Zabořil ruce do knih až po lokte, něžně je hladil, listoval v nich a v jeho tváři se rozhostila naprostá blaženost.
„Nebo tady...,“ nadchl se. „A co tohohle Cervantese?“
Přistoupila k nám postarší pěstěná žena, přehrabala všechny konzervy a štítivě zasyčela:
„To už zase nemáte dánskou čalamádu...? Přece jsem vás o ni tolik prosila.“
„Jděte k čertu,“ utrousil řidič roztržitě. Žena zkameněla. Její tvář se poznenáhlu nalila krví.
„Co si to dovolujete?“ zeptala se výhružným polohlasem.
Šofér se nasupil a zadíval se na ni.
„Vy jste mi snad nerozuměla? Koukejte táhnout odtud!“
„Tak tohle si odskáčete! Vaše číslo!“
„Devadesát tři,“ sdělil ochotně řidič. „Devadesát tři, jasné? A na vás kašlu, rozuměla jste mi? Máte ještě nějaké dotazy?“
„To je skandál!“ prohlásila důstojně. Vzala si dvě plechovky konzervovaných lahůdek, přejela po krámku očima a opatrně strhla obal z časopisu Člověk kosmický. „Já si vás zapamatuju, třiadevadesátko! Dneska už to není jako zastara!“ Zabalila si konzervy do papíru. „Ještě se spolu uvidíme — na radnici...“
Pevně jsem šoféra uchopil za loket. Kamenný sval pod mými prsty ochabl.
„Taková drzost,“ prohlásila dáma majestátně a vzdálila se.
Kráčela po chodníku s hrdě vztyčenou krásnou hlavou, korunovanou vysokým válcovým účesem. Na rohu zůstala stát, jednu konzervu otevřela a začala se úhledně živit, vyjímajíc růžové kousky štíhlými elegantními prsty. Už jsem mohl šoférovu ruku pustit.
„Ty se musej střílet,“ řekl najednou. „Škrtit je, a ne jim vozit knížky.“ Otočil se ke mně. Oči měl utrápené. „Mám vám to odvézt?“
„Ale ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Kam bych to všechno dal?“
„Táhni!“ vyhrkl šofér. „Vzal sis toho Münze? Vzal, tak běž a zabal si ho do svejch špinavejch podvlíkaček.“
Vlezl do kabiny, něco cvaklo a zadní čelo se začalo zvedat. Bylo slyšet, jak se uvnitř náklaďáku všechno sype a praská. Na dlažbu spadlo několik knih, pár lesklých balíčků a konzerv. Ještě než se čelo stačilo úplně zavřít, šofér práskl dvířky a auto se prudce utrhlo z místa.
Holčiny už zmizely. Stál jsem sám v prázdné ulici se svazky Münze v rukou a díval se, jak větřík lenivě převrací stránky Dějin fašismu, povalujících se u mých nohou. Zeza rohu se vynořili kluci v krátkých pruhovaných kalhotách. Mlčky, s rukama v kapsách prošli kolem mě. Jeden z nich vběhl do vozovky a hnal před sebou jako fotbalový míč plechovku ananasového kompotu s krásnou lesklou etiketou.
Cestou domů mě zastihl konec pracovní směny. Ulice zaplavila auta. Nad křižovatky se zavěsily vrtulníky dopravní služby a zpocení policisté řvali do megafonů ve snaze rozehnat co chvíli vznikající zácpy. Automobily se pohybovaly pomalu. Řidiči vystrkovali hlavy, vykládali si, vtipkovali, hulákali, připalovali si jeden od druhého a zoufale troubili. Nárazníky lomozily. Všichni byli veselí, přívětiví, všichni zrovna překypovali divošskou rozjařeností. Jako by z duše spadl nějaký obrovský balvan. Jako by všichni žili jakousi záviděníhodnou předtuchou. Na mě a na další chodce si ukazovali prsty. Několikrát do mě strčili nárazníkem — obyčejně děvčata, jen tak, z legrace. Jedna slečna dlouho jela vedle mě po chodníku, takže jsme se spolu seznámili. Pak parkovacím pruhem prošla demonstrace lidí se zbožně vážnými tvářemi. Nesli plakáty, které vyzývaly k podání přihlášek do amatérského pěveckého sboru Písně vlasti a do radničních kroužků kuchařského umění, případně k zápisu do krátkodobých kursů mateřství a kojenectví. Do těch s plakáty motoristé strkali nárazníky s obzvláštním potěšením. Házeli po nich nedopalky, ohryzky a koulemi zmuchlaného papíru. Křičeli na ně: „Hned se k vám zapíšu! Jen co si vobuju galoše!“
„Já jsem zase neplodná!“
„Strejdo, nauč mě být maminkou!“ Oni dál pomalu a nevzrušeně postupovali mezi dvěma souvislými proudy aut jako obětní beránci a s chmurnou povzneseností velbloudů hleděli přímo před sebe.
Nedaleko od našeho domu mě přepadl dav dívek, a než jsem se dostal na Druhou předměstskou, trčela mi z klopy nadýchaná bílá astra, na tvářích mi usychaly polibky a zdálo se mi, že jsem se seznámil minimálně s polovinou všech děvčat ve městě. Tomu říkám kadeřník! Tomu říkám mistr!
Na křesle v mé pracovně seděla Vuzi v ohnivě oranžovém svetříku. Její dlouhé nohy ve špičatých střevíčcích spočívaly na stole, v dlouhých prstech svírala dlouhou tenkou cigaretu a se zakloněnou hlavou zaujatě vypouštěla z nosu dlouhé husté proužky dýmu.
„Konečně!“ zvolala, když mě uviděla. „Kde se, prosím vás, flákáte? To nevíte, že tu na vás čekám?“
„Trochu jsem se zdržel,“ řekl jsem a marně přemítal, zda jsem si s ní skutečně smluvil schůzku.
„A utřete si tu růž,“ žádala tvrdě. „Vypadáte jako naprostej moula! Co má být zase tohle? Knihy. Nač to potřebujete?“
„Jak to, nač?“
„Teda to je hrůza! Přijde si pozdě, vláčí nějaký knížky... Že by porno?“
„To je Münz,“ řekl jsem.
„Dejte to sem!“ Vyskočila a vytrhla mi knihy z rukou. „Propáníčka, taková pitomost, všechny tři stejný... A co má znamenat tohle? Dějiny fašismu?! Vy jste snad fašista?“
„Co blázníte, Vuzi?“
„Tak nač to potřebujete? Vy to ještě nakonec chcete číst, ne?“
„Ano.“
„Tomu nerozumím,“ zafňukala uraženě. „Ze začátku jste se mi tak líbil... Maminka říkala, že jste literát. Já už se všude vytahovala jak stará kráva a z vás se nakonec vyklube málem intl.“
„Jak jste na něco takového vůbec mohla přijít, Vuzi?“ ozval jsem se vyčítavě. Už jsem stačil pochopit, že v tomhle světě nesmíte připustit, aby vás považovali za intla. „Tyhle knížátka my literáti k práci prostě potřebujeme, to je všechno.“
„Knížátka!“ rozřehtala se. „No to je dobrý, knížátka! Podívejte, co umím.“ Zvrátila hlavu a vypustila z nosu dva tlusté sloupy kouře. „Už napodruhý se mi to povedlo. Není to ohromný?“
„Máte naprosto mimořádné schopnosti,“ přisvědčil jsem.
„Neposmívejte se mi a zkuste to sám. Mě to dneska naučila jedna dáma v Salónu. Celou mě voslintala, ta stará kráva... Zkusíte to taky?“
„A proč vás oslintala?“
„Kdo?“
„Ta kráva.“
„Je praštěná. Nebo to mohla bejt smutňačka... Zapomněla jsem, jak se jmenujete.“
„Ivan.“
„Sranda jméno. Pak mi ho připomeňte... Nejste náhodou Tunguz?“
„Řekl bych, že ne.“
„Ježíšmarjá, nestrašte ...! Já už jsem všem nabulíkovala, že jste Tunguz. To je škoda... Heleďte, ale cvaknout bysme si snad mohli.“
„Beze všeho.“
„Já bych dneska potřebovala pořádně natankovat, abych pustila z hlavy tu uslintanou krávu.“