„Rád bych věděl, zdali ten Vernadského» stroj času «ještě existuje,“ tázal se Petr, když z promítací stěny zmizel obraz přednáškové síně Ruské akademie věd s posledními neúnavnými obdivovateli věčného pohybu. Jan se vytrhl z hlubokého zadumání, do něhož se pohřížil při posledních obrazech. „Co se stalo se strojkem Vérnadského, nevím; snad vzal za své při nacistické okupaci Ruska jako mnoho jiných hodnot,“ pravil. „Ale Struttův přístrojek, rádiové hodiny, jak mu říkají Angličané, uchoval se ve sklepeních Britského muzea a stále prý jde, teď už skoro tři sta let.“ „Jsme znovu na moři, to mám rád,“ přerušil ho jeden z hochů. Na mírně rozvlněné šedozelené ploše Atlantského oceánu pomalu plula veliká loď s podivně vystrojenou palubou. Na bocích lodi četli hoši její jméno Isle de France, a když zmlkla tichá hudba, uslyšeli, že je to kabelová loď, jejíž příběh se odehrává v létě roku 1899. Vyplula z Brestu a pomalu kladla podmořský telegrafní kabel, který skončí na americké pevnině u mysu Codu, jímž vybíhá jižně od Bostonu východní pobřeží Spojených států daleko do Atlantského oceánu.
Kdyby byl kabel veden přímou čarou vzduchem, měřil by jen o málo víc než pět tisíc kilometrů, ale poněvadž spočine na mořském dně, které je hodně nerovné a má vedle vysokých hor hluboká údolí, bude mnohem delší.
Loď Isle de France je právě na 47. rovnoběžce a na 28. stupni západní délky, asi 500 mil severně od Azorských ostrovů. Velmi pomalu postupuje směrem na západojihozápad. Z velkého bubnu se zvolna odvíjí nekonečný podmořský had s šedočernou kůží a mizí v moři. Inženýr a mechanici pozorně sledují jeho pohyb, odpočítávají jeho délku a snaží se podle ní a podle tahu kabelu sestavit skicu profilu mořského dna. Je tu hodně nerovné a inženýr starostlivě sleduje šedého hada, silného jako dětská ruka, a ručičku dynamometru, který měří jeho tah.
„Už aby byla tahle hlídka za námi, mám strach, že se kabel každou chvíli přetrhne, podívejte se, jak příšerně nerovné je tu dno, Gasparde!“ praví k starému šedovlasému vrchnímu mechanikovi. Gaspard mrkne okem na zubatou a nepravidelnou čáru profilu mořského dna a beze slova přikývne. Od průvlaku v člunové palubě, kudy vychází kabel ven z lodního podsvětí, zazní krátký zvuk elektrického zvonku, signál, že byla odvinuta další míle kabelu.
Inženýr právě zaznamenával položenou délku kabelu a čas, když loď mírně zakolísala podél příčné osy. Ručička dynamometru vylétla prudce nahoru a stejně rychle zase klesla málo pod původní polohu. „Mille tonnerres!“ kleje inženýr. „Už je to tady, kabel se přetrhl!“ Gaspard s neochvějným klidem dává znamení muži na velitelském můstku, telegraf řinčí, strojník dává zpáteční páru, Isle de France mírně zakolísá a pak se zastavuje. Naviják, poháněný parním strojem, rychle stahuje přetržený kabel na palubu a oba muži přecházejí ze zádi na lodní příď, kde visí hledací kotva. Je to silná ocelová tyč, od které vybíhá na všechny strany šest krátkých ocelových ramen, která s ní svírají ostrý úhel. Nad rameny jsou umístěna pružná pera závorek, která mají přitisknout kabel k ramenům, jakmile jej podjedou a nadnesou. Kotva visí na krátkém řetězu, který je připevněn k ocelovému lanu několik tisíc metrů dlouhému. Lano je navinuto na podobných bubnech jako kabel sám a běží rovněž přes dynamo metr, který měří jeho tah.
Svízelná práce začíná. Loď se vrací o kus zpátky, nad místa, kde leží kabel, a stáčí příď. Jezdí potom pomalu sem a tam ve směru kolmém ke kabelu a hledací kotva se smýká po nerovném mořském dně. Častokrát uvázne, když se její ramena zaklesnou do ostrých výběžků podmořských skal, a v tu chvíli pokaždé ručička dynamometru letí prudce vzhůru a příď se hluboce ponoří. Loď pak jede zpět a uvolňuje kotvu, což někdy dá hodně práce. Dno oceánu je tu divoce zprohýbáno a dvakrát je třeba kotvu vytáhnout a vyměnit, poněvadž se její háky tak pokřivily, že už nejsou k potřebě. Konečně nadejde dlouho očekávaný okamžik, kdy ručička dynamometru začne stoupat pomalým a pravidelným pohybem — znamení, že háky hledací kotvy zachytily konec přetrženého kabelu. Loď se zastavuje a naviják kotevního lana se dává do pohybu. Inženýr, ještě mladý muž, se vítězně usmívá, ale Gaspard zachovává ledový klid, ví že ještě není všechno vyhráno. Má pravdu, dříve než navinuli polovinu ze tří tisíc metrů — to je hloubka oceánu v těchto místech —, kabel vyklouzl z chabého sevření závorek a zmizel zase v hlubinách vodní propasti. Ten den se už nepodařilo kabel zachytit a také příští dva dny byly práce bezúspěšné. Teprve čtvrtý den přinesl dlouho očekávaný okamžik, kdy se konec kabelu objevil na palubě. Spojili přetržené konce a potom už bez další nehody provedli celou práci a spojili Brest s mysem Codem.
Mladý inženýr René Bernard, který měl hlídku v neblahou chvíli, kdy se kabel přetrhl, zajímal se velmi o geologii. Věnoval velkou pozornost porouchaným hákům hledacích kotev, které vycházely z oceánu v neobyčejně špatném stavu. Byly polámané, zkroucené a odřené hrubými a širokými rýhami, jak se vlekly po tvrdých hrotech a ostrých hranách skal. Mladého geologa udivovalo, že jen zřídkakdy ulpělo na hácích bahno, které jinde pokrývalo mořské dno vysokou vrstvou. Místo něho nacházel mezi zuby háků uražené úlomky podmořských skal. Úlomky byly šedočerné a měly podivný sklovitý vzhled. Mladý inženýr nad nimi dlouho dumal. Podle důkladné geologicko-mineralogické příručky, kterou vezl s sebou jako četbu pro volné chvíle, mělo tu jít o úlomky tachylytu, čedičové lávy sklovitého vzezření. Příručka však tvrdila, že tachylyt může vzniknout jen tehdy, tuhne-li láva volně na vzduchu, kde na ni nepůsobí téměř žádný tlak. Jakmile je láva při tuhnutí podrobena tlaku, vykrystalizuje do pravidelných útvarů a nikdy nemůže nabýt beztvarého vzhledu tachylytu.
To bylo nesmírně zarážející. Na mořském dně byla ložiska lávy, která se však nerozlila z podmořských sopek, ale ze sopek, jež byly volně na vzduchu, tedy na pevnině. Z hlediska geologa, pro nějž tisíc let je jen krátkou dobou, musilo se to stát nedávno, ježto moře nemělo ještě dosti času vyplnit skalní údolí hlubokou vrstvou bahna. Nedávno tedy se tu ponořila pevnina pod hladinu oceánu, patrně při mocném zemětřesení, které následovalo po sopečných výbuších. To podivuhodně potvrzovalo starou báji o Atlantidě, veliké pevnině, která se prostírala daleko na západ od Herkulových sloupů, jak říkali staří Řekové skálám Gibraltarského průlivu.
Starý řecký filosof Platón ji podrobně popsal podle pověstí, které se v jeho době ještě dochovaly. Mluví o ohromném ostrově, který rozlohou předčí tehdy známé části Afriky a Asie. Obývá jej národ bohatý a početný, je velmi bojovný a podniká daleké výpravy do Středomoří přes Herkulovy sloupy. Podrobuje si národy sídlící na březích Středozemního moře. Nakonec odolávají už jen Atény, ale i ty by snad byly podlehly, kdyby jim nebyla přišla neočekávaně na pomoc ohromná přírodní katastrofa. Projevila se prudkými otřesy pobřeží a úžasnými pohyby mořského dna. Ohromná mořská vlna pochovala pod svým příkrovem válčící vojska. Když se napadení Řekové vzpamatovali, shledali, že moře pohřbilo nájezdníky. Později se odvážili ve svých plachetnicích na utišený oceán a tu zjistili, že zmizela i země, odkud přicházeli útočníci. Nepronikli daleko, brzy je zastavily přečetné trosky pohlcené pevniny. Jal je takový strach, že obrátili své lodice a prchali z míst, nad nimiž ještě visela kletba bohů.
Film zachytil působivou scénu „poslední večer lidstva“. Hloučky starších mužů, žen a dětí vyhlížejí na mořském břehu návrat mladých bojovníků. Oceán je neklidný, vlny narážející na skalnatý břeh temně duní. Všechny jímá obava o početné loďstvo malých plachetnic. Marně je vyhlížejí. Obzor je prázdný a chmurný, moře i nebe se čím dále tím více zatmívají, ačkoli hodina soumraku ještě nenadešla.
Neklid se zmocňuje lidí, kupících se v hloučky. Už několik dní se půda chvěje pod jejich nohama, puká a rozestupuje se širokými a dlouhými trhlinami. Z některých hor začaly vystupovat horké páry.
Kněží nadarmo zapalovali oběti bohům, aby odvrátili jejich hněv.
Ten večer začíná padat šedý horký prach. Nebe náhle zčerná tak, že není vidět ani na krok. Poděšení lidé zapalují pochodně. Šílený strach je pudí do chrámů, ale mramorové krovy se řítí na jejich hlavy a od pobřeží se valí ohromná vlna jako vysoká hradba. Lidé i domy mizí pod vodními spoustami, v jejichž mocném hluku zaniká každý lidský výkřik. Pak nastává ticho. Zmizely hory, zmizeli lidé i jejich příbytky, na obraze se ještě vlní vysokými hřebeny vzduté moře, ale černý závoj na nebi se již trhá a v trhlinách probleskují hvězdy.
„To musilo být hrozné,“ praví tiše Jan, který se ze všech hochů nejvíce vžil do předváděného obrazu.
„Jistě, ale filmaři to hezky napodobili,“ poznamenal věcně Petr.
„Tohleto ostatně všichni dobře známe,“ pokračoval při pohledu na plastickou mapu dna Atlantského oceánu. Jako obrovské S táhl se na ní od severu k jihu přes rovník hřbet podmořského horstva, které po nedávném částečném vysušení oceánů vystoupilo nad hladinu. Na východ od něho, mezi ním a evropskými a africkými břehy, rýsovalo se velmi nerovné údolí. Z horského hřbetu samého vysoko čněly štíhlé pyramidy. Jejich vrcholy se kdysi zvedaly nad hladinu Atlantského oceánu a lidé je nazvali ostrovy Madeirské, Kanárské a Zeleného mysu.
„Tady jsme získali tisíce čtverečních kilometrů nové půdy, ale tím se jistě bude film ještě zabývat,“ podotkl Petr. „Co přijde teď?“ Brzy se to dověděl. Mapa měla jen připomenout dějiště příštích velikých událostí. Film pokračoval v přerušené osnově. Po návratu do Francie si René Bernard ověřil, že úlomky skal mořského dna jsou skutečnou lávou, která ztuhla na vzduchu, a že Platónův příběh o Atlantidě není pouhou bájí. Retrospektivně se mihl na stěně obraz z Ruské akademie věd s Vernadského „strojem času“ a byl vystřídán průřezem zemské kůry. Drobné světlé tečky v temné hornině znázorňovaly rozptýlené atomy radioaktivních prvků. V dlouhých přestávkách z nich šlehaly krátké, rychle zanikající blesky, stopy drah radioaktivních paprsků. Jejich teplo se v hornině nesmírně pomalu hromadilo.
Světlá křivka, znázorňující na spodním okraji obrazu růst teploty horniny, stoupala velmi pomalu, zatímco číslice pod ní, udávající, jak plynul čas, rychle se měnily a záhy zaznamenávaly milióny let.
Obraz se změnil v měřítku. Na temném podkladu pluly dvě ohromné světlejší kry, které se do něho hluboko nořily. Jednu tvořila Evropa s Afrikou a Asií, druhou obě americké pevniny. Byly tu ještě dvě menší kry, Grónsko a jihopolární pevnina. Temný podklad byl čedič hlubokých vrstev zemské kůry. Světlejší kry tvořila žula. Teď tu byly dvě křivky teplot, jedna pro žulu a druhá pro čedič. Žulová křivka stoupala mnohem volněji než čedičová, čedič se rychleji ohříval. Jen tam, kde tvořil dno oceánů, stoupala jeho teplota pomaleji, voda jej ochlazovala. I když na něm žulové kry pevnin plavaly, nebyl zpočátku kapalný, jen poddajný a tvárlivý jako vrstva vosku, který ještě neztuhl. Ale když se v něm stále a stále hromadilo radioaktivní teplo, měkl víc a více.
Okamžik, kdy roztál, měl strašlivé následky. V tu chvíli poklesly pevninské kry hlouběji do rozbředlého čediče a ohromná vlna tisíce kilometrů dlouhá zalila jejich pobřeží, postupovala dál a dále do nitra pevnin a zastavila se teprve na úpatí vnitrozemských horských hřbetů. Evropa pod ním zmizela téměř úplně, jen alpský, karpatský, apeninský a skandinávský hřeben čněly z vln. Uralský hřbet ukazoval ještě místo, kde hraničila Evropa s Asií, z rozlehlé asijské pevniny zbyla jen vysoká pásma Himálaje a odbočných horských řetězů. Roztavená čedičová láva prolomila tenkou chladnou slupku čediče, dno oceánů, a rozlila se po ní širokými mocnými proudy.
Hoši pozorovali jako očarováni obraz všesvětové katastrofy.
„To byla potopa!“ řekl tiše Petr za všeobecného ticha, stíraje si pot s čela. Obraz se odvíjel dále. Teplotní křivka čediče začala zvolna klesat Nesmírně pomalu zase tuhl a pevninské kry se z něho stejně pomalu vynořovaly zpět do polohy, kterou měly dříve, než se roztavil. Krátké silné šipky směřující od oceánů k okraji ker, vyznačovaly ohromné síly, které zapůsobily na pobřeží, jakmile roztavené hmoty začaly opět tuhnout. Okraje pevnin se pod jejich náporem bortily a vrásnily ve vysoká pohoří. Celý děj se zvolna ustaloval. Moře ustoupilo z pevniny, opět se objevila suchá země a na Zemi, z které zmizeli všichni lidé, počal se vyvíjet nový život, od nejjednodušších forem počínaje. Teplotní křivky sestoupily do nejhlubších poloh a počaly velmi pomalu zase stoupat.
To byl osud Země, jak jej roku 1923 předpověděl anglický geolog Joly na základě prací Vernadského. Tvrdil, že takové potopy se už v dějinách zeměkoule vyskytly šestkrát, pokaždé však v době, kdy ji člověk ještě neobýval. Příští potopa zničí celé jeho dílo a celý jeho rod. Joly našel málo přívrženců své předpovědi, ačkoli uváděl nesporná fakta, že se severní polokoule trvale otepluje, že toto oteplování začalo už na konci 18. století a že se ve 20. století nápadně urychlilo. Řada pozemských ledovců na Skandinávském poloostrově, v Alpách, na Islandě i na vysokých horách afrických se velmi zmenšila nebo vůbec zmizela. Hranice plovoucího polárního ledu ustoupila na sever a za ní posunuli svá sídliště savci, ptáci i ryby. Sledi opustili severní pobřeží Islandu a grónští Eskymáci začali lovit tresky, které jejich otcové ještě neznali. Ve Finsku a ve Švédsku se počalo dařit žitu, jež dříve nemohlo pro chladné podnebí uzrát do klasů, v nejsevernějších oblastech sibiřských a kanadských začala rozmrzat půda. Stáda pižmového tura na polárních ostrovech, ležících na sever od Kanady, neobyčejně vzrostla, poněvadž nacházela novou potravu na loukách, které pokryly rozmrzlou zemi. Na Islandu se oteplilo podnebí o tolik, že tam za pouhých 15 let přibylo 37 nových druhů zvířat a několik jiných druhů, milujících zimu, opustilo ostrova přesídlilo výše na sever.
To všechno byly varovné známky, ale nikdo jich nedbal. Geologové namítali proti nečetným obráncům teorie Jolyho, že takových chladných a teplých údobí, trvajících desetitisíce a statisíce let, vystřídalo se už na zeměkouli více. Vliv radioaktivního tepla, nahromaděného v hlubinách zemské kůry, však uznat nechtěli, ačkoli nebyli s to podat uspokojivý výklad střídání dob teplých s ledovými. Připustili raději, že se severní točna pohybuje po dlouhé kličce, že asi před dvaceti milióny let ležela v Beringově úžině, která dělí Asii od Severní Ameriky, a putovala pak směrem k východu. Přesunula se přes polární ostrovy, ležící na sever od Kanady, a stále svůj pohyb zrychlovala. Před půl miliónem roků se octla na západním pobřeží Grónska, na 70. rovnoběžce, a brzy potom zabočila k severu. Bylo velmi odvážné připisovat severnímu pólu takové choutky, ale jak jinak mohli tito geologové vysvětlit ložiska kamenného uhlí v Grónsku, na Špicberkách a na sovětských ostrovech země Františka Josefa, to jest až nad 80. rovnoběžkou, jen tisíc kilometrů od současné polohy severního pólu? Když nechtěli uznat vliv místního nahromadění radioaktivního tepla, musili předpokládat, že tyto končiny měly tehdy subtropické podnebí, v němž se dařilo ohromným přesličkám, plavuním a kapradinám, jejichž zuhelnatěním vznikly dnešní zásoby paliva.
Potom se ovšem severní pól musil pohybovat, zemská osa se tedy kývala jako roztočená dětská hračka zvaná vlk, když ji začnou opouštět síly.
Léta míjela, skládala se v desetiletí a století a na ponurou předpověď Jolyho se dávno zapomnělo. Pak přišla první výstraha, výbuch aljašské sopky na ostrově Katmaji. Svým rozsahem daleko předčil proslulý výbuch z roku 1912, kdy se celý ostrov proměnil v „údolí deseti tisíc kouřů“ a sopečný popel, vyvržený vysoko do ovzduší, proměnil jasný den v temnou noc nad oblastí, která měřila mnoho set čtverečních kilometrů. Tentokrát se výbuch katmajské sopky neobešel bez lidských obětí jako před sto padesáti lety. Dlouhý aljašský poloostrov byl už hodně osídlen a na pobřeží zahynulo na sta lidí.
Katmajský výbuch nebyl jediný, zahájil jen dlouhou řadu sopečných výbuchů, které se odehrávaly na obou březích Tichého oceánu od pólu k pólu. K nevídané činnosti došlo nejen ti známých a stále ještě nevyhaslých sopek, jako byla Santa Maria v Guatemale, Chimborazo a Cotopaxi v Ecuadoru, Gelungung na Jávě, Kirišima a Bandajsan v Japonsku, ale i staré sopky, jako japonská Fudžijama, považované dávno za vyhaslé, probudily se a šířily zkázu v širokém okruhu.
Podzemní síly se neomezily jen na chrlení žhnoucí lávy sopečnými komíny. Zemětřesení a otřesy mořského dna doprovázely téměř vždy sopečné výbuchy. Řada otřesů půdy, vzdouvající moře mocnými vlnami, které se přelévaly daleko přes pobřežní čáru, poničila japonské ostrovy takovou měrou, jaká dosud nebyla zaznamenána v jejich dějinách bohatých na zemětřesení. Počet obětí převyšoval milión a na dvacet miliónů lidí musilo znovu vybudovat svá obydlí na troskách zničených měst a vesnic.
Zkáza kráčela po zeměkouli jako předzvěst vše světové katastrofy.
Zasáhla až hluboko k jižnímu pólu. Malý ostrov Rossův vyletěl do povětří i s oběma svými sopkami Erebem a Terorem. S ním se propadla do vln oceánu i dlouhá část severního pobřeží „Malé Ameriky“ s jezírky teplé vody, která objevili letci Byrdovy polární výpravy, když po druhé světové válce pátrali po ložiskách uranové rudy na jihopolární pevnině. Oběti na životech zdaleka nedosahovaly japonských čísel, poněvadž ohromný jihopolární ledovec stále ještě bránil osídlování tohoto šestého dílu světa, ale zato utrpělo lidstvo nenahraditelnou ztrátu. Ledový oceán pohltil jeho nejbohatší ložiska uranových rud. Tato ztráta byla tím citelnější, že se ostatní známá ložiska uranu a thoria blížila vyčerpání.
Věk atomové energie, jejíž používání se tolik rozvinulo v posledních padesáti letech, rychle se chýlil ke konci. Ale zdálo se, že na tom bude málo záležet, neboť konec lidstva je nedaleko. Kdekdo se nyní rozpomínal na prastaré předpovědi ruského a anglického vědce. Poplašné pověsti se začaly šířit nejen mezi odborníky, ale i mezi laiky.
Světová technická rada a Světová vědecká rada zasedaly nyní každý den a snažily se zprávami o svých poradách čelit panice. Stavba zvláštní hlubinné ponorky Pierre Curie a jedenácti jednotek téže série byla urychlena a ve všech světových loděnicích, náležitě zařízených, začaly se horečně budovat podmořské lodi téhož typu.