„Děkuji vám,“ opakoval jsem ještě jednou. „Určitě přijdu.“
Díval jsem se, jak přistupuje ke svému dlouhatánskému autu, dopadá na sedadlo, chvíli se hrabe v ovládacím pultu autopilota a uvelebuje se co nejpohodlněji — zřejmě hned začal klimbat. Auto opatrně vymanévrovalo z náměstí a zvyšující se rychlostí zmizelo v zelenavém stínu boční ulice.
Neooptimismus... Neohédonismus a neokreténismus... Neokapitalismus. Všechno zlé k něčemu dobré, řekla liška, protože ses dostal do země pitomců. Je třeba konstatovat, že procento rozených pitomců se za staletí v podstatě nemění. Zajímavé by však bylo, jak to vypadá s procentem pitomců z přesvědčení. Kdo mu asi přiřkl ten doktorský titul? Takový tu jistě nebude sám. Nejspíš se někde musela sejít celá hromada doktorů, kteří tento titul neooptimistovi Opirovi slavnostně udělili. Takové věci se vlastně stávají i jinde než mezi filozofy...
Vtom jsem si všiml, že vestibulem rychle kráčí Riemayer a okamžitě jsem doktora Opira pustil z hlavy. Oblek na Riemayerovi visel jako pytel, Riemayer se hrbil a jeho tvář teď byla celá zplihlá. Moc bych za to nedal, že se mírně potácí, Než došel k výtahu, dohonil jsem ho a vzal za rukáv.
Silně sebou trhl a otočil se.
„Hrome, co to má znamenat?“ zasípal. Bylo jasné, že ze mě žádnou radost nemá. „Co tu ještě děláte?“
„Čekal jsem na vás.“
„Přece jsem vám snad řekl, abyste přišel zítra v poledne.“
„A jaký je v tom rozdíl?“ namítl jsem. „Nač zbytečně ztrácet čas?“
Těžce oddechoval a upřeně na mě zíral.
„Mám návštěvu, rozumíte? V pokoji sedí jeden člověk a čeká na mě. A ten by vás v mé společnosti neměl vidět. Dokážete to pochopit?“
„Nekřičte tak,“ upozornil jsem ho. „Všichni se na nás dívají.“
Riemayer přejel zateklýma očima po okolí.
„Pojďte do výtahu,“ vybídl mě.
Vstoupili jsme do kabiny a Riemayer stiskl tlačítko čtrnáctého poschodí.
„Tak rychle — co potřebujete?“
Otázka to byla tak mimořádně hloupá, že mě přivedla do rozpaků.
„Počkejte, to chcete říct, že nevíte, proč jsem tady?“
Otřel si čelo a řekl:
„Kruci, všechno se to tak zamotalo... Poslyšte ..., pardon, zapomněl jsem, jak se jmenujete.“
„Žilin.“
„Tak takhle, Žiline. Nic nového pro vás nemám, neměl jsem čas se tím zabývat. Jsou to všechno nesmysly, rozumíte, nesmysly! Maria má praštěné nápady! Oni si tam někde sedí, sepisují lejstra a cucají si z prstu všelijaké hlouposti. Já bych je všechny hnal ke všem čertům.“
Výtah se zastavil ve čtrnáctém patře a Riemayer stiskl tlačítko přízemí.
„Hrome,“ utrousil, „ještě pět minut a uteče mi... Jednou věcí jsem si zkrátka jist. Nic takového neexistuje, přinejmenším tady ve městě.“ Vrhl po mně kradmý pohled a zase očima uhnul. „Jedno vám poradím, zajděte si k rybákům, jen tak pro klid duše.“
„K rybákům? K jakým rybákům mě to...“
„Uvidíte,“ skočil mi do řeči netrpělivě. „A nestřečkujte tam, dělejte všechno, co vám řeknou.“ Pak omluvně dodal. „Nechci být předpojatý, rozumíte?“
Výtah dojel do přízemí a Riemayer stiskl osmé patro.
„To je všechno,“ řekl. „A pak se sejdem a popovídáme si o tom podrobněji. Dejme tomu zítra v poledne.“
„Dobrá,“ odtušil jsem pomalu. Bylo jasné, že se mnou nechce mluvit. Třeba mi nedůvěřuje. Inu což, to se stává. „Abych nezapomněl,“ řekl jsem ještě, „sháněl se po vás nějaký Oscar.“
Zdálo se mi, že se zachvěl.
„Viděl vás?“
„Přirozeně. Měl jsem vám vyřídit, že bude dneska večer volat.“
„Smůla ..., kruci, to je ale smůla ...,“ zabrumlal Riemayer. „Ale co, na to se kašle... Musím jít.“ Otevřel dveře výtahu. „Zítra si promluvíme pořádně, souhlasíte? Zítra... A jak jsme se domluvili — zajděte k těm rybákům.“
Vší silou za sebou přibouchl.
„Kde je mám hledat?“ zavolal jsem za ním.
Chvíli jsem ještě postál v osmém patře u výtahu a sledoval jeho zmenšující se postavu. Krok měl nejistý, ale vzdaloval se chodbou téměř úprkem.
Kráčel jsem pomalu a držel se pokud možno ve stínu stromů. Tu a tam mě minulo auto. Jeden z vozů zastavil, řidič se vyklonil ven a vyzvracel se. Mdle zaláteřil utřel si ústa hřbetem ruky, zabouchl dvířka a jel dál. Byl už starší, rudolící, ve strakaté košili navlečené na holé tělo. Riemayer se nejspíš upil. To se stává poměrně často: člověk se snaží, pracuje, je považován za užitečného, na jeho názory se dá, ostatním je dobrým příkladem, ale právě v okamžiku, kdy je ho zapotřebí pro nějaký zcela konkrétní úkol, se najednou ukáže, že je opuchlý a ochablý, že se tahá s děvkami a že od božího rána páchne kořalkou... Vaše záležitosti ho nezajímají, ale zároveň je strašně zaneprázdněn, neustále se s někým setkává, mluví zmateně a nejasně a nemůže vám nijak pomoct. A než se z toho stačíte vzpamatovat, ocitne se v protialkoholní léčebně, v blázinci nebo před soudem. Nebo se najednou ožení, prapodivně a nejapně, a ten sňatek nápadně zavání vydíráním... To pak nezbývá než zvolat: „Zotav se sám, lékaři...“ Nejlepší by přece jen bylo najít Peka. Pek je tvrdý a čestný chlap a vždycky všechno ví. To jste ještě nestačili dokončit technickou prohlídku a vylodit se, a on už si tyká s šéfkuchařem Základny, už se s naprostým přehledem podílí na posuzování konfliktu mezi velitelem Stopařů a hlavním inženýrem, kteří se nepohodli kvůli nějakému trozeru, technici už na jeho počest pořádají večírek a náměstek ředitele si ho důvěrně odvedl do kouta a o něčem se s ním radí... Neocenitelný Pek! A v tomhle městě se narodil a prožil tu třetinu života.
Našel jsem automat s telefonním seznamem, zavolal na služby a požádal, aby mi vyhledali Pekovu adresu nebo telefonní číslo. Poprosili mě, abych chvilku počkal. V budce to jako obvykle zasmrádalo kočičinou. Stolek z umělé hmoty byl počmáraný telefonními čísly, pokreslený pitvornými ksichty a nemravnými malůvkami. Navíc do desky někdo tiskacími písmeny vyřezal, patrně nožem, mně zcela neznámé slovo SLEG. Pootevřel jsem dveře, aby mi nebylo tak horko, a díval jsem se, jak na protější straně ulice u vchodu do svého podniku kouří barman v bílé kamizole s vykasanými rukávy. Ze služeb mi hlásili, že Pek Zenaj podle posledních informací bydlí v ulici Svobody třicet jedna, telefon jedenáct tři sta třicet jedna. Poděkoval jsem a okamžitě číslo vytočil. Neznámý hlas mi sdělil, že je to omyl. Číslo telefonu je správné, adresa taky, ale Pek Zenaj tam nebydlí, a pokud tam snad žil dřív, neví se, kdy a kam odcestoval. Zavěsil jsem, opustil automat a přešel jsem na druhou stranu, do chládku.
Barman zachytil můj pohled, ožil a už zdálky na mě zavolal:
„Pojďte dál, pane!“
„Nějak nemám chuť,“ odpověděl jsem.
„Copak, ta mrcha vám brání?“ zeptal se barman soucitně. „Jen račte dál a nedělejte se. Pokecáme... Je tu hrozná nuda!“
Zůstal jsem stát.
„Zítra ráno v deset se na univerzitě koná přednáška z neooptimistické filozofie. Přednáší slavný doktor Opir z hlavního města,“ řekl jsem.
Barman mi dychtivě naslouchal, dokonce zapomněl kouřit.
„To je teda!“ řekl, když jsem skončil. „Ty se teda vyznamenali, co? Převčírem rozehnali holky v nočním klubu a teď najednou přednášky, jo? My jim ukážeme přednášky!“
„Nejvyšší čas,“ souhlasil jsem.
„Já to k sobě do podniku nepouštím,“ pokračoval barman stále zaníceněji. „Už mám na ně vycvičený voko. To eště ani není ve dveřích, a já už jsem doma — intl! Tak hned řeknu: Hele, kluci, intl jde! A ke mně chodí samá těžká pára, dokonce sám Dod tu vysedává každej večer po tréninku. No a ten hned vstane a uvítá milýho intla rovnou ve dveřích. Vo čem mluvěj, to vám neřeknu, ale intl se každopádně spakuje a táhne dál. Někdy se jich sice přikýbluje celá parta, tak to pak zamknu, aby z toho nebyl nějakej skandál, a nechám je mlátit na dveře, jen ať si mlátěj, no nemám pravdu?“
„Máte,“ řekl jsem. „Ať.“ Už jsem ho mel plné zuby. Jsou lidé, kteří vám začnou lézt krkem neuvěřitelně rychle.