„Ať si bouchají. Ať si bouchají, kde chtějí.“
Barman se na mě podezíravě zadíval.
„A dejte si vodchod,“ zavrčel najednou.
„Jen plavte, plavte,“ hartusil temně. „Tady vám nikdo nenaleje.“
Chvíli jsme po sobě koukali, on ještě jednou tlumeně zavrčel, couvl dovnitř a zatáhl za sebou skleněné dveře. „Já nejsem intl,“ přesvědčoval jsem ho skrz sklo. „Jsem chudý turista. Vlastně bohatý!“
Zíral na mě s nosem rozplácnutým na skle. Naznačil jsem pohyb, jako bych do sebe obracel sklenku. Něco řekl a zmizel v hloubi lokálu. Bylo vidět, jak bez cíle bloudí mezi prázdnými stolky. Podnik se jmenoval Úsměv. Usmál jsem se a šel dál.
Za rohem jsem narazil na širokou magistrálu. U chodníku stál obrovský vůz se skříňovou nástavbou, polepený vábnými reklamami. Zadní čelo bylo vyklopené a jako na pultu na nich leželo různé zboží: konzervy, láhve, hračky, stohy celofánových sáčků s prádlem a jiným oblečením. Stála u něj dvě pomenší děvčata, vybírala a zkoušela si blůzky a plácala páté přes deváté. „Zadí to?“ pištěla jedna. Druhá si přikládala blůzku k hrudníku tak i onak a odpovídala: „Nicátko! Právě že to vůbec nezadí!“
„Kolem krku ti to zadí.“
„Ale nicátko!“
„A křížkoun se nepřelejvá...“ Řidič náklaďáku, hubený muž v overalu a tmavých brýlích v masivních obroučkách, seděl opřený zády o reklamní nápis. Do očí jsem mu neviděl, ale podle ochablých úst a zpoceného nosu jsem usoudil, že spí. Přistoupil jsem k děvčatům. Umlkla a vyvalila se na mě s připitoměle otevřenými pusami... Bylo jim tak šestnáct, oči jako koťata — dojemně modré a dojemně prázdné.
„Nicátko,“ prohlásil jsem tvrdě. „Nezadí to, ale rozhodně se to přelévá.“
„A co kolem krku?“ ptala se ta, která si halenku právě zkoušela.
„Kolem krku to máte vysloveně skvostné.“
„Koninky,“ namítla nerozhodně druhá dívka.
„Tak se podíváme na nějakou jinou,“ řekla mírumilovně první. „Třeba na tuhle.“
„To už radši támletu stříbrnou s rozděláčkem.“
A já spatřil knihy. Báječné knihy. Třeba Strogova s ilustracemi, o jakých jsem v životě ani neslyšel, natož abych je viděl. Byla tu i Proměna se Saragonovou předmluvou. Třídílný Walter Münz i s korespondencí... Měli tu skoro celého Faulknera, Weberovu Novou politiku. Póly od Ignatovové. Nevydaný Siang Ši-kuj. Dějiny fašismu, vydané v edici Paměť lidstva. Čerstvé časopisy a almanachy, kapesní příručky pro návštěvníky Louvrů, Ermitáže a Vatikánu. Prostě všechno...
„Tahle taky zadí...“
„Ale ten rozděláček...“
„Koninky...“ Popadl jsem Münze, dva díly strčil do podpaždí a třetí jsem otevřel. Ještě nikdy v životě jsem neviděl kompletního Münze. A tady byly dokonce i listy z emigrace...
„Co jsem dlužen?“ zeptal jsem se.
Holčiny na mě zase vyvalily oči. Šoférovy rty zpevněly, posadil se zpříma.
„Co?“ zeptal se ochraptěle.
„Kdo je tady vedoucí?“ znejistěl jsem.
Vstal a přistoupil ke mně.
„Co byste rád?“
„Tady toho Münze. Kolik to stojí?“
Holčiny se rozřehonily. Mlčky se na mě zadíval a sundal si brýle.
„Vy jste cizinec?“
„Ano, turista.“
„Tohle je nejúplnější vydání Münze.“
„To vidím,“ přisvědčil jsem. „Když jsem to tu uviděl, pokusily se o mě mrákoty.“
„Což to o mě taky,“ řekl ten muž. „Když jsem zjistil, o co máte zájem.“
„Dyť je to turista,“ vypískla jedna z dívek. „Von tomu nerozumí.“
„Všechno je to zadarmo,“ vysvětlil šofér. „Osobní fond. Na zajišťování osobních potřeb občanů.“
Pohlédl jsem na hromádky knih.
„Viděl jste tu Proměnu snu?“ zeptal se.
„Ano. Děkuji, ale to mám.“
„Na Strogova se ani neptám. A co Dějiny fašismu?“
„Nádherné vydání.“
Ty dvě se zase chichotaly. Řidič výhružně zakoulel očima.
„Kuš, usmrkáňata!“ vyštěkl na ně.
Holčiny odskočily. Jedna z nich kradmo popadla několik celofánových sáčků s halenkami a svetříky, rychle přeběhly na druhou stranu ulice a zpovzdáli nás pozorovaly.
„Rrrozhoďnožky!“ uplivl si řidič. Jeho tenké rty se jemně pocukávaly. „Celé téhle opičárny by se mělo nechat. Kde bydlíte?“
„Na Druhé předměstské.“
„Á, přímo uprostřed hnojiště... Pojďte, já vám to všechno odvezu. Mám ve voze ještě celého Ščedrina, toho, ani nevystavuju, celou Klasickou knihovnu, celou Zlatou edici, kompletní Poklady filozofického myšlení...“
„Včetně doktora Opira?“ zeptal jsem se.
„Lejno psí,“ procedil skrze zuby řidič. „Holomek požitkářská! Měňavka! Znáte Sliu?“
„Moc ne,“ přiznal jsem se, „ale upřímně řečeno se mi moc nelíbí. Neoindividualismus, jak by řekl doktor Opir.“