„Podívej se, kamaráde,“ oslovil mě vlídně, „nech toho. Nech toho, dokud není pozdě. Nejseš ty Nosorožec?“
„Já jsem hroch,“ zavtipkoval jsem.
„Neblbni, já to myslím vážně. Nedostals třeba někde přes hubu?“
„Hrozně. Jsem samá modřina.“
„To nic, nic si z toho nedělej. Dneska jsi to schytal ty, a zítra už budeš rozdávat sám... A devon a ty věci kolem — to je svinstvo, to mi věř. Na světě je plno svinstva, ale tohle je to nejhorší, rozumíš?“
Holčina s patkou mi poradila:
„Jednu mu přišij, co se do tebe má co montovat... Fízl zasranej...“
„Krávo vožralá,“ odtušil klidně opálený a otočil se k nám zády. Záda měl obrovská, obtažená poloprůsvitnou košilí a celá posetá oblými boulemi svalů.
„Tobě je do toho prd!“ křikla za ním ještě dívka a pak se obrátila ke mně. „Ty, borče, zavolej barmana, nějak ho sem nemůžu dostat.“
Postrčil jsem k ní svou sklenku a zeptal se:
„Do čeho se pustit teď?“
„Hnedka pudem, všichni,“ odpověděla dívka. Obrátila do sebe sklenku a rázem pohasla. „No a pokud se chceš povyrazit, tak to záleží na klice. Jak nemáš kliku, nikam se neprodereš. Nebo potřebuješ prachy, to kdybys chtěl náhodou k mecenášům. Ty asi nejsi místní, viď? Tohle u nás nikdo nepije. Hele, řekni mi, jaký je tam u vás... Nebo ne, dneska nikam nejdu, leda do Salónu. Náladu mám hnusnou a nic na to nepomáhá... Matka prej, tak si pořiď dítě! Jenže to je taky nuda, co s dítětem...?“
Zavřela oči a nechala bradu klesnout na propletené prsty. Vypadala vyzývavě a ublíženě zároveň. Pokusil jsem se trochu ji rozptýlit, ale už si mě přestala všímat a náhle opět freneticky zavřeštěla: „Barman! Panáka! Barman!“ Podíval jsem se po Vuzi, ale nikde jsem jí nezahlédl. Ulicemi táhly davy a lokál se taky vyprazdňoval. Všichni kráčeli stejným směrem a asi za pět minut mě proud lidí vynesl na náměstí. Byla velké a špatně osvětlené — rozsáhlé chmurné prostranství, vroubené světelným prstencem pouličních lamp a zářících výkladů. A plné lidí.
Stáli namačkaní jeden na druhého — muži, ženy, chlapci i děvčata — všichni netrpělivě přešlapovali a na něco čekali. Téměř nikdo nemluvil. Tu a tam se rozežhnuly doutníky a cigarety, které ze tmy vytínaly sevřené rty a vtažené tváře. Pak se tichem rozezněly údery věžních hodin a nad náměstím se rozzářily obří světelné panely. Byly tři — rudý, modrý a zelený — ve tvaru nepravidelných trojúhelníků se zaoblenými vrcholy. Dav se vlnil a strnul. Všichni kolem mě dusili cigarety. Panely mírně pohasly a začaly jeden po druhém pravidelně blikat: rudý — modrý — zelený — rudý — modrý — zelený... Na čele jsem pocítil závan horkého vzduchu a náhle se mi z toho všeho zatočila hlava. Lidé se mačkali a strkali do sebe. Stoupl jsem si na špičky. Ti přímo pod panely uprostřed náměstí stáli bez pohnutí; vznikal dojem, jako by dočista zcepeněli a nepadají jen proto, že je drží kolemstojící dav. Rudá — modrá — zelená — rudá — modrá — zelená... Zdřevěnělé tváře, obrácené vzhůru, strnulé vypoulené oči. Mezitím nastalo absolutní ticho, takže když pronikavý ženský hlas někde kousek ode mě zaječel: „Traská, třaska!“ překvapeně jsem sebou trhl. K té ženě se hned přidaly desítky dalších hrdel: „Třaska, třaska!“ Lidé na chodnících po obvodu náměstí se rytmicky roztleskali do taktu blikajících panelů a skandovali jednotvárnými hlasy: „Třas-ka, třas-ka, třas-ka!“ Někdo se mi ostrým loktem zapřel do zad, jiný se na mě ztěžka navalil a strkali mě dopředu, do středu náměstí, pod panely. Udělal jsem krok, pak další, pak jsem tempem stále rozhodnějším vyrazil kupředu sám, soustředěně rozhrnuje zmalátnělý dav. Dva mladí lidé, doslova přimrzlí k zemi jako rampouchy, se najednou nereflektovaně rozkymáceli, křečovitě se chopili jeden druhého, škrábali a tloukli kolem sebe, seč jim síly stačily, ale jejich strnulé tváře zůstávaly dál nastaveny mihotajícímu barevnému nebi... Rudá — modrá — zelená — rudá — modrá — zelená... Pak ten pár stejně neočekávaně všeho nechal. A já v tom okamžiku konečně pochopil, že je to všechno obrovská legrace, prostě opravdu k popukání. Všichni jsme se smáli. Popadl jsem kolem pasu jednu báječnou holku a roztančili jsme se; jako kdysi, tak, jak to má být, jako před dávnými a dávnými lety, jako vždycky — bezstarostně, aby se z toho člověku točila hlava, aby nás všichni obdivovali, a pak jsme poodešli stranou a já ji dál držel za ruce a nemusili jsme o ničem mluvit a ona hned souhlasila, že ten řidič je hrozně zvláštní člověk. Alkoholiky nemůžu vystát, řekl Riemayer, a ten houbovitý nos — to je ten nejopravdovější alkoholik, ale co devon, zeptal jsem se, co si počnem bez devonu, když máme báječnou zoologickou zahradu, kde si býci tak rádi lehají do bahna, protože z bahna pořád vyletují tiplice, a Řím, řekl jsem, nějací idioti mi vykládali, že prý je ti padesát, to je mi pěkná pitomost, já bych ti hádal nanejvýš tak pětadvacet, a tohle je Vuzi, už jsem jí o tobě vyprávěl, ale já vám přece překážím, řekl Riemayer, flám nikdo překážet nemůže, řekla Vuzi, a tohle je zas Sus, nejlepší rybák, popadl flusku a zasáhl skata rovnou do oka. A Hooger uklouzl a upadl do vody, aby ses nám tak nakonec utopil, řekl Hooger, jen se podívej, plavky už se ti rozpustily, vy jste ale legrační, řekl Len, to je přece taková hra na chlapečka a gangstera, jen si vzpomeňte, jak jste si na to hráli u Marii... Ach, to je mi dobře, proč mi ještě nikdy v životě nebylo tak dobře, a je to vlastně k vzteku, vždyť takhle by mohlo být každý den, Vuzi, řekl jsem, jsme my to ale pasáci, Vuzi, lidé před sebou ještě nikdy neměli tak závažný úkol, Vuzi, a my jsme ho vyřešili, byl by tu už jen jeden problém, jeden jediný problém na světě, vrátit lidem duchovní podstatu, duchovní starosti, ne, Susi, řekla Vuzi, já tě mám strašně ráda, Oscare, ty jsi tak bezva, ale chtěla bych, aby to byl Ivan, a objal jsem ji a pochopil, že ji smím líbat, a řekl jsem jí, já tě miluju...
Buch! Buch! Buch! V nočním nebi něco zatřaskalo, shůry se sypaly ostré cinkavé střípky a rázem bylo chladno a lezavo. Kulometné dávky. „Lehni si, Vuzi,“ zařval jsem, i když jsem ještě vůbec ničemu nerozuměl, hodil jsem ji na zem a padl přes ni, abych ji ochránil před kulkami, a vtom mě někdo začal mlátit do obličeje...
Tratatata... Kolem mě trčeli jako plaňkový plot ztumpachovělí lidé. Někteří už začali přicházet k sobě a omámeně blýskali bělmy. Pololežel jsem na prsou muže tvrdého jako lavice a přímo před mýma očima se černala jeho dokořán otevřená tlama s lesklým proužkem slin na bradě... Modrá — zelená — modrá — zelená — modrá — zelená... Něco mi scházelo. Kolem se rozléhaly pronikavé výkřiky, nadávky, někdo sebou hystericky mlátil a kvílel. Nad náměstím narůstal sytý mechanický ryk. Ztěžka jsem zvedl hlavu. Panely visely přímo nade mnou, modrý a zelený se rovnoměrně rozsvěcely, kdežto červený zhasl a sypalo se z něj skleněné smetí. Tratatata — a pukl a zhasl i zelený trojúhelník. Modrým přerušovaným světlem nespěchavě proplouvala široká křídla, z kterých se utrhovaly narudlé blesky výstřelů.
Znovu jsem se pokusil zalehnout, ale nešlo to, všichni kolem stáli jako solné sloupy. Pár kroků od nás něco ohavně pšouklo, z toho místa okamžitě vyrostl hřib žlutozeleného dýmu a šířil kolem sebe nesnesitelný puch. Pok, pok! Nad náměstí vzlétly další dva hřiby. Dav zavyl a zmateně se zahemžil. Žlutavý dým byl ostrý jako hořčice, z očí se mi vyvalily slzy, z úst sliny, rozbrečel a rozkašlal jsem se a všichni kolem se také rozkuckali a uslzeně chroptěli: „Pakáž! Verbež jedna! Bijte intly!“ Nad dav se znovu sunul stále silnější řev motorů. Letadlo se vracelo. „Proboha, lehněte si, idioti!“ zařval jsem. Ti v mém nejbližším okolí se pokáceli jeden přes druhého. Tratata ...! Tentokrát kulometník nezasáhl a dávka přejela po protějším domě, zatímco plynové bomby opět dopadly přesně do cíle. Světla kolem náměstí byla najednou ta tam, zhasl i modrý trojúhelník a v černočerné tmě se strhl nepředstavitelný zmatek.
Ani nevím, jak jsem se k tomu vodotrysku dostal. Asi mám zdravé reflexy a obyčejná studená voda — to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Aniž jsem se svlékal, vlezl jsem si do kašny a lehl si. Hned se mi ulevilo. Ležel jsem na zádech a do obličeje se mi sypaly vodní krůpěje z fungující fontány, což bylo neobyčejně příjemné. Byla tu naprostá tma a ticho, větvovím a tryskající vodou se prodíralo jen tlumené světlo hvězd. Několik minut jsem jen tak nazdařbůh sledoval jednu jasnější, která se pomalu pohybovala, dokud jsem si neuvědomil, že je to retranslační družice Europa; hned mě napadlo, jak je to všechno odsud daleko a jak tíživé a nesmyslné jsou vzpomínky na hnusnou lidskou břečku tam na náměstí, na odporné láteření a vřískot, na rozplizlé chrchlání pukajících plynových pum a zatuchlý smrad, který obracel žaludky i plíce naruby. Chápajíce svobodu svou jakožto rozhojňování a kvapné naplňování potřeb, mihlo se mi hlavou, deptají podstatu svou, neboť v sobě probouzejí mnoho potrhlých a hloupých tužeb, zvyků, obyčejů i těch nejzhovadilejších rozmarů... Když můj převzácný Pek spokojeně kroužil nad prostřeným stolem a s potěšením si mnul ruce, rád citovával starce Zosimu. Byli jsme tenkrát usmrkaní kadeti a naprosto vážně jsme si namlouvali, že výroky tohoto druhu se v naší době hodí leda k tomu, abychom se blýskli svou erudicí a smyslem pro humor... Vtom kdosi hlučně žbluňkl do vody asi deset kroků ode mě.
Zpočátku chraplavě kašlal, chrchlal a smrkal, takže jsem si pospíšil z vody ven; ten člověk se tam ještě chvíli cachtal a máchal, až najednou ztichl, aby vzápětí vychrlil celý ohňostroj příšerných kleteb:
„Hnidy nestydatý,“ ryčel ten chlap, „prrrostitutky... čubky svinský... Do živejch lidí! Hyeny smradlavý, ksindl jeden prašivá... Slegaři študovaný, svině...“ Znovu si zuřivě odkašlal. „Tak vono je jim trnem ve voku, že se lidi trochu povyrazej... A nějakej hajzl mí tam šláp do ksichtu...“ Chorobně zasupěl. „Aby je čert vzal i s celou tou jejich třaskou, a chraň mě pánbu ještě jednou tam jít...“
Znovu zasténal a zvedl se. Bylo slyšet, jak z něj crčí voda. To už jsem v hustém šeru nejasně zahlédl jeho rozkymácenou postavu. Taky si mě všiml.
„Hele, kamaráde, neměl bys cígo?“ zavolal na mě.
„Měl.“
„Svině,“ řekl. „Že mě taky nenapadlo cigára vyndat. Hupsnul jsem tam celej voblečenej.“ Dopleskal ke mně a přidřepl hned vedle. „Nějakej blbec mi šláp do držky,“ oznámil mi.
„Po mně se taky někdo proběhl,“ sdělil jsem mu solidárně. „Všichni byli jako pominutí.“
„Ty, ale jedno mi řekni — kde berou ten slzák?“ zeptal se mě. „A kulomety?“
„A letadla,“ dodal jsem.
„Copak letadlo,“ namítl živě, „letadlo mám taky. Koupil jsem ho výhodně z druhý ruky, za sedm stováků... Ale co tím sledujou, to nechápu!“
„Je to sebranka,“ řekl jsem. „Těm je třeba pořádně dát přes hubu, a bude to...“
Žlučovitě se rozesmál.
„Jó, hochu, to už tady bylo... Ty tě tak zříděj... Myslíš, že to nikdo nezkoušel? A jak je řezali! Ale nejspíš to všechno bylo málo... Ty jsme měli zašlapat do země i s jejich hovnama, jenže jsme to nějak propásli... A teď bijou voni nás. Lidi jsou dneska hrozně měkký, tak je to, hochu. Každej na všechno kašle. Vodkroutí si svoje čtyři hodiny, trochu se naleje a hurá na třasku — a můžeš do něj třeba smažit z kanónu.“ Bezradně se plácl po mokrých bocích. „A to prej bejvaly doby,“ zaúpěl zoufale, „že nesměli ani ceknout! Sotva někdo z nich někde něco plác, už měl v baráku pár chlapů v bílejch kápích nebo černejch košilích, strčili mu jich pár do zubů, spočítali mu žebra a štandopéde do lágru, aby si příště neplácal játra... Kluk mi vykládá, jak ve škole pomlouvaj fašisty: Prej negrům ubližovali, všechny vědce umořili a prej diktatura, koncentrák... Jenže tyhle se tenkrát neměli pronásledovat, ty se měli pěkně zadupat do země, aby už se nám to tu nemohlo rozplemenit!“ Dlouze popotáhl a přejel si hřbetem ruky pod nosem. „Zejtra ráno abych šel do práce, a já mám takhle zřízenej zpěvník... Pojď někam na jednu, nebo se nakonec nastydneme.“
Prolezli jsme křovím a dostali se na ulici.
„Tady za rohem je Pohlazeníčko,“ oznámil mi.
V Pohlazeníčku posedávalo a postávalo plno polonahých lidí s mokrými vlasy. Pokud to mohu posoudit, chovali se všichni jaksi stísněně, jako by se styděli, a podmračeně se jeden druhému chlubili modřinami a škrábanci. Několik dívek jen v kalhotkách se shluklo kolem elektrického krbu a sušilo si sukně — publikum je platonicky popleskávalo po nahých tělech. Můj společník okamžitě zamířil doprostřed davu, mával rukama nad hlavou, hlučně smrkal do palce a ukazováku a ustavičně hlásal, že „ty svině je třeba zadupat do země“. Ostatní mu přikyvovali.
Požádal jsem o ruskou vodku, a jakmile dívky od krbu odešly a oblékly se, stáhl jsem si havajku a přisedl k teplu sám. Barman přede mě postavil sklenici a znovu se vrátil za pult k objemnému časopisu — doluštit křížovku. Hosté si rozčileně povídali.
„To mi řekněte, proč musejí hned střílet! Jako by už toho střílení nebylo dost! Jsou namouduši jak malí... Akorát ničit majetek, to je jejich...“
„Jsou to banditi, horší než gangsteři, ale ať je to jak chce, ta třaska je taky pěkná ničemnost...“
„To je teda pravda. Onehdy mi moje holka povídá, tati, já jsem tě viděla, byl jsi modrej jako nebožtík a tak strašnej, a to je jí teprve deset let, jak tomu pak má člověk kouknout do očí?“
„Jářku, chlapi,“ ozval se barman s hlavou skloněnou nad časopisem. „Zábava na čtyři, co by to mohlo bejt?“
„No dobrá. Ale kdo si to všechno vymyslel? Třasku a ty oramo..., a-ro-ma-ti-zé-ry... Co! Takhle je to...“
„Když je člověk takhle zmáchanej, udělá mu nejlíp brandy.“
„...Počkali jsme si na něj na mostě. Koukáme, jde takovej brejlatej a nese si rouru se sklama. A my hrr na něj — a do vody. S brejlema i s tou rourou, akorát zaškubal nožičkama... No a pak přilít Nozdra, kterýho mezitím vzkřísili, podíval se z mostu, jak to tam dole bublá. Kluci, povídá, vy jste ožraly, či co... Dyť to není von, tohohle já vidím prvně v životě, povídá...“
„To já bych řek, že by na to měl bejt zákon: Jakmile máš rodinu, žádný klackování po třaskách...“
„Jářku, lidi,“ ozval se barman. „Co by mohlo bejt literární dílo na sedům. Knížka?“
„... Podívejte se, pane, třeba já měl v četě hned čtyři intly, kulomeťáky. A vopravdu musím říct, že se uměli prát jako čerti... Vzpomínám si, jak jsme brali roha vod skladišť — však víte, kde to je, teprve nedávno se tam začala stavět nějaká továrna — a dva z nich zůstali, že nám budou krejt záda. Mimochodem se jich vo to nikdo neprosil, hrnuli se do toho úplně sami. A když jsme se pak vrátili, ty dva viseli na portálovým jeřábu, úplně nahatý a všechno vytrhaný rozpálenejma kleštěma. Takhle to bylo, jasný? Jenže teď mě tak napadá, kde asi dneska jsou ty dva zbylý? Třeba mě taky krmili slzákem, takový jsou schopný všeho...“
„Copak to věšení... To nás taky věšeli za různý oudy.“
„Zadupat je do země až po nozdry, a basta!“
„Já jdu. Přece tu nebudu jen tak sedět... Už mě z toho pálí žáha. A tam už je to možná vopravený...“
„Hej, barmane! Holky! A do dna!“ Moje havajka mezitím uschla. Oblékl jsem se, a když se kavárnička vyprázdnila, přestěhoval jsem se ke stolku a zadíval se do kouta, kde dva vybraně oblečení starší pánové slámkou usrkávali svůj drink. Byli nápadní na první pohled — uprostřed noci nocoucí seděli v obyčejném nočním pajzlíku, navlečení do přísných černých obleků s černými kravatami u krku. Nepromluvili spolu ani slovo a jeden z nich neustále sledoval hodinky. Začal jsem přemýšlet o všem možném. Tak co, doktore Opire, co říkáte takové třasce? Byl jste na náměstí? Ale že se vůbec ptám, tam vy jste samozřejmě nebyl... Škoda. Rád bych věděl, co si o tom myslíte. Ostatně čert vás vem. Co mně je do toho, co si myslí doktor Opir. A co si o tom myslím já sám? Co si o tom myslíš, ty vysoce kvalitní lazebnická surovino? Už abych se aklimatizoval. Nemořte mi hlavu indukcí, dedukcí a technickými finesami. Nejdůležitější je co nejrychleji se aklimatizovat. Připadat si jako jeden z nich... Teď zase šli všichni na náměstí. Prese všechno, co se tam odehrálo, se vrátili zpátky na náměstí. Kdežto já nemám ani v nejmenším chuť se tam vracet. Já bych teď s velkou radostí šel domů a vyzkoušel svou novou postel. Jenže kdy bych se pak dostal k rybákům? Intlové, devon a rybáci. Že by intlové byla nějaká místní zlatá mládež? A devon... ten devon nesmím ani na chvíli pustit ze zřetele. Stejně jako Oscara. Takže teď jsou na řadě rybáci...