Nikdy ještě nenavlékli hoši skafandry s takovou rychlostí jako nyní. Hlas v mikrofonu zatím pokračoval. Především se dověděli, že to mluví jejich přítel z cesty na Lunu, mechanik Michal. Byl členem posádky tryskové helikoptéry HLS-11, která se vracela ze služebního letu. Než skončili krátký rozhovor, začali již jeho druhové chystat záchranné prostředky. Byly v podstatě prosté: přenosný rumpál, poháněný elektromotorem, který přistavili ke kraji skalní propasti.
Když jej náležitě upevnili, spustili na dno propasti krátkou pevnou tyč, visící ve vodorovné poloze na dvou tenkých ocelových lanech.
Petr usedl na tuto hrazdu první a rumpál jej velmi opatrně vyzvedl ze skalního vězení. Jan následoval za ním. Vrhl poslední pohled na ztroskotaný lunobus, z něhož neodnášeli nic, než co měli na sobě, a vydal se potom na svou vzdušnou pouť. Oběma rukama se přidržoval tenkých lan a dával pozor, aby cestou vzhůru nenarazil na některý z četných výstupků skalních stěn. S pocitem vděku míjel záchranný maják, oba silné reflektory lunobusu, které ustavičně ozařovaly skalní štít. Byl přesvědčen, že mu vděčí za přílet helikoptéry, a Michal mu brzy jeho domněnku potvrdil.
Rozradostněn podával ruku zachráncům a děkoval jim. „Není to naše zásluha,“ odmítal jeho díky šéfpilot letadla, který řídil záchrannou akci. „Přiznávám se upřímně, že by mě nebylo napadlo letět nad kráter Marconi, leží hodně stranou od našeho předepsaného kursu.
Ale tady Michal na mne naléhal. Dožadoval se aspoň malé odchylky od naší přímé cesty. Nu, a jakmile jsme jednou tuto odchylku udělali, vyvíjelo se všechno další samo. Náš pozorovatel Ben Said,“ ukázal na vysokého štíhlého Araba, který s Michalem a druhým pilotem skládal rumpál s jeho součástmi k přenosu do helikoptéry, spatřil v dálce světlý bod na černém pozadí. Má báječný zrak, jako nikdo z nás. Vzali jsme na pomoc triedry a poznali jsme, že se nemýlí.
Podle mapy ležel zářící bod na okraji kráteru Marconi, v místě, kde došlo k zemětřesení. Pak už na nás nemusil Michal naléhat, abychom odbočili. Podařilo se nám přistát nedaleko zářící skalní stěny. Že je osvětlena uměle, to jsme vytušili, jakmile jsme nad ní opsali jediný kruh. A další už víte!“ Za jeho řeči se Jan rozhlédl kolem sebe. Neviděl toho mnoho.
Ozářený skalní štít vrhal trochu světla do nejbližšího okolí, kus dále pak svítily dva silné reflektory helikoptéry. Za tímto světlým kruhem byla černá neproniknutelná tma. To, co mohl vidět, nijak se nelišilo od ostatní lunární krajiny, jen obvyklé mělké brázdy tu chyběly. Rozlomené povrchové skalní kry se nakupily v různých útvarech, omezených plochými stěnami s ostrými hranami. Na jedné takové mírně nakloněné ploše nevelkého rozsahu přistála helikoptéra. Dostali se k ní po krátkém pochodu, Michal jako poslední zavřel a upevnil její vzduchotěsné dveře, a když za malou chvíli ručička tlakoměru a zvukový signál oznámily současně, že v kabině je dýchatelné ovzduší, svlékli všichni skafandry.
Šéfpilot, Řek Manitis, dal povel k odletu a druhý pilot, Ital Vallini, uvedl do chodu startovací trysky. Trup letadla se začal mírně otřásat, helikoptéra poskočila na pružných vzpěrách, zakončených nízkými koly, a potom se pomalu vznesla. Vystoupila do výšky dvou tisíc metrů a druhý mechanik, Estonec Karen, zapjal proud do silného spodního majáku letounu. Ohromný kužel oslnivého ostrého světla zaplavil pustý kraj v okruhu mnoha kilometrů. Hoši se zvědavě tísnili u vypouklého okna letounu, jímž bylo dobře vidět přímo dolů.
Letecký snímek kráteru Marconi znali velmi dobře, teď by však podle něho nebyli poznali krajinu rozkládající se pod nimi. Kuželovité kopce, jichž byla dlouhá řada, se někam propadly a místo nich se tyčily v pustém chaosu nakupené šedobílé skalní kry s ostrými hranami, zrýhované četnými hlubokými vráskami. Některé malé krátery zmizely, jiné se prohloubily a rozšířily. Jeden kráter slabě žhnul a na jeho okraji v paprscích reflektoru mdle zasvitl žlutý sirný květ.
Podle mapy byla tato činná sopka kráterem, od něhož se rozjely lunobusy. Že ostatní čtyři vozy, mapující kráter Marconi, zmizely, dověděli se hoši hned, jak se setkali se svými zachránci, byla to první věc, na kterou se ptali. Posádka helikoptéry, podnícena neočekávaným úspěchem při záchraně Petra a Jana, pokoušela se nalézt aspoň nějakou stopu po zmizelých lunobusech. Plné dvě hodiny kroužila HLS-11 nad kráterem Marconi. Kromě Valliniho, který byl zaměstnán řízením, všichni ostatní, vyzbrojeni triedry, pátrali v ozářené krajině. Jejich úsilí bylo marné.
„A není divu,“ podotkl Manitis a odložil triedr. „Dvacetkrát tu pátraly helikoptéry v prvním týdnu po katastrofě, tří letů se zúčastnil i tvůj otec,“ obrátil se k Petrovi, „ačkoli je toho času nejzaměstnanějším mužem na celé Luně. Všechno pátrání bylo marné!“ Přistoupil k mikrofonu a dal povel do řídící kabiny k přímému letu do kráteru Einstein. Dorozuměli se s tamější stanicí hned po startu a na dlouhých vlnách, které byly s to oběhnout zakřivený povrch Luny, dali zprávu i na druhou polokouli, do kráteru Plato. Hoši vyslechli srdečné pozdravy z obou míst, a sotva skončil tento rozhovor, ozval se Petrův otec. Dlel s malou výpravou u jižního pólu na odvrácené polokouli, kde dokončovali spoj ohromného kabelu, obepínajícího celou Lunu. Z jeho hlasu zněla veliká radost nad záchranou hochů.
Řekl jim také, že Platonova stanice právě odesílá zprávu na Zemi o jejich záchraně. Zármutek obou rodin vystřídala nesmírná radost a hoši vyslechli pozdravy svých matek a sourozenců ještě dříve, než HLS-11 opustila smutné místo katastrofy.
„Měl bych návrh, šéfpilote,“ přihlásil se Michal, když letoun, řízený radarem z Einsteinovy stanice, opouštěl kráter Marconi.
„A ten zní?“
„Abychom nechali osvětlovací maják v činnosti tak dlouho, dokud poletíme v nočním pásmu.“ Za tmy se stroje směrově řídily radarem z některé stanice — právě tak jako za dne — a svoji výšku udržovaly samočinně pomocí odrazu krátkovlnných signálů od lunárního povrchu.
Manitis svraštil čelo. „K čemu to? Není to zbytečné plýtvání elektrickou energií? Stále jí ještě nemáme na Luně tolik, kolik bychom potřebovali, to dobře víš!“ „Myslím si, že to stojí za pokus,“ pravil Michal. „Co když se některý z pohřešovaných vozů dostal mimo okruh zemětřesení a potom mu z nějaké příčiny selhalo řízení a sdělovací přístroje? Posádka vozu může být ještě naživu a čeká na záchranu!“
Šéfpilotovi svitlo v očích. „Jako tady Petr a Jan, myslíš? Je tu sice pravděpodobnost jedna k miliónu a snad ještě menší, ale budiž!“ Spodní maják zůstal v činnosti a dva pozorovatelé zaujali místa na obou stranách kabiny u vyhlídkových oken. Manitis dokonce nařídil, aby v okolí kráteru Marconi postupovala helikoptéra jen rychlostí dvaceti kilometrů za hodinu, aby rozhled byl účinnější. Uběhla první hodina, i druhá a třetí se chýlila ke konci. Dvojice pozorovatelů se střídala každou půlhodinu. Okraj stínu byl již nedaleko a slunce se mělo brzy vynořit nad obzor. V lunární krajině s nesmírně řídkým vzduchem nepředcházelo východu slunce žádné svítání. V hornatém terénu s vysokými vrchy vzplanula jen temena hor o něco dříve, než se žhavá sluneční koule vyhoupla nad obzor.
Třetí hodina dobíhala a Manitis se již chystal dát povel ke zvýšení rychlosti a vypnutí majáku, když se ozval Ben Said, který byl právě u levého výhledu. Díval se bez triedru, přehlédl tak mnohem větší část krajiny a tvrdil, že vidí stejně jako s čočkami. „Nějaká věc na tribordu, azimut třicet stupňů!“ hlásil klidně. Všichni se shlukli u oken na pravém boku kabiny a pátrali triedry ve směru, který označil Arab.
„Vidím to!“ vzkřikl Manitis a hnal se do pilotské kabiny. Odstrčil Valliniho od pák a sám se ujal řízení. „Něco je pod námi!“ vysvětloval chvatně udivenému pilotovi. Seškrtil pohon a uvedl do chodu vznášecí trysky. HLS-11 začala opisovat malé kruhy a brzy se zastavila nad jedním místem.
„To není lunobus!“ řekl vzrušeně Petr Janovi. „Je to mnohem větší!“
„Máš pravdu, Petře,“ souhlasil Michal, který stál za ním a díval se přes jeho hlavu. Pod nimi mírně stoupala skalní terasa, vnější okraj kráterového valu, a na ní se v záři světlometu rýsovalo podivné dlouhé těleso. Leželo nehybně a jeho mdle narůžovělý povrch se ostře odrážel od žlutošedého kamene. V tu chvíli stanula helikoptéra přímo nad oním místem a pozvolna snižovala výšku. Michal a hoši se překvapeně podívali na sebe.
„Ale vždyť to je raketa!“ vykřikl Petr.
„Vypadá to tak, ale je to mnohem delší. A potom — žádná raketa nemá tuto barvu, skleněný obal je šedobílý,“ pronášel pomalu Michal. Stroj stanul ve výšce necelých dvou set metrů nad podivným předmětem. „Říkej si co chceš, je to raketa!“ zvolal rozčileně Petr.
„Nevidíš tryskové věnce na přídi i na zádi, kde jsou také malé stabilizační plochy?“
„Dobrá, snad máš pravdu,“ odpověděl Michal a jeho hlas se lehce třásl vzrušením. „Ale je-li to raketa, nepochází ze Země, na to dám krk a mám jen jeden! A poněvadž na Luně nikdo nežije, je to raketa z jiné planety!“ Na helikoptéře zavládlo všeobecné vzrušení. Všichni došli současně k témuž závěru jako Michal. V pilotské kabině vzrušeně debatovali telegrafista s druhým pilotem, ve velké kabině sděloval druhý mechanik rozčileně své dojmy Ben Saidovi, který mu naslouchal s orientálním klidem. Hoši mluvili jeden přes druhého a mechanik Michal nezůstával za nimi nijak pozadu. Manitis se rozhodl přistát. „Pošli telegram do Einsteinovy stanice, že jsme našli cizí raketu na úseku N-55 mapa číslo 3 a že přistaneme a podáme další zprávy,“ nařídil radiotelegrafistovi a rozhlédl se po vhodném místě k přistání. Na panelu s palubními přístroji byl umělý obzor, který zachycoval ve zmenšeném měřítku přesný obraz terénu přímo pod letounem. Velmi dobré místo k přistání bylo na téže skalní terase, na které ležela raketa, a to ve vzdálenosti několik desítek metrů od ní. Manitis zeslabil světlo spodního majáku a zapojil přistávací osvětlení. Za několik vteřin se kola pružných vzpěr podvozku dotkla skály, letadlo poskočilo a mírně zakolísalo, následoval tlumenější náraz a otřes a potom stanula helikoptéra nehybně. Manitis utáhl brzdy a opustil pilotskou kabinu. Když vstoupil do společné kabiny, neubránil se úsměvu. Všichni už měli na sobě skafandry, jen Ben Said čekal trpělivě na rozkaz.
„Navlékni si také oblek a pojď s námi, Bene, zůstane tu jen telegrafista, aby podával zprávy stanici,“ pravil přívětivě a znovu se usmál při pohledu na prodlouženou tvář zklamaného muže u rádia.
„Nejde to jinak, Migueli, jsme ještě příliš daleko od stanice a skafandrovým rádiem se s ní nedomluvíme,“ konejšil ho. Muž to uznal a beze slova přikývl. Odešel zpátky do pilotské kabiny, jejíž vzduchotěsná dvířka pečlivě uzavřel, a všichni ostatní jeden za druhým potom opustili letadlo. Manitis vedl malý průvod. Nikdo z nich nebyl ozbrojen, na Luně nebylo zbraní zapotřebí, velitel letounu se rozhodl k bližší prohlídce rakety bez dalších opatření jen proto, že činila dojem naprosto opuštěného tělesa. Skutečně se v jejich přijímačích neozvalo nejmenší znamení, jež by bylo možno připsat posádce rakety. V okolí rakety také nebylo stopy po živém tvoru. Spočívala před nimi tiše a nehybně, mírně. nakloněna, na třech párech mohutných vzpěr, končících pneumatickými nárazníky. Byla velmi dlouhá, jistě dvě stě metrů, a snad i více, a pozemské rakety přesahovala svými rozměry nejméně dvakrát. Byla také mnohem štíhlejší a Manitis odhadoval její poměr největší šířky k délce na jedna ku desíti. Nosnost rakety byla jistě deset tisíc tun, ne-li více.
Vzdálenost mezi malým hloučkem a raketou se zkrátila na pouhých deset metrů, když Manitis velel zastavit. Hochy to velmi udivilo, ale Michal pochopil smysl rozkazu. „Velitel má nějaké obavy,“ řekl si, ale poněvadž to nemohl rádiem sdělit hochům tak, aby jeho výklad neslyšeli všichni, ponechal si svou úvahu pro, sebe. Manitis byl skutečně na rozpacích. O sebe se nebál, ale lidé svěření jeho velení mu leželi na srdci. Jejich životy nemohl vystavit nebezpečí.
Nemělo smyslu učinit výzvu k dobrovolníkům, poněvadž by se přihlásili všichni. „Dobrá, přenesu odpovědnost na někoho jiného,“ řekl si, ačkoli nenáviděl takové řešení. „Čelem vzad a pochodem vchod!“ nařídil a usmál se, když v jeho přilbovém mikrofonu zazněla mnohonásobná ozvěna hlasů, prozrazujících hluboké zklamání. „Obejdeme raketu v širším kruhu,“ těšil své druhy. Hned nato diktoval pomalu Miguelovi zprávu pro Einsteinovu stanici a radiotelegrafista ji slovo za slovem opakoval do mikrofonu palubního vysílače. Popisoval vzhled rakety, naprostý nedostatek jakýchkoli známek života na její palubě a žádalo instrukce.
Obdržel je za několik minut po odeslání své zprávy. Dověděl se, že se má ihned vrátit se všemi lidmi na palubu helikoptéry a být ustavičně připraven ke startu. Při sebemenší známce nějakého nepřátelství ze strany posádky rakety má okamžitě odletět na základnu. Jinak vyčká příletu helikoptéry HLS-7, které bude velet Skot Mac Pherson.
HLS-7 dorazí k nim nejdéle za tři hodiny. Mezitím obešli raketu velikým kruhem a zhotovili mnoho snímků. Prohlídka rakety na dálku nepřinesla nic zvláštního. U spořádání tryskových věnců se valně nelišilo od onoho, jaké měly pozemské rakety. Na zádi rakety se rýsovaly dva vchody, jeden malý, zřejmě pro posádku, druhý, na opačné straně, mnohem širší. Zcela obdobný pár vchodů byl i na přídi.
Zatímco Michal uvažoval, z jakého materiálu je asi obal rakety neznal žádnou plastickou hmotu nebo slitinu, která by měla takovou charakteristickou růžovou barvu jako stěny rakety —, sdělovali si hoši tlumenými hlasy své dojmy. Točily se kolem původu rakety.
Odkud přiletěla? Jan byl přesvědčen, že pochází ze sluneční soustavy a že nejpravděpodobněji jde o Marťany. Petr, náchylnější k fantastickým představám, nevylučoval, že přiletěla ze vzdálenějšího místa vesmíru, které nepatří k sluneční soustavě.
„Z nějaké hvězdy nebo její družice?“ smál se Jan. „Ale to by se byla pořádně nacestovala! Nejbližší hvězda, Proxima z Centaura, je od nás čtyři světelné roky daleko. Byli by musili letět nejméně čtyři roky a mít přitom rychlost o málo nižší, než je rychlost světla, tři sta tisíc kilometrů za vteřinu! Myslíš, že je to možné? My sami jsme zatím s to dosáhnout u modelových raket bez posádky nejvyšší rychlosti jednoho sta kilometrů za vteřinu. Sto kilometrů a tři sta tisíc kilometrů, to je pořádný rozdíl!“
„Mohou být mnohem chytřejší, než jsme my!“ tvrdil Petr. To byl ovšem důvod, proti němuž rozvážný Jan nehodlal nic namítat. Většina posádky letadla byla tak netrpělivá, že ani nepomyslila na jídlo.
Manitis musil rázně nařídit oběd, beztak již hodně zpožděný. Hoši k němu zasedli s nevalnou chutí, ačkoli od minulé večeře neměli v ústech — při své záchraně zapomněli na snídani —, ale,jakmile se jednou dali do jídla, hlad se přihlásil a Petr šel ohřát novou dávku konzerv pro oba.
S velkým potěšením vyslechli zprávu, že HLS-7 je už jen dvě stě kilometrů od nich a žádá o řízení jejich radiogoniem.
„Za půl hodiny je tady!“ prohlásil Michal. Ukázalo se, že se nemýlil. V záři slunce, které se už přes hodinu vznášelo nad obzorem a vrhalo ostré a velmi dlouhé stíny každé nejmenší nerovnosti půdy, objevila se jasně žlutá tečka, která se rychle zvětšovala. Za dvě minuty opsala HLS-7 veliký kruh nad skalní terasou a o chvíli později dosedla na zemi v malé vzdálenosti od nich. Byla značně větší než HLS-11 a na jeho palubě byl početný štáb odborníků. Mac Pherson pozval Manitise a jeho zástupce k poradě.
Zahájil ji důtkou. „Nebylo moudré, že jste se odvážili tak blízko k raketě,“ řekl Manitisovi. „Ty šlépěje jsou zřejmě od vaší posádky?“ Ukázal oknem na řadu stop velmi zřetelně otištěných v hluboké vrstvě prachu, která pokrývala celou terasu, prach pocházel ze skály po milióny let drobené účinkem kosmického a ultrafialového záření.
„Máte pravdu!“ přisvědčoval Řek. „Podlehli jsme zvědavosti a to byla chyba.“ Starší muž s prošedivělými vlasy a vysokým čelem, vynikající ruský astronom Voroncov, se usmál.
„Myslím Mac Phersone, že tu je celkem malý rozdíl mezi tím, jestli kamarádi z HLS-7 zůstali v letadle, nebo vyšli ven,“ pravil konejšivě. „Bytosti, které dovedou postavit takovou raketu, mají jistě prostředky, jimiž mohou zničit na dálku celou helikoptéru se vším, co v ní je. Vzpomeňte jen na naše ultrarezonátory! Jestliže se nezachovali nepřátelsky, může to mít jen dvojí příčinu.“
„Buď že nechovají útočných úmyslů, anebo že raketa je bez posádky,“ vpadl mu do řeči mladý černovlasý muž, rumunský inženýr Proca.
„Tak jest,“ přisvědčil astronom.
„V každém případě se musíme pokusit o nějaké dorozumění s nimi,“ vpadl do rozhovoru netrpělivě Mac Pherson. Voroncov přikývl: „Kloním se sice k názoru, že v raketě nikdo není…“
„A proč?“ přerušil ho horkokrevný Rumun.
Astronom se mírně usmál: „Povšimněte si Proco, že v tom prachu, který zde na Luně, kde není žádných větrů a žádných atmosférických srážek, podrží otisky čehokoli dlouhou dobu, není jiných stop než stopy posádky z HLS-11. Proč by bytosti z rakety nikdy nevyšly ven?“
„Něco na tom je, co říkáte, profesore,“ přiznal Mac Pherson. „Ale přestože je to málo pravděpodobné, nelze obydlenost rakety vyloučit.
A nějak se s lidmi uvnitř musíme domluvit. Přiznávám, že mi není docela volno.“ Otočil sedadlo tak, že měl raketu na očích. „Myslím si, že každou chvíli tam odtud může vyletět neviditelný paprsek a v příští vteřině z nás budou molekuly.“
Manitis pocítil prchavý pocit mrazení na páteři, ale Voroncov se jen usmál. „Myslil jsem na nějaké takové dorozumění, a zatímco vy jste si chystali různé prostředky zkázy, vzal jsem s sebou tohle.“ Otevřel zásuvku stolu a vytáhl z ní malou čtverhrannou krabičku, opatřenou číselníkem a zdířkami na připojení elektrických kabelů. Mac Phersonovi se při pohledu na ni protáhla zklamaně tvář.
„Ale to je přece praobyčejný gramofon s nahrávkami na drátech,“ pravil pohrdavě.
„Správně!“ přisvědčil Rus. „Jestliže to jsou bytosti nám podobné — a nic nenasvědčuje tomu, že by to musely být nějaké zrůdy podle výmyslů některých spisovatelů fantastických románů, vždyť i rakety stavějí zcela podobně jako my —, potom bude jejich sluch reagovat na sled různě vysokých tónů stejně jako náš. Tohle se jim bude jistě líbit a přesvědčí je to o naší přátelské náladě.“ Za řeči připojil zvukový přístroj k rozhlasovému reproduktoru. Zapojil proud a z mikrofonu se linuly líbezné zvuky starodávné melodie, smířlivé a uklidňující.
I muži shromáždění k poradě podlehli jejich účinku. Seděli tiše a nehnutě, dokud píseň nedozněla.
„Teď by se mělo něco ozvat jako odpověď,“ pravil Proca. Mluvil tiše, aby nezlomil kouzlo líbezné hudby, která, jak se zdálo, ještě doznívala ve vzduchu. Čekali dlouhou dobu, ale mikrofon byl němý.
„Dobrá!“ pravil rázně Mac Pherson a zvedl se od stolu na znamení, že porada skončila. „Musíme se uchýlit k jiným prostředkům.“ Voroncov mlčky přikývl. Skutečně nezbývalo nic jiného než pokusit se o násilný vstup do rakety. Byl přesvědčen, že to nemůže být na škodu, protože raketa je zřejmě opuštěná. Kam se však uchýlila její posádka?
Nevrátí se, zatímco budou násilně vnikat do jejího majetku, a nepokusí se o odvetu?
Zákaz opustit HLS-11 stále trval pro většinu posádky, k veliké mrzutosti obou hochů a Michaia, jenž byl také jedním z postižených.
Shlukli se všichni tři u okna, z něhož byl nejlepší výhled na raketu, a napjatě přihlíželi, co se bude dít.
„Myslil jsem si, že na to půjdou ultrarezonátorem,“ poznamenal spokojeně Michal, když spatřili velikou třínožku, spočívající na kolečkách, kterou dva muži postrkovali k raketě. Na třínožce byl přimontován veliký těžký přístroj, připomínající teodolit, jehož se kdysi používalo k vyměřování terénu. Měl velký vodorovný dělený kruh a stejně rozměrný kruh k němu kolmý, otáčivý ve svislé poloze. Na tomto druhém kruhu, v jeho ose, otáčela se veliká kuželovitá trubice, jež měla na zúženém konci čtverhrannou skřínku. Zdroje elektrické energie, penitinové články, byly v dolní části třínožky a kabely je spojovaly se skřínkou, v které byl umístěn budič kmitů.
Muži dovlekli stroj do vzdálenosti necelých deseti metrů od dolního menšího vchodu rakety a tam jej pevně zakotvili pomocí výsuvných bodců zavrtaných do skály. Když se malý hlouček mužů z obou letounů seskupil opatrně za přístrojem, Proca, nakloněn k optickému hledáčku, zaměřoval trubici ultrarezohátoru přesně na střed dvířek. Byl s tím záhy hotov a zapojil proud. Potom začal pomalu pohybovat ladičem ultrarezonátoru z nulové polohy po stupnici frekvencí. Na stupnici byly vyznačeny nejen kmitočty molekulárního pohybu, ale i druhy molekul, jimž tyto kmitočty příslušejí.
Přístroj tak vykonával dvojí funkci, jednak uvolňoval svazky mezi molekulami a rozkládal tak látku na její jednoduché složky, jednak určoval, o jakou látku jde, to jest analyzoval hmotu.
„Začíná s velkými molekulami bílkovin, které se skládají z atomů lehkých prvků, vázaných do dlouhých řetězců,“ řekl polohlasně Petr.
Jan mlčel. Přemýšlelo tom, jak strašnou zbraní by se byl stal ultrarezonátor v době, kdy lidé vedli spolu války. V jeho paprscích se rozplývala živá hmota jako sníh tající na slunci a bylo marné pokoušet se chránit ji nějakým krytem. Ultrarezonátor rozrušil stejně skálu i kov jako organickou hmotu. Jaké štěstí, že v tomto případě společenský vývoj předstihl pokroky vědy a techniky a že ultrarezonátor byl objeven v době, kdy už všecko lidstvo bylo spojené a na světě už nedocházelo k válkám.
„Co to?“ pravil udiveně Michal, dívající se triedrem, aby mu neušla žádná podrobnost. „Inženýr je už v polovině stupnice, a dvířka se ani nehnou!“
„Překročil obor plastických hmot a je už v kovech!“ žasl Petr.
Proca a muži tísnící se za ním sdíleli hochův údiv. „To jsem blázen!“ pravil rozmrzelý inženýr, jenž zatím dojel s ladičem ke konci stupnice, do oboru nejtěžších prvků. „Cožpak ten bláznivý stroj nefunguje?“ Přesvědčil se ihned. Stočil trubici ultrarezonátoru stranou k povrchu skály, zeslabil přívod proudu a posunoval ladič do oboru hornin. Skála se okamžitě začala drobit a zplyňovat v místě, kde ji zasahovaly neviditelné vlny. Proca vypojil proud. „Jsem v koncích!“ pravil rozmrzele a odstoupil od přístroje.
Rozmluva byla tak hlasitá, že ji hoši dobře slyšeli z reproduktoru v kabině. „To není žádný zázrak, že se nezdařilo dveře odstranit,“ řekl klidně astronom. „Jsou nepochybně z plastické hmoty. Už v polovině dvacátého století znala chemie na milión organických sloučenin. Dnes jich známe deset miliónů. Váš přístroj účinkuje jen na zcela určitý omezený počet organických látek. Byl by to spíše div, kdyby se vám bylo podařilo uhádnout tu, z které je raketa z jiné planety.“
„Dobrá, profesore, vaše slova jsou moudrá, ale útěcha, která z nich pro nás vyplývá, je jen mizivá,“ ozval se kousavě Rumun. Rus se dobromyslně usmál. „Zkuste to starými osvědčenými prostředky, vysokou teplotou! Termitovou dmuchavkou, kterou se kdysi dávno lupiči dobývali do nedobytných pokladen!“ radil. Tak se také stalo.
Za několik minut se začal ostrý plamen termitové lampy zakusovat do růžové hmoty dvířek. Tála v žáru několika tisíc stupňů přímo před očima, netrvalo dlouho a celý vchod byl uvolněn. Roztavená a znovu ztuhlá hmota visela na okraji nepravidelného čtyřúhelníku v dlouhých podivných střechýlech.
Počkali, až obal rakety zchladne v dvacetistupňovém mrazu, a pak se Mac Pherson, ozbrojen silnou svítilnou, vyšvihl mrštně první do zejícího černého otvoru. „Co bych za to dal, kdybych mohl jít s nimi!“ řekl Petr vzrušeně.
Tváře mu žhnuly touhou. „Počkáš si ještě chvilku, kamaráde,“ usmál se Michal. „Nejdříve to musejí prohlédnout náčelníci, je-li tam bezpečno, pak teprve přijde řada na nás.“ Jan se také díval toužebně k zejícímu otvoru v zádi rakety, v němž mizel jeden muž za druhým, ale mlčel. Zatím se už malý hlouček mužů tísnil v předsíni skrovných rozměrů, osvětlené jen září jejich kapesních svítilen. Vedly z ní troje dveře, všechny neprodyšně uzavřené. Jedny z nich, po levé straně předsíně, měly podivnou nakloněnou polohu a muži usoudili, že to je vchod do výtahové šachty, která by jim při skoro vodorovné poloze rakety nebyla nic platná, i kdyby byli mohli uvést zdviž do pohybu.
Protilehlé dveře byly velmi rozměrné; zaujímaly téměř celou stěnu předsíně a vedly zřejmě do spodní části nákladového prostoru. Pozdější druhá, podrobnější prohlídka rakety ukázala, že za nimi byl prostor s letadlem a že jiný takový prostor s letadlem byl na přídi rakety.
Zvolili si třetí, úzké dveře, ležící mezi oběma předešlými. Byly rovněž vzduchotěsně uzavřeny, ale závora byla na obou jejich stranách a hladce fungovala. Když je otevřeli, osvětlily jejich lampy dlouhou těsnou chodbu, jejíž podlaha byla složena z úzkých příček.
„Vlastně je to žebřík, když má raketa svislou startovací polohu, ale nyní jsou jeho příčky sklopeny, takže tvoří chodník,“ pravil Mac Pherson, když vstoupili opatrně do chodby. „Táhne se jistě až do přídě rakety.“ V tomto předpokladu se také nemýlil. Chodba měřila skutečně téměř dvě stě metrů. Lemovala pravou stranu výtahové šachty, jejíž pilíře bylo dobře vidět, a po pravé straně ji přerušovaly v různých vzdálenostech větší nebo menší otvory obdélníkovitého tvaru. Některé z nich byly uzavřeny dveřmi, většinou však byly volné. Viděli jimi do temných vnitřních prostorů rakety, a když si do nich posvítili, spatřili sklopné můstky, vedoucí do nich. Vnitřek rakety měl tvar válce, který tvořil její podélnou osu. Průměr válce odhadli nejméně na deset metrů. Usoudili, že obsahuje pohonné ústrojí rakety a všecky potřebné zásoby, i atomovou pohonnou látku. Pozdější prohlídka ukázala, že zásoby atomového paliva byly úplně vyčerpány a že jen jediná komora obsahovala konzervy s jídlem a pitím.
Zatím je tento vnitřní prostor nezajímal. Pokračovali v cestě a dospěli až na konec chodby, přehrazené příčnou stěnou. Ve světle lamp spatřili boční dveře, které bylo možno posunovat ve dvou směrech, nahoru nebo do strany. Pohybovaly se v drážkách tak hladce, jako by byl někdo teprve včera naolejoval jejich kuličková ložiska.
Odsunuli je stranou a Mac Pherson první vstoupil na úzký můstek s tenkým zábradlím, který, jak se zdálo, volně visel nad temnou propastí. Končil v malé vzdálenosti od široké plošiny. Mac Pherson odhodlaně překročil zející prostor a stanul na okraji plošiny. „Zůstaňte okamžik ještě v chodbě!“ žádal své druhy. Jeho svítilna plašila před ním strašidelné temné stíny různých předmětů podivných tvarů.
Stál na okraji rozlehlé okrouhlé kabiny, jejíž strop byl tak nízký, že se ho téměř dotýkal hrotem přilby svého skafandru. Stěny ji ohraničovaly na všech stranách kromě místa, kde končil můstek. Když se Mac Pherson náležitě orientoval, shledal, že se kabina skládá ze dvou částí, větší v které stál, a menší uzavřené okrouhlou vnitřní stěnou.
Dal znamení druhům, aby přešli přes můstek, a když se seskupili kolem něho, rozdělil je na dvě části. Jedna z nich měla za úkol prohlédnout vnitřní uzavřenou prostoru kabiny a vystoupit potom po to čitých schodech do místnosti, která zřejmě byla nad kabinou.
„Shledáte nepochybně, že je to pilotní kabina, jako je tomu u našich raket,“ pravil Mac Pherson k Procovi, který vedl tuto druhou skupinu. „Prohlédněte ji zběžně, ale snažte se nic nepoškodit. Sestupte potom zase k nám!“ Sám se zbylými druhy se dal do prohlídky větší části kabiny. První krok by ho byl málem připravil o přilbu. „Pozor, shýbněte se!“ zvolal varovně astronom.
„Trochu pozdě!“ bručel mrzutě Skot. Obrátil světelný kužel ke stropu, pátraje po překážce, za kterou zachytil. Spatřil veliký tmavý přístroj, připevněný ke stropu a opatřený celým věncem čoček, které připomínaly ohromné muší oči. „Nějaká filmovací komora, prohlédněte ji, Karene,“ vyzval mechanika z HLS-11. Uznal, že bude nejlépe, když rozmístí své lampy po stěnách kabiny, aby osvětlily stejnoměrně její prostory. Nechyběly tu háčky na zavěšení lamp, ačkoli valnou část stěny zaujímaly skříně, uzavřené pohyblivými žaluziemi z ohebného žlutočerveného skla. Když si jimi posvítili dovnitř, spatřili velké množství přihrádek pravidelně uspořádaných, vyplněných krabičkami z téže narůžovělé umělé hmoty, z které byl zbudován obal rakety.
„Nepochybně knihovna a archív posádky,“ hádal astronom a záhy se ukázalo, že se nemýlil. Některé krabičky byly vyplněny drátky z nějaké slitiny, na nichž byly zvukové nahrávky, jak zjistili později.
Každý drátek byl pečlivě zabalen v lehké měkké silné látce, připomínající buničinu. V jiných krabicích byly sta a tisíce lístků z průhledné hmoty, obdélníky s hranami asi jeden až dva centimetry. Každý lístek byl pokryt drobnohledným písmem, řazeným shora dolů, jako to bylo zvykem v orientálních jazycích. Účel těchto lístků byl všem jasný, protože. podobné soustavy se používalo v posledních padesáti letech i na Zemi. Každý lístek byl stránkou knihy a vážil jen několik miligramů. Lístky se vkládaly do lehkého, ale velmi účinného projekčního přístroje, jehož plocha měla rozměr stránky někdejších knih. Přístroj byl skládací a vážil i s penitinovou baterií, poskytující energii na sto hodin četby, jen sto gramů, váha lístků v rozsahu pěti set stran nečinila ani dva gramy. Celý přístroj se vešel pohodlně do kapsy a byl lehčí než kniha. Způsobil úplný převrat v knihovnictví. Celá knihovna se sto tisíci svazky se velmi pohodlně vešla do jediné skříně.
Několik přístrojů na četbu našli hned v prvé skříni. Jejich zdroj energie byl sice vyhaslý, ale mechanici připojili okamžitě penitinové baterie.
Všichni se zvědavě naklonili nad projekční plochou přístroje. Petr Iljič potřásl starostlivě hlavou při pohledu na pravidelné geometrické znaky. Byly tu kruhy, půlkružnice, trojúhelníky a obdélníky různě řazené, krátké úsečky spojované v pravých úhlech a tečky. Napočetli asi třicet různých znaků.
„Podivné geometrické písmo! Půjde to rozluštit, Petře Iljiči?“ tázal se Mac Pherson. Mladý kanadský fyzik Leslie King nečekal, až astronom odpoví. „Proč by to nešlo? Kdysi, dokud se vedly války, rozluštila výzvědná služba každé tajné písmo!“ Voroncov se usmál. „Rozluštili, pokud aspoň přibližně věděli, oč jde, a pokud se nepřítel držel nějakého ustáleného způsobu šifrování, kamaráde. Ale za poslední světové války použilo válečné loďstvo Spojených států místo obvyklých šifer jazyka dávno vyhynulého malého indiánského kmene.
A nikdy se Japoncům nepodařilo jejich depeše rozluštit, ačkoli jich mnoho zachytili bezdrátovou telegrafií. Jsme přesně v podobné situaci. I kdybychom našli nějaké obrazy, vysvětlující seskupení některých znaků, to jest některá slova, nebude nám to nic platné. Dovíme se tak jen název několika věcí, ale abstraktní pojmy nám budou naprosto chybět. Potřebovali bychom nějaký zázračný umělý mozek.
A sestrojit ho, jak víme, není možné.“ Po této neobvykle dlouhé řeči opustil přístrojek na čtení a obrátil svou pozornost k dvěma velkým koulím z průsvitné modré hmoty, které mezitím Leslie King objevil v jedné skříni. Obě byly otáčivé kolem osy a na obou byly nějaké kresby, dosti špatně viditelné.
„Jsou zařízeny na vnitřní osvětlení, zde máme přívodní zdířky,“ pravil King. Voroncov přikývl. Sklon jedné z obou koulí jej zaujal.
Astronom se zvědavě sklonil nad děleným polokruhem.
„Asi čtyřiadvacet stupňů,“ pravil polohlasně. „Myslil jsem si to.“
„Stejný sklon rotační osy, jako má Země,“ řekl udiveně Mac Pherson.
„Ano,“ přisvědčil Voroncov, „a poněvadž to zaručeně nebude glóbus zobrazující povrch naší Země…“
„Je to glóbus Marsu!“ vpadl mu do řeči dychtivě Manitis.
„Podívejte, co jsem objevil!“ volal rozčileně Voroncovův mladý asistent, jenž zatím neúnavně prohlížel nástěnné skříně. „Filmy a samé filmy! Jistě na nich bude také zvukový záznam!“ Shlukli se kolem něho a prohlíželi proti neurčitému světlu vzdálených lamp obrázky na drobných políčkách filmu. Podrobnější prohlídkou se ukázalo, že raketa byla vyzbrojena nejen kabinovým filmovým přístrojem — tím, o nějž by si byl Mac Pherson málem ulomil hrot přilby —, ale na přídi i na zádi bylo také po dvou přístrojích, které plynule zachycovaly okolí rakety a daly se ovládat z pilotní kabiny.
„To je vskutku nejvzácnější nález, jaký jsme mohli učinit, ten vám jistě poví mnoho o příhodách rakety,“ řekl spokojeně Mac Pherson. „Rakety a její posádky! Nenašli jsme po ní nikde ani stopy,“ řekl Proca, jenž zatím skončil prohlídku vnitřní kabiny i kabiny pilotní, jediných obývacích prostor rakety. Hlásil, že vnitřní půlkruhová kabina je rozdělena na sedm místností bez oken, s umělým osvětlením. Pět z nich zřejmě byly kabiny mužstva, v každé po dvou lůžkách nad sebou, skříně a umyvadla. Podle délky lůžka lze soudit na tvory menší postavy. To už ostatně muži z větší kabiny sami poznali. Jeden z nich se dotkl náhodou skrytého pera v podlaze a byl téměř poražen stolkem, který se vynořil z podlahy i s nízkou židlí. Šestá prostora uzavřeného půlkruhu byla koupelnou, sedmá zřejmě kuchyní. Zařízení pilotní kabiny se valně nelišilo od pozemských raket, ale její přístroje, zejména detektor meteoritů, zdály se složitější a dokonalejší. Jejich podrobný průzkum byl ponechán na pozdější dobu. Byly tu i jiné přístroje, o jejich účelu nebylo možno rozhodnout při povrchní prohlídce. Největší opatrnost tu byla na místě, protože se jeden z přístrojů nápadně podobal ultrarezonátoru na rozklad hmoty. Mac Pherson nařídil přenést přístroje do HLS-7 a jejich prohlídku odsunul do návratu na Einsteinovu stanici.
Zběžný pohled na filmy nepřinesl valný výsledek, neboť filmový pás byl velmi úzký a obrázky příliš drobné. Ve skříních našli čtyři promítací přístroje, ale promítnutí filmů bylo rovněž odloženo až do návratu na stanici. Malá skupina tří mužů se vydala ještě na rychlou prohlídku zbývajících prostorů rakety, pokud byly snadno přístupné, ostatní shromažďovali přístroje, lístkové knihy, akustické dráty a filmy, které chtěli vzít s sebou. King mezitím dokončil připojení osvětlovacích baterií k oběma koulím a spojil proud. Koule vzplály mírným svitem a všichni, kdo nebyli právě zaměstnáni jinak, seskupili se zvědavě kolem nich.
„Tak takhle vypadal Mars!“ pravil polohlasně King.
Padesát stupňů na sever a padesát stupňů na jih podle rovníku Marsu táhla se souvislá pevnina světle zelené barvy, přerušovaná místy delšími žlutými pruhy pohoří. Severní i jižní vrchlík glóbu zaujímalo modré moře, do něhož plynula hustá síť řek. V ústích větších řek byly všude přístavy a jejich jméno bylo připsáno drobným geometrickým písmem. Valná většina měst byla rozložena kolem rovníku a Manitis nad tím vyslovil svůj podiv.
„To je zcela přirozené,“ prohlásil astronom. „I když Marťané zcela nepochybně využili vnitřního radioaktivního tepla své planety, dávali přece jen při budování velkých, sídlišť přednost rovníkovému pásmu, kde bylo nejteplejší podnebí. Nesmíte zapomínat na skutečnost, že Mars se velmi podobá Zemi tím, že má téměř stejný sklon rotační osy k ekliptice a že se otočí kolem své osy jednou za 24 hodin a 37 minut. Je tedy den na Marsu přibližně stejně dlouhý jako den na Zemi a planeta má také čtvero ročních období jako my. Na rozdíl od Země však přijímá od Slunce necelou polovinu tepla. Průměrná vzdálenost Země od slunce je 150 miliónů kilometrů, kdežto Mars je od Slunce vzdálen 228 miliónů kilometrů a tepla a světla ubývá s dvojmocí vzdálenosti od jeho zdroje. Dnes byste se mohli ve dne procházet na rovníku Marsu jen v šatech, a v noci byste unesli dosti těžký zimník. Kdysi tomu snad bylo trochu jinak, ale stejně asi byl rovník Marsu mnohem chladnějším místem než rovník pozemský.“
„Proč tomu bylo jinak?“ tázal se zvědavě Manitis.
„Poněvadž Mars měl nepochybně hustší ovzduší, než má dnes, a to mírnilo noční ztrátu tepla vyzařováním do prostoru.“
„A jak o to ovzduší přišel, vždyť dnes je tam jen asi dvacetina množství kyslíku, které máme na Zemi. Nedostatek tíže to nemohl způsobit,“ podotkl Voroncovův asistent. Profesor pokrčil rameny.
„To nevím, Petře Michajloviči, snad nám to filmy povědí. Tíže to nezpůsobila, to máte pravdu. Mars je asi sedmkrát menší než Země a asi devětkrát lehčí. Náš kilogram by tam vážil jen 380 gramů, ale i tato přitažlivost bohatě stačí, aby udržela Marsu kyslíkovou atmosféru. Že ji kdysi měl, o tom není pochyb. A kdybychom ještě nějaké pochyby měli, zjištění, že Mars obývali tvorové zcela podobní nám, nadobro by je vyvrátilo.“ Zatímco jeho druhové ještě rokovali nad hustou sítí pravidelně se křižujících čar ohromné pevniny Marsu a přeli se o to, zda to jsou silnice, nebo zavodňovací průplavy, prohlížel Voroncov s velkým zájmem druhý glóbus. Zářil jasně modře a bílé body jeho povrchu byly zcela nepochybně hvězdy a planety. Seskupení jednotlivých hvězd astronoma velmi zaujalo. Nadarmo tu hledal známé tvary souhvězdí, jak je vidíval ze Země. V pásmu ekliptiky bylo rozptýleno sedm planet, Mars chyběl a nahrazovala jej mnohem zářivější a jasnější Země.
„To je podivné, člověk se tu marně shání po Velkém a Malém voze,“ podotkl Mac Pherson, který si rovněž začal prohlížet glóbus hvězdného nebe. Voroncov se usmál. „Je to velmi stará mapa. Hvězdy se stále pohybují a jejich rychlost činí několik desítek kilometrů za vteřinu. To je ovšem rychlost průměrná, známe hvězdy mající rychlost až tisíckrát větší. Ale i ta průměrná rychlost několika desítek kilometrů za jedinou vteřinu stačí, aby nám za dlouhá léta rozložila obrazy souhvězdí, jak je známe z vlastního pozorování.“
„Proč však Marťané vozili s sebou starou mapu hvězdného nebe?“ podivoval se MacPherson.
„V jejich době nebyla stará!“ prohlásil Voroncov klidně. Mac Pherson na něj chvilku pohlížel beze slova, než pochopil náležitě význam jeho odpovědi. „Nechcete tvrdit, že ta raketa je tu dlouhá léta?“ řekl nedůvěřivě.
Voroncov přikývl. „Právě to tvrdím. Raketa je tu velmi dlouhá léta. Jak dlouho, řeknu vám přesně, až se vrátíme na stanici a až budu moci provést své výpočty. Podle zběžného odhadu mám za to, že glóbus znázorňuje stav hvězdné oblohy, jak se jevil myslícím bytostem asi před sto tisíci lety.“
„Podle vás zde tedy raketa přistála někdy před sto tisíci lety?“ tázal se s úžasem Mac Pherson.
Voroncov přisvědčil: „Nejméně před sto tisíci lety. Z jejich posádky nezbyl ani prach a popel. Jen neživá hmota se zachovala ve své původní nezměněné podobě.“