122335.fb2 Dravci meho stoleti - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 19

Dravci meho stoleti - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 19

„Rybák?“ zeptal jsem se. „A co vlastně dělá, takový rybák Sus?“

„No rybákuje. Co jinýho dělají rybáci? Rybákujou. Nebo vás zajímá, kde slouží?“

„Ne, já se ptám, kde rybákuje.“

„No v metru...“ Najednou si přikryla ústa dlaní. „Heleďte, a nejste vy náhodou taky rybák?“

„Já? Proč? Je to snad na mně vidět?“

„Máte v sobě něco takovýho, hned jsem si toho všimla. To známe, tyhle včelky, co koušou do zad.“

„Ale jděte!“ řekl jsem.

Uchopila mě za loket.

„Vyprávějte mi něco,“ zaškemrala koketně. „Ještě jsem žádnýho skutečnýho rybáka osobně nepoznala. Přece se nenecháte prosit?“

„Jak jinak... To víte, že vám něco řeknu. Pro vás bych měl třeba ten o pilotovi a krávě.“

Škubla za můj rukáv.

„No tak...“

„Že ale je dneska horko!“ řekl jsem. „Ještě že jste ze mě stáhla to sako.“

„To máte jedno, tady stejně všichni všechno vědí. Vykládá to Sus, a jiný vlastně taky...“

„Ale prosím vás!“ podivil jsem se. „A copak vypráví, ten váš Sus?“

Okamžitě rukáv pustila.

„Sama jsem nic neslyšela, ale říkaly to holky.“

„A co říkaly?“

„No... všelicos... Možná že všichni lžou... Možná že Sus s tím nemá nic společnýho...“

„Hm ...,“ řekl jsem.

„Hlavně si o něm nemysli nic ošklivýho, Sus je moc hodnej kluk, akorát hrozně zamlklej.“

„A proč bych si měl o Susovi něco myslet?“ uklidnil jsem ji. „V životě jsem ho neviděl.“

Znovu mě uchopila v podpaždí a zapáleně prohlásila, že teď si dáme něco k pití.

„Nejvyšší čas, abysme do sebe někde něco vrazili, co myslíš?“

Tykat mi začala s naprostou samozřejmostí. Zahnuli jsme za roh a vyšli na magistrálu. Bylo tu světleji než ve dne. Zářily lampy, svítily i stěny domů, výklady obchodů plápolaly různobarevnými záblesky. Patrně jeden z kruhů Amadova ráje. Já si to všechno ovšem původně představoval trochu jinak. Čekal jsem řvoucí orchestry, křepčící páry, polonahé či dokonce nahé lidi. A tady bylo poměrně klidno. Už tu skoro nebylo k hnutí a já měl pocit, že jsou všichni opilí, ale především byli krásně a nápaditě oblečení a veselí. A skoro všichni kouřili. Nepohnul se tu ani vánek a vlny sivého tabákového dýmu se pohupovaly kolem pouličních lamp a luceren jako v zakouřeném pokoji. Vuzi mě zatáhla do nějakého podničku, zahlédla tam nějaké známé, kvapně mi slíbila, že si mě pak najde, a zmizela. V lokále bylo natřískáno. Lidi mě přimáčkli k pultu, a než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem v sobě velkou hořkou. Postarší hnědý strejda se žlutými bělmy mi hučel rovnou do tváře:

„... Kuen má nohu v háji, žejo! Broš se dal k artikům a teď je k ničemu. To máme už tři, žejo! No a na pravý straně nemaj nikoho, leda Finniho, a to Je eště horší, než kdyby tam nebyl vůbec nikdo. Finni je normální pingl, jinač nic. Žejo!“

„Co pijete?“ zeptal jsem se.

„Já vůbec nepiju,“ pronesl hrdě zahnědlý muž a vydechl na mě odér prachmizerné lavórovice. „Mám žloutenku. Víte vy, co je to žloutenka?“

Za mými zády se někdo malátně svezl z barové stoličky. Hluk chvílemi sílil, a pak zase utichal. Hnědolící muž přerývaně sípal příběh o nějakém individuu, které v práci poškodilo hadici a div se nezalklo čerstvým vzduchem. Nebylo snadné se v tom vyznat, protože podobné historky se sypaly ze všech stran.

„Ten blbec se nechal ukecat a vodešel a vona zatím zavolala nákladní taxík, dala jeho krámy naložit, vodvízt to všechno do města a tam to prostě vyklopit...“

„Vaši televizi bych si nepověsil ani na hajzl. Lepší přijímač než Omega stejně nikdo nevymyslí, mám souseda inženýra a ten to říká pořád. Prej lepší televizi než Omega stejně nikdo nevymyslí...“

„No a takhle teda skončila ta jejich svatební cesta. Vrátili se domů, táta ho vlákal do garáže — on má totiž tátu boxera — a tam ho zrychtoval, až kluk ztratil vědomí, museli k němu volat první pomoc...“

„... No tak jo, povídám, tak si nějakej chlast koupíme... A víš, jak to tam chodí: vobjednat si můžeš, kolik chceš, ale pak musíš vylemtat všechno, co ti přinesou. A von už byl rozjetej. Prej dáme si eště... A voni už brousej kolem a koukaj... Panejo, říkám si, nejvyšší čas zahnout kramle...“

„... Propáníčka, holčičko, s takovejma plícema bych neznal, co je to pláč, takový plíce má tak jedna z tisíce, a nemysli si, že ti chci jen sekat poklony, na to já si nepotrpím...“

Na uvolněnou barovou stoličku vedle mě se vyškrábala šlachovitá dívčina s patkou spadající až ke špičce nosu, zabušila pěstičkami do pultu a křičela: „Barmane! Barmane! Něco k pití!“ Halas zase mírně opadl a já zaslechl, jak se za mými zády nějací dva dohadují tragickým pološeptem: „A kde to sehnal?“

„Od Buby. Znáš Bubu? Toho inženýra...“

„No a co, je to to pravý?“

„Perfektní, div z toho duši nevypustíš!“

„Ale prej se k tomu potřebujou taky nějaký tabletky...“

„Kruci, buď zticha...!“

„Prosím tě, kdo by nás poslouchal... Máš je?“

„Buba mi krabičku dal, ale říkal, že v každý lékárně jsou toho hory... Dívej.“ Pauza. „De... Devon... Co je to?“

„Nějakej lék, jak to mám vědět?“ Obrátil jsem se. Jeden měl kypré nachové tváře, chlupatá prsa zčásti zahalená košilí rozepnutou až k pasu. A druhý mi připadal celý utrápený, ten s velkým houbovitým nosem. Oba se na mě napjatě zadívali.

„Nedáte si panáka?“ navrhl jsem jim.

„Ochlasto!“ vyštěkl pórovitý nos.

„Nech toho, Pete, nech toho!“ okřikl ho nachový obličej. „A nenech se vytočit, prosím tě!“

„Pokud byste potřebovali devon, můžu vám přenechat,“ pronesl jsem zřetelně a nahlas.

Zděšeně uskočili. Pórovitý nos se nenápadně rozhlédl kolem. Koutkem oka jsem zaregistroval, že několik tváří se obrátilo směrem k nám a vyčkávavě ztuhlo.

„Jdem, Pete,“ prohodil polohlasně nachový obličej. „Kašli na něj. Jdem.“

Někdo mi položil ruku na rameno. Ohlédl jsem se a spatřil hezkého opáleného muže s mohutným svalstvem.