„Tak pokladník,“ opakoval jsem mechanicky. „Svině je to, a ne pokladník.“
„Ale běžte!“ zvolal barman se zájmem.
„Jaképak běžte! Už přišel Buba?“
„Ještě ne. A co máte s tím pokladníkem?“
„Je to svině. A zloděj.“
Barman se zamyslel.
„To je docela dobře možný. Je to vlastně baron, teda bývalej. A zvyky má skutečně svinský. Škoda že jsem nešel k volbám, to bych býval hlasoval proti němu... A co vám udělal?“
„To vám udělal!“ opravil jsem ho. „A já jsem zase udělal jemu. A ještě udělám. Takhle se věci mají.“
Barman nic nepochopil, přikývl a zeptal se: „Dáme si repete?“
„Dáme.“
Nalil mi brandy a oznámil: „No prosím, a Buba je tady.“
Ohlédl jsem se a sklenice mi div nevypadla z ruky. Bubu jsem znal.
Stál u dveří a rozhlížel se s takovým výrazem ve tváři, jako by marně pátral v mysli, kam to vlastně přišel a co tu chce. Sám sobě už se téměř nepodobal, ale já ho přesto okamžitě poznal, protože jsme celé čtyři roky proseděli v posluchárně školy ve stejné lavici a pak přišlo dalších několik let, kdy jsme se vídali takřka denně.
„Poslyšte,“ otočil jsem se zpátky k barmanovi, „tenhle člověk se jmenuje Buba?“
„Jo,“ odtušil barman.
„A to má být přezdívka?“
„Jak to mám vědět? Pro mě je to Buba. Všichni mu tak říkaj.“
„Peku!“ zvolal jsem.
Všichni se po mně podívali. On také pohnul hlavou, zapátral očima, kdo ho to volá. Mně však vůbec nevěnoval pozornost. Najednou jako by si na něco vzpomněl, začal křečovitými pohyby setřepávat vodu z pláště, zašoupal mátožně podrážkami po podlaze, přiklopýtal až k pultu a vyškrábal se na volnou stoličku vedle mě.
„Jako obyčejně,“ řekl barmanovi. Hlas měl dutý a přiškrcený, jako by mu někdo svíral krk.
„Tenhle pán tu na vás čeká,“ sdělil mu tiše barman, když před něj stavěl sklenici lihu a polévkový talíř pískového cukru.
Pomalu otočil hlavu, pohlédl na mě a zeptal se: „No? Tak co chcete?“ Oči zpola zakrývala zanícená víčka, v koutcích se hromadil hnis. Dýchal ústy, jako by trpěl zánětem krčních žláz.
„Peku Zenaji,“ pronesl jsem tiše, „kadete Peku Zenaji, vraťte se, prosím, ze země na nebe.“
Prohlížel si mě stále nevidoucíma očima. Pak si olízl rty a zeptal se.
„Vy jste kolega ze školy či co?“
Bylo mi z toho všeho mdlo. Odvrátil se, popadl sklenici, nalil si líh do úst a zalykaje se hnusem začal velkou polévkovou lžící pojídat cukr. Barman mu hned nalil další dávku.
„Peku,“ zaúpěl jsem tlumeně, „kamaráde, copak ty si na mě nevzpomínáš?“
Znovu si mě prohlédl.
„Ale to snad ne... Asi jsem vás někde viděl...“
„Někde viděl!!“ zvolal jsem zdrceně. „Já jsem Ivan Žilin, to přece není možné, aby sis mě nepamatoval.“
Ruka se sklenicí lihu se sotva znatelně zachvěla, ale to bylo všechno.
„Ne, příteli,“ řekl. „Nezlobte se, ale na vás si opravdu nevzpomínám.“
„A na Tachmasib si taky nevzpomínáš? Ani na Iowu Smithe?“
„Dneska mě příšerně pálí žáha,“ sdělil barmanovi. „Přineste mi sodovku, Kone.“
Zvědavě naslouchající barman pohotově nalil sodovku.
„Hnusný den,“ řekl Buba. „Dva automaty vynechaly, dovedete si to představit, Kone?“
Barman zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Tak to oznamte na odbory,“ poradil Bubovi.
„Kašlu na ně,“ prohlásil Buba, vypil sodovku a otřel si dlaní ústa. Já už jsem pro něj neexistoval.
Seděl jsem tu, jako by mi někdo plivl do tváře. Dočista jsem zapomněl, na co jsem vlastně Bubu potřeboval. Potřeboval jsem Bubu, ale Pek... Peka jsem samozřejmě taky potřeboval, jenže ne tohohle... To nebyl Pek, to byl nějaký zcela neznámý a nepříjemný Buba a já s hrůzou přihlížel, jak vylokal druhou sklenici lihu a opět se začal cpát vrchovatými lžícemi cukru. Jeho tvář se polila rudými skvrnami, div se neudávil, a naslouchal zanícenému barmanovu monologu o posledních fotbalových událostech... Měl jsem sto chutí zakřičet: Peku, co se to s tebou stalo, tys přece tohle všechno nenáviděl! Položil jsem mu ruku na rameno a zničeně zažadonil: „Peku, chlapče, prosím tě, vyslechni mě...“
Mou ruku setřásl.
„Oč vám jde, příteli?“ Jeho oči už neviděly vůbec. „Nejsem žádný Pek, jmenuji se Buba, nebo jste snad nerozuměl? S někým si mě pletete. Tady žádný Pek není... No a jak to tedy dopadlo s těmi Nosorožci, Kone?“
A já si konečně uvědomil, kde se to vlastně nalézám, že Pek tu už opravdu není, je tu Buba, agent zločinecké organizace, kdežto Pek Zenaj je jen přelud, krásná vzpomínka, kterou je třeba co nejdřív zapudit, pokud se chystám pracovat dál... No budiž, pomyslel jsem si se zaťatými zuby, ať je tedy po vašem.
„Jářku, Bubo,“ zahučel jsem do něj. „Mám pro tebe jeden kšeftík.“ Byl už úplně opilý.
„U barpultu se obchody nezabývám,“ prohlásil. „A vůbec, už mám po práci. Dost. Už žádné obchody. Obraťte se na městskou radu, kamaráde, tam vám pomůžou.“
„Já se ale obrátil na tebe a ne na městskou radu,“ řekl jsem mu. „Tak budeš mě poslouchat?“
„Však já tě poslouchám, i když si tím akorát ničím zdraví.“
„Je to docela bezvýznamná prkotinka,“ pokračoval jsem. „Potřeboval bych sleg.“
Nápadně sebou trhl.