl na šikmý stolek velké šálky kouřícího kakaa, a když se mu to podařilo, začal mazat suchary máslem. Petr strašlivě zazíval a protíral si oči. Prudce se vztyčil na sedadle a zaúpěl, jak se nalomené žebro přihlásilo bodavou bolestí. „To jsem rád, že už jsi zase docela v pořádku, Jendo!“ řekl srdečně a dal se s velkou chutí do jídla. Při snídani mu Jan pověděl o svých úvahách a Petr se zasmušil, když kamarád mluvil o pravděpodobném osudu ostatních vozů. Jeho smutná nálada dlouho netrvala. „Já jsem vždycky optimista a doufám do poslední chvíle,“ prohlásil důvěřivě. „Dokud se nepřesvědčím, že zahynuli, nebudu tomu věřit! Podívej se, o nás si ti ostatní také třeba myslí, že je s námi konec, a zatím si vesele žijeme dále!“ „Zatím!“ zdůraznil Jan, který zdaleka nebyl tak klidný jako jeho přítel.
„Dobrá, postaráme se hned, aby to» zatím «mělo trvalé pokračování,“ řekl Petr rázně. Postavil prázdný šálek na stolek a opatrně se vztyčil. „Myslíš, že budeš moci chodit s tím nalomeným žebrem?“ ptal se Jan starostlivě. „To bych řekl, že myslím, nalomené žebro je pro každého sportovce zcela běžná událost,“ odpověděl Petr. Rozdělili si práci, a zatímco Petr myl nádobí, Jan kontroloval skafandry.
Petr byl se svou prací hotov mnohem dříve. Vložil šálky a příbory z umělé hmoty do zvláštní uzavřené nádoby, do které potom vehnal pod tlakem pomocí elektromotorku proud velmi jemného písku. Písková zrnka strhla i sebemenší částice nečistoty, a když Petr vypustil použitý písek odpadním ventilem, vyňal z nádoby šálky a příbory, zářící čistotou. Pomohl Janovi dokončit kontrolu skafandrů, oblékli se, zastavili upravovač kyslíku a opatrně otevřeli dvířka ve volné stěně vozu.
Jan si spokojeně oddechl, když uvolnili poslední šroub a dvířka se bez námahy otevřela. Měl jisté obavy, než se to podařilo. Stačilo malé pokřivení stěny vozu v místech, kde přiléhal vzduchotěsný uzávěr dvířek, a byli navždy uvězněni v lunobusu!
„Tak zlé by to nebylo,“ mínil Petr, když mu Jan už s přilbou na hlavě povědělo svých obavách. „Byli bychom si prostě pomohli stejným způsobem, jakým kdysi lupiči otvírali nedobytnou pokladnu!“
„To je sice pravda, ale vůz by se pak stal neobyvatelným!“ smál se Jan. To už stál na šikmé stěně lunobusu a pomáhal kamarádovi ven.
Opatrně se spustili na zem vedle vozu a začali se rozhlížet. Už první zběžný pohled nebyl nijak povzbudivý. Stáli na dně hluboké skalní trhliny a vysoko nad jejich hlavou zářily hvězdy na kusu nebe, lemovaném nepravidelnými okraji skály, částečně osvětlené slunečními paprsky. Jen trochu rozptýleného slunečního světla dopadalo na dno trhliny, takže okolí lunobusu to nulo v hlubokém šeru.
„Nevypadá to moc hezky, ale snad bude skutečnost lepší, než se to v té tmě zdá,“ řekl Jan stísněně. „Počkej, přinesu z vozu svítilnu!“
Vlezl rychle do lunobusu a za malou chvíli se vrátil s jedním reflektorem, který se dal snadno odmontovat. Malá čtvercová krabička s penitinovou baterií poskytla dostatečné množství energie a v okamžiku silný proud světla ozářil ponuré skalní stěny. Obcházeli pomalu lunobus, ležící na levém boku, a Jan při tom osvětloval dno i stěny trhliny. Byli se svou prohlídkou brzy hotovi a její výsledek je nijak nepotěšil. Nebyla to v pravém slova smyslu trhlina, do které se při otřesu půdy zřítili. Nacházeli se na dně skalní propasti, ze všech stran uzavřené stěnami tak příkrými, že bylo málo naděje na jejich zlezení. Dno propasti mělo tvar nepravidelného lichoběžníku, jehož nejdelší hrana měřila sotva víc než dvacet metrů. Horní okraj propasti se zdál být ve výšce nejméně padesáti metrů, ale hoši si byli vědomi, že při nejistém světle lampy je jejich odhad výšky málo spolehlivý.
„Divím se, že jsme mohli spadnout na dno takové propasti a že jsme se přitom nerozbili na kusy!“ pravil Petr.
„To se dá snadno vysvětlit. Když jsme se řítili po nakloněném svahu, propast ještě neexistovala v té podobě, jakou má teď. Pohyb půdy stále ještě pokračoval, a teprve když náš lunobus dokončil svou pouť, nadzvedly se boční svahy a vznikla propast,“ soudil Jan.
„Tak nějak to asi bylo“, souhlasil Petr. „Teď je jasné, proč je naše vysílačka němá, nebo správněji řečeno, proč na její hlas nikdo neodpovídá a proč není ani v přijímači nic slyšet. Z téhle skalní díry prostě rádiové vlny nemohou ven, leda v jediném směru, ve směru její osy. Co teď?“ Posadili se na kámen a rokovali o své situaci. S Janovým návrhem, aby se pokusili o výstup po nejméně příkré stěně, Petr okamžitě souhlasil, ale rozhodně se ohradil proti Jendovu úmyslu, že to podnikne bez otálení sám. „K tomu nikdy nesvolím, Jendo, to je proti všem sportovním pravidlům, o přátelství ani nemluvě. Já s tím nalomeným žebrem jsem na pár dní vyřazen, ale nic nevadí, jestliže několik dní počkáme. Co bys také nakonec nahoře sám dělal?“ Jan ho ještě chvíli přemlouval a posléze ustoupil. „Dobrá, myslím, že můžeme počkat,“ řekl. „Projděme se ještě trochu kolem našeho nešťastného vozíku, ať nám nezakrnějí svaly, a potom se vrátíme dovnitř, stejně budeme venku o hodně déle než hodinu.“ Když vlezli zpátky do lunobusu a pečlivě uzavřeli dveře, setrvali ještě několik minut ve skafandrech, než upravovač kyslíku obnovil uvnitř vozu dýchatelnou atmosféru a teplotu 20 stupňů. Za tu dobu, co dleli venku, vnitřek vozu hodně prochladl, přestože jeho stěny byly z umělé hmoty, která dobře izolovala teplo. Nebylo to nic divného, na dně propasti byl mráz 25 stupňů pod nulou. „A bude tam čím dále tím chladněji, slunce už prošlo středním poledníkem odvrácené části Luny a ta jde do poslední čtvrti,“ poznamenal Petr, když rokovali o tom, že žádná izolační hmota není dokonalá. Poobědvali a potom začali zjišťovat všechny zásoby. „Jak se sluší a patří na pořádné robinzony,“ smál se Jan.
„Ba věru, jsme robinzoni lunárního moře“, přisvědčil Petr.
Někde v myšlenkách obou hochů se občas ozvala ponurá připomínka, že jejich existence může být jen dočasná, nezdaří-li se jim přivolat pomoc, ale oba se svědomitě snažili nedbat toho a počínat si tak, jako by šlo o zcela normální situaci.
„Začneme s energií,“ navrhl Petr a začal kontrolovat zásobu penitinových baterií. Když zjistil, že jsou vesměs v pořádku, s obaly neporušenými, rozšířila se jeho tvář radostným úsměvem. Denní spotřebu energie znal zcela přesně, a proto okamžitě prohlásil, že penitin vydrží nejméně měsíc, i když za nastávající noci bude spotřeba větší.
„Myslím, že to vydrží ještě déle,“ poznamenal mírně Jan. Petr se už chtěl zatvářit dotčeně, že někdo pochybuje o správnosti jeho výpočtu, i když ten někdo je jeho nejlepší přítel, ale v tu chvíli se rozpomněl a uhodil se do čela. „Samozřejmě, máš pravdu! Zapomněl jsem odečíst energii na pohon vozu. S tím už nehneme. Všiml sis, že má uraženy přední dva páry kol?“ Jan přikývl. Petr opravil svůj výpočet energie na 2 měsíce. „To už je něco!“ pochvaloval si.
„Ale stejně bys tu asi nechtěl zůstat dva měsíce?“ škádlil ho Jan.
„To jistě ne,“ vrtěl rázně hlavou Petr. „Ostatně co by tomu řekly zásoby kyslíku, jídla a vody?“
Jan právě dokončil kontrolu potravin a nápojů. „Omezíme-li trochu jídlo a pití, vydržíme se zásobami také dva měsíce,“ prohlásil.
Petr, který rád jedl dobře a hodně, se ušklíbl. „To budou ale trosečnické dávky, viď Jendo, jako mají námořníci v člunu, když opustili potápějící se loď?“ Jan se usmál a chvíli ještě kontroloval své výpočty. „Není to tak zlé, jak myslíš. Znamená to půl kila pevné stravy a půl litru nápojů na osobu a na den.“ Petr vyrážel výkřiky nesouhlasu a Jan ho musil mírnit.
„Vzpomínám si, že když v roce 1928 ztroskotal italský generál Nobile při návratu od severního pólu se svou vzducholodí na zamrzlém polárním moři, měli trosečníci denní dávku potravin jen kolem 200 gramů!“
„Chudáci!“ politoval Petr upřímně trosečníky polárního moře. Jan se smál. „A přestože tak jedli celých sedm týdnů, nikdo z nich nezahynul hlady a byli v dobrém stavu, když je zachránil ruský ledoborec Krasin!“
„No, velkou radost ze života v těch sedmi týdnech asi neměli,“ mínil Petr.
„Snad,“ připouštěl Jan. „Ale nezapomeň, že my budeme mít dvaapůlkrát větší dávku.“
„Dobrá.“ řekl Petr s těžkým povzdechem. „Podívejme se radši, jak to vypadá s kyslíkem! Nemělo by valnou cenu napolo hladovět a udusit se s pohledem na plnou špižírnu.“ Zásobám kyslíku, stlačeného pod tlakem pěti set atmosfér do desíti schránek, věnovali oba největší pozornost. Upravovač kyslíku umožňoval nejdokonalejší využití kyslíkové zásoby. Uplatnil se ovšem, jen pokud dleli uvnitř vozu. Mimo lunobus pracoval dýchací přístroj skafandru, který byl méně úsporný. Nejmenší spotřebu kyslíku měli při spánku, tu postačilo půldruhého litru za minutu každému, pro oba tedy tři litry za minutu. Jakmile bděli a něco dělali, vzrostla ihned spotřeba na dvojnásobek a při namáhavém pohybu venku na čtyřnásobek. Výsledek složitých výpočtů dokázal, že nebudou-li často dlít mimo vůz, vystačí s kyslíkem zcela dobře po celé dva měsíce.
„Takže jíst se bude málo!“ pravil spokojeně Jan. Ale Petr jej přesto přemluvil, aby začali až zítra, přičemž zítřek by! míněn ve smyslu pozemského dělení času na den se čtyřiadvaceti hodinami. A tak večeře, která záhy nato následovala, byla ještě normální.
Trvalo tři dny, než se Petrovi žebro spravilo natolik, že ho přestalo bolet při každém prudším pohybu. Tyto tři dny strávili v celkem dobré náladě v lunobusu a podnikali denně dvě procházky po dně svého skalního vězení. Petr sice huboval, že si připadá jako dávní vězňové, kteří chodili dokolečka po dvoře trestnice, ale přesto by nebyl zanic na světě procházku vynechal, i když si pokaždé stěžoval, že má člověk potom tím větší hlad.
Horolezeckou výzbrojí byl opatřen každý vůz, a tak jim nic nechybělo, když v pátý den svého zajetí provedli první pokus o zlezení skalní stěny. Z pěti nebo šesti stěn, které je obklopovaly, zvolili si tu, která se jim zdála nejpřístupnější. Prvních dvacet metrů to šlo dosti dobře. Potom začali skobovat a po dalších patnácti metrech, na něž potřebovali téměř hodinu, se bezradně zastavili. Skála tu čněla převisem, který nemohli nijak obejít. Nezbylo než se vzdát a vrátit se do lunobusu. Beztak již dleli ve vzduchoprázdnu déle než dvě hodiny a namáhali se tolik, že oba pociťovali nepříjemné hučení v hlavě.
Jan se tvářil vážně, když svlékal skafandr, ale Petr prohlásil, že to nic nevadí, že mají ještě pět jiných stěn a že by v tom byla zatracená smůla, aby se jim to na jedné z nich nepodařilo. Jan mlčky souhlasil.
V příštích třech dnech opakovali svůj pokus ještě pětkrát. Skončil pokaždé nezdarem. Od nejvyššího bodu, kam se jim podařilo po velkých svízelích vystoupit, zbývalo jim k ústí propasti stále ještě víc než třicet metrů, jak oba odhadovali.
Po posledním výstupu se vrátili ve velmi skleslé náladě. Petr byl daleko zklamanější než Jan a podlehl tupé beznaději. Nemluvil na přítele a ten se marně snažil vyburcovat ho z jeho hluboké sklíčenosti. Devátý den jejich zajetí Petr dokonce odmítl vyjít ven po snídani.
Po marném přemlouvání vystoupil Jan z vozu sám. Chvíli zarmouceně obcházel lunobus a potom se zastavil a zahleděl se vzhůru, k nedostižnému okraji skalního vězení. Slunce už zmizelo z obzoru kráteru Marconi a jen výsek ve hvězdném nebi označoval okraje propasti. Jan usilovně lovil v paměti vzpomínku na něco, co ho zaujalo při pohledu na okraje skal, dokud je ještě osvětlovaly sluneční paprsky. Nevzpomněl si. Po marné námaze se vrátil do lunobusu pro velkou svítilnu. Z úsporných důvodů užíval při své procházce jen malé kapesní lampy, která svítila jen na nevelkou vzdálenost. Petr, ležící na lůžku, na něj tupě pohlédl, ale neprojevil žádný zájem o to, k čemu potřebuje silný reflektor.
Jan nechal bloudit světelný kužel po okraji skal. Měly jasně bílou barvu a skládaly se z podivného nerostu, který mineralogové nazvali selenit. Byla to směs různých látek, s jakou se nesetkáváme na Zemi, a převládal v ní kysličník vápenatý, jenž dodával skálám jasně bílé barvy. Jan shledal, že jeho první dojem byl správný. Na jednom místě přečnívala skála o hodně ostatní stěny, zdi jejich vězení. Odhad byl nejistý, ale přesto se Jan mnoho nemýlil, když usoudil, že skála je asi o patnáct metrů vyšší než její okolí. Ačkoli přečnívající místo bylo nejméně osmdesát metrů daleko, zářilo dosti jasně ve světle lunobusového reflektoru. Jan pojal zcela určitý plán. Neprodleně se vrátil do vozu. „Na něco jsem přišel, Petře,“ pravil, sotva svlékl skafandr.
„Ale nejdřív vyklouzni z toho svého obalu!“ Ačkoli Petr se nezúčastnil vycházky, byl nucen natáhnout si skafandr, aby mohl Jan opustit vůz. Každé otevření dvířek bylo spojeno s okamžitou ztrátou kyslíku, který unikl z vozu do venkovního vzduchoprázdného prostoru. Teprve na Janovo velmi důrazné naléhání se Petr odhodlal k tomuto ústupku, a bylo potřebí nového ostrého vybídnutí, aby nyní ze skafandru vyklouzl. Prvním Janovým slovům naslouchal zcela netečně a bez zájmu, ale po několika větách se prudce posadil a začal se o jeho návrh živě zajímat.
Jan ho nejprve důkladně vyplísnil za jeho netečnost a potom prohlásil, že dostal nápad, jak upozornit na jejich přítomnost ve skalní propasti. Bylo to velmi prosté. „Celá naše strana Luny je teď ve tmě a budeme mít ještě hezkých pár dní noc. Osvětlíme-li zespoda pře, čnívající část skály, bude zářit jasně do okolí. Takové světlo na naprosto tmavém pozadí bude vidět nejméně na sto kilometrů. Kdo si ho povšimne, začne okamžitě pátrat po jeho původu, i kdyby nešlo o kráter Marconi, o němž již jistě. všechny lunární stanice a celá zeměkoule vědí, že v něm došlo k neštěstí, k zemětřesení — mají přece seizmografy i v kráteru Einstein. Že nás doposud nikdo neobjevil, není nic divného. Trysková helikoptéra jistě přiletěla a pátrala nad kráterem, ale my jsme ji nemohli slyšet, poněvadž tu není vůbec vzduch, který by přenášel zvuk.
A její rádiové signály se mohly ozvat v našem mikrofonu jen na zlomek vteřiny, když letěla přes propast. Bývalý kráter Marconi měl před zemětřesením rozlohu asi osm tisíc čtverečních kilometrů, a ústí naší propasti odhaduji nejvýš na dvě stě čtverečních metrů. To je jen několik stomilióntin z celé rozlohy kráteru. A stejná pravděpodobnost, asi tři k jednomu stu miliónů, tu je, že helikoptéra přeletí nad propastí, když neupoutá někdo pozornost její posádky k tomuto zatracenému místu!“
Petr všecek ožil. „Báječný nápad, Jendo!“ zvolal. „A do smrti se budu stydět za to, že jsi na něj přišel ty, kterému všichni kamarádi říkají, že je nepraktický snílek a knihomol. Pořídíme maják, a bezvadný maják, uvidíš! Dáme ho co nejblíže k ústí propasti, protože intenzity osvětlení ubývá se čtvercem vzdálenosti a zbytečně bychom ztráceli na světle, kdybychom ozařovali skálu až ze dna. Počkej, hned to propočítám, kolik baterií musíme mít, aby náš maják zářil nepřetržitě aspoň týden. A použijeme obou reflektorů lunobusu, tady nám stejně nejsou k ničemu platné.“ Byl náhle pln energie a Jan mu s úsměvem naslouchal. Nebyl by si ani popřál čas k jídlu a Jan byl nucen důrazně zakročit. Po obědě se dal ihned do díla a velmi obratně sestrojil malou zásobní energetickou stanici pro maják. Naléhal, aby se ihned vydali ven namontovat ji, a Jan mu po jistém váhání vyhověl. Měli štěstí, že právě proti přečnívající skále byla stěna přístupná do největší výšky a že převis, který bránil v dalším jejich zlézání, netvořil překážku pro oba mohutné světelné kužele. Pomocí skob a ocelového lanka připevnili světelné zdroje s bateriemi na skalní výstupek a potom opatrně slezli na dno propasti. Petr se radostí roztančil, když spatřili jasně planoucí vrchol skály. Světlo, které skála odrážela, bylo tak silné, že malá část pronikla až k nim a ozářila okolí lunobusu, napříště nebudou aspoň potřebovat baterky na zdravotních procházkách.
Jan se obával, že kamarádovo nadšení nebude mít dlouhé trvání, avšak k svému podivu se zmýlil. Petr nejenže byl i po dalších dvou dnech pln důvěry, ale navíc ještě začal konstruovat malý samočinný přístrojek, který ve spojení s jejich vysílačkou odťukával každou minutu třikrát po sobě morseovkou signál SOS. Když se Jan trochu podivil, k čemu to potřebuje, zahleděl se na něj se soucitným výrazem, jako by ho litoval, že nechápe tak samozřejmou věc. „No, přece až někdo spatří zářící vrchol a dorazí k okraji propasti, musí se také dovědět, že na jejím dně čekají lidé na pomoc a že to není žádná nová sopka, která svítí do okolí!“ Při zmínce o sopce se Jan na okamžik zarazil. Už otvíral ústa, aby řekl Petrovi, že jim sopka, která procitla k činnosti při zemětřesení, může udělat důkladný škrt přes rozpočet, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a mlčel. Skutečně, je-li sopka stále v činnosti, potom její oheň mnohonásobně přezáří jejich maják a je jen mizivá naděje, že si ho někdo povšimne. Proč to Petrovi říkat a kalit jeho náladu?
A tak Petr spokojeně dokončil svého telegrafického robota a s velkým zadostiučiněním naslouchal jeho značkám v mikrofonu.
„Ze začátku nám to půjde trochu na nervy, to stálé opakování tří krátkých a tří dlouhých značek, a snad nás to bude rušit trochu ve spaní, ale brzy si na to zvykneme,“ prohlásil na přítelovu poznámku, že to je nevítaný přínos ke všem dosavadním zvukům, které ustavičně poslouchali.
„Buď rád, že kolem nás něco zní, vždyť jinak je Luna stále ještě mrtvou pouští!“ V dalších dnech neopomněli častokrát vyhlédnout ven, zda je jejich maják v pořádku. Jinak byla v lunobusu nyní spokojenější nálada. Jan vzpomínal s jistým nepokojem na svou rodinu, jaký má asi žal nad jeho zmizením, ale Petr si nepřipouštěl valných starostí a těšil kamaráda. „To už brzy pomine,“ ujišťoval. „Otec je v kráteru Einstein, řídí odtamtud kladení vodičů na odvrácené straně Luny.
Ten se jistě jen tak nevzdá a nepřestane se zajímat o ten náš prokletý a nešťastný kráter, uvidíš!“ ujišťoval Jana. „Jen když tu je teď vůbec možnost najít nás podle majáku!“ Jan s jistým neklidem počítal, jak dlouho ještě zůstane tato část Luny ve tmě, za které jedině se mohl jejich maják uplatnit. Z desíti dnů, které mu vyšly, uběhl již týden, když je časně zrána vyburcoval silný hlas, jenž náhle zazněl v mikrofonu: „Halo, halo, je tu někdo?“
Vyletěli z lůžek rovnýma nohama a dvojhlasně hulákali: „Petr a Jan, účastníci mapovací výpravy, tady jsme!“