Co to má znamenat, přemítal jsem horečně. Co tím vším chce naznačit? Už se nedíval do zdi. Hleděl mi přímo do očí a usmíval se. Pokud ovšem měl v úmyslu něco říct, tak už se to stalo. Dlouhán vstal.
„Myslím, že déle čekat nebudu,“ pronesl klidně. „Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak ta rozkošná dáma mě chce nutit, abych si s ní připil na tykání. Jenže já sem nepřijel pít, já se přijel léčit. Vyřiďte prosím Riemayerovi, že mu večer zavolám. Nezapomenete?“
„Nezapomenu,“ slíbil jsem. „Spolehněte se. A pochopí o koho jde, když mu řeknu, že tu byl Oscar?“
„Přirozeně. Je to moje skutečné jméno.“
Lehce kývl hlavou a rozvážným, odměřeným krokem odešel — bez jediného ohlédnutí, rovný, jaksi nepřirozeně vzpřímený. Zašátral jsem prsty v popelníku, vybral si nedopalek bez rtěnky, škrtl jsem sirkou a několikrát zhluboka vtáhl kouř. Tabák mi nechutnal, a tak jsem zbytek s odporem zamáčkl. Oscar mi taky nebyl po chuti. Ani Ilina. A Riemayer už vůbec ne. Přehrabal jsem ještě jednou láhve, ale všechny byly prázdné.
Riemayera jsem se nedočkal. Ilina už se taky nevrátila. Když mě přestalo bavit sedět v zakouřeném pokojí, sešel jsem dolů do vestibulu. Chtěl jsem se naobědvat, a tak jsem se rozhlédl po nějaké restauraci. Okamžitě si mě povšiml recepční.
„K službám,“ zaševelil jemně. „Co si pán bude přát? Vůz? Oběd? Bar? Salón?“
„Jaký salón?“ zajímalo mě.
„Kadeřnický.“ Delikátně pohlédl na můj účes. „Dnes tam přijímá mistr Gaoey. Toho vám mohu vřele doporučit.“
Vzpomněl jsem si, že Ilina mě počastovala nějakým nelichotivým přídomkem, chlupatý perš, či jak to bylo, proto jsem řekl: „Vlastně máte pravdu.“ — „Račte za mnou,“ vybídl mě recepční. Prošli jsme vestibulem. Recepční pootevřel nízké široké dveře a tiše zavolal do prázdnoty rozlehlé místnosti:
„Omlouvám se, mistře, ale máte tady klienta.“
„Že prosím,“ ozval se klidný hlas.
Vešel jsem dovnitř. V salónu bylo světlo a příjemně to tu vonělo, všude se blýskal chróm, zrcadla a staré parkety. Od stropu visely na třpytivých tyčích naleštěné polokoule. Uprostřed sálu stálo obrovské bílé křeslo. Mistr mi kráčel vstříc. Měl zpytavé nehybné oči, hákovitý nos a šedivou španělskou bradku. Ze všeho nejvíc připomínal starého zkušeného chirurga. Plaše jsem pozdravil. On jen odměřeně pohnul hlavou, prohlédl si mě od hlavy až k patě a jal se mě pomalu obcházet a kriticky hodnotit. Padala z toho na mě úzkost.
„Udělejte se mnou něco, abych šel s módou,“ řekl jsem a snažil se neztratit ho ze zorného pole. On mě však měkce chytil za rukáv, pár vteřin dýchal za mými zády a mumlal si: „Nepochybně... O tom není pochyb...“ Pak jsem pocítil, jak se dotkl mého ramene.
„Projděte se laskavě,“ požádal mě přísně. „Takových pět šest kroků, pak se zastavte a prudce se obraťte čelem vzad.“
Vyhověl jsem. Zádumčivě si mě měřil pohledem a mnul si bradku. Měl jsem pocit, že je na vážkách.
„Víte co?“ řekl najednou. „Posaďte se.“
„Kam?“ zeptal jsem se.
Ukázal na křeslo, já do něj klesl a sledoval, jak se ke mně pomalu blíží. Jeho svrchovaně inteligentní tvář náhle poznamenal výraz obrovského rozčarování.
„Copak tohle jde?“ zvolal. „Hrůza ...! Hotová pohroma!“
Neměl jsem ani nejmenší představu, co na to odpovědět.
„Všechno v surovém stavu... A ta disharmonie ...,“ lamentoval polohlasně. „Prostě peklo...“
„To je to se mnou opravdu tak špatné?“ zeptal jsem se.
„Nechápu, proč jste vůbec přišel,“ řekl mi. „Vy svému zevnějšku nepřikládáte absolutně žádný význam.“
„Ode dneška se to změní,“ slíbil jsem.
Mávl rukou.
„Nechte toho...! Pracovat vás samozřejmě budu, ovšem...,“ potřásl hlavou, hbitě se otočil a přesunul se k vysokému stolu, zastavěnému lesklými přístroji. Opěradlo křesla se sklopilo a já najednou pololežel. Shora nade mě klesla velká horká polokoule a do zátylku se mi okamžitě zabodly stovky droboučkých jehliček, které vyvolávaly zvláštní dojem bolesti a požitku zároveň.
„Už to přestalo?“ zeptal se mistr, aniž se obrátil. Pocit zmizel.
„Přestalo.“
Vrátil se ke mně se sadou prapodivného náčiní a důkladně mi prohmatal tváře.
„Kůži máte pěknou,“ zavrčel smířlivě. „No vidíte, a Miroza si ho nakonec vzala,“ sdělil mi bez jakéhokoli přechodu. „Čekal jsem všechno na světě, ale tohle by mě nenapadlo. Po tom všem, co pro ni Levant udělal... Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy pláčou nad umírající Pini? Člověk by se býval vsadil, o co chcete, že spolu zůstanou navždy. A tumáš, ona si vezme toho literáta!“
Mám takovou zásadu — navazovat konverzaci o čemkoli a pak ji udržovat. Když nemáte tušení, o čem je řeč, je to dokonce zajímavější.
„To dlouho trvat nebude,“ prohlásil jsem s jistotou. „Literáti jsou hrozně nestálí, dejte na mě. Já sám jsem taky literát.“
Prsty na mých spáncích na chvíli znehybněly...
„To jsem netušil...,“ přiznal se. „Sňatek je přece jen sňatek, i když jen občanský... Nesmím zapomenout zavolat ženě. Byla z toho moc smutná.“
„Řeknu vám, že jí moc dobře rozumím,“ přitakal jsem důvěrně. „I když já měl vždycky takový dojem, že Levant byl zpočátku zamilován do té... do té Pini...“
„Zamilován!“ zvolal mistr a zaútočil z druhé strany. „On ji přirozeně miloval, to se rozumí! Šíleně! Jak může milovat jen osamělý, všemi zapuzený muž!“
„Právě proto je naprosto přirozené, že po její smrti hledá útočiště u její nejlepší přítelkyně...“
„Ano, přítelkyně! Teď jste to opravdu trefil...,“ schválil mou úvahu mistr a polechtal mě za uchem. „Miroza Pini zbožňovala. To se vám povedlo, ta přítelkyně, opravdu šťastná charakteristika! To se hned pozná spisovatel. A Pini Mirozu taky zbožňovala...“
„Jistě jste si povšiml,“ navázal jsem plynule a přirozeně, „toho Pinina neodbytného podezření, že Levant není Miroze lhostejný.“
„Ó, to ano! Na takovéhle věci jsou nesmírně citliví. To bylo jasné každému, moje žena si toho všimla hned. Vzpomínám si, jak do mě vždycky strčila loktem, když Pini usedala na Mirozinu kadeřavou hlavinku a tak nějak čtveračivě, a s očekáváním, či jak to říct, pokukovala po Levantovi...“
Tentokrát jsem neodpověděl.
„A vůbec,“ pokračoval živě, „já osobně jsem hluboce přesvědčen, že ptáci jsou stejně citliví jako lidé.“
Aha, řekl jsem si a okamžitě nadhodil:
„Nevím jak ptáci vůbec, ale Pini byla mnohem citlivější, možná ještě citlivější než třeba vy nebo já.“
Něco mi krátce zabzučelo nad temenem a slabě cinkl kov o kov.
„Teda vy mluvíte přesně jako moje žena, slovo od slova,“ pochválil mě mistr. „To se vám určitě musí moc líbit Dan. Byl jsem doslova uchvácen, jak dokázal zpracovat bunkin té japonské vévodkyni... jméno si bohužel nepamatuju. Vždyť Danovi nikdo nevěřil, jeden jediný člověk. Sám japonský císař...“
„Promiňte,“ přerušil jsem ho. „Řekl jste bunkin!“
„Ach ano, vy přece nejste odborník... Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy japonská vévodkyně vychází ze žaláře? Její vlasy, vzedmutý, vysoký příval plavých vlasů, zdobených drahocennými hřebeny...“