„Snad byste nic nenamítali, kdybych otevřel okno, hoši?“ zeptal se Jan svých hostů. Sedělo jich v jeho pokoji pět v družném hovoru, všichni z téže třídy desátého ročníku patnáctiletky. Sešli se ten večer u Jana k společné podívané na televizní film Vítězný pochod. Petr, Janův nejlepší přítel, pohlédl takřka jen ze zvyku stranou na nástěnný samočinný kalendář. Modré kolečko a číslice 18 hlásily, že světová meteorologická služba zařídila na ten den pro středoevropský sektor jasné počasí s průměrnou teplotou 18 stupňů.
„Snad nezmrzneme,“ odpověděl za všechny. Jan vypnul přítok upraveného vzduchu a spustil okno. Sklouzlo nehlučně v měkkých drážkách a před hochem se otevřel pohled, který tolik miloval. Byl krásný jarní večer. Na sametově modrém nebi plály hvězdy, jasné ostré tečky, jejichž světlo netlumil žádný závoj prachu a kouře.
Stříbrný srpek měsíce v první čtvrti stál v nejvyšším bodě své dráhy.
Jan zhasl všechna světla v pokoji, aby nerušila pohled ven.
„Stejně už brzy začne film,“ chlácholil hochy, kteří začali reptat proti „černé hodince“. Opřen lokty o okenní rám, sál s rozkoší svěží večerní vzduch. Pod ním se rozkládaly zářivé bloky mrakodrapů Nové Prahy. Jako chapadla ohromné chobotnice roztahoval každý z nich do dálky tří set metrů svých osm křídel, každé s padesáti patry. Prastarý plán českého architekta Havlíčka tu byl uskutečněn v měřítku, o kterém se mu ani nesnilo. Ve dvaceti domech žily dva milióny lidí. Ve svém domě našel každý vše, co potřeboval k životu, vzdělání a zábavě. Domy byly rozsety v ohromném sadu na ploše dvou set čtverečních kilometrů. Bezprašné široké vozovky z umělé hmoty křižovaly zelenou plochu v pravých úhlech.
Jan měl rozhled nadevše rád. Na jeho přání zvolila rodina byt v nejvyšším patře, dvě stě metrů nad zemí. U okna trávil většinu svého volného času, nedbaje posměšků sourozenců. Otec chirurg, muž velmi praktický, nad ním krčíval bezradně rameny: „Nenapravitelný snílek,“ zněla jeho diagnóza o nejmladším dítěti. Posledních pět let patnáctileté povinné školy bylo věnováno specializaci. Jan byl už dávno rozhodnut, že napřesrok vstoupí do historicko-filosofické větve. Otec měl závažné námitky proti jeho rozhodnutí, ale poddal se, když se za Jana přimlouvali matka i nejstarší syn Jiří, nukleární inženýr.
Hochův pohled sklouzl na širokou vozovku, rozdělenou na tři pásma. Každé z nich svítilo svou barvou, na zelené se pohybovala vozidla nejvyšší rychlostí jen sto kilometrů za hodinu, na růžové stoupala rychlost na dvě stě kilometrů a po modrošedé se povozy jen mihly rychlostí tří set kilometrů, takže oko sotva stačilo zachytit jejich tvar.
Jan neprodlel dlouho u této podívané, nelákala jej. „Díváš se stále jen dozadu, zpátky,“ plísníval ho dříve často otec. To byla pravda. Vše, co minulo a zašlo v šeru dávných století, hocha nesmírně přitahovalo.
I nyní upřel pohled k západu, ke světlům Staré Prahy, která se ztrácela na obzoru. Víc než sto let se tam už nebydlelo, Stará Praha byla opuštěným městem muzeí, kostelů, paláců a starých činžovních čtvrtí. Celé zbytečné bloky domů byly strženy a nahrazeny sadem, starobylé budovy dostaly opět své původní zahrady podle dobových plánů, které odborníci shledali s nesmírnou pílí a péčí. A toto „mrtvé město“ hocha přitahovalo neodolatelnou silou. Mělo pro něho zvláštní kouzlo, které nikdo z jeho rodiny ani z jeho školních přátel nechápe.
Hovor v místnosti na okamžik umlkl. V tomto moderním městě, odkud byl vyhoštěn všechen hluk, ubírající lidem života, zavládlo takové ticho, že Jan měl dojem, jako by zaslechl chraptivý, drsný řev lvů ze zoologické zahrady. Zahleděl se k nebi, kde právě řídký mráček ztlumil světlo měsíce. Pomalý letoun, směřující od východu k západu, míjel v tomto okamžiku dům v nevelké výšce rychlostí šesti set kilometrů. Četná okna jeho paluby sto metrů dlouhé jasně zářila. Ucho stěží zachytilo jemný svist desíti vrtulí, poháněných nehlučnými elektrickými motory. Varovné světlo rudé rakety přimělo pilota k malé změně směru. Byla to výstraha povětrnostní služby. Přesně o dvě minuty později vzplála na nebi oslnivě jasná koule tepelné rakety. Mrak zastiňující měsíc se vypařil a stříbrný srpek se zase objevil ostrý a čistý. Hoch se zadumaně zahleděl na jeho nepravidelný okraj, zoubkovaný ohromnými krátery. Věděl, že je na něm celá řada vědeckých stanic. Jak tam ti lidé asi žijí, v mrazu a nesnesitelném žáru, v prostoru bez vzduchu a bez tíže?
„Jsi ty mi ale čistý hostitel!“ vyjádřil Petr obecnou nespokojenost.
„Zamrzne si u okna a nechá nás tu sedět ve tmě a o hladu jako v pradávných žalářích. Chceš na nás prakticky vyzkoušet pravdivost příběhů z těch svých knížek?“ Hoši se smáli a Jan provinile vstával.
„Promiňte, trochu jsem se zamyslil,“ omlouval se. „Hned to napravím!“ Zavřel okno, zapnul světla a přívod upraveného vzduchu a telefonem objednal ve společné stravovně, co si kdo přál. Byla toho dlouhá řada, každý hoch měl jiné chuti, ale už za deset minut dopravil výtah, vestavěný do zdi, na ohromném podnosu všechna objednaná jídla, studená i teplá s nápoji. Hoši si je rozebrali a pohodlně se rozsadili kolem dlouhého Janova studijního stolu.
„Budete si musit s večeří pospíšit, za deset minut začne film,“ upozorňoval Jan.
„Nevadí, můžeme večeřet i při filmu,“ odpovídal jeden z hochů s plnými ústy. „Natočíme si stůl jaksepatří!“ Nedalo to velkou práci, stůl z umělé hmoty nevážil mnoho, přestože byl hodně veliký. Jan zatím konal přípravy k představení. Netrvaly dlouho. Stisknutím knoflíku zasunul do zdi knihovny, tak jako se to dělalo při každodenním čištění pokoje postřikem teplou vodou. Hladká, lesklá, mírně našedlá stěna z umělé hmoty byla nyní prázdná a čekala na televizní obraz. Jan zapnul malý televizní přístroj. Stěna vzplála mírným nazelenalým svitem, ale zůstávala ještě prázdná. Z přístroje zněl hlas komentátora. Mluvil světovou řečí liu, kterou hoši znali stejně dobře jako svou mateřštinu. Chvilku se přeli o jeho národnost. „Je to Číňan, vyslovuje měkce r,“ tvrdil Jan, a na konci programu se ukázalo, že měl pravdu.
Komentátor mluvil o filmu, který diváci spatří. Vítězný pochod trval dvě stě padesát let od druhé světové války. Lidstvo se na něm jednou octlo na pokraji zkázy, ale tehdy právě stmelilo navždy svou jednotu. Cesta nebezpečími vedla stále vzhůru, k pokroku a k lepší budoucnosti všech. Byla svízelná i potom, když se definitivně podařilo odvrátit zánik celé planety v světové potopě a v ohnivé propasti.
Nebylo snadné bojovat s odvěkými strastmi lidstva, nemocí a bídou.
Stálo mnoho zápasů a mnoho neúspěchů, než se podařilo prodloužit lidský věk na sto padesát let a zaopatřit chléb pro deset miliard obyvatel, které má zeměkoule dnes, v roce dva tisíce dvě stě. Boj s hmotou byl tuhý a příroda jen neochotně postupovala lidstvu své vlastnictví. Boj nekončí a bude pokračovat stále. Právě dnes se rozhoduje o důležitém perspektivním plánu, který má zajistit blahobyt nových miliard lidí na příštích sto let.
„Má pravdu,“ šeptal vzrušeně Petr Janovi. „V Atlantiku se koná porada Světového technického výboru. Otec tam také letěl. Nemohu se už dočkat, co přinese. Má se vrátit v noci!“ Jan mlčky přikývl.
Atlantik bylo město, které vzniklo před padesáti lety na pevnině vyrvané Atlantskému oceánu z dávného hrobu, v němž odpočívalo tisíce let. Jan se příliš nezajímalo tuto poradu a netušil, jak neobyčejným způsobem zasáhne do jeho klidného života.
K filmu bylo zčásti použito dokumentárního historického materiálu, zčásti byl natočen zcela nově. Tam, kde bylo nutno rekonstruovat staré příběhy. Takovým příběhem z 2. prosince 1942 počínala první část filmu.
Nacisté obsadili pět šestin Evropy, druhá světová válka vrcholí.
Okamžik zvratu sice nastal již před dvěma týdny, kdy se Rudé armádě podařilo sevřít Němce u Volhy do železného kruhu, který nebudou s to prolomit, ale že to je počátek porážky ohromné vítězící nacistické armády, tuší v tu chvíli jen málokdo. Na obou stranách se připravují nové zbraně. Atomová zbraň je v popředí zájmu, zejména na Západě. Před třemi roky se německým vědcům podařilo rozštěpit těžké, hutné atomové jádro a uvolnit z něho energii v míře dosud nevídané. Jak daleko postoupili Němci za ta tři léta? Jak se přiblížili k uskutečnění atomové pumy, vynálezu zkázy, který nemá sobě rovného ve všem, co lidé až dosud vymyslili?
Západní špionáž selhala nadobro. Nepodařilo se zjistit, zda Němci pracují na atomové pumě a jaké pokroky učinili, ačkoli nejschopnější lidé výzvědné služby Spojenců nasadili — a také ztratili — životy, aby opatřili potřebné zprávy. Nezbývalo než vyvinout největší úsilí a dojít k cíli dříve než nacisté. Ve Spojených státech našli tehdy útočiště nejschopnější pokrokoví vědci vyštvaní ze své vlasti nacistickou a fašistickou hrůzovládou. Dali své vědomosti plně do služeb díla, které mělo zabránit nacistům, aby nepoužili nejhroznější zbraně v dějinách válek ke zkáze demokratických států. Byly to horečné závody o čas, každá minuta byla drahá. Kdo dříve dojde k cíli?
Na promítací stěně se objevil velmi plastický trojrozměrný obraz opuštěného sportovního stadiónu chicagské university, pokrytého mírným sněhovým popraškem. Nad tichou plání se klenulo kalné šedé zimní nebe, z něhož se občas pomalu snášely velké vločky sněhu. Obraz se zvolna posouval a otvíral pohled na drobné hloučky policistů v občanských šatech. Byli rozestaveni v malé vzdálenosti od sebe kolem rozlehlé vysoké ohrady, ohraničující hřiště. Muži se ospale a zimomřivě krčili v těžkých kabátech. Vzdálené bzučení motorů je vyburcovalo k bdělosti. Nepotřebovali však zvednout hlavy zabořené do vysokých límců, nad jejich město nepronikal žádný nepřátelský letoun. Zvuk přicházel ze široké asfaltové silnice vedoucí k bráně.
K té se nyní hrnuly početné hloučky policistů. Dlouhá řada těžkých nákladních aut zarazila před bránou. Prohlídka jejich posádek byla dlouhá a podrobná a stejný osud očekával lidi sedící v několika velkých osobních vozech, které se zastavily po boku nákladních aut.
Z prvního vozu mrštně vystoupil nevelký štíhlý muž snědé pleti, kulatých tváří a jiskrných očí. Byl velmi čilý a pohyblivý a zdálo se, že něco z jeho živosti přešlo i na mrzuté policisty, konali nyní prohlídku aspoň rychleji.
„Tak tedy dnes se to má určitě podařit, mistře Fermi?“ tázal se vysoký suchý muž s prošedlou hlavou, který vystoupil z druhého vozu a přikročil k menšímu druhovi. Ital Fermi právě ukazoval policistům propustku a s úsměvem se podroboval jejich zkoumavým pohledům, srovnávajícím fotografii s originálem. Byl, to jeden z největších soudobých fyziků. Mussolini ho vypudil z vlasti, kterou Fermi tolik proslavil svými objevy na poli atomového bádání.
Úsměv v Italově tváři se při mužově dotazu rozšířil. Živě pokrčil rameny. „Španělé říkají Quién sabe? Kdož ví?»Život je krátký a věda dlouhá, «zjistil Hippokrates už před více než dvěma tisíci lety.
A konečně starý moudrý německý básník pravil, že každá teorie je šedivá a jen strom života se zelená!“
„Odpovídáte mi průpovídkami na vážný dotaz, mistře Fermi,“ mrzel se jeho společník.
„A co chcete slyšet, profesore Comptone?“ odvětil již vážněji Ital.
„Je možné, že se to podaří, ale je také možné, že nám ani tento devátý pokus nevyjde, výpočtů jsme udělali na tisíce a předběžných pokusů na stovky, ale to ještě nic neznamená. Dokud to nedáme dohromady, nelze nic předpovídat. Jisté je, že budeme musit být velmi opatrní, jinak vyletíme do povětří, dřív než si to uvědomíme. To bylo moudré, že jste vybral k pokusu tak odlehlé místo, jako je tohle vaše sportovní hřiště.“ Trochu závistivým pohledem přelétl rozlehlou tribunu a velikou, pečlivě udržovanou závodní plochu. Žádná vysoká škola v jeho italské vlasti se nemohla pochlubit takovým místem!
„Neučinil jsem to z toho důvodu, nevyletíme do povětří, pokus se musí podařit,“ pravil podrážděně profesor Compton.
„A proč tedy?“ nechápal italský vědec.
„Abychom byli pod střechou tribuny zajištěni před špióny!“
„Před špióny? Ale to by musili být v letadle a nad vaše šťastné město nepronikne žádný stroj führera nebo duceho!“ řekl udiveně profesor Fermi.
Policejní kapitán, který naslouchal jejich rozhovoru, se usmál. „Quién sabe, mistře Fermi?“ vmísil se do rozmluvy. „Zapomínáte, že ve Spojených státech žije deset miliónů bývalých Němců, že mnozí z nich v minulé válce prováděli špionáž pro císaře Viléma a že civilní letecká doprava je u nás v ustavičné činnosti!“ Jako na dotvrzení jeho slov zazněl vysoko nad jejich hlavami melodický hlas leteckých motorů. „Pensylvánský ranní, je dochvilný,“ prohodil jeden z detektivů, dívaje se na své náramkové hodinky. Letoun se pomalu přesunul přes hřiště a ve chvilce zmizel v šedých nízkých mracích.
Prohlídka mezitím skončila. Brána se do široka otevřela a jeden vůz za druhým vjížděl na hřiště. Zarazily těsně u tribuny a pod její vysokou střechu začala posádka aut vykládat obsah vozů. Byla tu řada větších i menších bedniček s přesnými citlivými přístroji, které vědečtí spolupracovníci obou profesorů nesvěřili nezkušeným rukám nosičů a sami je ukládali na rozestřenou nepromokavou plachtu pod tribunu. Nosiči a šoféři aut měli ostatně plno práce s ostatním nákladem. Bylo tu několik set malých, ale velmi těžkých bedniček s kovovým uranem a s kysličníkem uraničitým a stejně mnoho větších a značně lehčích beden s krychličkami šedé tuhy.
Stovky rukou se zúčastnily díla a práce šla velmi rychle kupředu.
Fermi živě pobíhal od skupiny ke skupině, a sotva bylo vybaleno prvních několik desítek beden, dal povel k zahájení vlastního pokusu.
„Ale nejsme ještě hotovi s montáží detektorů neutronů, profesore!“ namítl první asistent profesora Comptona.
„Co na tom?“ odsekl neklidně Fermi. „Škoda času! Jen si hezky klidně montujte své detektory, na prvních padesát vrstev je vůbec nebudeme potřebovat!“ Asistent se vrátil ke své práci a za pomoci několika druhů rychle vybaloval a zkoušel složité přístroje s mnoha elektronkovými okruhy. K jednomu jejich konci připojovali dlouhými tenkými ohebnými kabely malé kovové válečky, naplněné plynem fluoridem boritým, k druhému, z něhož vybíhala dlouhá tenká páka opatřená inkoustovým hrotem, montovali svislé kovové válce, poháněné hodinovým strojem. Byl na nich navinut milimetrový papír, zcela podobný papíru, který se vkládá do přístrojů na plynulé zapisování změn tlaku vzduchu nebo teploty.
Pod vedením Fermiho začali zatím nosiči skládat na zemi podivnou stavebnici. Z malých šedých betonových kostek sestavili nejprve veliký čtverec, jehož každá hrana měřila dva a půl metru. Do středu tohoto čtverce položili další s půlmetrovou hranou, sestavený z tuhových černých kostek, a zbytek plochy doplnili betonovými kostkami.
Potom budovali třetí vrstvu, která byla podobná druhé, ale lišila se od ní tím, že nyní byl tuhový čtverec o něco větší a přečníval na každé straně tuhový čtverec předchozí vrstvy. Některé tuhové kostky měly jeden roh ubraný, takže v místě, kde se stýkaly čtyři takové kostky, vznikla jamka. Do té kladli muži malé kusy stříbrolesklého kovového uranu. Práce pokračovala rychle a pokaždé tuhový čtverec nové vrstvy o něco přečníval tuhový čtverec vrstvy, která ležela pod ním.
Compton tiše přihlížel čilému ruchu. Pod jeho vysokým klenutým čelem se rychle honily myšlenky. Čertovský chlapík, ten Fermi, říkal si v duchu, pracuje zpaměti, ani se nepodívá do zápisků. Na okamžik ho pojala závist k slavnému kolegovi. Sám byl schopným experimentálním fyzikem, provedl řadu významných prací, jeden nový fyzikální zákon objasňující, jak se chová elektromagnetický paprsek při setkání s elektronem, dokonce se po něm nazývá. „Comptonův jev“, ale spravedlivě musí uznat, že mozek Fermiho je lepší a že bez jeho pomoci by Spojené státy nikdy nebyly daly celý podnik s atomovou energií dohromady. Aspoň ne tak brzy, opravil se.
„Chcete sestavit z tuhy elipsoid?“ pravil nahlas k Fermimu.
„Tak jest!“ přikývl Ital. „Ale bojím se, že nebude dost kovového uranu!“
„Máte ještě kysličník uranu,“ připomenul Compton.
„Ten nebude tak účinný,“ namítl Fermi. „Ale konečně jaká pomoc.“
Ohromná krychle rychle rostla. Při čtyřicáté vrstvě se tuhové kostky už rozprostřely po celé ploše s hranou dva a půl metru dlouhou. Dělníci už musili používat přenosných žebříků. Tato čtyřicátá vrstva byla kladena s obzvláštní péčí a skládala se z tuhových krychliček, probraných žlábky tak, že bylo možno zasunout až do středu vrstvy jednak komůrky s plynem, který prozradí neutrony, jednak dlouhé úzké pruhy šedobílého kovového kadmia, které neutrony dychtivě pohlcuje. Další tuhové čtverce už se postupně zmenšovaly. Kovový uran docházel, a tak ho začali střídat s kysličníkem uraničitým, který kladli v malých hliníkových plechovkách do jamek v tuze.
„Jak tomu budeme říkat?“ prohodil Compton k Fermimu.
Ital se široce usmál. „No, skládáme to na hromadu, proč tedy bychom tomu nemohli říkat pile, hromada, kupa? Bude to aspoň hezké krycí jméno proti špiónům, nemyslíte?!“ Američan se usmál. Mladí asistenti sdíleli veselí Fermiho, a slovo pile se stalo okřídleným výrazem pro to, čemu se později v Evropě začalo říkat atomový reaktor.
Při padesáté vrstvě Compton zneklidněl. „Co kdybychom zkusili zápis neutronů?“ navrhl. Věděl, jako všichni přítomní vědečtí pracovníci, že uvnitř stále rostoucí krychle z tuhy, uranu a betonu probíhá podivuhodný pochod. Pronikají do ní neutrony, základní částice hmoty, které spolu s protony skládají atomová jádra všech prvků. Ty neutrony vylučuje ze vzduchu a z každé hmoty, s kterou se setká kosmické záření. Přichází k nám z dalekých končin vesmíru a ve dne v noci nepřetržitě, bez ustání bombarduje povrch zeměkoule a všechno, co je na něm. Do jejich kupy vlétnou neutrony rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu, ale jakmile se setkají s tuhou, začnou se rychle brzdit. Odevzdávají svou energii atomům uhlíku, z nichž je tuha utvořena, a jejich rychlost v okamžiku klesne na pouhé dva kilometry za vteřinu. Compton jako by viděl ten nápor neutronů. Potom už se pohybují neutrony tuhou celkem nerušeně, a jakmile se setkají s atomovým jádrem uranu, stane se zvláštní věc: jádro se pod jejich náporem rozštípne na dvě velké trosky a na několik neutronů! Trosky se rozletí od sebe rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu, ale poněvadž se pohybují v tuhé hmotě a mají značný elektrický náboj, jsou elektrickými náboji neporušených atomových jader velmi rychle zabrzděny. Brzděním každého pohybu vzniká teplo, a tak jako se zahřívá kolo vozu, jehož pohyb zastavujeme utahováním brzdy, tak se také zahřívá uran a tuha, zastavující pohyb trosek atomového jádra uranu. Je pravda, že trosky atomů jsou nesmírně nepatrné a že na jediný milimetr by se jich vešlo bilión, milión miliónů, kdybychom je nakladli těsně vedle sebe. Teplo, které vznikne jejich zabrzděním, je nesmírně nepatrné, ale těch trosek je zase nesmírně mnoho.
A tak nakonec je z toho pořádná teplota, poněvadž se všechny ty pochody odehrávají závratnou rychlostí. Neutron rozštípne atomové jádro a zabrzděné trosky ohřejí místo, kde došlo k rozštěpení, o tak nepatrný zlomek stupně, že neexistuje přístroj dosti citlivý, aby to změřil. Ale z jádra se současně oddrobí nejméně dva neutrony a těm trvá jen stomilióntinu vteřiny, než se setkají s jinými jádry uranu a rozštěpí je. Pak už tu jsou dvě nová rozštěpená jádra, dva nové ohřáté body a zároveň čtyři nové neutrony — ty dva staré, uvázly v troskách obou rozštěpených uranových jader. Tyto čtyři nové neutrony rozštěpí za stomilióntinu vteřiny čtyři nová jádra a vyloučí z nich osm nových neutronů a tak to jde dále. Comptonovi je z té představy horko. Celý pochod se ani na okamžik nezastaví, pokračuje bez ustání dále, množství rozštěpených jader závratně roste, za milióntinu vteřiny už jich je kvintilión, číslo s třiceti nulami, a teplota už dosáhne miliardy stupňů, uvolněné energie, kterou představuje vyrobené teplo, jsou miliardy kilowattových hodin!
To je ovšem jen šedá teorie, jak říká Fermi, myslí si Compton, sledující nervózně, jak dělníci kladou padesátou pátou vrstvu. Na to by bylo potřebí čtyř set tun uranu a oni ho mají jen sedm tun.
A i kdyby ho měli tolik, nevyšlo by to. Neutrony se nespotřebují jen na štěpení atomových jader uranu, všechny ostatní hmoty je hltají, některá více a některá méně. A konečně ani všechen uran se neštěpí, jen uran s lehčími atomy, uran s těžšími atomy je pohltí a promění se v nový prvek, plutonium. Jenomže to aspoň je také štěpné pomalými neutrony.
Až dosud končily všechny jejich pokusy nezdarem. Nepodařilo se jim dosáhnout neomezeného množení neutronů, řetězové reakce, jak říká Fermi. Dělníci kladou padesátou pátou tuhovou vrstvu, černý elipsoid má ještě daleko ke svému dokončení, ale Fermi se odhodlává na Comptonovu novou výzvu k první zkoušce. Na jeho pokyn vytahuje mladičký asistent chicagské university kadmiové pruhy z tuhy ven, aby přestaly lapat neutrony, inkoustový hrot se vychýlí z polohy, v které dosud nehybně spočíval, a začíná kreslit svou čáru na papír otáčivého bubnu. Čára malou chvíli strmě stoupá, ale pak se zakřivuje a nakonec se stává vodorovnou — doklad, že neutronů už dále nepřibývá. Compton a jeho asistenti jsou rozmrzeni, ale Fermi zastavuje zápis a sám vsunuje do krychle kadmiové pruhy, zatímco na jeho výzvu dělníci znovu kladou tuhové a Betonové kostky a plní jamky uranem a kysličníkem uraničitým.
Padesátá šestá vrstva leží a Fermi opakuje pokus. Tentokrát vyběhne čára, zaznamenávající intenzitu neutronů, mnohem výše a Fermi dává snížit citlivost přístroje na desetinu. Všech se zmocňuje podivný pocit, jako by něco zvláštního, neobvyklého viselo ve vzduchu. Compton se rozhlédne kolem sebe příšeřím vládnoucím pod tribunou, lesem betonových sloupů, které ji podpírají, a utkví pak strnulým pohledem na stavbě, na hromadě, jak jí říká Fermi. Stále roste, už přestala být krychlí a dosáhla třímetrové výše, ale nyní se už její stavba chýlí ke konci. Snad již příští, osmapadesátá vrstva přinese výsledek, který stál už tolik práce a peněz.
„Stop!“ volá Fermi, jakmile je osmapadesátá vrstva úplná.
V okamžiku, kdy se chápe kadmiových pruhů, zavládne pod tribunou hrobové ticho. I dělníci, starší, pečlivě vybraní spolehliví muži, přistupují po špičkách blíže, aby viděli na zapisující hrot. Nevědí, oč jde, ale podvědomě tuší, že se tu děje něco neobvyklého, co snad bude mít velký význam i pro ně. Fermi s pohledem upřeným na papír uvedený opět do pohybu pomalu vysunuje šedobílé pruhy, ale nic se neděje, dokud nejsou téměř úplně venku. Potom však hrot rychle píše čáru, která postupuje stále výš a výš k okraji papíru ani zdání, že se zase ohne do vodorovného směru! Fermi rychle zasunuje pruhy zpět — opatrnosti nezbývá — a zapisovací hrot klesá zpátky do svého klidu. Fermi pohlédne na hodinky na zápěstí, je deset hodin dvacet minut.
Asistenti volají bouřlivě „Hurá!“ a dělníci se k nim připojují. Compton drtí ruku Fermiho ve své. „Gratuluji vám, dosáhli jsme řetězové reakce!“ praví chraptivě. Jižní temperament Fermiho propukne ve veselém smíchu a živých posuňcích člověka spokojeného se svým dílem, mluví rychle, přeskakuje do své mateřštiny a Compton, asistenti a dělníci, kteří se tísní kolem něho, jen s námahou porozumějí, že vzdává dík všem svým spolupracovníkům. Pochopí to náležitě teprve tehdy, když snědý pohyblivý Ital chodí rychle od jednoho k druhému a každému až do posledního srdečně tiskne ruku. „Grazie mille!“ opakuje a v jeho temné tváři, rozšířené šťastným úsměvem, září bílé zuby.
Je to počátek atomového věku, velmi skromný a nenápadný, neboť tento první reaktor na světě pracuje jen s výkonem několika desítek wattů. Mohl by dát mnohem větší výkon, ale pak by musil být chlazen a ti, kdo jej obsluhují, musili by být chráněni betonovou zdí dva metry silnou proti jeho nebezpečnému záření, neviditelnému, ale zhoubnému, u něho by bez této ochrany onemocněl každý, kdo by se mu přiblížil i na vzdálenost několika metrů.
Čas letí, ve Spojených státech se stavějí veliké reaktory na výrobu atomové výbušniny, ale válka zatím končí porážkou nacistů, vítězná Rudá armáda obsazuje Berlín a v jeho troskách hyne šílený führer s jinými válečnými zločinci, dříve než jsou první atomové pumy hotovy a svrženy na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Léta míjejí, veliký italský učenec stárne a onemocní zhoubnou rakovinou, ale přece jen se dočká právě před smrtí mírového plodu své práce:
27. června 1954 Sovětský svaz, který po skončení války vyvinul neobyčejné úsilí na poli atomového bádání, uvádí do chodu první atomovou elektrárnu na světě!
Využívá tepla zabrzděných trosek rozštěpených atomových jader k výrobě páry a k pohonu turbogenerátoru elektrického proudu a pracuje s výkonem 5000 kilowattů, mnohokrát a mnohokrát větším než první skromný reaktor Fermiho. Na celém světě se stavějí nové atomové reaktory. Vyrábějí nejen elektřinu, ale i sta a sta umělých radioaktivních prvků, radioizotopů, jejichž atomová jádra vyzařují neviditelné elektrické a elektromagnetické záření. Radioizotopy docházejí nesmírného využití ve vědě i v praxi, v probádání pochodů, které se odehrávají v živé i neživé hmotě, a v lékařství i v průmyslu zatlačují do pozadí všechny rentgeny. Jim vděčí biologie za veliké objevy a jen s jejich pomocí se podařilo tak rychle objasnit příčiny nejrůznějších chorob a postupně prodloužit lidský věk.