Když zvítězilo úsilí obránců míru, když nenávratně zmizelo nebezpečí atomové války, byly všechny atomové pumy, chované ve zbrojnicích různých států, rozmontovány a jejich náloží bylo použito ke stavbě elektráren a tepláren. V tom byla veliká přednost atomové výbušniny proti výbušninám jiného druhu, že pouhým obratem ruky bylo možno proměnit zdroj zkázy v blahodárný a nejvýš účinný prostředek mírové práce.
Několik tun lehčího uranu nebo plutonia nahradilo stovky vagónů nejlepšího uhlí. V krajích naprosto pustých a tisíce kilometrů vzdálených od ložisek uhlí nebo nafty vyrůstaly atomové elektrárny. Bezvodé pouště se zvolna měnily v úrodná pole, rovníkové pralesy „černé Afriky“ ustupovaly obdělávané půdě, jejich močály, semeniště malárie a spavé nemoci, byly kus po kuse vysušovány a osídlovány zemědělci.
Bylo mnoho lidí, kterým toto přetváření přírody postupovalo příliš pomalu. Namítali — a neměli tak docela nepravdu —, že nyní, když už není válek a kdy nemoci čím dále tím více mizejí a lidský věk se prodlužuje, bude lidstva na zeměkouli tak rychle přibývat, že mu záhy nebude všechna plodná půda stačit k obživě. Volali po velkých a dalekosáhlých pokusech, které by uvolnily pro lidstvo ohromné lány země pokryté až dosud věčným ledem v Grónsku a v Antarktidě. Jen jižní polární pevnina sama je tak velká jako celá Evropa, kolik lidí by na ní našlo obživu!
Světová technická rada sešla se v Paříži a měla o tomto problému bouřlivé rokování. Hoši sledovali tuto část filmu s daleko větším zájmem než jeho počátek. O prvním reaktoru Fermiho a o první atomové elektrárně, postavené v SSSR, učili se obšírně v dějepise, zato dramatický pokus u Ďáblova mysu odbývaly učebnice jen několika řádky. Okamžik, kdy se Fermi pomalu blížil kritické velikosti své kupy, je na chvíli sice zaujal, ale tušili, že osud lodi Henri Becquerel bude mnohem napínavější, a proto netrpělivě přihlíželi, jak se události v rychlém sledu před nimi rozvíjejí.
Na pařížské konferenci položil francouzský technický výbor požadavek, aby atomového tepla bylo použito k rozpuštění ohromných ledových krunýřů v Grónsku a na antarktické pevnině. Přišel s plánem už podrobně rozpracovaným, který ohnivě prosazoval předseda výboru, mladý ještě nukleární inženýr Jean La Fay.
„Jsme už dnes mnohem dále, než byl Fermi před lety,“ prohlásil. „Energii uvolněnou z atomových jader lehčího uranu a plutonia dovedeme ztisícinásobit, spojíme-li ji s energií, která se vybaví, slučujeme-li atomová jádra středního vodíku, deuteria, s atomovými jádry těžkého vodíku, tritia. Energií jediné kilowattové hodiny roztavíme více než deset kilogramů ledu. Atomová energie je s to poskytnout nám bilióny kilowattových hodin. Po technické stránce je úkol připraven do poslední podrobnosti. Nezbývá, než aby jej Světová technická rada odhlasovala a pověřila svůj francouzský výbor jeho provedením s podmínkou, že výbor obdrží od Světové rady všechny prostředky.“ Po La Fayově projevu se rozpředla mezi přítomnými odborníky velmi živá diskuse. La Fayův plán získal téměř stejný počet přívrženců jako odpůrců. Indický delegát Dandu Sirdar namítl, že La Fayův plán je sice hezký jako nápad, ale číselně že mu nevychází. Grónské a antarktické ledovce byly už dávno probádány, je tu na 30 miliónů krychlových kilometrů ledu. Podle statistiky zásob atomové energie, kterou Světová technická rada vydává každý měsíc, je nanejvýš jasné, že by celá současná světová zásoba atomové energie nestačila k provedení La Fayova plánu, i kdyby bylo možno — a to není myslitelné — pro tento úkol ji uvolnit.
Sovětský delegát Georgij Alexejevič Roginskij se připojil k námitce Dandu Sirdara. „Je tu ještě jedna velmi závažná okolnost, na kterou není v La Fayově plánu pamatováno,“ upozornil. „Je to skutečnost, že roztavením obou ledovců stoupne hladina všech tří moří asi o osmdesát metrů. Nejenže se Severní moře přelije do holandské a severoněmecké nížiny a Baltské moře do ruských a polských nížin, ale prakticky většina přístavů, co jich na světě je, velikým londýnským přístavem počínaje a nejzapadlejším přístavem v dalekém Tichomoří konče, zmizí pod vodou. Národohospodářské škody, které tak vzniknou, nepodaří se dlouho nahradit, i kdyby nakrásně La Fayův plán skončil plným úspěchem.“ Po těchto dvou projevech se zdálo, že La Fayův plán je definitivně pohřben. Ale francouzští delegáti s La Fayem v čele jej hájili velmi důrazně. Námitku indického delegáta vyvracel La Fay poukazem na nedávné úspěšné pokusy, provedené ve francouzských laboratořích s táním ledu pod vysokým tlakem. Led při tání zmenšuje svůj objem a to má za následek, že při vyšším tlaku taje za nižší teploty. Ohromný tlak, který vzniká při bouřlivém uvolnění atomové energie, znásobí tu účinek vyvinuté teploty. Jejich laboratorní pokusy, ty mohly použít jen poměrně nízkých tlaků řádu 100 000 atmosfér, vedly k desateronásobnému účinku. Není pochyb, že tlak, jímž působí zplyněná hmota při atomovém výbuchu a který se odhaduje na miliardy atmosfér, tento násobek ještě mnohokrát zvýší.
„Pokud jde o námitku váženého sovětského kolegy,“ pokračoval La Fay, „vzali jsme ji samozřejmě předem v úvahu. Ale co nám brání v tom, abychom prostě přebytečnou vodu rozložili jakýmkoli způsobem, například elektrickým proudem, na její plynné součásti, kyslík a vodík, které se volně rozptýlí v atmosféře? Náš plán je přece dlouhodobý, nebude uskutečněn ani za rok, ani za deset let. Bude velmi jednoduché postupně se nevítaného vodního přírůstku zbavovat, nehledě ani ke skutečnosti, že máme dosud rozsáhlé bezvodé oblasti, kde by založení ohromných cisteren sladké vody bylo požehnáním pro zemědělství. A v našem případě jde vesměs o sladkovodní ledovce!“ Po této obhajobě se část odpůrců vzdala svých námitek. Přesto však při hlasování neprošel plán v původním rozsahu, zato bylo jednomyslně usneseno, že bude proveden velký modelový pokus o vlivu nadměrných tlaků na tání ledu. O dva měsíce později, za horkého červencového večera, vyplula z Brestu loď Henri Becquerel s početným vědeckým štábem na palubě. Byla stavěna na pohon atomovým reaktorem, bez komínů a s nízkou palubou, kterou bylo možno kdykoli uzavřít souvislým krytem proti přístupu vln, podobala se spíše ponorce než velkým parníkům, jaké brázdily ještě před dvaceti lety vlny oceánů.
Loď byla velmi štíhlá, měla neobvyklou délku sto padesáti metrů při nosnosti pouhých dvaceti tisíc tun. Tuto stavbu si vyžádal její zvláštní náklad plutonia, deuteria a tritia, vesměs látek, které musely být rozděleny do určitých množství, chovaných v předepsaných vzdálenostech od sebe, aby mezi nimi nedošlo k bouřlivé jaderné reakci, která by v okamžiku kratším než milióntina vteřiny vyhodila celou loď do povětří a proměnila ji v beztvarý mrak radioaktivního kouře.
Až k šedesáté rovnoběžce mohla loď bez překážky zachovávat svou průměrnou rychlost padesáti námořních mil, potom se začaly objevovat první plující ledovce. Zpočátku jich bylo málo a neměly velké rozměry, teplé moře je rychle rozpouštělo, ale záhy se rozmnožily a vzrostly. Velmi často se teď Henri Becquerel setkával s velrybami.
Od té doby, kdy se začal tuk vyrábět téměř výhradně chemickou cestou z prvků, z nichž se skládá, velrybářství silně pokleslo a obrovský savec se neobyčejně rozmnožil. Loď míjela kusy, jejichž délku bylo možno odhadnout až na 35 metrů. Přírodopisec výpravy je řadil mezi modré velryby a jeho kolegové se zájmem počítali vysoké úzké sloupy drobných vodních kapiček a páry, chrlené nozdrami obrovských zvířat do chladného vzduchu. „Tady nám rostou nové zásoby masa pro lidstvo,“ prohodil jeden z členů výpravy.
„I fuj!“ odplivl si jeho druh. „Snad byste nejedl velrybu, Ludvíku?“
„A proč ne?“ odpověděl za svého kolegu přírodopisec. „Za druhé světové války krmili nacisté velrybím masem obyvatele okupovaných zemí. Ostatně Eskymáci se živí velrybami dodnes. Sám jsem jedl velrybí kotlety a ujišťuji vás, že je stěží rozeznáte od hovězí svíčkové, jsou-li jen trochu slušně upraveny!“
„A kolik masa dá taková velryba?“ tázal se mladý fyzik Ludvík.
Starší muž pokrčil rameny: „Přesně vám to nepovím, ale lze to odhadnout. Tyhlety kusy, které se prohánějí kolem nás, jsou pořádně veliké, takové bývaly dříve vzácností, poněvadž velrybáři nenechali ubohému zvířeti čas, aby vyrostlo. Váží jistě kolem 150 tun. Většina té váhy však připadá na kostru, asi třetina na tuk, zbytek, kolem jedné pětiny, na maso.“
„To je stále ještě úctyhodné množství 30 000 kilogramů masa,“ pravil s obdivem Ludvík. „Tři sta lidí by mělo maso na celý rok!“
„Jenže by se jim asi brzy přejedlo,“ smál se jeho druh, který předtím projevil ošklivost vůči velrybímu masu. „A kdyby se velryby pěstovaly na maso — kdoví, snad k tomu brzy dojde, bude-li lidí přibývat dosavadním tempem —, vyplácelo by se to, profesore?“ obrátil se s dotazem na přírodopisce.
Starší muž se usmál: „Velryba není králík, příteli, nemnoží se tak rychle. Má jen jedno mládě za rok a to jaksepatří přibývá. Sedm měsíců žije z mateřského mléka a každý den přibere metrický cent.“
„Sto kilo za den, to je budulínek!“ žasl Ludvík.
„Je,“ přisvědčil profesor. „Vždyť se rodí až sedm metrů dlouhé, a jak chcete, aby dorostlo na váhu tisíce nebo tisíce pěti set metrických centů? I po těch sedmi měsících ještě tloustne vydatně, devadesát kilo za den, až do dvou let. Ostatně to není jediná naše potrava pro případ potřeby, tamhle plave jiná!“ Ukázal směrem přes pravý bok lodi, kde se v dálce při obzoru vlnila jakási předlouhá hmota.
„Mořský had!“ zvolali oba jeho společníci jako jedním dechem.
„Snad ne,“ usmíval se přírodopisec. „Kde by se tu vzal a kde by nabral takovou velikost? Uvažte jen tu vzdálenost!“
Ludvík pospíšil do své kajuty a vrátil se za okamžik s triedrem. „Ovšemže to není mořský had,“ pravil, sotva jej přiložil k očím. „Jsou to tuleni a je jich na sta! Plavou hezky v šiku za sebou, a jak tak pravidelně zvedají přední část těla a zase ji noří do vody, vypadá to, jako by se celá ta dlouhá čára vlnila. Podívejte se!“ nabízel triedr profesorovi. Ten jej přijal a prohlížel si tah tuleňů.
Mluvil roztržitě sám k sobě, zapomínaje na své posluchače. „Jak je to podivné, jakou pravdu měl starý ruský akademik Vernadskij, když tvrdil, že tlak života je nesmírný a že život je všudypřítomný! Za mého mládí bylo vzácností potkat v těchto šířkách jediného tuleně, a tady je jich nejméně sto najednou, a možná že víc. Jakmile je člověk přestal pronásledovat — a dlouho-li pak tomu je, jistě ne víc než dvacet let — rozmnožili se nad pomyšlení.“
„Kam to ale plavou?“ vyrušil ho Ludvík z jeho samomluvy.
„Kam? Na sever přece, kam jinam?“ odpověděl profesor rozmrzele. „Je konec července, na jihu jim začalo být teplo, vracejí se od Islandu ke grónským břehům se trochu ochladit. Jsou to přepychová zvířata, mají svůj letní byt a zimní byt, zrovna jako lidé!“ Na počátku třetího dne od odjezdu z Brestu určil kapitán Henriho Becquerela pomocí rádiových signálů z navigačních satelitů přesně svou polohu. V tu chvíli byl na 76. stupni 5. minutě severní šířky a na 18. stupni 11. minutě západní délky. Cíl byl už nedaleko a kapitán volky nevolky musil zabočit k pobřeží. Až dosud se držel v takové vzdálenosti od něho, že mizelo pod západním obzorem, a to z dobrého důvodu. Tyto východní břehy Grónska byly až na malé výjimky jedinou souvislou ledovou hradbou. Na západním pobřeží tohoto ohromného ostrova už pracovaly atomové reaktory a pomalu rozšiřovaly úzký pás obdělané půdy, zde byla stále ještě „zakletá země“ ledu, sněhu a mlh. Jen v Scoresbyho zálivu žila od ne paměti malá družina Eskymáků, jinak byl Angmagssalik, ležící o tisíc kilometrů jižněji, jediným obydleným místem východního pobřeží, které se táhne v délce mnoha tisíc kilometrů od 60. až k 84. rovnoběžce. Za tohoto pozdního léta se co chvíli od pobřežních ledovců oddělovaly celé ohromné ledové hory a rychlostí závodního vozu klouzaly po příkrých svazích do moře. Ledovce se „telily“, jak říkají Seveřané. Pád „telat“ do vody byl provázen hlukem, který v mrtvém polárním tichu bylo slyšet až na palubě Henriho Becquerela, třebaže plul padesát mil daleko od břehu. Bylo tedy jen moudré, že se kapitán držel na širém moři, tím spíše, že se Henri Becquerel železný od přídě až k zádi, málo hodil k plavbě mezi plovoucími ledy.
Nyní však nezbývalo než přiblížit se k nebezpečným břehům. Naštěstí byl už stálý den a z vyhlídkové věže, kterou dal kapitán vztyčit na přídi, byl dobrý rozhled na vzdálenost nejméně desíti mil, pokud v něm nebránila mlha. Počasí plavcům přálo a v poledne třetí den od vyplutí z Brestu spatřili cíl své cesty: nízký, z větší části ledem pokrytý Koldeweyův ostrova hned za ním další ostrov téhož jména. Uzavíraly od východu rozlehlou zátoku, nad níž se tyčil ohromný ledovec, vybraný k pokusu. Henri Becquerel vplul opatrně mezi drobnou ledovou tříšť, hnanou jižním proudem do zátoky, minul jižní cíp menšího ostrova a spustil kotvy míli na západ od skupiny tří malých ostrůvků, ležících nedaleko břehu.
Byl krásný slunný den, spousty polárního ptactva kroužily nad zátokou a plnily vzduch ohlušujícím drsným křikem. Samo úpatí ledovce nebylo přístupné, pevný led uzavíral západní část zátoky a Henri Becquerel nebyl žádný ledoborec. Kapitánovi tato překážka nevadila. Led byl velmi silný a unesl i největší motorové saně. Kapitán naléhal na La Faye, velitele výpravy, aby nemeškali a dali se hned do díla. Tyto končiny jsou velmi zrádné, počasí se může změnit v malé chvíli a krásný den pak vystřídá hustá mlha, která znemožní práci na řadu dní. Kromě toho je tu led ve stálém pohybu, jižní proud může snadno nakupit v zátoce veliké masy ledu a loď nejen uzavřít, ale dokonce i zničit. La Fay sice toužil po činnosti a sdílel kapitánův spěch, ale přesto se po jeho řeči trochu zamrzel. „Povězte mi, to se vším naším pokrokem a s atomovou energií nemáme dosud loď, která by byla s to klást odpor několika mizerným kusům ledu?“ tázal se posměšně.
„Takové lodi máme už dávno, inženýre, a jsou to praobyčejné lodi ze dřeva, stavěné hezky do kulata, aby se vyhouply nad kry, když nalehnou na jejich boky. Taková loď by se ale nehodila k vašemu účelu; neseženete ji v dostatečné délce,“ odpovídá kli~ně starý zkušený kapitán. La Fay už déle nediskutoval a konal chvatné přípravy k velikému pokusu. Lodní jeřáby vyložily motorové saně s. ostrými pásy, které se zakously do ledu a byly s to udržet těžká vozidla i na hodně šikmé ledové stěně. Zanedlouho začaly ledové tanky šplhat po ohromném ledovci. Měly zkušené řidiče a těm, kdo přihlíželi jejich práci z paluby lodi, se zdálo zcela neuvěřitelné, že se jim podařilo zdolat téměř svislou ledovou stěnu. Vystoupily s četnými oklikami až do výše jednoho sta metrů nad moře, do dvou třetin ledové hory. V těchto místech se táhla úzká terasa téměř vodorovně podél ledovce a zde bylo možno zahájit práci.
V záři půlnočního slunce začali razit termitovými bombami šest úzkých dlouhých chodeb v ji s křivě modrém tvrdém ledu. Každá z nich měla být sto metrů dlouhá a vzdálenost jedné od druhé činila dvacet metrů. Za deset hodin byli s tunely hotovi a nyní započala nejchoulostivější etapa celého díla. Šlo o to, bezpečně dopravit atomovou nálož do chodeb.
V každé z nich budou dva díly nálože, vzdálené od sebe deset metrů, a hnací zařízení, které ve vhodném okamžiku vstřelí jednu část do druhé, nehybné. V okamžiku, kdy se obě části sloučí, proběhne v nich jaderná reakce a vybaví milióny kilowattových hodin energie v podobě tepla a ohromného tlaku tříštivé vzdušné vlny. Hnací zařízení bylo uváděno do chodu rádiovými vlnami z paluby lodi. Za dalších deset hodin byly nálože i s pohonem na místě a posádka přikročila k ucpávání chodeb ohromnou zátkou dlouhou osmdesát metrů. Tato práce skončila za necelých pět hodin a potom nařídil k smrti unavený La Fay, jenž sledoval dílo od počátku až do konce po celých pětadvacet hodin, krátký odpočinek. Přírodopisec profesor Rémy se zúčastnil jen počátku prací, a ještě jen ze zvědavosti, jeho zájem se týkal mnohem více zvířeny grónských břehů než atomového pokusu. Tomu rozuměl jen zcela obecně, jako každý člověk té doby. Zatímco se posádka a fyzikové plahočili s atomovou výbušninou, spal klidně ve své kajutě, kde husté záclony, stažené přes okénko, vytvořily příjemné šero. Probudil se po šesti hodinách spánku náležitě osvěžen a obléknuv se odešel do jídelny. Ale tam bylo pusto a prázdno a stejný pohled skýtala rozlehlá čítárna, kde elektrické radiátory šířily příjemné teplo. Poněkud udiven vstoupil profesor na palubu, kde našel osamělou lodní hlídku.
Byl to kadet s jedním námořníkem: Zachumláni do šály a těžkých kožišinových kabátů přecházeli mrzutě po palubě. Na profesorův dotaz, co se děje, zda se loď nestala palácem Šípkové Růženky, odpověděl kadet, že celá posádka odpočívá po nepřetržité pětadvacetihodinové práci.
„Dobrá,“ řekl profesor. „Obsloužím se tedy sám a půjdu potom na malý lov. Nechtěl byste jít se mnou, kadete?“ Mladý muž řekl, že by šel nanejvýš rád, poněvadž se na hlídce hrozně otravuje, ale že bez kapitánova souhlasu odejít nemůže. „Povinnost před zábavou,“ kývl s úsměvem hlavou profesor a odešel do jídelny. Ze stroje na kávu, stále plného, načepoval horký osvěžující nápoj, z bufetu si vzal několik obložených chlebíčků a po rychlé snídani nebo snad večeři — v tomto ustavičném světle se pojem denních dob úplně ztrácel zastrčil do kapsy několik tabulek čokolády a vrátil se do své kajuty pro loveckou pušku a náboje. Sledován závistivým zrakem kadetovým, sestoupil po můstku do malé joly a odvesloval k nejbližšímu ze tří ostrůvků.
Byl jediným mužem, který přežil zkázu lodi Henri Becquerel. Sestupoval právě po východním svahu nízkého hřbetu, táhnoucího se ostrůvkem od severu k jihu, když zaslechl ohlušující detonaci. Vlna vzduchu ho srazila v příštím okamžiku k zemi. Ležel na zádech ve sněhu, všecek ohlušen, srdce mu divoce bušilo, vysoko nad hlavou viděl nebe zatemněné ohromnými ledovými spoustami. V tu chvíli stoupaly ještě svisle vzhůru, ale v příštím okamžiku se již řítily zpět do zátoky. Instinktivním pohybem vtáhl hlavu mezi ramena a zavřel oči, očekávaje jistou smrt. Zaslechl ještě hromový rachot a potom jej zasypala těžká chladná hmota. Dusil se, zoufale se snažil rozpažit a svrhnout břemeno se svých prsou. Konečně se mu to podařilo a den se opět rozsvětlil kolem něho.
Zapomněl na pušku, která zůstala pohřbena pod sněhovou spoustou, a běžel zpátky, vzhůru do svahu, po němž před chvílí sestoupil.
Utíkal, padal, opět vstal, místy lezl po čtyřech — cesta se za ten krátký okamžik k nepoznání změnila, padající spousty ledu a sněhu ji učinily téměř neschůdnou. Konečně stanul na hřebeni a v nezměrném úžasu třeštil oči k pobřeží. Henri Becquerel zmizel, nezůstalo po něm ani stopy. Celá zátoka, od ostrůvku až k pobřeží, byla jedinou změtí divoce nakupených ledových ker. Nespatřil ani čtvereční metr volné vody. Zdálo se, že všechen život ze zátoky zmizel, i poděšené ptactvo ji opustilo. Vládlo zde hluboké ticho polárních krajin a smrti.
Nad zátokou se dále tyčil ledovec, ale podivně změněný, jako by byl nějaký obr odřízl celý jeho vršek.
Strnulý, stále neschopen pohybu, obrátil Rémy zrak k severu. Tak jako dříve posupně se tam tyčila holá šedá žulová skála, zakončující široký oblouk zátoky. Rozpomenul se, že na lodní mapě byla označena jménem Ďáblův mys, a skutečně měl podivný dojem, že hříčka přírody tu vytvořila z kamene ostrý profil ďáblovy hlavy, jak ji maloval Doré ve svých kresbách. Nebyl pověrčivý, ale otřásl se hrůzou při vzpomínce na všechny ty zmařené životy. „Ďáblův mys, ďáblova síla, ďáblovo dílo,“ mumlal sám k sobě, když si pracně klestil cestu nakupeným ledem k místu, kde naposledy spatřil loď Henri Becquerel. Nadarmo hledal, dlouhé hodiny, nadarmo si rozdíral ruce až do krve a snažil se odvalit ledové balvany, které nakupily těžký náhrobek na nešťastnou loď, spočívající na dně zátoky.
Strávil v zátoce čtrnáct dlouhých dní svízelné polární robinzonády. Z Evropy i z Ameriky byla sice ihned zahájena pomocná akce, když pravidelné lodní signály oněměly, ale pobřeží Grónska zavalila těžká mlha, která znemožnila jakýkoli letecký průzkum. Profesor Rémy vyhrabal svou pušku zpod sněhu a ledu, zhotovil si sněhovou eskymáckou chýši, živil se syrovým masem polárních ptáků — upéci je nemohl, nebylo na čem. Po čtrnácti dnech nad sebou spatřil první letadla. Brzy nato přistál na ostrůvku vrtulník, který startoval z paluby pomocné lodi, a odvezl ho.
Tak skončil první a jediný pokus o roztavení polárních ledovců atomovou energií. Bylo mnoho dohadů o příčině neúspěchu, až konečně se odborníci shodli na tom, že se atomová energie v dosavadní podobě k takovému dílu nehodí, poněvadž tlak, který tu vzniká, je účinnější a rychlejší než vyvinuté teplo. Brzy nato bylo postaveno lidstvo před mnohem závažnější problémy, kde šlo o jeho bytí a nebytí, a na polární ledovce v Grónsku a v Antarktidě se zapomnělo. Když se k nim potom lidé po dlouhých desetiletích vrátili, měli už k jejich zdolání docela jiné prostředky než nešťastná posádka lodi Henri Becquerel.