Hlubinná ponorka Pierre Curie opustila bergenský přístav v Norsku právě toho dne, kdy rozhlas přinesl zprávy, že předzvěsti katastrofy zesílily. Atlantský oceán se pomalu měnil v jediné souvislé pásmo sopečných jícnů, z nichž některé teprve ohlašovaly nastávající zhoubnou činnost oblaky dusivých dýmů, stoupajících z jejich komínů, jiné však již začaly chrlit rozžhavené balvany i tekutou lávu. Činné sopky zesílily Výbuchy, sopky po staletí vyhaslé ožily. Toto pásmo nadcházející zkázy se táhlo od ledových vod jižní točny až do Severního moře, od ostrova Goughova přes Tristan da Cunhu, Svatou Helenu, ostrov Nanebevstoupení, ostrovy Zeleného mysu, Kanárské, Madeirské a Azorské až na Island s jeho četnými gejzíry a sopkami. Končilo na severopolárním ostrůvku Jana Mayena, odkud proudy horké vody, chrlené z přečetných bahenních jícnů, zaplašily poslední zbytky tuleňů.
Ponorka Pierre Curie byla původně určena pro tichomořské příkopy, kde se očekávalo nejbližší nebezpečí, ale po těchto zprávách byla odeslána do Atlantiku. Pro Tichý oceán byly chystány další tři ponorky, které právě dokončovaly svůj výstroj v pobaltských docích, D. L. Mendělejev, Nikola Tesla a Emest Rutherford. S ponorkou Pierre Curie nebyly ani provedeny všechny zamýšlené zkoušky, zejména hlubinné, s takovým spěchem byla zahajována ochranná opatření. I když si odborníci mnoho neslibovali od jediného hlubinného vrtu, který roztavenému čediči uvolní cestu na dno oceánu, uznávali, že předčasné odeslání ponorky velmi přispěje k uklidnění veřejnosti. Skutečně také stálá myšlenka, že lidstvo žije nad ohnivou propastí, do které se může každou chvíli propadnout většina obydlené pevniny, a že potopa zahladí vše, co na této pevnině existuje, počala nahlodávat klid i těch nejstatečnějších.
Zpráva, že hlubinná ponorka Pierre Curie opustila bergenský přístav a že pluje rychlostí šedesáti mil do Atlantského oceánu na místo, které odborníci označili za nejohroženější, vzbudila všeobecný pocit úlevy. Tato loď byla vyzbrojena nejmodernějšími prostředky 21. století, aby mohla zdárně plnit svůj těžký úkol. Měla výtlak 5000 tun a byla poháněna atomovým reaktorem, který měl výkon 50 000 koní. Její dvojité stěny, vyztužené příčnými nosníky, byly zhotoveny z rezistitu, nové plastické hmoty, o níž laboratorní zkoušky dokázaly, že v této konstrukci snese bez nejmenších následků tlak tří tisíc atmosfér na jeden čtvereční centimetr, což znamená, že by ponorka mohla bez úhony sestoupit i do třicetikilometrových hloubek, kdyby vůbec takové hloubky na zeměkouli existovaly.
Ponorka byla opatřena hlubinným vrtákem zhotoveným z nového druhu oceli, který svou tvrdostí daleko předčil všechny dosavadní ocelové slitiny. Zkoušky podniknuté na velmi tvrdé skandinávské prahorní rule ukázaly, že ani v tříkilometrové hloubce nebylo vůbec ostří vrtáku otupeno. S velkou pravděpodobností bylo možno očekávat, že vrták zmůže i dvacetikilometrové hloubky, pro případ, že by selhal, vezla s sebou ponorka dva náhradní kusy. Veliká péče byla věnována hnacímu ústrojí vrtáku. Jeho nejchoulostivější částí bylo velmi pružné ocelové lano. Mělo 10 centimetrů v průměru a délku takovou, jaká byla hloubka vrtu. Lano zprostředkovalo přenos síly na vrták a vykonávalo trvale s ním spirální pohyb kolem svislé osy.
Lodní komory byly z největší části zaplněny zásobou těchto ocelových lan v úhrnné délce padesáti tisíc metrů.
Proti válečným ponorkám starých dob měla tedy ponorka Pierre Curie neobvyklé vybavení. Lišila se od nich dvěma vodorovnými šrouby, které čněly nad palubu jako u vrtulníku. Pomocí těchto šroubů se mohla ponorka zastavit v libovolné podmořské poloze a nebylo potřebí namáhat výškové zařízení. Ačkoli pumpy měly vysoký výkon a byly s to vyprázdnit vodu ze zatěžovacích komor i ve značné hloubce, kde musily čelit vysokému tlaku okolní vody, nebyla ponorka Pierre Curie na ně odkázána. Mohla se snadno vznést z největších hloubek až k hladině, když odvrhla malou část vnější železné přítěže, rozmístěné podle kýlu a ovládané z velitelské kajuty elektromagneticky.
Posádka lodi Pierre Curie byla mezinárodní, jak bylo zvykem u podniků vysoce důležitých. Velitelem výpravy byl jeden z největších světových odborníků v ražení tunelů a hloubkových vrtů, ruský inženýr Petr Michajlovič Stroganov. Kapitánem ponorky byl Fin, mužstvo pocházelo z pobaltských zemí. Ve vědeckém štábu výpravy byli zastoupeni Francouzi, Angličané, Němci, Švédové a jeden Čech, atomový fyzik Vít Borský, předek Petrův. Nejen děj sám, ale i tato skutečnost byla příčinou, že hoch sledoval nyní film s největší účastí.
V rodinné tradici bylo jméno tohoto předka nejslavnějším jménem.
Všechny památky na něho byly chovány v největší úctě a s obrazem jeho mladé tváře se Petr setkával denně, jakmile otevřel oči — visel přímo proti jeho lůžku.
V průlivu La Manche řádila krutá bouře, ale kapitán lodi Pierre Curie jí raději čelil na hladině, i přes nepohodlí posádky. Tak mohl udržet plnou rychlost lodi, kdežto mělkost průlivu by jej byla nutila k velmi opatrnému postupu, kdyby se byl chtěl ponořit a plout v klidných vodách. Díky této rychlosti, kterou udržovala dnem i nocí, dorazila ponorka na stanovené místo v Atlantském oceáně za 40 hodin po svém vyplutí z Bergenu. Místo leželo na 47. severní rovnoběžce a na 28. západním poledníku, asi 500 mil na sever od Azorských ostrovů. Je to přesně místo, kde před sto padesáti lety loď Isle de France přetrhla svůj podmořský telegrafní kabel. Je to místo, které odborníci označili za střed podzemního neklidu a za nejvhodnější bod zásahu. Kapitán Karin se ujistil rádiovými signály z navigačních družic Země, že je na správném místě, a dal neprodleně rozkaz k opuštění paluby a k potápěnÍ. Byl vlahý zářijový podvečer a ohromná červená sluneční koule se právě začala hroužit do mírně zvlněných nekonečných vod oceánu. Dva muži, kteří dleli s námořníkem na hlídce na nízké palubě, naposled se rozhlédli po šedé vodní pláni. Zapadající slunce na ni vrhalo dlouhý rudý vějíř, který se prohýbal a vlnil s pohybem vodní hladiny.
Signální zvonky se rozezvučely nepřetržitým ostrým tónem. Námořní poručík Švéd Nilsen přistoupil k muži, jenž stál opřen o zábradlí paluby a upíral zrak přímo ke slunci, které již začalo mizet v oceánu.
„Nu tak, Víte, je čas!“ pravil vlídně, poklepávaje mu na rameno.
Vít Borský se vytrhl z hlubokého zadumánÍ. „Svět je krásný a život také!“ pravil zasněně.
„Jistěže je, a proto by nebylo účelné zavřít si vchod do lodi a nechat se spláchnout vlnami z tohoto světa, až se začne Pierre Curie ponořovat!“ pravil se smíchem mladý Švéd. Vzal kamaráda pod ramenem a odváděl ho k poklopu, kde už stál hlídkový námořník, stíhající je neklidným pohledem. Byl nejvyšší čas k sestupu a příklop se uzavřel nad jejich hlavami, ještě když dleli na schodech. Do večeře chyběla ještě plná hodina a poručík byl přesvědčen, že za tu dobu provede kapitán celý sestup. Podle map tu mělo být mořské dno v hloubce necelých čtyř tisíc metrů a k zdolání této vzdálenosti musila hodina bohatě postačit.
Oba mladí muži se odebrali do Vítovy laboratoře. Byla přeplněna různými přístroji, většinou elektrometry a počítači paprsků, ale těm nyní nevěnovali pozornost; zajímalo je okolí lodi Pierre Curie při sestupu na mořské dno. Ponorka neměla vlastně oken v pravém slova smyslu. Plastická hmota, rezistit, z níž byla zbudována, byla dokonale čirá s mírným nazelenalým zbarvením. Nebylo proto potřebí oken; zato ta místa, kde přímý přístup denního světla nebyl vítán, měla šedomodrý nátěr, který činil lodní stěny neprůhlednými. Ve Vítově laboratoři byla ponechána celá vnější stěna v původním stavu a podle potřeby se zastírala černou záclonou, když bylo nežádoucí, aby slunce svítilo přímo na přístroje.
Vít a jeho přítel, jenž měl právě volno, přitáhli si nízké pohodlné židle ke stěně a zahleděli se do temných mořských stínů. „Připadám si jako francouzský učenec Pierre Aronnax v ponorce kapitána Nema,“ pravil s úsměvem Vít, jenž se zatím již zhostil své zádumčivosti.
„Skutečně, máš pravdu,“ při svědčil živě poručík. „Loď Pierre Curie se mnohem více podobá vysněné Vernově ponorce, Nautilu kapitána Nema, než ponorkám, jaké existovaly před zavedením atomového pohonu. Když jsem studoval námořní akademii, učili jsme se o starých konstrukcích podmořských lodí a museli jsme také absolvovat jízdu v modelu, který byl postaven přesně podle vzoru ponorek z druhé světové války. Nepřál bych ti, víte, tu zkušenost. Měli jsme všichni strašnou mořskou nemoc, od kapitána až po nejmladšího plavčíka. Lodní prostory byly těsné, přeplněné stroji s bojovými potřebami, a všude to nesnesitelně páchlo výpary z akumulátorových baterií a z naftových motorů. Vzduch byl těžký, vyměňoval se jen při vynoření, žádný čerstvý kyslík z bomb, jako máme tady, a žádné chemické čistění vzduchu. A ke všemu ještě to nepohodlí malých prostor, největší ponorky nedosahovaly tehdy výtlaku patnácti set tun, vyjma jediný ponorkový křižník, který postavili Francouzi v třicátých letech minulého století.“ Vít se podíval na hloubkoměr, visící nad příčnou stěnou kajuty.
Ukazoval 200 metrů, ačkoli sestup trval teprve pět minut. Loď Pierre Curie se tedy ponořovala velmi rychle. Natáhl ruku k vypínači a zhasil světlo, které bylo samočinně zapojeno v okamžiku, kdy se uzavřel palubní příklop. V místnosti zavládla hluboká tma, jen občas zasvitlo za oknem fosforeskující tělo ryby plující kolem.
„Černá noc,“ prohodil poručík. „Být to v poledne a za slunného dne, měli bychom přísvit až do čtyř set padesáti metrů. Jsem zvědav, jestli dá kapitán zapojit vnější osvětlení. Možná že se nechá přemluvit zoologem, abychom pluli ve tmě. Nikitin byl celý žhavý na hlubinné ryby s barevnými světly!“ Zdálo se, že kapitán vyhověl přání zoologa Nikitina, ježto sestup pokračoval v hluboké tmě, ačkoli ručička hloubkoměru již překročila číslici 800 metrů. Ani nejmenší zásvit se už neobjevil za oknem; ryby, jichž bylo dosti ještě v hloubce tří set metrů, zmizely úplně. Náhle oba muži vzkřikli úžasem. Podle okna se mihla narůžovělá zářící plocha a kus dále za ní dva krásné svítící body, modrý a červený.
„Viděl jsi, Olafe?“ tázal se vzrušeně Vít.
„Viděl,“ přisvědčil klidně Švéd. „Ryba s růžově světélkujícími žábrami a táhla za sebou jako na laně dva majáky, červený a modrý.
Uvidíme takových asi ještě víc.“ Měl pravdu. Loď Pierre Curie nyní zvolnila sestup, zřejmě na zoologovo přání. Než poklesli pod 1200 metrů, spatřili oba přátelé ještě rybu s pěti svítícími čárami na hrudi, řadu ráčků světélkujících v různých barvách a jako poslední ukázku tohoto podivného světa hlubin rybu téměř třímetrovou, s ostrými hranami trupu, s hlavou, která sahala do poloviny celého těla a byla vyzbrojena ostrými řídkými dlouhými zuby. Ryba nesla na předlouhém tykadle, jež vybíhalo z její hlavy, rudě zářící světélko.
Bylo dobře vidět, jak tento drobný maják přitahuje malé ráčky, na okamžik se zahemžili kolem něho, ale hned nato zmizeli mezi ostrými zuby podivného dravce.
„Vida, tahle ryba má docela lidský důmysl,“ prohodil poručík.
„Právě tak jsme chodívali doma ve Švédsku s lucernou v noci na pstruhy do našich horských říček. Světlo je podivuhodně přitahovalo a za chvíli jsme měli plný džber.“
„Jak nesportovní, takhle chytat pstruhy!“ horšil se Vít.
„Ale praktické,“ smál se Olaf. „Jak dlouho bys je chytal na mušku?“ Hloubkoměr ukazoval 1500 metrů, když okolí ponorky zalila stejnoměrná bílá záře. Vypadalo to, jako by celé moře světélkovalo, a skutečně tomu tak bylo.
„Vida, kapitán dal uvést do chodu mezonové osvětlení,“ prohodil Olaf. „Čeká nerovné dno. To je rozdíl proti světlometům potápěčů z minulého století, nemyslíš? Ti chudáci viděli sotva na několik metrů, kdežto náš rozhled je téměř neomezený.“ „Poněvadž světélkuje voda sama účinkem mezonů,“ řekl Vít. „Je to Čerenkovovo záření, které tehdy už znali, ale nemohli ho využít k osvětlování mořských hlubin, protože měli jen velmi slabé zdroje mezonů a nedovedli mezony usměrnit. Náš atomový urychlovač nám jich vyrábí dostatek. Podívej se, co je to tamhle za podivný útvar, Olafe!“ Ukázal rukou k temnému, ostře ohraničenému stínu, který náhle vyvstal přímo před nimi, po pravém boku ponorky, ve vzdálenosti necelých sto metrů.
„Skála, ale podivná skála: má nahoře plošinu docela rovnou a na ní leží nějaké dlouhé balvany,“ řekl Olaf. Skála zřejmě zajímala velitele ponorky, neboť zarazil sestup a dal uvést do chodu nosné šrouby a hnací šroub. Loď Pierre Curie se pomalu blížila k temnému útvaru. O chvíli později se zastavila přímo proti plošině ve vzdálenosti sotva desíti metrů. Užaslým mladým mužům se naskytl pohled na změť trosek dlouhých bělavých sloupů a zurážených hlavic, tesaných do pravidelných útvarů. Mírné chvění ponorky ohlásilo, že kapitán dal opět uvést do chodu hnací šroub, aby ji udržel na jednom místě.
„Vypadá to jako trosky nějakého řeckého chrámu,“ poznamenal udiveně Olaf. „Jistě archeolog Winter přemluvil kapitána, abychom se tu zastavili.“
„Jsou to trosky chrámu,“ pravil tiše Vít a rozčileně povstal. „Jsme v místech Platónovy legendární Atlantidy. Jen se divím, že to všechno není pohřbeno pod nánosem hlubinného bahna!“
„Kde by se tu vzalo při tak silném proudění vody?“ namítl Olaf.
„Podívej se na rychloměr! Šroub nás žene rychlostí desíti uzlů, a přesto stojíme na místě! Tak prudké je tu proudění!“ Vít neodpověděl. Pohlížel upřeně k troskám zřícených sloupů a ve své vzrušené obrazotvornosti se domníval, že pod nimi vidí kostry těl rozdrcených v oné noci hrůzy, kdy zemětřesení v jediné chvíli zničilo celou rozsáhlou pevninu se vším, co na ní žilo. Ponorka se začala pomalu pohybovat a obeplula v několika minutách celé rozvaliny. Zaujímaly plošinu horského vrcholku a zdálo se, že se v temných stínech hory ještě rýsuje pravidelná klikatá cesta, která vedla po jejím úbočí ke zříceninám chrámu.
Ponorka Pierre Curie prodlela ještě několik minut u pradávných trosek a potom se od nich začala rychle vzdalovat. Skála brzy zmizela zrakům obou přátel a ručička hloubkoměru se dala zase do pohybu.
Od chvíle, kdy se loď začala ponořovat, uplynula právě hodina, když její sestupný pohyb ustal. V tu dobu se vznášela nad zcela rovným dnem, které kryl nevysoký nános hlubinného bahna. Ponorka si nesedla na dno; kapitán dal spustit dvě silné kotvy, jednu na přídi a druhou na zádi, a zakotvil ve výšce asi deseti metrů nade dnem. Až dosud pracovaly nosné šrouby, udržující ponorku v stále stejné hloubce. Nyní dal kapitán vypumpovat ze zatěžovacích nádrží několik set litrů vody a potom nosné šrouby zastavil. Ponorka byla teď lehčí než voda. Vznášela se nad mořským dnem a napínala kotevní řetězy.
Všechny tyto práce byly provedeny ještě před večeří, kterou odložili na mimořádně pozdní hodinu. Hned potom nastoupilo mužstvo s hlubinným strojem pod vedením Stroganovovým. Šlo nejprve o to, spustit ze spodku ponorky ocelový válec, v němž se bude pohybovat vrták. To bylo provedeno bez nesnázÍ. Ostrý okraj válce s pěticentimetrovými stěnami se zaryl do nízkého bahna. Nyní bylo potřebí vypudit z něho vodu a pevně jej při tmelit ke skalnímu dnu.
Tentokrát nemohli použít pump, poněvadž válec dole, v místě, kde přiléhal k mořskému dnu, nebyl utěsněn. Místo nich nastoupil vzduch, napěchovaný do nádrží z rezistitu pod tlakem tisíce atmosfér. V několika vteřinách vytlačil dva tisíce litrů vody, které vyplňovaly ocelový válec. Vysokotlaké injektory začaly potom hnát do spár mezi dolním krajem válce a skálou mořského dna roztavený rezistit.
Měl teplotu dvou set stupňů, když opouštěl stříkačky, ale rychle tuhl ve styku s ocelovými stěnami, které okolní voda ochladila na několik stupňů nad nulou. Nato byl přívod stlačeného vzduchu do válce zastaven a Stroganov dal uvést do chodu kompresory, které začaly čerpat vzduch zpět do rezistitových nádrží. Zastavil kompresory, když tlak vzduchu ve válci klesl na jednu atmosféru a vyrovnal se s tlakem vzduchu uvnitř ponorky. Byli v hloubce 3500 metrů a ručička vodního manometru udávala tlak 360 atmosfér. Za celou hodinu, kterou věnovali pozorování vzdušného manometru, nepohnula se jeho ručička ani o zlomek atmosféry. To byl důkaz, že ocelový válec je rezistitem řádně utěsněn a že je s to čelit tlaku mořské vody. Přímé pozorování dna válce ukázalo, že se v něm za celou tu dobu neobjevila ani kapka.
Tím byla první část prací skončena a kapitán o ní podal ihned zprávu Ústřednímu vedení hlubinných výprav, které zasedalo nepřetržitě. Spojení se světem navázali ihned, jakmile zakotvili ponorku nad mořským dnem. Dělo se pomocí radiotelegrafické bóje, která se vznášela na vodní hladině a byla spojena s ponorkou měděným, velmi pevným a velmi dobře izolovaným lankem. Nořila se jen málo z vln, aby nebyla vydána jejich náporu, ale lodi se jí mohly přesto dobře vyhnout. Nesla tenký vysoký stožár s pestrou vlajkou z plastické hmoty, které nemohl ublížit ani vítr, ani mořská voda, a varovala lodi nepřetržitými ostrými, daleko slyšitelnými signály.
Po několikahodinovém odpočinku zahájila posádka lodi Pierre eurie vrtání mořského dna. Ostrý hrot vrtáku, otáčejícího se rychlými obrátkami, zaútočil na tvrdý čedič, trpělivě jej rozmělňoval a spirálními kanálky, které jím probíhaly směrem vzhůru, vytlačoval kamennou drť do ocelového válce a potom, když už se zaryl hlouběji, do vyvrtané šachty. Odtud ji sál bagr dlouhými ohebnými hadicemi, které sledovaly pohyb vrtáku, do prašné komory ponorky a odtamtud ji kompresory hnaly do moře. Ve vodě oceánu se prašné částice rozptýlily, určitou dobu se v ní vznášely a potom účinkem tíže klesaly zpět na mořské dno. Kolem lodi Pierre Curie se z nich začal vršit kruhový val. Měl asi dvě stě metrů v průměru a připomínal měsíční krátery. Než prach opustil lodní komoru, bral z něho Vít vzorky a měřil pak ve své laboratoři jejich radioaktivitu. Až do vrtné hloubky 10 kilometrů byla stále stejná, potom jí teprve začalo pomalu ubývat.
Desátého kilometru dosáhli po týdenní práci a celkem bez zvláštních nehod. Jednou bylo třeba vyměnit otupený vrták a několikrát se stalo, že ocelové lano, rychle se točící kolem vlastní osy a už velmi dlouhé, utvořilo smyčku, kterou bylo potřebí vyrovnat. Pokaždé musili lano velmi opatrně navíjet zpátky, až dospěli k vadnému místu.
Skutečné potíže nastaly teprve po desátém kilomeru, a byly hlavně v tom, že se vrtná šachta začala uchylovat od kolmice k mořskému dnu. Tento jev se v minulém století vyskytoval často, ba stávalo se dokonce, že se při hlubokých naftových vrtech sondy ohnuly do oblouku a vrták vyšel ven několik kilometrů od místa, kde vnikl do země. Později bylo vynalezeno zařízení, které umožňovalo určit odchylku od kolmice už během vrtání pomocí ultrazvukového přístroje vloženého do vrtáku, ale zajistit správný směr vrtu se nepodařilo. V takových případech nezbývalo nic jiného než vrátit se s vrtákem zpět a snažit se jej zasadit správně. To byla práce velmi svízelná, vyžadující mnoho času.
Přes tyto různé potíže pokračovalo dílo lodi Pierre Curie celkem podle plánu. Koncem čtvrtého týdne se blížil vrták dvacátému kilometru; nyní už nebylo potřebí vyrovnávat odchylku od svislého směru, byla naopak vítána.
Poslední etapu práce musila vykonat silná nálož atomové výbušniny; výbuch měl působit směrem šikmo vzhůru, rozšířit vrtnou šachtu a prolomit mořské dno po obou stranách. Nyní postupovali s vrtem už velmi opatrně a po každých sto metrech zjišťovali, jak silná vrstva pevného mořského dna je ještě dělí od podzemního jezera roztaveného čediče.
Na měření teploty se tu nemohli spolehnout; jednak proto, že vrták sám se při práci silně zahříval na mnoho set stupňů, ale hlavně z toho důvodu, že pevný čedič je špatným vodičem tepla. Nemohli očekávat, že by jim zvýšená teplota skály prozradila, jak daleko jsou od roztavených vrstev. Nezbylo nic jiného než používat ozvěny ultrazvuku, která slábla, jakmile zvuk pronikal do roztavené skály, jež má nižší hustotu než pevný kámen. Odborníci trávili čas v ustavičných poradách a výpočtech. Jejich práce nebyla jediným činitelem, který tu zasahoval do přírodních pochodů; měli mocného partnera — a tím byl Měsíc.
Tak jako zemská družice svou přitažlivostí vzdouvá oceán do přílivu a odlivu, tak působí i přílivové a odlivové vlny v podzemním ohromném lávovém moři. Stejně jako na moři i zde rostl vliv Měsíce, když se blížil novu nebo úplňku. Všichni si byli vědomi bezprostředního nebezpečí. Výpočtem nešlo vše podchytit, chyběly zkušenosti, jejich dílo bylo dílem průkopníků.
Stalo se to v třicátý první den práce, v okamžiku, kdy Měsíc dospěl do úplňku. Vrtali poslední kilometr, po něm chtěli už spustit na dno šachty dlouhý ocelový válec s časovanou atomovou výbušninou.
V okamžiku, kdy Měsíc procházel nejvyšším bodem svého oblouku; který opisoval nad oceánem, zaútočila slapová vlna tekuté lávy s největší silou na porušené mořské dno. Tenká vrstva čediče praskla jako mýdlová bublina, láva, puzená vysokým tlakem, vystoupila ohromnou rychlostí šachtou, vymrštila těžký vrták i lano, dlouhé dvacet kilometrů, proti ponorce, roztříštila ji na kusy, vyrazila sloupem vysokým mnoho desítek metrů z ústí šachty a začala se mohutnými proudy rozlévat po dně oceánu. Voda syčela a měnila se v páru, která stoupala až k hladině, prorazila ji a zahalila moře hustou neproniknutelnou clonou v rozsahu mnoha kilometrů. V tu chvíli, jako by někdo byl otevřel pojistný ventil, poklesla činnost všech atlantských sopek v celém severojižním pásmu od ostrova Jana Mayena až k ostrovu Goughovu.
O katastrofě, ke které došlo na dně oceánu, dověděl se svět okamžitě Pierre Curie byl totiž ve stálém styku s vědeckou základnou a všechna pozorování, všechny výpočty byly z něho plynule přenášeny rádiem na základnu. Rádio umlklo uprostřed věty a už se neozvalo. Kromě toho byl tu přímý svědek katastrofy, nákladní loď Vineyard, plující s nákladem chilského ledku z Jižní Ameriky do Anglie.
V okamžiku, kdy došlo k výbuchu, míjela rádiovou bóji ve vzdálenosti sotva půl míle a hlídka pozorovala triedrem její signální praporec.
V příští vteřině však už nespatřila nic, neboť husté oblaky páry, které vyrazily z hladiny, zahalily celý obzor.
Loď sama pocítila podmořský výbuch a zakolísala od přídě až k zádi pod náporem silných vln rozbouřeného moře. Hlídkový důstojník dal ihned do strojovny povel k zastavení lodi. Všichni si okamžitě uvědomili, co se asi přihodilo hluboko pod nimi, na dně oceánu, vždyť celý svět sledoval s napětím odvážné dílo lodi Pierre Curie, první krok k záchraně lidstva. Trvalo přes hodinu, než se obzor vyjasnil natolik, že bylo možno zahájit pátrání.
Signální bóje zmizela, ale nikdo také neočekával, že ji znovu spatří. Podivné však bylo, že nenašli žádnou trosku, ačkoli pátrali v širokém okruhu. Marně křižovali celé dvě hodiny nad místem katastrofy; na utišeném moři, zrýhovaném jen nízkými dlouhými vlnami, neplula ani tříska. „To by v tom byl čert, abychom něco nenašli!“ prohlásil kapitán, umíněný starý Skot od ústí řeky Tweedu, John Macfarlane. Pojal nezvratný úmysl, že se odtud nehne, dokud něco nevyloví. Jen této jeho umíněnosti děkoval Olaf Nielsep za záchranu života, neboť letadla, která se objevila v celé eskadře za tři hodiny po katastrofě, nebyla s to objevit při svém rychlém pohybu trosky, v nichž byl uzavřen a které se barvou téměř nelišily od šedé plochy oceánu.
Právě před výbuchem dostal Nielsen rozkaz zkontrolovat práci lodní hlídky, která měla za úkol vyčistit a náležitě promazat všechna ložiska hřídele, přenášejícího pohyb elektromotoru na hnací šroub.
Procházel prázdnou komorou a podle návyku pečlivě uzavřel za sebou dvojité dveře, když do ní vstoupil. Tato přesná dbalost předpisů mu zachránila život. Ačkoli ubohá ponorka byla rozlámána mocným výbuchem na řadu kusů a na nespočetné drobnější trosky, komora, v které dlel mladý poručík, podivnou hříčkou náhody se uchovala v celku a oboje její dvojité dveře odolaly tlaku vody. A tak byl Olaf Nielsen jediným mužem, jenž přežil zkázu ponorky Pierre Curie. Při prudkém vzestupném pohybu lehké trosky k hladině narazil hlavou na nízký strop a pozbyl vědomí. Když potom opět procitl, trvalo mu hodně dlouho, než si uvědomil, co se přihodilo.
Kolem něho byla úplná tma a on sám ležel nepohodlně na boku v místě, kde se sbíhala podlaha komory s její boční stěnou. Pokusil se vstát, ale neudržel se na nohou při ustavičném houpavém pohybu trosky, kterou moře, rozvlněné ještě výbuchem, pohazovalo ze strany na stranu jako korkovou zátkou. Olafa bolela nesnesitelně hlava a tma kolem něho ho velmi skličovala. Nevěděl nic o osudu svých druhů, ale v tu chvíli na ně ani nemyslil. Tápal rukama kolem sebe a snažil se zjistit, zda do jeho úkrytu nevniká moře. Stěny byly úplně suché a to ho poněkud uklidnilo.
Hledal po kapsách a našel zavírací nůž. Seškrabal barvu ze stěny, která probíhala šikmo nad ním, a brzy do jeho trosky svitl malým okénkem den. Viděl, že komora leží téměř úplně na boku a že se obojí její dveře, umístěné proti sobě, noří nejméně z poloviny do vody. Nemělo smyslu pokoušet se je otevřít, aby se obnovil vzduch v komoře, moře by se vhrnulo dovnitř a jeho komora by klesala na dno oceánu, neboť rezistit bylo něco těžší než voda. Musí vystačit se vzduchem, který má. Rychle odhadoval, kolik ho asi je, a výpočet ho dosti uspokojil. Komora měla obsah asi dvaceti krychlových metrů a to musilo stačit nejméně na stejný počet hodin.
Ke katastrofě došlo časně zrána, a třebaže říjnový den nebyl příliš dlouhý, měla pomocná letadla, startující ze západní Francie, dosti času dospět na místo katastrofy dávno před západem slunce. Olaf se pokoušel vstát a rozhlédnout se okénkem, které si vyškrábal nad hlavou. Po jistém úsilí se mu to podařilo a udržel se i chvíli na nohou na šikmých stěnách, ale nic neviděl. Ačkoli se již vodní páry vzniklé výbuchem rozptýlily, zastíraly i nízké vlny rozhled z trosky, čnějící jen nepatrně nad hladinou.
Potom míjely dlouhé hodiny a pocit žízně se stával čím dál tím nesnesitelnější, avšak pomoc nepřicházela. Rezistit byl dokonalým izolátorem nejen tepla, ale i zvuku, a tak Olaf neslyšel hluk leteckých motorů nad oceánem a nemohl z něho čerpat duševní posilu. Denního světla začalo zvolna ubývat a také hodinky, které se při katastrofě nezastavily, hlásily poručíkovi, že již brzy nastane večer. A právě ve chvíli, kdy se začalo snášet šero nad oceán a kdy již přestal doufat v záchranu, spatřila jeho trosku bdělá hlídka Vineyardu ve vzdálenosti půl kabelu na pravoboku lodi. Čtvrt hodiny nato už v záři světlometů zvedl lodní jeřáb trosku s poručíkem na palubu.