„No voni.“
„Kdo oni?“
„Voni. Slyšíte?“
Zaposlouchal jsem se. Bylo slyšet, jak ve větru šelestí větve a někde ve strašné dálce davy hulákají: „Třas-ka, třas-ka!“
„Nic zvláštního neslyším,“ pokrčil Jsem rameny.
„Protože jste tu novej, a nový voni nechávají na pokoji.“
„Ale stejně, koho máš na mysli tím oni?“
„Voni jsou všichni. Viděl jste toho ksichta s knoflíkama?“
„Petiho? Viděl. A proč by měl být ksicht? Já mám pocit, že je to docela slušný člověk...“
Len vyskočil.
„Pojďte,“ zašeptal zase. „Já vám to ukážu. Ale slibte mi, že budete zticha.“
Vyšli jsme z garáže, přikradli se k rohu domu a obešli ho. Len se mě vytrvale držel za ruku. Dlaň měl chladnou a vlhkou.
„Támhle, podívejte,“ ukázal před sebe.“ Podívaná to byla opravdu strašidelná. Na verandě domácí poloviny domu ležel s hlavou nepřirozeně zakloněnou a prostrčenou zábradlím můj celník ze včerejšího rána. Na jeho tvář dopadalo rtuťové světlo z ulice a tvář byla modrá, naběhlá a posetá tmavými podlitinami. Pod zpola zavřenými víčky bylo vidět kalné oči, které sklouzly ke kořeni nosu. „Chodí mezi živými jak živí, za bílého dne...,“ hučel si Len pod nos a držel se mě oběma rukama. „Kývají a usmívají se, v noci však jsou jejich tváře sinalé a krví zbrocené...“ Přistoupil jsem až k verandě. Celník byl v pyžamu. Dýchal chrčivě a táhl z něj koňak. Na tváři měl krev, nejspíš se po hubě poroučel do rozbitého skla.
„Vždyť je jen opilý,“ poznamenal jsem zvučně. „Normální opilec. A chrápe. Je to protivné.“
Len zakroutil hlavou.
„Vy jste novej,“ zašeptal. „Vy nic nevidíte. Kdežto já jsem to viděl...“ Už se zase celý třásl. „Přišlo jich hodně... To vona je přivedla ..., vlastně ji přinesli... Svítil měsíc... Odřízli jí kus lebky... Křičela, ta tak strašně křičela... A pak začali jíst lžičkama... A vona taky jedla a všichni se smáli, že křičí a hází sebou...“
„Kdo? Koho?“
„A pak to zasypali dřevem a zapálili... a tancovali kolem ohně... A pak všechno zahrabali na zahradě... Vona dojela autem pro lopatu... Všechno jsem viděl... Mám vám ukázat, kde to zahrabali?“
„Poslouchej, kamaráde,“ řekl jsem. „Nepůjdeme radši přece jen ke mně?“
„Proč?“
„Protože půjdeme spát... Všichni už dávno spí, jen my dva tu ještě žvaníme.“
„Nikdo nespí! To je vidět, že jste novej. Teď nikdo nespí. Teď se spát nedá...“
„Jen pojď, pojď,“ vybídl jsem ho ještě jednou. „Jdeme ke mně.“
„Nejdu,“ zavrtěl hlavou. „A nesahejte na mě. Vaše jméno jsem nevyslovil.“
„Tak budu muset sundat pásek,“ zahrozil jsem temně. „A nasekat ti zadek!“
Asi ho to trochu uklidnilo. Důvěřivě sevřel mou ruku a umlkl.
„Jen pojď, kamaráde, pojď,“ trval jsem na svém. „Ty budeš spát a já si sednu vedle tebe. A kdyby něco, tak tě hned vzbudím.“
Vlezli jsme oknem do mé ložnice (jít do domu dveřmi rezolutně odmítl) a já ho hned uložil do postele. Chtěl jsem mu vyprávět pohádku, ale než jsem se k tomu dostal, chlapec spal. Tvář měl zmučenou a ve spánku sebou neustále házel. Přitáhl jsem si křeslo k oknu, zachumlal jsem se do plédu a vykouřil cigaretu pro uklidnění. Pokusil jsem se uvažovat o Riemayerovi, o rybácích, na které jsem nakonec nenarazil, o tom, co se má stát osmadvacátého, o mecenáších, ale nic kloudného jsem z toho dohromady nedal, a to mě zoufale popuzovalo. Popuzovalo mě, že jsem nebyl s to přinutit se k seriózním úvahám o své práci. Myšlenky se rozutíkávaly, na jejich místo se tlačily emoce a já jsem vlastně spíš cítil než přemýšlel. Cítil jsem, že jsem rozhodně nepřijel nadarmo, ale zároveň jsem si uvědomoval, že oficiálně jsem tu kvůli něčemu úplně jinému, než by bylo zapotřebí.
A Len zatím spal. Neprobudil se dokonce ani tehdy, když u vrat zafrkal motor, pak bouchaly dveře nějakého auta, někdo zařval, několik hlasů propuklo v bohapustý řehot a kvil, až jsem si řekl, že snad před vraty došlo k nějakému hrůznému zločinu, ale z dalšího vyplynulo, že to se jen Vuzi vrací domů. S veselým prozpěvováním se začala svlékat už v zahradě, nedbale rozvěšujíc po stromech sukni, halenku a další náležitostí dívčí garderoby. Mě si vůbec nevšimla, vešla do domu, chvíli ještě rámusila u sebe nahoře, pak upustila něco těžkého a teprve potom nadobro utichla. Bylo kolem páté. Nad mořem se rozhoříval jitřní úsvit.
Když jsem se vrátil, Len už byl pryč. Rameno mi trnulo tak, že bolest vystřelovala až do temene, a já si slíbil, že celý dnešní den budu na sebe opatrný. Se zbědovaným funěním a pocity zmaru jsem absolvoval cosi vzdáleně připomínajícího ranní rozcvičku, vzal jsem obálku s penězi, opatrně se bokem prosunul dveřmi a vypravil jsem se k tetě Vaině. V hale jsem zůstal váhavě stát: v domě panovalo naprosté ticho a já neměl jistotu, zda už paní domácí doopravdy vstala. Vtom se však dveře její poloviny domu otevřely a do haly vstoupil celník Peti. No nazdar, pomyslel jsem si. V noci Peti působil dojmem tragicky upitého utopence. Teď, v jasném denním světle, vypadal spíš na oběť násilného přepadení. Spodní část obličeje měl celou zkrvavenou. Čerstvá krev se mu lakově leskla především na bradě a pod dolní čelistí si držel kapesník, aby si nepotřísnil svůj sněhobílý stejnokroj se šňůrami. Tvář měl celou napjatou, oči ještě lehce pošilhávaly, ale vcelku se držel až podivuhodně statečně a klidně, jako by pro něj vymetání hromad rozbitého skla vlastní hubou bylo tou nejobyčejnější záležitostí. Drobná nepříjemnost, komu se něco takového občas nestane, toho si, prosím, vůbec nevšímejte, hned bude všechno v pořádku.
„Dobré jitro,“ zamumlal jsem nejistě.
„Dobré jitro,“ zdvořile a mírně nosem opáčil celník a s citem přiložil kapesník ke krvavé bradě.
„Co se vám stalo? Mohu vám nějak pomoct?“
„Maličkost, převrátila se se mnou židle...“
Počastoval mě uctivou úklonou, prošel kolem a rozšafným krokem dům opustil. S velmi nepříjemnými pocity jsem ho doprovodil pohledem, a když jsem se znovu vrátil ke dveřím, stála přede mnou teta Vaina. Graciézně se opírala o veřej, čisťounká, růžová, provoněná, a hleděla na mě tak, jako bych byl generálplukovník Tuur nebo přinejmenším štábní major Pol.
„Dobré ranko, vy ranní ptáče,“ zavrkala. „Hned jsem si říkala, kdo to v domě mluví v tak časnou hodinu.“
„Nedokázal jsem se odhodlat k tomu, abych vás rušil,“ konverzoval jsem s příslušnými galantními gesty a v duchu vyl bolestí v rameni. „Přeji krásné jitro a zároveň si dovoluji předat vám...“
„Ó, to je milé! To se hned vidí pravý gentleman. Generálplukovník Tuur říkával, že skutečný gentleman nikdy nikoho nenechává čekat. Nikdy! A nikoho!“
To už jsem si všiml, že mě pomalu, ale velice úporně tlačí od svých dveří. V jejím salóně byla tma, závěsy zřejmě ještě zůstaly zatažené a do haly zavanula jakási nasládlá vůně.
„Ale opravdu jste nemusel tak spěchat, věřte mi...“ Konečně zaujala výhodnou pozici a plavným, nedbalým pohybem dveře přibouchla. „Můžete si však být jist, že dokážu vaši ohleduplnost po zásluze ocenit... Vuzi ještě spí a já musím vypravit Lena do školy, takže se omlouvám... Mimochodem, dnešní noviny najdete na verandě.“
„Děkuji vám,“ řekl jsem už na ústupu.
„Dokážete-li se obrnit trpělivostí, mohu vás tak za hodinku pozvat na šálek smetany.“
„Bohužel budu muset brzo odejít,“ sdělil jsem jí a odporoučel se.
Noviny byly šestery. Dva zdejší ilustrované deníky, tlusté jako almanachy, jeden list vycházející v hlavním městě, dva luxusní týdeníky a kupodivu i arabská El Gunia. El Guniu jsem odložil, ale ostatní jsem prolistoval, zajídaje poslední zprávy chleby se salámem a zapíjeje horkým kakaem.
V Debilii vládní vojska po mnohadenních úporných bojích dobyla město Reyes a vytlačila vzbouřence za řeku Beni. V Moskvě na mezinárodním kongresu jaderných fyziků Huggerton a Solovjov informovali o projektu průmyslového zařízení na výrobu antihmoty. Do Léopoldvillu dorazila expozice Treťjakovské galérie. Oficiální zahájení výstavy se očekává zítra. Ze základny Starý Východ (Pluto) startovala do oblasti absolutně volného letu další skupina bezpilotních kosmických lodí. Se dvěma z nich bylo načas ztraceno spojení. Generální tajemník OSN zaslal generalissimu Orelianosovi oficiální poselství, v němž upozornil, že v případě opakovaného užití atomových granátů ze strany extremistů vstoupí do Eldorada policejní kontingenty OSN. U pramenů řeky Quando (střední Angola) objevila archeologická expedice Spojené arabské republiky zbytky kyklopských staveb, které podle předběžných hodnocení a předpokladů vznikly dávno před poslední dobou ledovou. Skupina odborníků Jednotného centra pro výzkum subelektronových (ritrinitivních) struktur odhaduje zásoby energie, které má lidstvo k dispozici, na tři miliardy let. Kosmický ústav UNESCO oznamuje, že čistý relativní přírůstek obyvatelstva mimozemských základen a enkláv se blíží průměrnému přírůstku obyvatelstva na Zemi. Šéf britské delegace v OSN vystoupil jménem velmocí s projektem úplné demilitarizace zatím militarizovaných oblastí zeměkoule, a to i násilnou cestou...
Zprávy o tom, kdo kolik vzepřel kilogramů a kdo kolik gólů vstřelil do čí branky, jsem vynechal. Z domácích zpráv mě zaujaly tři.
Městský list Radost ze života napsal: „Včera v noci skupina vandalů znovu podnikala soukromým letadlem nálet na náměstí Hvězdy, zaplněné bavícími se občany. Výtržníci vypálili několik dávek z kulometu a shodili celkem jedenáct plynových bomb. Následkem vzniklé paniky utrpělo několik mužů a žen těžká zranění. Bezvýznamná skupinka řádících (promiňte nám ten výraz) intelektuálů tak za tiché asistence nečinně přihlížející policie překazila normální zasloužený odpočinek stovek a tisíců slušných lidí. Předseda spolku Za starou dobrou vlast, proti škodlivým vlivům! v prohlášení našemu dopisovateli uvedl, že spolek je odhodlán vzít ochranu zaslouženého odpočinku spoluobčanů do vlastních rukou. Předseda dal zcela nepokrytě najevo, koho konkrétně lid považuje za zdroj škodlivé nákazy, banditismu a militantního výtržnictví...“
Na devatenácté straně list věnoval celou jednu stranu článku „význačného reprezentanta nejnovější filozofie a nositele několika literárních cen doktora Opira“. Článek se jmenoval Svět bez starostí. Doktor Opir v něm úžasnými slovy velice přesvědčivě zdůvodňoval všemocnost vědy, vyzýval k optimismu, pranýřoval chmurné skeptiky a pomlouvače a vyzýval vážené čtenáře, aby „byli jako děti“. Zvláštní význam při formování psychiky moderního (tedy bezstarostného) člověka připisoval metodám vlnové psychotechniky. „Jen si uvědomte, jak skvělého náboje optimismu se vám dostává díky světlému, šťastnému a radostnému snu!“ volal euforicky reprezentant nejnovější filozofie. „Není náhodou, že právě spánek je již přes sto let znám jako lék na řadu psychických poruch. Ovšem tak trochu nemocní jsme přece všichni: sužují nás různé starosti, zmáhají každodenní lapálie, dráždí sice ojedinělé, leč tu a tam přece jen ještě přežívající nedostatky, nevyhnutelné třenice mezi jedinci, normální, zdravá sexuální neukojenost a nespokojenost se sebou samým, tak příznačná pro každého našeho občana... A stejně jako vonný badusan omývá z našeho unaveného těla prach cest, tak radostný sen oplachuje a očisťuje utrápenou duši. Teď už se nemusíme bát žádných starostí a nedostatků, protože víme, že se blíží hodina, kdy náš snový generátor, kterému bych společně s ostatními říkal „třaska“, vyhojí naše vědomí, vdechne do něj nový optimismus a vrátí nám radostný pocit z bytí.“ Dál doktor Opir dovozoval, že třaska je absolutně neškodná jak z hlediska psychiky, tak z hlediska fyzického zdraví, a že výpady oponentů, kteří v ní hledají paralely s narkotiky a demagogicky žvaní o „dřímajícím lidstvu“, v nás vyvolávají nanejvýš tíživý podiv, možná však i mnohem rozhodnější a pro ony nevraživce osudnější občanské postoje. Na závěr svého článku doktor Opir prohlásil, že šťastný sen je tím nejlepším odpočinkem, mlhavě naznačil, že třaska je nejúčinnější metodou boje proti alkoholismu a narkomanii, a důrazně nabádal, aby se tato oblíbená lidová zábava v žádném případě nesměšovala s jinými (medicínou neodzkoušenými) prostředky vlnového ovlivňování lidské psychiky.
Týdeník Zlaté dny zase oznamoval, že ze Státní galérie bylo odcizeno vzácné plátno, jehož autorem je podle názoru odborníků Raffael. Týdeník upozorňoval kompetentní místa na okolnost, že tento zločin je již třetím svého druhu za poslední čtyři měsíce a že ani jedno z dříve odcizených uměleckých děl ještě nebylo nalezeno.