Zahodil jsem ten balík makulatury do kouta. Proč pořád tahle beznadějná nuda...?! Pitomce tu hýčkají, pitomce si starostlivě pěstují, pitomce hnojí a šlechtí... Pitomec se tu stal normou — nechybí mnoho, a stane se ideálem, kolem kterého budou doktoři věd plesat rozjásanou besedu. A tisk tu rozjásanou besedu tančí už dnes. Ach, jak jsi báječný, ty náš pitomče! Ach, jak jsi bodrý a dobře živený, pitomče. A jaký jsi, pitomče, optimista, jak jsi moudrý, pitomče, jak vytříbený máš smysl pro humor a jak hravě dokážeš vyluštit křížovku ...! Hlavně si nedělej žádné starosti, pitomče, všechno je tak dobré, tak ohromné, a k dispozici je ti jak věda, tak literatura, aby ti bylo hej, pitomče, a nemusels o ničem přemýšlet... A všelijaké ty neblaze smýšlející skandalisty a skeptiky společnými silami smeteme (s tebou abychom je nesmetli!). Co blázní, proboha? Že by chtěli mít víc než ostatní, či co? Hotové zoufalství... Na těch lidech musí ležet nějaké prokletí, jakási zrůdná dědičná zátěž hrůz a nebezpečí. Imperialismus, fašismus... desetimilióny zmařených životů, znetvořených osudů... včetně životů a osudů miliónů pitomců — hodných i zlých, vinných i nevinných... Poslední zápasy, poslední převraty, obzvlášť kruté právě proto, že byly poslední. Recidivisté, nicneděláním zvlčilá soldateska, všelijaká pakáž z někdejších rozvědek a kontrarozvědek, znuděná jednotvárností hospodářské špionáže a přežraná moci... Bylo třeba vrátit se z vesmíru, opustit závody a laboratoře a povolat vojáky zpátky do zbraně. No budiž, poradili jsme si. Vítr bezmyšlenkovitě převrací stránky Dějin fašismu... Ještě jsme se ani nestačili řádně nadechnout a pokochat se světlými zítřky, a ze stejných špinavých koutů historie už se znovu drápaly nedorazené zbytky reakce se skládacími automaty a amatérsky vyrobenými kvantovými pistolemi — gangsteři, gangsterské tlupy, gangsterské korporace, gangsterské říše... „Drobné, stále ještě přežívající nepořádky,“ zapřísahali a ujišťovali doktoři Opirové a do oken univerzit mezitím letěly láhve s napalmem, měst se zmocňovaly ozbrojené bandy a muzea hořela jako svíce... Budiž. Odstrčili jsme loktem doktory Opiry, znovu jsme vyšli z fabrik a laboratoří, vojáci se vrátili do zbraně a zase si poradili. A znovu přišly světlé zítřky. Znovu se vyrojili Opirové, znovu zašveholily ilustrované týdeníky a ze zmíněných koutů se zase vyvalil hnis. Tuny heroinu, cisterny opia, moře lihu... a ještě něco, pro co zatím ani nemáme název... A zase tu všechno visí na vlásku, zatímco pitomci luští křížovky, křepčí flug a přejí si jen jedno — aby bylo veselo. Ale přitom někde někdo postupně propadá šílenství, někdo rodí debilní děti, někdo podivně umírá po koupelnách, někdo neméně podivně přichází o život u nějakých rybáků a mecenáši ochraňují své vášnivé zaujetí světovým malířstvím kovovými boxery... A týdeníky se snaží zahalit toto páchnoucí třasovisko křehkou přeslazenou slupkou konjunkturálních blábolu, diplomovaný pitomec velebí sladké sny a tisíce nediplomovaných pitomců se těm snům oddávají jako opilství (jen když bude veselo a nebude se o ničem přemýšlet)... A pitomci jsou znovu horem dolem přesvědčováni, že všechno je báječné, že vesmírná věda kráčí kupředu mílovými kroky (a je to pravda), že energie je dost na miliardy let (a to je taky pravda), že život je stále zajímavější a rozmanitější (což je nepochybně rovněž pravda, ovšem ne pro pitomce) a že demagogové a hanobitelé (rozuměj lidé, kteří jsou přesvědčení, že v naší době je sebemenší kapka hnisu schopna nakazit celé lidstvo, stejně jako kdysi pivní puče přerostly v celosvětové nebezpečí), jejichž pseudoteorie jsou zájmům lidu cizí, by měli být všemožně zatraceni... Pitomci a zločinci... Zločinní pitomci...
„Dělat se musí...,“ povzbudil jsem se nahlas. „Melancholii vem ďas... My vám ještě ukážem skeptiky!“
Nejvyšší čas vyrazit k Riemayerovi. Ačkoli, jsou tu ještě ti rybáci. No dobře, k rybákům se vypravím později. Už toho potácení naslepo bylo dost. Tohle mě nebaví... Opustil jsem dům a zaslechl, jak teta Vaina cpe na verandě do Lena snídani.
„Mami, já to nechci, mami!“
„Papej, chlapče, ráno se musí papat... Jsi hrozně bledý...“
„Ale já nechci! Ty škraloupy nemůžu!“
„Jaké škraloupy? Podívej se na mě, jak mi to chutná... Mm-hm, to je dobrota! Jen ochutnej a uvidíš, jak je to dobré!“
„A co když to nechci! Jsem nemocnej a do školy nepůjdu!“
„Ale Lene! Co to mluvíš? I tak už jsi jednou chyběl...“
„Tak ať...“
„Jaképak tak ať! Už jsem byla dvakrát u ředitele. Ještě nakonec dostaneme pokutu.“
„No bože, tak dostaneme pokutu!“
„Jez, synku, jez. Co to s tebou je? Že by ses nevyspal?“
„Nevyspal...! A bolí mě břicho... a hlava... a zub... Podívej, tenhle!“
Hlas měl trucovitý a já si hned představil chlapcovy našpulené rty a umíněně kopající nohu v ponožce. Vyšel jsem z vrat. Den byl zase jasný a slunečný, zpívali ptáci. Do ulic jsem vyrazil příliš brzy, cestou do Olympiku jsem potkal jen dva lidi. Šli po kraji chodníku vedle sebe, uprostřed veselého světa plného svěží zeleně a modrého nebe nesmyslně ohavní — jeden pomalovaný blankytnou barvou, druhý křiklavě červenou. Nánosem barvy prostupoval pot. Dýchali ztěžka, ústa křečovitě rozevřená, oči podlité krví. Když mě ta zvláštní dvojice minula, mimoděk jsem si rozepnul všechny knoflíky na košili a úlevně vydechl.
V hotelu jsem okamžitě vyjel do osmého patra. Překypoval Jsem odhodláním. Ať Riemayer chce, nebo nechce, bude mi muset vyklopit všechno, co mě zajímá. Navíc jsem ho potřeboval i z jiného důvodu. Potřeboval jsem posluchače, a v tomhle prosluněném hampejzu jsem si upřímně popovídat mohl jedině s ním. Chápal jsem, že to není ten Riemayer, se kterým jsem počítal, ale o tom jsem si s ním koneckonců musel promluvit taky...
U Riemayerových dveří stál zrzavý Oscar ze včerejška a já okamžitě zvolnil krok. Zahleděn do stropu si zadumaně upravoval uzel na kravatě. Vypadal ustaraně.
„Nazdar,“ řekl jsem. Nějak jsem začít musel.
Pohnul obočím, pohlédl na mě a já pochopil, že si vzpomněl, kdo jsem. Pomalu odpověděl:
„Dobrý den.“
„Vy jdete k Riemayerovi?“ zeptal jsem se.
„Riemayer se dnes cítí mizerně,“ řekl. Stál těsně u dveří a zřejmě se nechystal ustoupit mi z cesty.
„Škoda,“ mínil jsem a pokročil blíž. „A co je s ním?“
„Cítí se moc špatně.“
„Ajajaj,“ poznamenal jsem chápavě. „Měl bych se na něj podívat...“
To už jsem stál až u Oscara, ale ten dál neměl v úmyslu pustit mě do pokoje. Hned mě z toho zabolelo v rameni.
„Nejsem si tak docela jist, že by to bylo vhodné,“ zaskřípal žlučovitě.
„Ale jděte! Že by to s ním bylo tak nahnuté?“
„Přesně tak. Vypadá mizerně. A vy byste ho neměl vyrušovat. Ani dnes, ani jindy.“
Zdá se, že jsem přišel v pravou chvíli, pomyslel jsem si. Doufám, že ještě není pozdě.
„Vy jste jeho příbuzný?“ zeptal jsem se. Choval jsem se svrchovaně mírumilovně.
Zakřenil se.
„Jsem jeho přítel. Nejbližší v tomhle městě. Dá se říct kamarád z dětství.“
„To je moc dojemné,“ konstatoval jsem, „ale například já jsem zase jeho příbuzný. Něco jako bratr. Pojďme tedy dovnitř a podívejme se, co by pro chudinku Riemayera mohli udělat jeho přítel a jeho bratr.“
„A neudělal už pan bratr pro Riemayera dost?“
„Co vás nemá... Přijel jsem teprve včera.“
„Poslyšte, nemáte tu náhodou nějaké další bratry?“
„Mezi vašimi přáteli těžko,“ opáčil jsem. „Riemayer je výjimka...“
Zatímco jsme takhle žvanili, upřeně jsem si ho prohlížel. Nevypadal na příliš obratného rváče, dokonce i když jsem bral v úvahu svoje bolavé rameno. Jenže ruce měl pořád zabořené hluboko v kapsách, a přestože jsem si byl téměř jist, že v hotelu se ke střelbě neodhodlá, nechtěl jsem riskovat. Tím spíš, že už jsem slyšel o kvantových výbojkách omezeného dosahu.
Už mockrát mi bylo vytčeno, že každý můj úmysl se jako na projekční ploše okamžitě promítne v mé tváři. Oscar byl patrně člověk dostatečně vnímavý. Na druhé straně však v tomto okamžiku neměl při sobě nic, co by pro mě mohlo být nebezpečné, a ty ruce v kapsách bylo jen východisko z nouze. Poodstoupil ode dveří a řekl:
„Tak běžte...“
Vstoupili jsme dovnitř. Riemayer na tom skutečně byl zle. Ležel na pohovce pod strženou portiérou a nesrozumitelně blouznil. Stůl převržený, uprostřed pokoje se v louži lihoviny povalovala rozbitá láhev a všude bylo vidět poházené a zmuchlané mokré šatstvo. Přistoupil jsem k nemocnému a posadil se tak, abych měl výhled na Oscara, který došel k oknu a pohodlně se o ně opřel. Oči měl Riemayer otevřené. Sehnul jsem se k němu.
„Riemayere,“ oslovil jsem ho. „To jsem já, Ivan. Poznáváte mě?“
Tupě mi civěl do tváře. Pod strništěm na neholené bradě se rozlézala čerstvá podlitina.
„Ty už jsi tam ...,“ zamumlal. „Rybáky ..., aby dlouho ..., to se stává... Nezlob se... Moc jsi... překážel... Nesnáším...“
Byl to horečnatý fantas. Pohlédl jsem na Oscara. Ten dychtivě naslouchal s nataženým krkem.
„Nejhorší je to, když se probouzíš...,“ mumlal Riemayer. „Nikomu... se probouzet... Hned začnou... radši se neprobudit...“
Oscar se mi líbil stále méně. Nezdálo se mi, že tak bedlivě sleduje Riemayerovo blouznění. Nezdálo se mi, že tu byl dřív než já. A už vůbec se mi nezamlouvala úplně čerstvá podlitina na Riemayerově bradě. Jak se tě zbavit, ty držko zrzavá, zauvažoval jsem při pohledu na Oscara.
„Musíme zavolat doktora,“ řekl jsem. „Proč jste ještě nesehnal lékaře, Oscare? Řekl bych, že je to delirium tremens...“