120708.fb2 Akce L - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 20

Akce L - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 20

OHNIVÁ PLANETA

Od objevu opuštěné rakety Marťanů uplynuly dva týdny. Petr a Jan strávili celou tu dobu ve stanici kráteru Einstein. Jejich lunární brigáda se chýlila ke konci. Za několik dní opustí Lunu a vrátí se zase na Zemi. Nebyli spokojeni, rádi by byli ještě zůstali, ale na jejich časovém plánu se nedalo nic měnit. Petr o to marně usiloval u otce, když se nakrátko setkali týden po jejich zachránění.

„Nedočkáme se ani promítnutí marťanských filmů, ani tvého velikého pokusu roztočit Lunu!“ stěžoval si mu. Dostál nesouhlasil. „Možná se dočkáte obojího, a ne-li, co na tom? Filmy se budou promítat i na Zemi, zhotovíme řadu kopií. Spatříš je doma. A z Luny, jak ty říkáš, byste stejně nic neměli.“

„Ale mohli bychom vždycky tvrdit, že jsme byli při tom, když se náš starý hezký měsíček začal točit!“ toužil Petr. Otec se rozesmál.

„Nikdy jsem si nemyslil, že máš takovou dětinskou ctižádost,“ huboval ho žertem. O marťanské raketě hoši ustavičně debatovali. Petr, jenž rád čítal fantastické romány, byl zklamán zjištěním, že se Marťané vcelku nijak podstatně nelišili od pozemšťanů. Byl by dával přednost nějakým neobyčejným tvorům podivných těl a mimořádných schopností.

„Takovým, kteří vidí ve čtyřech rozměrech a vysílají ze svého těla podivné elektrické vlny,“ škádlíval ho Jan. Sám toužil spíše po rozluštění marťanských zvukových záznamů. Byl by se rád něco dověděl o způsobu života Marťanů a o dějinách jejich planety, jak se vyvíjeli společensky, jaké měli náboženství, zda spolu také vedli války jako kdysi lidé, jaké měli umění. Voroncov, jenž byl velmi zaměstnán pořádáním materiálu nalezeného v raketě, krčíval nad jeho dotazy rameny. Některé otázky vzbuzovaly jeho dobrosrdečný úsměv, ale jiné ho podnítily ke kratší nebo delší odpovědi.

„Jestli se nám podobali — a o tom není pochyby —, pak nepochybně prošli stejnými údobími vývoje jako my. Jistě se vyvinuli z tvorů nízké inteligence, jejichž důvtip se bystřil stálým zápasem s nepříznivými silami jejich prostředí o uhájení a zlepšení životních podmínek. Jistě prošli údobím zápasů a velikých ideových bojů, než dospěli k období kolektivního soužití, kdy se člověk přestane bát člověka a národ národa.“

„Škoda že si nevzali s sebou na cestu nějaký historický film! Něco podobného jako byl Vítězný pochod, který jsme viděli loni s Petrem!“ litoval Jan.

Voroncov se zarazil. Už měl na rtech odpověď, ale rozmyslel si to a neřekl nic. Nad Janovým optimistickým názorem, že se někomu přece jen podaří rozluštit marťanské písmo, pokrčil jen rameny.

Drátky se zvukovými záznamy přehráli hned po návratu. Z reprodukčního přístroje se ozvaly zvuky podivné řeči, o které lidé ve stanici — směs národů celé zeměkoule — usoudili, že se nepodobá žádnému pozemskému jazyku. Byla v ní oddělena slova krátká i dlouhá a hlásky zčásti podobné hláskám lidské řeči. Převládaly hlásky ražené a přízvuk byl na konci slova, podobně jako ve franštině. Vcelku nebyla řeč nelibozvučná a Jan jí naslouchal s dojetím. Byla to řeč lidí, kteří žili před sto patnácti tisíci lety — jak přesně vypočetl Voroncov. Tehdy se lidé na Zemi snad teprve učili chodit po dvou.

Jaké drsné zvířecí skřeky by asi uslyšel, kdyby byl tehdy někdo zachytil jejich řeč na zvukový drát?

S filmy došlo k jisté nesnázi. Ukázalo se, že byly chovány v neprodyšných krabicích naplněných vzácným plynem argonem. Dlouhým uskladněním utrpěly jejich barvy a velmi nepříznivě se projevil také styk filmů s normálním vzduchem, obsahujícím kyslík Filmy křehly a lámaly se. Všichni vědci ve stanici byli nad tím velmi nešťastni, nejvíce Voroncov. Při prohlídce rakety se totiž ukázalo, že je vyzbrojena dvěma páry velmi silných dalekohledů s filmovými komorami.

Astronom usoudil, že Marťané nepochybně provedli delší průzkum sluneční soustavy a že výsledky svého pozorování zachytili na filmové pásy. Mezi Lunou a všemi vědeckými ústavy na Zemi byla vyměněna velká spousta depeší, zjišťovaly se názory nejlepších odborníků, co s filmy podniknout, aby se zabránilo jejich zkáze a oživily jejich zašlé barvy.

„Pošlete nám je sem, máme tu daleko více prostředků než vy!“ žádala Světová vědecká rada. Tomu se však všichni obyvatelé kráteru Einstein — bylo jich tehdy na pět set — jednomyslně vzepřeli. Byl to jejich nález, oni mají právo první zhlédnout tajemné filmy! Nakonec se dohodli se Zemí, že filmy odešlou okamžitě, nezdaří-li se jejich první pokusy o konzervaci a oživení, podniknuté na malých vzorcích. Světová vědecká rada souhlasila, ale odeslala přesto na Lunu šest nejlepších světových fotochemiků, aby byli přítomni pokusům.

Dorazili do kráteru Einstein právě ve chvíli, kdy se spojenému úsilí jeho vědeckého štábu podařilo vrátit filmům jejich původní pružnost a barvy.

V jedné komoře marťanské rakety našli množství potravin a nápojů, které odhadli nejméně na sto tun. Zdálo se, že podstatnou část nákladu rakety tvořily potraviny a nápoje. Hlady posádka jistě nezahynula. Marťané patrně počítali, že mohou při cestě vesmírem někde ztroskotat a že nenajdou potom ve svém okolí prostředky k životu. Zásobili se proto důkladně a odborníci z kráteru Einstein usoudili podle rozlohy zásobních komor, že musili mít dostatek jídla a nápojů nejméně na sto let.

Konzervy byly neprodleně důkladně prozkoumány jak co do výživnosti, tak i chemicky. Ukázalo se, že jde o kaše nebo tekutiny, obsahující všechny složky normální lidské potravy. Jediný rozdíl byl v tom, že převládaly rostlinné bílkoviny a v živočišných bílkovinách byl hojně zastoupen fosfor. Odborníci soudili, že maso pocházelo většinou z ryb. Hoši dospěli k ukvapenému názoru, že Marťané měli nepochybně špatné zuby a dávali přednost kaším a tekutinám před pořádnou pevnou stravou.

„Snad byste nechtěli, aby dávali do konzerv kosti, my to také neděláme!“ smál se jim Michal. S konzervami, které už napohled vypadaly zcela čerstvé, byl učiněn pokus na zvířatech. Dopadl velmi uspokojivě. Požíraly je hltavě myši i krysy, požírali je i psi, chovaní ve zvěřinci biologického ústavu ve stanici. Potom je ochutnali dobrovolníci a nakonec z nich byla uspořádána večeře pro všechny.

„Báječné,“ liboval si Petr, když usedl s Janem a Michalem k jednomu z velkých společenských stolů. „Máme marťanskou hostinu z doby před sto patnácti tisíci lety! To nám budou kamarádi doma závidět!“

„To určitě!“ souhlasil Michal. „I když většinu nalezených marťanských zásob pošleme na Zemi, rozum dá, že by to nestačilo na vystrojení oběda pro všechny její obyvatele.“ V té době už byly přehrány všechny zvukové záznamy a našlo se v nich mnoho záznamů hudebních. Hudba z Marsu provázela večeři. Byly v ní zastoupeny výhradně smyčcové nástroje a v melodiích založených na harmonické stupnici s četnými půltóny převládaly jednotvárné motivy, připomínající starodávné pozemské církevní skladby.

„Hudba moc veselá není, ale jídlo neměli špatné,“ prohlásil Petr, když jedli poslední chod. Některá jídla, jako růžová kaše s masitou příchutí a hustá bílá, nasládlá, příjemně vonící tekutina, byla jednomyslně odměněna pochvalou. Po večeři, která se konala ve veliké společné jídelně pro pět set osob, bylo rychle sklizeno se stolů. Mac Pherson, toho času náčelník stanice, vyžádal si ticho a potom oznámil, že budou předvedeny některé filmy z Marsu. Odpověděly mu spokojené výkřiky všech přítomných, zejména hochů. „Před promítnutím filmů pronese profesor Voroncov krátký úvodní výklad, a poněvadž zvukový záznam je nám nesrozumitelný, připojí vysvětlivky všude, kde toho bude zapotřebí,“ ohlásil ještě a opustil pódium, kde byla hned vztyčena promítací stěna z plastické hmoty. V neobyčejně krátké době odklidili přítomní stoly a sestavili židle do řad. Profesor Voroncov vystoupil na pódium a za napjatého ticha začal mluvit.

„Všechno nasvědčuje tomu, že raketa z Marsu byla průzkumnou vesmírovou lodí. Jejím úkolem nepochybně bylo vyšetřit podmínky pro osídlení jiných těles sluneční soustavy Marťany. Obyvatele Marsu tížil patrně stejný problém, před který budeme záhy postaveni i my, kam s přebytkem obyvatelstva? A snažili se jej řešit podobným způsobem jako my. Technicky byli přibližně na stejné výši jako my, snad ještě o něco dále. Podle toho, co jsme našli v jejich raketě, je jisté, že dovedli získávat atomovou energii nejen štěpením atomových jader těžkých prvků, ale i slučováním atomových jader prvků lehkých, právě tak jako my. Jako my získávali i oni elektrickou energii z polovodičů. Nepochybně hloubili také energetické studny, aby využili radioaktivního tepla hornin. Vzhledem k tomu, že žili v nepříznivějších teplotních podmínkách než my, byli nuceni namáhat se více než my, aby uhájili svou existenci. To bylo zcela nepochybně příčinou jejich rychlejšího vývoje, který značně předstihl vývoj obyvatelů Země.

Film sám vám nejlépe vylíčí osudy rakety z Marsu, a proto nebudu předbíhat. Jen ještě několik slov na vysvětlenou, jak byli Marťané ve své volbě nových osídlení omezeni. Především byli zvyklí na určité teplotní poměry a to vylučovalo osídlení takového tělesa sluneční soustavy, kde byla průměrná teplota značně vyšší. Naopak jim nevadily nízké teploty, protože pomocí atomové energie měli vždy možnost tyto teploty přiměřeně zvýšit. Druhým omezením byla tíže na povrchu nově osídlovaného tělesa. Nevadila jim celkem tíže menší, jako nevadí nám, zato větší tíže, než na jakou byli zvyklí, naprosto vylučovala pobyt na takovém tělese. Všechny biologické pokusy se zvířaty, které jsme my sami podnikli na Zemi v prostředí, kde byla tíže uměle zvýšena, dokázaly, že organismus vyšších savců není s to trvale se přizpůsobit ani padesáti procentnímu zvýšení tíže nad hodnotu, na kterou je zvyklý.

Velká tíže vylučovala osídlení Země a Venuše Marťany, vysoká teplota byla překážkou na Merkuru. Luna jim nemohla valně prospět, je příliš malá. Vlastní dva měsíčky Marsovy, Fobos a Deimos, jsou pouhé kameny, první má průměr jen 15 kilometrů, druhý dokonce jen 8 kilometrů. Nezbývala jim jiná volba než čtyři největší družice Jupiterovy. Naši staří astronomové nazvali tyto družice podle mytologických postav řeckého bájesloví Ió, Európa, Ganyméd a Kallistó. Jsou slušně veliké, jejich průměr činí 3150 až 6180 kilometrů. Také tíže na jejich povrchu je zhruba stejná nebo o málo nižší než na povrchu Marsu. Vesmírová loď Marťanů se tedy vydala k těmto Jupiterovým oběžnicím. Nechtěla zbytečně riskovat příliš velkou spotřebu pohonných hmot, kterou by si byla vyžádala velká přitažlivost Jupiterova. Proto omezila svůj průzkum na družici od Jupitera nejvzdálenější. Je to Kallistó, největší ze všech čtyř družic.

Má průměr 6180 kilometrů, tedy jen o málo menší než Mars, a krouží kolem Jupitera ve vzdálenosti necelých dvou miliónů kilometrů. Vykonává jeden svůj oběh kolem něho za 16 dní 17 hodin.“ Na promítací ploše se objevil plastický obraz rychle letící krajiny pozorované z letounu. „To je krajina na Marsu!“ zašeptal Petr Janovi. Jan beze slova přikývl. Pozoroval s velkým zájmem obraz na plátně. Veliké plochy obdělané země, protkané hustou sítí vodních průplavů, byly jen zřídkakde přerušeny tenkou nitkou přímočaré silnice. Sídliště tu byla vzácná, a pokud se ukázala, skládala se pokaždé jen z malého počtu mrakodrapů s četnými křídly. Podobaly se pozemským obytným stavbám z posledních let, ale zdálo se, že jsou ještě vyšší. Veliké raketové letiště se objevilo zcela náhle uprostřed ploché krajiny.

„Nestartovali z velehor jako my!“ divil se Petr. „Nepotřebovali to, měli menší únikovou rychlost než my, jen pět kilometrů za vteřinu,“ pravil Michal. „Mohli zvyšovat rychlost rakety pomaleji než my a neriskovali, že se jim obal rakety rozžhaví třením o vzduch.“ Další obraz byl záběr z pilotní kabiny před startem. Tři muži, tmavovlasí a snědých tváří, byli tu zaměstnáni kontrolou palubních přístrojů. Hovořili spolu jen málo a několika slovy. Na pokyn jednoho z nich stiskl muž u rozvodné desky malou páku směrem dolů. Na panelu se rozzářilo rudé světélko a obraz krajiny se začal rytmicky chvět. Muži usedli do nízkých křesel, připevněných před kontrolními přístroji, a zabezpečili svou polohu ochranným pásem. Hned potom se obraz přenesl ven mimo raketu. Promítací plochu proťaly bělavé pásy tryskových plynů, na okamžik ji zakryly hustou bílou mlhou, ale brzy se plocha postupně rozjasnila. Obraz raketového letiště, který se na ní ukázal, vůčihledě se zmenšoval a lidé pohlížející za raketou proměnili se záhy v nepatrné tečky.

„Netušili, že vidí raketu naposled, stejně jako posádka rakety netušila, že se s nimi nikdy už nesetká,“ ozval se vážný hlas astronomův. Jan zatajil dech. Při pohledu na posádku rakety, usedající v družném hovoru k společnému jídlu, ovládl ho pocit lítosti. Záběr z velké kabiny se přesunul od mužů u stolků na obrazovku, umístěnou v šikmé poloze blízko stropu. Na černém pozadí zářil modrozelený terč Marsu, zastřený na pravém okraji srpkovitým stínem. Vlevo od něho, ve vzdálenosti o polovinu větší než jeho průměr, plála jasná tečka.

„To je Fobós, bližší Marsův měsíček,“ vysvětloval Voroncov. Následující obrazy pocházely z filmových komor dalekohledů rakety.

Vesmírová loď Marťanů se blížila k Jupiterovi. Malý, skvěle zářící kotouček této planety, daleko jasnější než všechny hvězdy obrazu dohromady, rychle se zvětšoval. Jeho čtyři největší družice bylo již dobře vidět pouhým okem. Potom začala nejjasnější z nich, Kallistó, růst mnohem více než ostatní, protože loď Marťanů zamířila přímo k ní. Netrvalo dlouho a její obraz vyplnil celou promítací plochu.

Nepravidelné bělavé plochy mraků většinou zastíraly pohled na povrch družice. Pokud jej bylo vidět, zdálo se, že má šedozelenou barvu, místy světlejší a zase temnější, ale podrobnosti nebylo možno rozeznat.

„Donedávna se mělo za to, že na Jupiterových družicích, stejně jako na Jupiteru samotném, panuje krutý mráz sto až dvě stě stupňů pod nulou,“ ozval se astronom. „Soudilo se tak podle ubývání slunečního tepla s dvojmocí vzdálenosti. Předpokládalo se přitom, že Slunce je jediným zdrojem tepla jak pro Jupiter, tak i pro jeho družice.

Sice už v polovině dvacátého století vyslovili někteří astronomové domněnku, že si Jupiter i jeho velké družice mohly zachovat mnoho své vysoké vnitřní teploty z radioaktivního záření, ale přímých důkazů pro toto tvrzení nebylo. Spektroskop dokázal už tehdy v Jupiterově atmosféře přítomnost bahenního plynu neboli metanu a čpavku.

Metan tuhne poměrně těžko a za velmi nízkých teplot. Čpavek naopak lze velmi snadno zkapalnit a ztužit. Přítomnost plynného čpavku v Jupiterově atmosféře byla už sama o sobě důkazem vyšší teploty jeho povrchu, než jak se počítalo. Kupodivu astrofyzikové dvacátého století ponechali tuto skutečnost bez povšimnutí. V posledních letech se nám podařilo jednak pomocí raket bez posádky, jednak zdokonalenými dalekohledy a termočlánky přesněji proměřit teploty povrchu Jupitera a jeho velkých družic. U Jupitera ovšem jen povrch jeho velmi hluboké a husté atmosféry. Zjištěná čísla byla vesměs značně vyšší než ta, která plynula z výpočtu teploty dodané jen Sluncem. Domněnka, že vnitřní teplo planety a jejích družic značně zvyšuje teplotu povrchu těchto těles, byla potvrzena. Uvidíte, že Marťané došli přímým pozorováním k témuž závěru!“ Promítací plocha na okamžik ztemněla a pak se pomalu rozjasnila podivným namodralým příšeřím. Při pohledu na obraz, který se na ní ustálil, zatajil se hochům úžasem dech. Scéna připomínala fantastické obrazy z pohádkových knih. Z nízké skalní terasy nafialovělé barvy se řítil oranžově světélkující vodopád a rozléval se na úpatí skály v jezírko, odtékající v pozadí obrazu úzkou bystřinou. Břeh jezírka vroubil pás žlutých trsovitých rostlin s hustou korunou úzkých šavlovitých listů. Dosahovaly stěží výšky pozemských vrb, rostoucích na okraji vodních toků, a přecházely v hustou louku sytě modré barvy. Tráva nebyla v klidu, vlnila se jakoby poryvy větru a chvílemi ji rozčeřila úzká klikatá rýha, prozrazující pohyb neviditelných tvorů.

V pravé části obrazu bylo vidět raketu, spočívající na přistávacích vzpruhách. Posádka rakety ve skafandrech se pohybovala pomalu kolem ní a mizela až po ramena v husté trávě. Obloha nad touto fantastickou neskutečnou krajinou byla stejně podivná jako kraj pod ní. Měla modrozelenou barvu a bělavé mraky se po ní přeháněly se značnou rychlostí. Kdykoli se na okamžik rozjasnila, objevily se na ní dva nestejně veliké zářící kotouče s rozplývavými kraji. Menší z nich plál oslnivě jasně, takže jeho světlo vrhalo stíny mužů z rakety na louku.

„To je Slunce, ale pětkrát menší, než jak je vidíme my, poněvadž jupiter je od něho průměrně pětkrát tak daleko jako Země,“ vysvětloval Voroncov. „Dostává tedy od něho on i jeho družice pětadvacetkrát méně světla a tepla než my na Zemi. Druhý, větší kotouč je sám jupiter.“ Největší planeta sluneční soustavy upoutala pozornost hochů více než jasný sluneční terčík. jupiter se jevil asi šestkrát větší než Luna v úplňku. jeho žlutobílý až červený povrch byl protkán nepravidelnými, temnějšími, zhruba rovnoběžnými pruhy. Na nestejnoměrně tmavém pozadí pruhů se rýsovaly světlejší oválné skvrny s miskovitě prohloubenými okraji a světlými zářícími středy.

Voroncov o nich prohlásil, že to jsou různé mrakové útvary z velmi husté jupiterovy atmosféry. Jejich složení je značně pestré. Vedle kysličníku uhličitého je v nich zastoupen i čpavek, bahenní plyn neboli metan, jistě také kyslík a dusík, je tu i hojně vodíku, protože velký jupiter, na jehož povrchu je dvaapůlkrát větší tíže než na povrchu zemském, je s to připoutat k sobě i tento nejlehčí ze všech plynů.

Hoši poslouchali Voroncovův výklad dosti nepozorně. Výjevy na promítací stěně byly mnohem zajímavější. Marťané měřili nejprve tlak ovzduší. Jejich přístroje, které pracovaly dokonale i po těch mnohých tisíciletích, byly již dávno zkalibrovány v Einsteinově stanici. Všichni proto rozuměli značkám jejich číselníků. Podle údajů přístroje, který držel jeden z Marťanů v ruce, byl tlak dosti značný. Činil asi dvě třetiny normálního tlaku zemského ovzduší a Voroncov byl toho názoru, že by byl mohl Marťanům vyhovovat. Jak nasvědčovalo dělení jejich tlakoměrů, označených v těchto místech zvláštní, červenou čárkou, byl to tlak, na nějž byli zvyklí. Přesto neodkládali skafandry, patrně analýza obsahu vzduchu na různé plyny, kterou mohli provést velmi rychle zvláštním poloautomatickým přístrojem, dokázala, že vzduch na družici Kallistó je pro ně nedýchatelný.

„Obsahoval asi příliš mnoho kysličníku uhličitého,“ soudil Voroncov. Tíže zřejmě nečinila Marťanům žádných potíží. Pohybovali se velmi lehce, a jak se brzy ukázalo, bylo jim toho zapotřebí. Kolem nich na všech stranách číhala neznámá nebezpečí. Jeden z mužů náhle zmizel v trávě, která mu sahala až po ramena. Mezi ostatními zavládl na okamžik zmatek. Shlukli se kolem místa, kde zmizel jejich druh. Za malou chvíli se vynořila jeho hlava v přilbě skafandru. Byl zřejmě poraněn. Shrben a podpírán dvěma druhy odcházel pomalu do rakety. Dva jiní Marťané s námahou pozvedli z trávy podivného tvora, který napadl jejich druha. Podobal se velikému hroznýši, ale jeho modrozelené, šupinami pokryté tělo neslo na hřbetu hřeben, který se skládal z narůžovělých trojúhelníků. Blízko za trojhrannou, kostěným štítem pokrytou hlavou měl dvě křidélka, připomínající rybí ploutve.

„Stateční chlapci!“ chválil Michal Marťany. „Zdolali ho jen nožem, podívejte se, že má hlavu skoro oddělenou od těla!“

„Ale proč nepoužili ultrarezonátorů?“ podivoval se Petr. „Mají je, našli jsme je na palubě rakety, a jeden byl dokonce i uvnitř malého kráteru, na jehož svahu raketa přistála.“ „Asi nebyl čas. Nebo se plaz ovinul kolem jejich kamaráda a potom ovšem nemohli ultrarezonátoru použít, byli by zahubili nejen hada, ale i svého druha,“ soudil Jan.

Marťané rychle napravili svou počáteční bezstarostnost. Jejich velitel dal krátký rozkaz a celá četa — kromě jednoho muže — ustoupila k raketě. Muž, jenž zůstal sám, byl ozbrojen ultrarezonátorem.

Namířil jej na trávu před sebou a chvilku manipuloval na jeho stupnici. Nastavil vlnu a hned nato začala tráva před ním mizet. Postupoval pomalu ke břehu jezírka s hlavní přístroje obrácenou šikmo dolů a za několik minut prorazil v husté louce širokou cestu. Vše, co v těchto místech rostlo nebo žilo, zmizelo. Zůstala jen hlína podivné narůžovělé barvy. Na břehu jezera rozšířil muž holé místo do kruhu o průměru několika desítek metrů a tam se všichni utábořili.

Někteří z nich nařezali krátkými širokými velmi ostrými dýkami žluté trsy, rostoucí na břehu jezírka, a snesli je na hromadu do tábora. Pokoušeli se je zapálit a po chvilce se jim to podařilo. Trsy vzplály sytě rudým plamenem s hustým černým dýmem a při hoření vydávaly ostré praskavé zvuky.

„Kyslíku je na Kallistó zřejmě dost,“ podotkl Petr. Oheň rychle stravoval dlouhé trsovité listy a Marťané jej horlivě živili. Dva z nich postavili nad oheň třínožku, na které visel kotlík, otvírali konzervy a jejich obsah vylévali do kotlíku.

„Na elektrickém vařiči by si to byli ohřáli mnohem rychleji a s větším pohodlím,“ poznamenal praktický Petr. „Ale takhle je to mnohem romantičtější,“ smál se Jan.

„Vždyť i u nás se stále pálí táboráky a připravuje se na nich po starodávnu jídlo!“ Za chvíli bylo jídlo ohřáto, Marťané sňali kotlík z ohně, který pomalu skomíral, a sesedli se kolem něho. Z přilby skafandru vysunuli dlouhé ohebné násosky, uzavřené dole pohyblivým pružným ventilem, a začali vysávat obsah kotlíku. Podobali se vepříkům sajícím pokrm ze společného korýtka. Místností zazněl veselý smích diváků, ale pojednou zmlkl a nastala chvíle úzkostlivého napětí.

Z hladiny jezírka se znenadání rychle vynořil dlouhý štíhlý krk vodního tvora. Končil úzkou hlavou, podobnou hlavě krokodýla, ale mnohem větší. Čelisti se na okamžik rozevřely a ukázaly dvě řady vysokých, ostrých bílých zubů. Netvor neslyšně protáhl svůj předlouhý krk směrem k četě mužů, sedících nedaleko břehu, a dříve ještě, než z rakety, odkud byl celý výjev filmován, zazněl poplašný zvuk sirény, vyrazil proti muži, který byl u něho nejblíže. Ostré zuby minuly Marťanův krk jen o vlas. Muž uhnul v poslední chvíli a v příštím okamžiku byli všichni na nohou. Byli to muži velmi stateční, ani jediný z nich nepropadl panice. Ukázněně se shlukli kolem svého velitele a rychle couvli z nebezpečného místa. Neprchali, ustupovali spořádaně k raketě, zatímco se netvor pomalu vynořoval z jezírka a vystupoval na břeh. Na krátkých silných nohách podobných sloupům seděl ohromný válcový trup, vybíhající vpředu v neúměrně štíhlý krk a zakončený vzadu velmi dlouhým šupinatým ocasem.

Jak tu zvíře stálo na okamžik nerozhodně na břehu, tyčila se jeho hlava do výše tří až čtyř pater. Malýma očima zlobně měřil skupinu mužů, kteří se před ním doslova tratili jako skupina loutek. Marťan s ultrarezonátorem chystal svou zbraň, ale velitel ho posuňkem zarazil.

„Snad nechce jít na toho ještěra s nožem?“ rozčiloval se Petr.

„Sotva,“ usmál se Michal. „Má něco lepšího, podívej se!“ Velitel pohotově vytáhl z malé brašny, která mu visela na opasku po boku, krátkou střelnou zbraň a okamžik mířil na hlavu netvora. Rudý blesk šlehl z hlavně a rány šly tak rychle po sobě, že splynuly v jediný zvuk. Netvorova hlava okamžitě klesla k zemi a krk se vlnovitě prohnul a zhroutil.

„Dobrý střelec!“ chválil Michal. Ale jeho druhové neodpovídali.

V úžasu hleděli na mohutné tělo. Nekleslo k zemi, jak s určitostí očekávali. Ohromné nízké nohy se pomalu sunuly kupředu. Okamžik stanuly, potom chvíli přešlapovaly na místě a nakonec se opět daly do pohybu, který směřoval brzy na tu a brzy na onu stranu. Byl to příšerný pohled na tvora s prostřeleným mozkem, jehož hlava byla už beztvárnou hmotou, a který dále žil a dále se pohyboval.

„Má jistě ještě jedno nervové ústředí jako brontosauři,“ rozpomenul se Jan, když první dojem hrůzy pominul. Velitel Marťanů zřejmě dospěl k stejnému závěru. Snížil hlaveň samopalu, do něhož vsunul nový zásobník, a začal mohutné tělo provrtávat salvou třaskavých koulí. Neměl hned úspěch a musil opět vyměnit vystřelené náboje, než se mu podařilo zasáhnout druhý mozek zvířete, uložený v jeho zádech. Pak teprve ohromné tělo bezvládně kleslo a země se otřásla pod jeho váhou.

„To bych rád věděl, proč nepoužili ultrarezonátorů?“ podivoval se Petr.

„Není nic divného, že jich nepoužili,“ mínil Michal. „Za prvé se nehodí k rychlé obraně, protože nastavení správné vlny vyžaduje určitého času.“ „A potom to má jednu velkou nevýhodu, že zasažený předmět nadobro zmizí,“ dokončoval za Michala Jan. „Prostě se v molekulách rozplyne do vzduchu. Marťané zřejmě chtěli zvíře pořádně prostudovat.“ Měl pravdu a příští obrazy to také ukázaly. Muži z rakety končili svou práci a oddělovali z těla obludy různé části k pozdějšímu průzkumu v laboratoři rakety. Byli ve svém díle znovu vyrušeni.

Tentokrát přišli nezvaní hosté ze vzduchu. Obloha nad nízkým hřebenem, z něhož stékala oranžově světélkující kaskáda, náhle se zatměla ohromnými šedomodrými křídly několika létajících ještěrů.

Měli krátké lysé krky, vybíhající v malou kulatou hlavu, zakončenou dlouhým, ostře zahnutým zobanem. Tentokrát však byli Marťané připraveni. Ultrarezonátor byl už předem nastaven na vlnovou délku vibračního pohybu molekul živočišných bílkovin. Muž, který jej držel, obrátil hlaveň přístroje proti létajícím drakům. Snášeli se už těžkopádně nad malou četou, ale náhle se rozplynuli jako přízraky. Marťané skončili rychle práci a vrátili se do rakety. Brzy potom se otevřel výjezd spodního letadla, sklopný most dopadl na zem a z rakety pomalu vyjela helikoptéra. Startovala v příští minutě a v krátké chvíli zmizela za hřebeny hor, odkud přilétli ještěři. Sjezdový můstek byl vtažen do rakety, hned jak ji vrtulník opustil, a vchod byl opět neprodyšně uzavřen.

Po tomto výjevu následovala krátká přestávka. Profesor Voroncov oznámil — k velkému zklamání svých mladých posluchačů —, že posádka vrtulníku přivezla sice na raketu neobyčejně zajímavé snímky o životě na družici Kallistó a o vzhledu jejího povrchu, že však se je dosud nezdařilo náležitě zabezpečit, takže musí odložit jejich promítnutí na jinou dobu.

„Všechny zajímavé věci se vždycky odkládají na pozdější dobu,“ zahučel Petr rozmrzele. Bez velkého zájmu přihlížel dalším obrazům, zachycujícím návrat rakety na Mars. „Samá pouť vesmírem, to už se člověku přejí,“ huboval, ale v příštím okamžiku zatajil dech úžasem.

Na obrazovce raketové kabiny se mezitím zvětšil rudý Marsův terčík natolik, že se objevily podrobnosti jeho povrchu. Ale nebyl to obraz, který hoši spatřili hodinu předtím. Zmizela města, zmizela zelená plocha, zmizelo i moře. Husté černošedé mraky se převalovaly po obrazovce. Jen chvílemi se roztrhly a otevřely pohled na Marsův povrch. Byla to jednotvárná rudohnědá poušť, z které na mnoha místech stoupaly vysoko do vzduchu ohnivé sloupy.

„Co se to stalo?“ vydechl Jan v úžasu. Šum podivu zazněl celou místností. Vzrušení, které zavládlo mezi diváky, nebylo o nic menší než to, jež pocítili Marťané, tísnící se v jediném hloučku pod obrazovkou.

Vážný hlas Voroncovův přehlušil výkřiky údivu. „Zatímco Marťané prováděli výzkum sluneční soustavy a hledali místo pro příští generace, došlo na jejich vlastní planetě k ohromné katastrofě nevídaných rozměrů. Za její příčinu můžeme zcela bezpečně označit podzemní radioaktivní oheň, který kdysi ohrožoval i naši Zemi. Proč však Marťané, kteří zřejmě dosáhli stejného stupně pokroku, na jakém jsme dnes my, neučinili podobná bezpečnostní opatření jako my, toho se můžeme jen dohadovat. Snad zahájili zabezpečovací práce pozdě, snad se zmýlili ve svých výpočtech, snad pracovali za nepříznivějších podmínek než my. Nikdy se asi nedopátráme pravdy. (Vysvětlení najde čtenář v knize Na dvou planetách.). Jistě nikdo z Marťanů nepřežil katastrofu kromě mužů z rakety, která právě dlela mimo nešťastnou planetu, odsouzenou ke zkáze.

Stali se z nich tuláci ve vesmíru. Nemohli přistát na Marsu, poněvadž tu v oné době nebylo žádného viditelného života. Nesmírná katastrofa zničila lidi, zvířata i rostliny. Voda se ohromným žárem rozložila na své součásti, kyslík a vodík. Kyslík, stejně jako většina kyslíku Marsovy atmosféry, sloučil se s horninami, zejména železitými. Odtud rudá barva Marsu, jak ji vidíme dnes. Je to barva kysličníků železa. Lehký vodík unikl do vesmíru. Vzduch ochuzený o většinu kyslíku stal se pro Marťany nedýchatelným.

Jistě už měli málo pohonných hmot, aby se mohli vrátit na družici Kallistó, vzdálenou nejméně pět set miliónů kilometrů. Obletěli několikrát svou zničenou planetu a zamířili potom k Zemi, která se v této době pohybovala ve vzdálenosti šedesáti miliónů kilometrů od Marsu. Zřejmě uvažovali o tom, přistát na jejím povrchu. Několikrát ji obletěli a přiblížili se až na vzdálenost šesti nebo sedmi tisíc kilometrů, kde je tíže přibližně stejná jako na Marsu. Následující snímky dokazují, že podrobně fotografovali různá místa jejího povrchu.“ V rychlém sledu se objevily obrazy ledovců, rozsáhlých pralesů a stepí, kde zdánlivě nebylo jediné lidské obydlí. Snímky byly tak podrobné, že ukázaly i malé stádo mamutů, za nímž se v bezpečné vzdálenosti plížila tlupa kosmatých polonahých mužů širokých plecí, ozbrojených těžkými kyji. Obraz vystřídal ihned jiný, kde široká řeka pěnila své peřeje přes černá skaliska a jeskynní lev žíznivě schyloval ohromnou hlavu s dlouhou hřívou k vodě. Potom obrazy Země zmizely a objevila se opět hvězdná obloha, na níž rychle rostl srpek Luny.

„Tíže na Zemi, příliš velká pro Marťany, odradila je nepochybně — od přistání na naší planetě,“ řekl Voroncov. „Zamířili k Luně. Její přitažlivost, poloviční proti Marsově, byla jim zcela přijatelná, i když to byl jinak mrtvý svět. Zásob jídla a nápojů měli dosti. Energie zřejmě tolik, kolik ještě potřebovali, nakonec ji zcela jistě uvolňovali z malého zbytku atomových pohonných hmot. Nepřestali toužit po své rodné planetě. Svědčí o tom stovky velmi dokonalých snímků, které zhotovili svými znamenitými dalekohledy. Protože nedostatek Ovzduší nebránil v použití největšího možného zvětšení, máme nyní podrobné snímky Marsu z té doby.

Jak žili, ptáte se jistě všichni. Družným způsobem lidí, odkázaných jen na sebe. Když někdo z nich zemřel, byl smutek pozůstalých jistě nesmírný.“ Na promítací ploše se objevil obraz truchlivého průvodu. Dva Marťané nesli na nosítkách v látku zahalené tělo zesnulého druha.

Pomalu stoupali se svým břemenem po svahu kráteru, několik druhů šlo za nimi. Sestoupili na dno kráteru a postavili nosítka na kámen rozpálený žárem slunce. Seskupili se kolem nehybného těla a chvíli setrvali v tichém klidu. Na krátký povel jednoho muže odešli potom pod převislou skálu, do stínu, kam nikdy nepronikly sluneční paprsky. Tam se seřadili za ultrarezonátorem, který tu stál na své třínožce s hlavní namířenou k místu, na němž spočíval mrtvý muž.

Velitel skupiny sám stiskl vypínač přístroje. Nosítka i se zahalenou postavou zmizela.

Při pohledu na smutný výjev napadla všem táž myšlenka. Co se stalo s mužem, který přežil všechny ostatní? Voroncov ji vytušil. Pokrčil rameny. „Nenašli jsme nikoho uvnitř rakety, nikoho v jejím okolí,“ pravil smutně. „Můžeme se jen dohadovat. Snad ten poslední nebožák, poslední Marťan na světě, když cítil, že je s ním konec, že jeho hodiny jsou už sečteny, sám se odebral na místo pohřbů. Tam asi spočinul na balvanu, kde naposled ležela těla jeho druhů. Předtím patrně nařídil časovou spoušť ultrarezonátoru podle odhadnuté doby, která mu ještě zbývala k životu. A potom molekuly jeho těla následovaly do vesmíru za molekulami těl jeho druhů!“ Hlučný krok dvou mužů, sestupujících z pozorovací kopule, přerušil hluboké ticho, které následovalo po posledních slovech Voroncovových. Přicházel King, doprovázený radistou, mladým Italem Marinellim.

„Co tu všichni děláte, lidé, a proč jste tak tiší?“ volal vesele. Otáčeli se k němu s nevolí, ale již jeho další slova rozezvučela bouři hlasů.

„Zmeškali jste nejvýznamnější okamžik v dějinách téhle mrtvé koule.

Před dvěma hodinami bylo dokončeno propojení vodivého kabelu kolem celé Luny a právě před pětašedesáti minutami byl do něho zaveden proud. Veliký pokus se zdařil. Luna má teď magnetické pole, už nemusíme užívat slunečních kompasů. A co je hlavní, točí se!“ Byl zahrnut přívalem dotazů, vesměs nedůvěřivých. „Podívejte se sami, nemusíte ani chodit do kopule!“ Stiskl vypínač motorů, pohybujících černými clonami, jež zastíraly strop místnosti z umělého skla.

Ostré sluneční paprsky zalily celou místnost. Nedbali jejich oslnivého jasu a zahleděli se všichni k Slunci. Ozvaly se výkřiky úžasu.

„Nu tak, kde je staré dobré Slunce?“ smál se Leslie King. „Tamhle nad tou skálou, kde mělo být až zítra! Luna se točí, a jen o něco pomaleji než Země, jednou za pětadvacet hodin, výpočty akademika Dostála byly bezvadné!“ Petr se začervenal radostí nad chválou svého otce. Potom začal po svém zvyku dávat radost hlučně najevo.

Pohled na Jana ho zarazil.

Jan stál tiše a díval se zasněn upřeně před sebe. Pro jeho vnímavou mysl to byl příliš veliký kontrast, ten náhlý přechod od zániku celé jedné planety k úsvitu nového života na Luně, až dosud mrtvé.

„Nu tak, Jendo, ty se s námi neraduješ?“ řekl Petr vyčítavě.

„Jistěže, Petře!“ odpověděl Jan tiše a pevně stiskl jeho ruku.