I když světová panika zdaleka nedosáhla stupně, jaký zachvátil obyvatele Atlantidy v poslední den existence jejich pevniny, byla přece jen tak značná, že tisk, rozhlas a televize musily proti ní bojovat. Sjednocené lidstvo odvyklo za dlouhá léta míru představě velikého nebezpečí. S válkami a zbrojením byl dávno již konec. Ohromné části národních důchodů, které kdysi plynuly na výrobu neužitečných zbraní, byly vynakládány na zvýšení životní úrovně obyvatel celého světa a na zmírnění přirozených strastí lidského života. Blahobyt lidstva rostl, věda úspěšně potírala nemoci a prodlužovala věk člověka. Jediný boj, který lidstvo vedlo, byl boj s přírodními silami.
Jeho cílem bylo úplné podmanění těchto sil a jejich dokonalé využití k prospěchu lidstva. Tento boj nikdy neustal a nikdy také neustane a na jeho frontě bývaly a budou oběti. Toho si byli všichni vědomi a každý rád podstupoval svou část nebezpečí, poněvadž věděl, že tím slouží celku a pomáhá vytvářet podmínky pro zlepšení jeho života.
Nyní však nadešel okamžik, kdy celé lidstvo stanulo tváří v tvář hroznému nebezpečí, vše světové katastrofě. Nebylo tedy divu, že strach se vplížil i do nejstatečnějších srdcí a že bylo mnoho těch, jejichž ruce bezradně klesaly v klín při pomyšlení, že snad již příští minuta přinese zkázu všemu, co člověk za milión let své existence vytvořil.
„Je pravda, a bylo by škodlivé si to zastírat, že my všichni, kteří obýváme tuto planetu, octli jsme se v postavení, jež se velmi podobá tomu, v němž bývaly posádky lodí přepadených mořskou bouří za starých dob, kdy se ještě lodi stávaly obětí oceánu,“ hlásaly všechny sdělovací prostředky. „Ale naše světová loď je pevná a má k zápasu s bouří, která ji ohrožuje, prostředky, jež jsou na výši nebezpečí.“ Přinášely pak obšírný, ale jasný plán, na němž se usnesly Světová vědecká a Světová technická rada. Bylo potřebí s největším urychlením zjednat roztavenému podzemnímu lávovému jezeru jiný odtok než ten, jejž obvykle volí a jenž vede jícny sopek. Bylo jen jediné místo, kde se to mohlo stát — dno oceánů.
Většina odborníků se shodovala v tom, že dno oceánů tvoří poměrně slabá vrstva pevného čediče, snad jen deset kilometrů silná.
Nebude tedy těžké prorazit ji se zdokonalenými vrtacími stroji posledních desíti let. Tím se zjedná průchod tekuté čedičové lávě a zároveň se celé ohromné podzemní lávové jezero ochladí natolik, že čedič pod ním již nebude tát a láva jezera poznenáhlu ztuhne. Bude zabráněno poklesu ohromných pevninských ker do roztavené lávy, k světové potopě nedojde a jako první předzvěst odvráceného nebezpečí ustanou výbuchy sopek a otřesy pevné země a dna oceánů.
Kde budou založeny hlubinné vrty na mořském dně? Na to byla snadná odpověď. Musí se to stát v místech největšího neklidu, kde je mořské dno podle posledních sondáží v trvalém pohybu. Jedním z těchto míst je východní údolí Atlantského oceánu, pásmo široké asi 300 kilometrů, zahrnující v sobě Island, Madeiru, Kanárské ostrovy, Azory a ostrovy Zeleného mysu. Není vyloučeno, že toto ohromné podmořské „údolí neklidu“ zasahuje ještě dále na jih: v roce 1838 tu narazila anglická korveta Eaglena rovníku na 22. stupni západní délky zcela neočekávaně na mělčiny nezaznamenané na mapě a na podmořskou sopku. Teplé páry tu vystupovaly nad hladinu a velitel korvety pospíchal z nebezpečných míst. Brzy potom mělčiny zase zmizely v hlubinách dvou tisíc metrů. Severní část tohoto atlantského údolí se stala v dávné minulosti lidstva místem hrozné katastrofy, která pohřbila ve vlnách veliký ostrov se vším, co na něm žilo. Něco podobného se mohlo brzy zase opakovat, a proto zde bylo potřebí zasáhnout především.
Druhým místem zásahu měly být proslulé hlubiny Tichého oceánu zvané „příkopy“, které nápadně a v nejtěsnější blízkosti sledují pásma nejčinnějších sopek. Většina jich je soustředěna do západní části oceánu a táhnou se podél Aleutských a Kurilských ostrovů, Tchaj-wanu, Filipín, Marian a Jávy. Ve východní části Tichého oceánu navazují na pásmo novozélandských sopek příkopy Kermadekových ostrovů a ostrovů Tonga, táhnou se jako přímé pokračování novozélandských ostrovů v severním směru.
Kurilský příkop byl podrobně proměřován americkou fregatou Tuscarora již v roce 1874. Tehdy ještě neexistovaly ozvěnové přístroje k měření mořských hloubek a fregata s sebou vezla mnoho kilometrů dlouhé ocelové dráty, na jejichž konci byla upevněna železná olovnice. Naměřila v kurilském příkopu nějvětší hloubku 8512 metrů a zjistila, že hlubina je tu hodně rozsáhlá jak do šířky, tak i do délky.
O osmdesát let později, v polovině dvacátého století, podnikla tu sovětská loď Vítěz pod vedením akademika L. A. Senkjeviče několikaletý rozsáhlý výzkum, který se nevztahoval jen na kurilský příkop, ale i na jeho severní pokračování, hlubinu aleutskou, a na jižní hlubinu japonskou. Vítěz byl ke svému úkolu vypraven zcela jinak než americká fregata. Měl několik druhů ozvěnových hloubkoměrů, mezi nimi i ultrazvukový, takže mohl měřit hloubky dna s velikou přesností. Kromě toho však s sebou vezl i patnáctikilometrové ocelové lano, podobně jako Tuscarora, jenže jeho účel byl jiný, neslo na svém konci zvláštní samočinný vrták, který byl s to vehnat do mořského dna ocelovou trubici až třicet metrů dlouhou a brát vzorky materiálu z celé hloubky třiceti metrů.
Vítězovy výsledky přinesly různá překvapení. Především to byla skutečnost, že v místě, kde před osmdesáti lety Tuscarora naměřila jen 8512 metrů, našel Vítěz 10 382 metrů, téměř o dva kilometry více! Na druhé straně zase nejhlubší oblast kurilského příkopu nebyla ani zdaleka tak rozsáhlá, jak udávaly americké výsledky. Ukázalo se, že největší hlubiny, přes 9000 metrů, tvoří jen úzkou soutěsku, která se táhne jako 5 kilometrů široká brázda v délce 500 kilometrů a má zcela rovné dno.
O tomto rozdílu mezi americkými a sovětskými výsledky se v odborných kruzích dlouho diskutovalo. Zpočátku vyslovená domněnka, že měření Tuscarory, provedená drátěným hloubkoměrem, nebyla přesná, byla záhy vyvrácena. Všechny zkušenosti a srovnání starších měření olovnicových a novějších měření ozvěnových totiž ukázaly, že olovnicová měření jsou stejně přesná, ba někdy i přesnější než některá měření ozvěnová. Skutečně také, pokud se používalo k ozvěnovým měřením jen obyčejného zvuku, stávalo se zhusta, že výsledky byly zkresleny, neboť zvuk pronikal vrstvami mořské vody různé hustoty a měnil tak rychlost na své dráze od vysílače k mořskému dnu a zpět k lodnímu přijímači.
Odborníci se naKonec shodli na tom, že obě lodi, jak Tuscarora, tak i Vítěz, měřily dobře. Rozdíl ve výsledcích měření byl způsoben tím, že mořské dno „pracovalo“ po celých těch osmdesát let, která dělila výpravu americkou od sovětské. Pokleslo a zúžilo se a natáhlo se zároveň do délky, takže dosáhlo spojení s aleutským a japonským příkopem. Že tu podmořské síly byly odedávna v intenzivní činnosti, ukázaly i hlubinné vrty Vítězovy. V nejnižších vrstvách třicetimetrové sondy, zapuštěné do mořského dna, byl objeven pel z takových listnatých a jehličnatých stromů, jaké se vyskytují v nynějších lesích mírného podnebního pásma. Střední vrstvy obsahovaly pel trpasličích bříz, vrb a osik, které rostou dodnes v polárních oblastech, kdežto v nejvyšších vrstvách sondy byl opět pel stromů z lesů mírného pásma. Byl to nezvratný doklad, že tato místa Tichého oceánu měla rychle za sebou a v dobách nepříliš vzdálených — i když snad odlehlejších než doba, kdy zmizela v oceánu Atlantida — tři různá podnebí: mírné, ledové a opět mírné.
O všech těch starých výzkumech psal tisk a mluvila televize v oněch pohnutých dobách, kdy zkáza ohrožovala celou zeměkouli.
Zajímaly lidstvo daleko méně než prostředky připravené k odvrácení zkázy. Byly tu a zdálo se, že lze mít důvěru v jejich úspěch. Především kdekoho zajímalo, jak bude dosaženo jedenáctikilometrových hloubek a jakým způsobem tam budou provedeny vrty, sahající do hloubky třiceti kilometrů a snad i větší. Noviny, rozhlas, televize a s nimi i film, který hoši sledovali se zatajeným dechem, vrátily se opět do minulosti.
Jestliže se lidem podařilo poměrně záhy vystoupit v balónu do výšek několika kilometrů, působil jim sestup do vodních hlubin velké potíže. Jejich ústrojí si poměrně snadno zvyklo na nižší tlak vzduchu a pobyt ve výšce tří až čtyř tisíc metrů snášeli zcela dobře, kdežto práce v potápěčských oblecích — skafandrech — jim činila velké potíže, i když šlo jen o hloubky 100 metrů. Déle než čtvrt hodiny tu člověk nevydržel pracovat. Příčinou byl vzduch vdechovaný pod značným tlakem; dusík v něm obsažený se rozpouštěl v krvi, kde působil zhoubně, zejména při pozdějším rychlém vylučování. Proto bylo nutno zvedat potápěče velmi pomalu zpět na palubu lodi, odkud byl kompresorem vháněn vzduch do jeho dýchacího přístroje.
Při rychlém stoupání k hladině totiž tlak na potápěčovo tělo rychle klesal a dusík se z jeho krve rychle vylučoval. Později dostali potápěči celotělový krunýř, který odolával vodnímu tlaku, a nebylo potom potřebí přivádět vzduch pod tlakem, který by se rovnal tlaku vody.
Nahradili také dusík héliem, vzácným plynem, který se neslučuje s žádnou látkou a nepůsobí potíže dýchací. Tak se podařilo sestoupit až do hloubky 200 metrů a pobýt v ní krátkou dobu.
Co bylo těchto 200 metrů proti výšce 22 kilometrů, do které se lidé vznesli v třicátých letech 20. století? Průkopníkem tu byl Švýcar působící v Belgii, fyzik August Piccard. V roce 1931 vystoupil se svým asistentem Pavlem Kipferem ve stratosférickém balónu do výšky téměř 16 kilometrů. Použili ocelové gondoly kulového tvaru, byla vzduchotěsně uzavřena, a tak bylo možno udržovat stejný tlak vzduchu, na jaký je člověk zvyklý v malých výškách. Američan William Beebe použil stejného způsobu, aby dosáhl větších mořských hlubin než dosavadních 200 metrů. Koule, do které vstoupil s Otisem Bartonem, byla rovněž ocelová a měla průměr jen půldruhého metru a stěny necelé 4 centimetry silné. Okénky z křemenného skla, která měla jen 15 centimetrů v průměru, mohl osvětlovat a pozorovat mořské hlubiny.
Tento první podmořský hlubinný přístroj byl nazván batysféra, místem jeho činnosti byl západní Atlantik, blízké okolí Bermudských ostrovů. Byla to křižovatka 32. severní rovnoběžky s 64. stupněm a 30. minutou západní délky od Greenwiche, ležící asi 700 kilometrů na východ od amerických břehů. Zde podnikli oba muži v letech 1930 až 1931 řadu sestupů, při nichž dosáhli největší hloubky 910 metrů. Dýchali kyslík z bomby, kde byl zhuštěn pod tlakem, a vydýchaný kysličník uhličitý byl pohlcován draselným louhem. Na vodní páru, kterou člověk vydechuje v hojném množství, zapomněli při prvním sestupu úplně a byli k smrti vyděšeni, když se na ně začala ve stružkách řítit voda se stěn, na nichž se vodní pára srážela. Domnívali se, že jejich batysféra povolila a že se do ní hrne mořská voda pod tlakem několika desítek atmosfér!
Po dvacet let zůstal rekord Beebeho a Otisův nepřekonán, potom se přihlásil opět profesor Piccard, kterému pomalu šlo na sedmdesátý rok. Beebeho batysféra, připoutaná k lodi a omezená ve svých pohybech ho neuspokojovala. Vymyslil jakýsi podmořský balón, nezávislý na lodi, který pojmenoval batyskaf Byla to veliká nádrž tvaru banánu, zhotovená z poměrně tenkého ocelového plechu, a nesla ve svém spodku ocelovou kulovou gondolu, která měla dva a čtvrt metru v průměru a vážila padesát tun. Nádrž měla stejný úkol jako balón plněný plynem lehčím než vzduch — byla zásobárnou nosné síly podmořské lodi. Za tím účelem byla jen zčásti naplněna vodou a ve zvláštních odděleních bylo 90 krychlových metrů tekutého plynu lehčího než voda. Plyn mohl být vypuštěn a nahrazován vodou, což bylo stejné, jako kdyby se z balónu vypustil vodík a tím se snížila jeho nosnost, batyskaf potom klesal. Tato plynná náplň Piccarda neuspokojovala, a proto ji v druhém modelu batyskafu nahradil benzínem, který je o třetinu lehčí než voda.
Batyskaf měl vlastní pohyb: poháněl ho elektromotor se šrouby, umístěný v horní nádrži. Mohl také zvýšit svou nosnost. a stát se lehčím než voda, jakmile si jeho posádka přála opustit mořské dno a vystoupit vlastní silou na hladinu. Za tím účelem byly na obvodu nosné nádrže umístěny kolem dokola elektromagnety, jejichž přívod elektrického proudu byl ovládán z gondoly. Každý elektromagnet přidržoval kus železa, po přerušení proudu zmizela magnetická síla, železo odpadlo a zátěž batyskafu se snížila o jeho váhu. Poněvadž ve vodě stačí poměrně malý váhový rozdíl k sestupu nebo vzestupu, měl Piccard velkou zásobu vzestupné a sestupné síly, chtěl-li se ponořit, nahradil část benzínu vodou, chtěl-li vystoupit ke hladině, odvrhl část železné zátěže.
K sestupům si zvolil tu část Středozemního moře, která se jmenuje moře Tyrhénské a leží mezi Itálií a ostrovy Sardinií a Korsikou.
Blízko ostrova Capri, v místech, kde mořské dno klesá jen málo pod 1000 metrů, dosáhl se svým synem Jacquesem dne 26. srpna 1953 hloubky 1041 metrů. Potom přesunul svou základnu, loď Fenice, která vezla jeho batyskaf, dále na západ k ostrovům Sardinii a Korsice, do míst, kde se dno Tyrhénského moře prohlubuje téměř do 4000 metrů. Asi sedmdesát kilometrů na severozápad od ostrova Ponza dal dne 30. září 1953 vysadit batyskaf na mořskou hladinu.
Posádka Fenice pečlivě uzavřela příklop v třímetrové věži, kterou se sestupovalo do gondoly. Muži v podmořském stroji jsou odděleni od ostatního světa. Posádka se tísní u zábradlí, všechny zraky jsou upřeny na ocelově šedý hřbet nosné nádrže, příčně pruhovaný temnějšími výztužnými obručemi. Noří se jen málo z vody a jeho hledání by bylo dosti obtížné, kdyby se objevil opět na hladině v místě od lodi hodně vzdáleném. Ale k tomu asi nedojde, jak ukázaly předchozí pokusy, a i kdyby, jakmile je jednou na povrchu moře, může se Piccard ohlásit svou vysílačkou. V mořských hlubinách je ovšem odříznut od světa. Má jen jednu možnost, jak označit místo, kde uvázl, kdyby ztroskotal na mořském dně: v nádrži jsou zvláštní silnostěnná malá oddělení naplněná kyslíkem stlačený.m na padesát atmosfér.
Zásobují kouli batyskafu kyslíkem k dýchání, ale mohou být také postupně vypuštěna a potom veliké bubliny kyslíku vystupující z mořské hladiny označí přesně místo, kde podmořský stroj uvázl.
Na to v tu chvíli nikdo nemyslí. Piccard je znám svým příslovečným štěstím, které měl jak při stratosférických letech, tak i při podmořských sestupech. Dostal i žertovnou přezdívku, říkají mu „profesor nahoru a dolů“, ale obdivují se přitom energii a životnosti štíhlého sedmdesátníka s vysokým klenutým čelem a s dětským pohledem světle modrých očí.
Šedý hřbet plovoucí nádrže mizí pod vodou a posádka Fenice se rozchází po své práci; jen novináři a filmaři s napětím čekají, až se opět objeví nad hladinou. Jejich trpělivost je podrobena další zkoušce, plné dvě hodiny to trvá, než se batyskaf opět vynoří. Není to daleko od lodi a četné triedry upřené na hladinu jej záhy objevují. Motorová šalupa se bystře rozjíždí a brzy nato bere batyskaf do vleku. O chvíli později je upoután na lana silného jeřábu, který jej zvedne na palubu. Hned nato je příklop vstupní věže odšroubován a oba Piccardové, otec i syn, protahují se mrštně úzkým otvorem na palubu, kde je vítá bouřlivý jásot posádky Fenice.
Piccard starší vítězně ukazuje zubatou nepravidelnou křivku, záznam hloubkoměru: nejvyšší tlak, který vyznačila, činil téměř 320 atmosfér; podle přesného výpočtu dosáhl batyskaf hloubky 3150 metrů. Zda něco viděli? „Jistěže, nádherné světélkující ryby,“ odpovídá profesor Piccard. Ale mořské dno si mnoho prohlížet nemohli. Hluboká, neproniknutelná tma vládne v těchto hloubkách. Měli světlomety s výkonem mnoha set tisíc svíček, ale ani ty nestačily osvětlit okolí koule na vzdálenost větší než několik metrů. Zástupci amerického filmu jsou zklamáni. Čekali senzační snímky z mořských hlubin. Piccard s úsměvem krčí rameny. Je mu líto, ale jeho sestup sledoval vědecké účely a v tom směru je s ním plně spokojen, ujišťuje posluchače.
Hloubka, které dosáhli Piccardové ve Středozemním moři, je záhy překonána. Dva mladí Francouzi, korvetní kapitán Nicolas Houot a lodní inženýr Henri Willm, získali od Piccarda poměrně levně první model jeho batyskafu. Provedli na něm některá zlepšení a vybavili jej řadou nových měřicích přístrojů. Potom se s ním vydali k západoafrickým břehům a za svou základnu zvolili senegalský přístav Dakar. Místo, kde konali své pokusy, leželo ve východním Atlantiku, mezi africkou pevninou a ostrovy Kapverdskými — ostrovy Zeleného mysu.
V srpnu roku 1953 provedli Houot a Willm svůj první větší pokus a dosáhli hloubky 2100 metrů, dvakrát větší než Piccard v témže měsíci u ostrova Capri. V pondělí 15. února 1954 sestoupili pod hladinu 120 námořních mil na západ od Dakaru. Jejich batyskaf zůstal pod vodou celkem 5 hodin a 11 minut. Sestupovali zvolna, tři a půl hodiny trvalo, než dosáhli mořského dna v hloubce 4050 metrů. Potom se jejich stroj, poháněný elektromotory a šrouby, pomalu pohyboval těsně nad nepravidelným mořským dnem, které bylo místy pokryto hlubokým bahnem. Bylo tu zapotřebí velké opatrnosti, v cestu se jim postavily nečekané překážky. Jednou z nich byl i šedý trup francouzského torpédoborce, rozežraný mořskou vodou a celý již pokrytý nánosem bahna a skořápek z odumřelých mořských živočichů. Patřil za druhé světové války k eskadře zrádného admirála Darlana a anglické křižníky jej rozstřílely, když odmítl připojit se k nim v boji proti nacistům.
Necelou hodinu pobyli oba odvážní námořní důstojníci na mořském dně. Užasli nad třímetrovými rybami, které se občas objevily v záři jejich mohutných reflektorů. Jak mohou snášet tlak přes 400 atmosfér, který působí na každý čtvereční centimetr jejich těla váhou více než 400 kilogramů? Podivné mořské obludy s fosforeskujícími údy a tykadly míjely podmořský stroj a obrovští polypové vztahovali po něm svá průhledná tykadla. Celý neznámý svět podmořských divů odhaloval svá tajemství před zraky užaslých mladých mužů.
Byli by rádi setrvali ještě déle, ale zásoba elektřiny pro jejich světlomety se chýlila ke konci. Nezbylo než zahájit vzestup. Byl rychlý a netrval déle než hodinu. Vítán bouřlivým voláním» Vivent les navigateurs!«vynořil se podmořský člun odvážných Francouzů u doprovodné lodi, nedaleko místa, kde zmizel pod vodou.