„Ano, v loňském roce se dokonce na čas dostal do módy. I když skutečný bunkin u nás mohlo dělat jen pár lidí... Totéž ostatně platí o pravém chingonu. Nikdo samo sebou nemohl uvěřit, že by poloslepý Dan s popálenýma rukama... Vzpomínáte si, jak oslepl?“
„To bylo úžasné,“ přikývl jsem horlivě.
„O, Dan byl pravý mistr. Udělat bunkin bez elektropřípravy a biomasáže... Víte ...,“ pokračoval a v jeho hlase zaznívalo nelíčené rozechvění, „teď mě zrovna napadlo, že až se Miroza rozejde s tím literátem, neměla by si brát Levanta, ale Dana. Bude ho na křesle vyvážet na verandu a tam spolu budou ve stříbřitém měsíčním přísvitu naslouchat tlukoucím slavíkům... Spolu, jen oni dva...“
„A tiše plakat štěstím,“ dodal jsem.
„Ano...“ mistrův hlas se zlomil. „A bude to tak v pořádku. Jinak si to prostě neumím představit... Jinak prostě nechápu, k čemu by byl celý náš boj... Ne, my se musíme dožadovat svého. Ještě dnes zajdu na Svaz.“
Tentokrát jsem zůstal zticha. Mistr přerývavě oddechoval těsně nad mým uchem.
„Jen ať se zase nechávají holit v automatech!“ zasyčel záštiplně. „Ať si chodí jako oškubané husy. Už jsme jim jednou poskytli příležitost vyzkoušet si, co to je, tak se podíváme, jak se jim to zamlouvalo.“
„Obávám se, že to nebude tak jednoduché,“ mínil jsem opatrně, protože teď už jsem nerozuměl vůbec ničemu.
„My, mistři, už jsme si na problémy zvykli. Nebude jednoduché!! A když k vám přijde ohavný sádelnatý strašák a vy z něj máte udělat člověka nebo alespoň něco takového, co se v každodenním shonu od člověka příliš neliší... To je snad jednoduché?! Jen si vzpomeňte na Danův výrok: Žena může porodit člověka jednou za devět měsíců, kdežto my mistři to dokážeme každý den! No nejsou to úžasná slova?“
„On Dan mluvil o holičích?“ zeptal jsem se pro každý případ.
„Dan mluvil o mistrech! Krása světa je v našich rukou, pravil Dan. A víte, co ještě řekl? Aby Darwin dokázal proměnit opici v člověka, musel být skvělým mistrem.“
Rozhodl jsem se pro kapitulaci a přiznal se: „Tak tohle už si nepamatuju.“
„Jak dlouho sledujete Růži salónu?“
„Přijel jsem teprve před pár dny.“
„To jste o moc přišel. My se ženou se na tenhle seriál díváme sedmý rok, každé úterý. Vynechali jsme jen jednou — dostal jsem tenkrát záchvat a omdlel jsem... V celém městě je ovšem jen jeden člověk, který nevynechal ani jednou — mistr Mil z Ústředního salónu.“
O pár kroků poodstoupil, zapnul a zase vypnul pestrobarevné sofity a znovu se pustil do práce.
„Sedmý rok,“ opakoval. „A teď si to představte: předloni zabijou Mirozu, Levanta uvrhnou na doživotí a Dana chtějí upálit na hranici. Dovedete si to představiti“
„To je neuvěřitelné!“ užasl jsem. „Dana? A na hranici? Ačkoli, Bruno byl také upálen na hranici...“
„To je možné...,“ přerušil mě netrpělivě mistr. „Ale my jsme každopádně pochopili, že to chtějí během pár dílů zabalit. Něco takového jsme si nenechali líbit. Vyhlásili jsme stávku a bojovali za svou věc tři týdny. Já s Milem jsme drželi stávkové hlídky v holičských a kadeřnických automatech. A musím vám říct, že převážná většina obyvatel našeho města s námi sympatizovala.“
„To bych prosil!“ řekl jsem. „No a co? Zvítězili jste?“
„Vždyť vidíte. Oni si moc dobře uvědomili, co by to mohlo znamenat, a televizní studio teď aspoň ví, s kým má tu čest. Neustoupili jsme ani o píď, a když bude třeba, neustoupíme zas. Zkrátka a dobře teď v úterý odpočíváme jako zastara, opravdově.“
„A co ostatní dny?“
„Ostatní dny se těšíme na úterý a hádáme, co nás čeká, čím nás vy, literáti, potěšíte, diskutujeme a uzavíráme sázky... Mimochodem — my, mistři, moc volného času nemáme.“
„Zřejmě velká klientela...“
„To ne, v tom to není. Na mysli mám spíš domácí přípravu. Stát se mistrem není těžké, těžké je mistrem zůstat. Záplava odborné literatury, záplava nových metod a postupů, a všechno to musíte sledovat, musíte ustavičně experimentovat, bádat a zároveň vytrvale sledovat příbuzné obory — bioniku, plastickou chirurgii, organiku... Po čase, když získáte jisté zkušenosti, zase přichází potřeba podělit se o ně. Třeba já s Milem píšeme už druhou knížku a prakticky týden co týden musíme v rukopise něco opravovat a předělávat. Všechno stárne přímo před očima. Právě dokončuji článek o jedné málo známé vlastnosti přirozeně rovných neplastických vlasů a v podstatě nemám šanci přijít s touhle věcí první. Jen v naší zemi znám hned tři mistry, kteří se zabývají stejným problémem. A je to pochopitelné — přirozeně rovný neplastický vlas je dnes věc vskutku aktuální. Už proto, že je považován za naprosto neestetizovatelný... Ale to vás zřejmě nebude zajímat. Vy jste přece literát...“
„Ano.“
„Poslyšte, jednou během stávky jsem si jen tak prolistoval jeden román. Nebyl náhodou od vás?“
„Nevím. O čem to bylo?“
„Mnó... to už vám přesně neřeknu... Nějak jako že se syn pohádal s otcem a měl přítele, takový zvláštní člověk to byl... Kuchal žáby.“
„Nemám tušení,“ zalhal jsem. Chudák Ivan Sergejevič Turgeněv!
„Já si právě taky nevzpomenu. Samé nesmysly. Taky mám syna, ale nikdy se se mnou nehádá. A zvířata taky netrápí... Leda snad v dětství...“
Opět od křesla poodstoupil, zahájil tradiční pouť po oběžné dráze kolem křesla a obhlížel své dílo. Jeho oči jasně plály. Vypadalo to, že je opravdu spokojen.
„Ale my bychom vlastně byli hotovi,“ pronesl rozšafně.
Vylezl jsem z křesla.
„A vůbec to není špatné,“ broukal si mistr, „to skutečně vůbec není špatné.“ Přistoupil jsem k zrcadlu a on rozsvítil reflektory, které mě ze všech stran zalily světlem, takže mi v obličeji nezůstal ani jediný stín. V první chvíli jsem na sobě nezaznamenal žádnou zvláštní proměnu. Prostě jsem to byl já. Pak jsem však vytušil, že to vůbec nejsem já. Že tohle v zrcadle je mnohem lepší než já. Výrazně lepší než já. Krásnější než já. Podstatně významnější než já. A zastyděl jsem se, jako bych se úmyslně vydával za člověka, kterému nesahám ani po kotníky...
„Jak jste to dokázal?“ zeptal jsem se přiškrceně.
„To je maličkost,“ prohodil mistr s jakýmsi zvláštním úsměvem ve tváři. „Byl jste dosti snadný klient, i když katastrofálně zanedbaný.“
Narcisisticky jsem se vrtěl před zrcadlem, nemohl jsem se od něj odpoutat. Náhle se mi z toho všeho udělalo nevolno. Ten mistr byl čaroděj, ovšem zlý čaroděj, přestože sám o tom neměl ani potuchy. V zrcadle se v záři reflektorů odrážela přitažlivá a pohledná lež. Chytrá, úchvatná, respekt vzbuzující prázdnota. Vlastně ne, prázdnota ne, tak špatně jsem o sobě nikdy nesmýšlel, ale kontrast byl příliš nápadný. Celý můj vnitřní svět, vše, čeho jsem si na sobě kdy vážil... Teď bych se bez toho všeho klidně obešel. Už jsem to nepotřeboval. Pohlédl jsem na mistra. Usmíval se.
„Máte hodně klientů?“ zeptal jsem se.
Mou otázku nepochopil a já ani nechtěl, aby jí porozuměl.
„Bez starostí,“ odpověděl. „Vás budu vždycky pracovat s radostí. Mimořádně kvalitní surovina.“
„Děkuji,“ řekl jsem a uhnul očima, abych se nemusel dívat na ten úsměv. „Děkuji a na shledanou.“
„Hlavně nezapomeňte zaplatit,“ upozornil mě dobromyslně. „My mistři známe cenu své práce.“
„Ano, samozřejmě,“ vzpamatoval jsem se. „No jistě. Kolik jsem dlužen?“
Řekl mi, kolik jsem dlužen.
„Cože?!“ zeptal jsem se, když jsem se z výše té částky trochu sebral.
Spokojeně sumu opakoval.
„To je šílenství,“ hlesl jsem zcela upřímně.
„Taková je cena krásy,“ vysvětlil mi. „Sem jste přišel jako obyčejný turista a odcházíte jako pán tvorstva. Nemám pravdu?“