„Víte, ona je to spíš otázka temperamentu,“ namítl druhý. „Třeba já Karagana v žádném případě neodsuzuji.“
„Abyste mi dobře rozuměl — já ho taky neodsuzuji. Mírně řečeno mě ovšem šokoval fakt, že se nerozpakoval vzít svůj podíl zpátky. Tak by se skutečný gentleman nezachoval.“
„Pardon, ale Karagan přece není žádný gentleman. Je to jen výkonný ředitel. Proto ten sklon k malichernosti a řekl bych k hrabivému křupanství...“
„Přece byste nebyl tak upjatý. Rybáci jsou zajímaví. Po pravdě řečeno nevidím důvod, proč bychom se tím neměli zabývat. Staré metro je naprosto solidní záležitost. Wilde je samo sebou mnohem vznešenější a uhlazenější než Nivel, ale to ještě neznamená, že bychom se Nivela měli zříct...“
„Vy jste skutečně ochoten...“
„Třeba hned... Mimochodem, je za pět minut dvě. Jdeme?“
Zvedli se, barmanovi věnovali zdvořile přátelskou úklonu a zamířili k východu — elegantní, vyrovnaní, shovívavě povznesení. Měl jsem obrovské štěstí. Hlasitě jsem zívl, jen tak do vzduchu prohodil: „Že bychom se taky zašli podívat na náměstí...?“ rozhrnul židle a pustil se za těmi dvěma. Ulice byla osvětlena jen velmi spoře, ale zahlédl jsem je hned. Nespěchali. Ten, co šel vpravo, byl menší, a když procházeli pod lampou, všiml jsem si, že má měkké a řídké vlasy. Moc bych býval nedal za to, že už zase mlčeli.
Obešli parčík, zabočili do naprosto tmavé uličky, rezolutně se vyhnuli opilci, který se pokoušel zapříst s nimi přátelskou debatu, a náhle se bez jediného rozhlédnutí vnořili do zahrady, obklopující velký ponurý dům. Zaslechl jsem, jak dutě klaply těžké dveře. Bylo za dvě minuty dvě.
Odstrčil jsem opilce, vkročil do zahrady a posadil se na stříbřitě natřenou parkovou lavičku v šeříku. Byla dřevěná, cestička vedoucí k domu se žlutala pískem. Vchod do domu osvětlovala modrá žárovka a já rozeznal dvě karyatidy, podepírající balkón nade dveřmi. Na vchod do metra to moc nevypadalo, ale protože to samo o sobě ještě nic neznamenalo, rozhodl jsem se počkat.
Dlouho jsem čekat nemusel. Zašramotily nějaké kroky a na pěšině ze tmy vyvstala postava v dlouhém plašti. Byla to žena. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, proč mi její hrdě vztyčená hlava s válcovým účesem, v němž se ve svitu hvězd třpytily velké drahokamy, připadala tak známá. Vykročil jsem jí vstříc a se snahou propůjčit svému hlasu ironicky zdvořilý tón jsem pronesl:
„Jdete pozdě, milostivá, už jsou dvě pryč.“
Ani trochu se nepolekala.
„Ale to snad ne?!“ zvolala. „Že by mi šly hodinky pozdě?“
Byla to táž žena, která se odpoledne poškorpila s řidičem náklaďáku, ale mě samozřejmě nepoznala. Ženy s tímhle štítivě odchlíplým spodním rtem si nikdy nepamatují náhodné kolemjdoucí. Nabídl jsem jí rámě a vystoupili jsme spolu po širokých kamenných schodech ke vchodu. Obrovité dveře neměly daleko k poklopu reaktorového sila. V hale nikdo nebyl. Žena bez dlouhého otálení odhodila plášť do mých rukou a kráčela dál, kdežto já se na pár vteřin zdržel a v obrovském zrcadle kriticky zhodnotil svůj zevnějšek. Mistr Gaoey je pašák, ale držet bych se rozhodně měl někde ve stínu. Vstoupili jsme do sálu.
Nene, tohle mohlo být všechno možné, jenom ne metro. Zdi obkládané tmavým dřevem, asi pět metrů nad podlahou se táhla galérie s balustrádou. Z velkolepého stropu se jen rty smutně usmívali růžoví kučeravě plaví andělíčkové. Téměř celý sál byl zastavěn řadami měkkých křesel, na první pohled velice masivních a čalouněných prolamovanou kůží. V nich se ležérně rozvalovali přepychově odění lidé, většinou starší muži. Zírali do hloubi sálu, kde na pozadí nadýchaného černého sametu zářil jasně nasvícený obraz.
Nikdo nám nevěnoval pozornost. Dáma proplula někam do předních řad, kdežto já jsem se posadil nedaleko dveří. V sále se mlčelo a kouřilo, z tlustých doutníků stoupaly namodralé pramínky dýmu, pod elektrickým lustrem mírumilovně zářily četné pleše. Soustředil jsem se na obraz. Nejsem žádný velký znalec výtvarného umění, ale v tomto případě šlo podle mého soudu o Raffaela — pokud to nebyl originál, musela to být skutečně dokonalá kopie.
Zahřměl šťavnatý měděný úder a hned nato vedle obrazu doslova vyrostl vysoký chlapík v černé masce, od hlavy až k patě politý přiléhavým černým trikotem. Za ním se na scénu připajdal hrbatý trpaslík v šarlatové hazuce. V krátkých předpažených tlapkách třímal obrovský, matně pableskující meč, působící už na první pohled vskutku zlověstně. Ztuhl vpravo od obrazu, zatímco maskovaný pokročil kupředu a přitlumeně promluvil:
„V souladu se zákony a stanovami ctihodné společnosti mecenášů a ve jménu umění posvěceného a neopakovatelného, z moci, dané mi tímto shromážděním, jsem přezkoumal historii a hodnoty tohoto obrazu a nyní...“
„Prosím přerušte to!“ ozval se za mnou ostrý hlas. Všichni se obrátili. Podíval jsem se tím směrem taky a zjistil jsem, že se do mě zaryly ocelové pohledy tří mladých a patrně velice silných mužů ve vznešeně staromódních tmavých oblecích. V pravém očním důlku jednoho z nich se leskl monokl. Několik vteřin jsme se navzájem beze slova hodnotili, potom mladý muž trhl tváří a nechal monokl z oka vypadnout. Okamžitě jsem se zvedl. Všichni najednou se rozběhli ke mně, našlapujíce měkce a neslyšně jako kočky. Sáhl jsem po křesle, ale připadalo mi příliš těžké. Vrhli se na mě. Přivítal jsem je, jak nejlépe jsem uměl, a ze začátku to šlo výborně, jenže jsem velmi rychle pochopil, že mají v pravičkách boxery, měl jsem co dělat, abych stačil ránám uhýbat. Přitiskl jsem se zády ke zdi, bedlivě je sledoval a oni s těžkým oddechováním sledovali mě. Ještě pořád zůstávali dva. Ze sálu zaznívalo tiché pokašlávání. Z galérie po dřevěných schodech chvatně sbíhali další čtyři, schodiště vrzalo a skřípalo na celý sál. Je to špatné, mihlo se mi hlavou, a rozhodl jsem se pro frontální průlom.
Byla to těžká práce, přesně jako v Manile, jenže tam jsme se bránili ve dvojici. Kdyby radši stříleli, to bych určitě některému z nich dokázal sebrat revolver. Jenže celá šestice se na mě vrhla jen s boxery a gumovými obušky. Ještě štěstí, že měli tak málo místa. Levou rukou už jsem nevládl, a vtom čtyři bleskurychle odskočili a pátý na mě z plochého lesklého kanystru vychrstl nějakou studenou ohavnost. Zároveň v sále zhaslo světlo.
Tyhle legrácky už jsem znal: teď oni mě viděli, kdežto já je ne. Zřejmě by to býval byl můj konec, ale hned nato nějaký hlupák rozrazil dveře dokořán a zahlaholil dobře posazeným basem: „Omlouvám se nastotisíckrát, ostudně jsem se zdržel a nekonečně lituji...“ Vyrazil jsem přes padající těla ke světlu, přehnal se dvoranou, z posledních sil se opřel do masivních venkovních dveří, zraněnou levou ruku jsem uchopil pravičkou a rozběhl jsem se po pískové pěšince. Nikdo mě nepronásledoval — já však běžel přes dobré dva bloky, než mi došlo, že už bych mohl zastavit.
Svalil jsem se na záhon a dlouho jsem ležel v tuhé trávě a ústy lapal vlahý teplý vzduch. Hned se seběhlo několik zvědavců. Stoupli si nade mě do půlkruhu a soustředěně na mě čučeli, dokonce si ani nesdělovali dojmy. „Táhněte pryč...,“ zavrčel jsem, když jsem se konečně zvedl. Chvatně se rozešli. Chvíli jsem postál a podumal, kde to vůbec jsem, načež jsem se odbelhal směrem k domovu. Pro dnešek už toho bylo dost. Naprosto nic jsem nepochopil, ale i tak jsem toho všeho za celý den měl až nad hlavu. Ať už ti členové ctihodného spolku mecenášů byli kdokoli — tajní ctitelé světového malířství, nedorazené zbytky aristokratických spiklenců či ještě kdovíco — prali se surově a nelítostně, a ten největší pitomec v sále se nakonec s největší pravděpodobností vyklubal ze mě.
Minul jsem náměstí, kde už zase ve volném rytinu blikaly tři barevné panely a stovky hysterických hrdel vyřvávaly: „Třas-ka, třas-ka!“ Tady už jsem si taky užil až dost. Příjemné sny jsou samo sebou vždycky lepší než nepříjemná realita, jenže my přece nežijeme ve snu... V podniku, do kterého mě původně zavedla Vuzi, jsem vypil láhev ledové minerálky, bezmyšlenkovitě zahleděn na policejní hlídku, která mírumilovně parkovala u barového pultu, jsem si trochu odpočinul, vyšel ven a zamířil na svou Druhou předměstskou. Za levým uchem se mi nalévala boule velikosti tenisového míčku. Bylo mi zle a šel jsem pomalu, co nejblíž podél plotů a zídek. Najednou jsem za zády zaslechl dupot, pevných podrážek a nějaké hlasy. „Ty jsi měl bejt v muzeu, a ne v hospodě!“
„Nnneexistuje... A jsem střízlivěj. C-copak to nnnechápete, jedna flaštinka moselskýho...“
„Taková zvrácenost. Namaže se a ještě si sežene děvku...“
„Jakápak děvka? T-to je jedna mmmodelka...“
„Popere se kvůli běhně a ještě nás nutí, abychom se kvůli ní prali taky...“
„K-kruci, proč věříte jim, a mně ne?“
„Protože jsi pod obraz! Ty jsi stejný pacholek jako oni. Možná ještě horší...“
„To je jedno! Toho b-bídáka s boxerem jsem si zapamatoval dobře... Moc dobře... A nedržte mě... Pudu sám!“
„Nic si nepamatuješ, kamaráde. Hned ti srazili brejle, a bez brejlí nejsi člověk, ale slepý dřevo. A nemlať sebou, nebo tě šoupnem do kašny.“
„Upozorňuju tě — ještě jeden takovejhle skandál, a poženem tě svinským krokem. Opilý kulturtrégr — taková zvrácenost!“
„Proboha, nečti mu, chudákovi, levity a nech ho trochu prospat...“
„Klucíí! Támhle je ten b-bídák!“
Ulice byly úplně prázdné, takže ten bídák jsem zřejmě měl být já. Už jsem dokázal ohnout levou ruku v lokti a zase ji narovnat, ale strašně to bolelo, a tak jsem zůstal stát a chtěl jsem je nechat přejít. Byli tři. Mladší chlapci, všichni ve stejných přílbách, naražených do očí... Jeden nich, takový pevný a podsaditý chasník, kterého vzniklá situace vysloveně těšila, pevně svíral loket toho hlučného — urostlého, tlamatého, celého rozkymáceného a podnikajícího nekontrolované výpady do všech stran. Třetí, vyzáblý čahoun s úzkou tmavou tváří, kráčel kousek za dvojicí s rukama založenýma za zády. Když došli až ke mně, rozkymácený kolohnát rozhodně zabrzdil. Podsaditý se pokusil postrčit ho dál, leč marně. Čahoun mě mezitím o několik kroků přešel, pak také zastavil a netrpělivě se ohlédl přes rameno.
„Už tě máme, ty d-dobytku!“ zařval opilec a pokusil se mě volnou rukou chytit pod krkem.
Ustoupil jsem k plotu, obrátil se k podsaditému a řekl mu:
„Ani jsem se vás nedotkl.“
„Nech toho vyvádění!“ okřikl výtržníka zpovzdáli čahoun.
„Já si tě moc dobře pamatuju!“ řval opilec. „Mně neutečeš! Já si to s tebou vyřídím!“
Hrnul se na mě a vláčel za sebou i pořízka, který se do něj zaťal jako policejní buldok.
„To není on, prosím tě,“ přemlouval opilce pořízek, který se i nadále báječně bavil. „Tamten šel přece na třasku, kdežto tenhle nic nepil..., je střízlivěj...“
„Mě nevoblafneš ...!“
„Naposledy tě upozorňuju, že tě vyhodíme!“
„Bojí se, hajzl! Náramek si sundal!“
„Ty ho přece nemůžeš vidět! Nemáš brejle, blbečku!“
„Já náhodou vidim všechno, a móc dobře...! A i kdyby to nebyl von...“
„Sakra nech už toho...“
Dlouhán k nim nakonec pro jistotu přistoupil taky a popadl opilce s druhé strany.