122335.fb2 Dravci meho stoleti - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 35

Dravci meho stoleti - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 35

Shodil jsem tranzistor na podlahu a rozdrtil ho podpatkem. Na podlaze se válela pistole. Pek se nezastřelil, nejspíš ho zkrátka někdo rušil a on vypálil na dveře, aby mu dali pokoj. Ponořil jsem ruce do horké vody, vytáhl ho ven a přenesl do ložnice na postel. Ležel přede mnou celý rozbředlý, strašidelný, s očima utopenýma pod čelem. Kdyby to aspoň kdysi nebýval můj přítel... Kdyby to kdysi nebyl tak báječný kluk... Kdyby to nebyl tak perfektní odborník.

Zavolal jsem na první pomoc a posadil se vedle Peka. Snažil jsem se na něj nemyslet. Snažil jsem se myslet na práci. A snažil jsem se být tvrdý a chladný, protože těsně nade dnem mého vědomí znovu proplula ta skvrnka světla a já tentokrát pochopil, co je to za myšlenku. Když přijel lékař, už jsem věděl, jak se zachovám. Najdu Ela. Zaplatím mu jakoukoli požadovanou sumu. Možná ho budu muset i mlátit. A pokud bude třeba, začnu ho i mučit. A on mi řekne, odkud se do světa rozlézá tahle nákaza. Řekne mi adresy a jména. Řekne mi všechno. A my ty lidi najdem. Rozvrátíme a spálíme jejich dílny a je samotné odvezem tak daleko, že se už nikdy nedokážou vrátit. Pochytáme je všechny, pochytáme všechny, kdo okusili, co je to sleg, a ty taky izolujeme. Ať je to kdo chce. A budu požadovat, abych já sám byl izolován taky, protože já taky vím, co je to sleg. Protože jsem pochopil, jaká to byla myšlenka, protože se ze mě stalo pro společnost stejné nebezpečí jako z ostatních postižených slegem. Ale to bude jen začátek. Začátek všech začátků a po něm bude třeba podniknout to nejdůležitější: zařídit to tak, aby lidi nikdy, nikdy, nikdy nezatoužili poznat, co je to sleg. Asi to bude vypadat šíleně. Mnozí a mnozí si asi řeknou, že je to asi příliš bláznivé, příliš hloupé, ale my to stejně budeme muset udělat, a pokud chceme, aby lidstvo nezůstalo stát na místě...

Lékař byl starý šedivý muž. Položil si svůj bílý kufřík na postel, sehnul se k Bubovi a naprosto lhostejně poznamenal:

„Beznadějný případ.“

„Zavolejte policii!“ zvolal jsem.

Pomalu si uložil propriety zpátky do kufříku.

„To nebude zapotřebí,“ řekl. „Není pro to žádný právní důvod, o zločin nejde. To je neurostimulátor...“

„Ano, já vím.“

„No tak vidíte. Dnes v noci už druhý případ. Ti lidé absolutně neznají míru.“

„Už to trvá dlouho?“

„Ani bych neřekl..., pár měsíců.“

„Tak jak k tomu proboha můžete mlčet?“

„Mlčet? Nerozumím. Tohle je už šestý výjezd za noc. Dvakrát nervové zhroucení a čtyři deliria. Vy jste jeho příbuzný?“

„Ne.“

„No nic, pošlu sem lidi.“ Chvíli nad Pekem postál. „Vstupujte do kroužků sborového zpěvu. Staňte se členem Ligy kajících se kurev...“

Když ten starý, apatický, shrbený člověk odcházel, ještě pořád si něco broukal pod nos. Přikryl jsem Peka prostěradlem, spustil jsem záclony a vyšel do salónu. Opilci ohavně chrápali a šířili kolem sebe dusivý puch natráveného alkoholu. Vzal jsem oba za nohy, vyvlekl je na dvůr a hodil do louže vedle vodotrysku. Znovu nadcházel úsvit a na blednoucím nebi hasly hvězdy. Posadil jsem se do taxíku a navolil na pultu index Starého metra.

Bylo tam přecpáno. K registračnímu pultu jsem se prodral s největšími obtížemi, přestože se mi zdálo, že tiskopisy vyplňují tak dva, nanejvýš tři lidé, kdežto ostatní jen se zvědavě nataženými krky zevlují. Ani plešouna ani Ela jsem za přepážkou nenašel a nikdo nevěděl, kde jsou. Dole v průchodech a tunelech se strkali a řvali podnapilí pološílení muži a hysterické ženy. Chvílemi dutě a vzdáleně, chvílemi ostře a zřetelně práskaly výstřely, beton pod nohama se otřásal výbuchy, páchlo to tu spáleným střelným prachem, potem, benzínem, parfémy a kořalkou. Kolem mohutného chlapa se slavnostní bledou tváří, ze kterého crčela krev, se tísnil hlouček tleskajících a kvičících děvčat, někde dole hrůzyplně ryčely nějaké šelmy. Publikum tady v sále u pultu běsnilo u obrovských obrazovek, na kterých kdosi indiferentní se zavázanýma očima kropil všechno kolem sebe dlouhou dávkou ze samopalu, opřeného pažbou o břicho, jiný seděl po prsa v černé těžké kapalině, už byl celý modrý a kouřil tlustý prskající doutník, no a ten poslední zase s tváří zkřivenou vypětím visel jako zkamenělý v pavučině pevně napjatých nití...

Podařilo se mi zjistit, kde je El. Vedle, ve špinavé místnosti zavalené pytli s pískem, jsem zahlédl plešouna. Stál nehybně ve dveřích, začazené tváře čpěly spáleným střelným prachem a zřítelnice se mu rozlezly přes celé duhovky. Každých pět vteřin se shýbal a otřepával si kolena, ale vůbec mě neslyšel — musel jsem s ním pořádně zatřást, aby si mě vůbec všiml.

„El už není!“ zaburácel. „Není, jasný? Jen kouř, jasný? Dvacet kilovoltů, sto ampér! Jasný? Nedoskočil!“

Prudce mě odstrčil a klopýtaje přes pytle s pískem a rozrážeje hloučky zvědavců se tlačil k nízkým železným dvířkům.

„Tak pusťte mě!“ řval nepříčetně. „No tak, já musím eště jednou! Pánbu má rád všechno do třetice...“

Dveře za ním hluše zapadly a lidé od nich ve zmatku poděšeně ustupovali. Nečekal jsem, až se vrátí. Zbýval mi jedině Riemayer. A byla tu ještě Vuzi, ale na tu jsem moc nespoléhal. Takže jedině Riemayer. Nebudu ho budit, počkám za dveřmi.

Slunce už vyšlo a zaneřáděné ulice byly pusté. Z jakýchsi podzemních garáží a stanovišť vyjížděly automatické samosběrné vozy a pustily se do úklidu. Automaty znaly jen práci, nedřímaly v nich žádné skryté potence, které by stálo za to rozvíjet, ale na druhé straně v nich nedřímaly ani primitivní pudy. U Olympiku jsem musel zastavit a nechat přejít dlouhý průvod rudých a zelených lidí uvězněných v šupinatém brnění, kteří jen s obtížemi vláčeli nohy, potáceli se z jedné ulice do druhé a zanechávali za sebou jen mráčky dýmu a pach potu a barvy. Stál jsem a čekal, až přejdou, a slunce už ozařovalo obří budovu hotelu a vesele se odráželo v kovové tváři Vladimíra Sergejeviče Jurkovského, který se stejně jako za života díval někam nad všechny lidské hlavy. Když konečně přešli, vstoupil jsem do hotelu. Recepční dřímal za dlouhým pultem, hned se však probral, obdařil mě profesionálním úsměvem a svěžím hlasem se zeptal:

„Pán si bude přát pokoj?“

„Ne,“ řekl jsem. „Já jdu za Riemayerem.“

„Za Riemayerem? Promiňte... Pokoj osm set dva?“

Strnul jsem.

„Ano, myslím že ano. Oč jde?“

„Promiňte, prosím, ale pan Riemayer není doma.“

„Jak to?“

„Odjel.“

„Vyloučeno, je přece vážně nemocen... Nemýlíte se? Bydlí na osmsetdvojce.“

„Máte naprostou pravdu, osmsetdvojka. Riemayer. Náš stálý zákazník. Před půldruhou hodinou odcestoval. Přesněji řečeno odletěl. Přátelé mu pomohli sejít se schodů a nastoupit do vrtulníku.“

„Jací přátelé?“ zeptal jsem se zdrceně.

„Já jsem řekl přátelé? Omlouvám se, možná to byli prostě známí. Byli tři a dva z nich jsem nikdy neviděl. Takoví dva sportovně stavění mládenci. Ale pana Pebblebridge znám, to je náš host; ten už taky zaplatil a odstěhoval se.“

„Pebblebridge?“

„Přesně tak. V poslední době se s Riemayerem poměrně často stýkal, z čehož jsem usoudil, že se dobře znají. Bydlel na sedmsetsedmnáctce. Takový reprezentativní typ to byl, středního věku, mírně ryšavé vlasy...“

„Oscar...“

„Přesně tak. Oscar Pebblebridge.“

„Tak takhle je to,“ vymáčkl jsem ze sebe přiškrceně a snažil se ovládnout. „A vy říkáte, že mu pomáhali?“

„Ano. Byl velmi vážně nemocen, včera k němu dokonce musel přijít doktor. Byl ještě velmi slabý a ti mladíci, co ho drželi v podpaždí, ho skoro nesli.“

„A co ošetřovatelka? Byla u něj ošetřovatelka?“

„Byla, ale ta odešla hned po nich.“

„Jak se jmenujete?“

„Mé jméno je Weil, k službám, pane.“

„Poslyšte, Weile, a neměl Jste dojem, že Riemayera odvádějí násilím?“

„Nne, to ne,“ pronesl váhavě. „Ačkoli, když o tom teď mluvíte...“

„No dobře,“ zarazil jsem ho. „Dejte mi klíč od jeho pokoje a pojďte se mnou.“

Recepční zpravidla bývají lidé velice chápaví. Na jisté věci mají rozhodně přímo zázračný čich. Bylo naprosto jasné, že už se dovtípil, co jsem zač. A možná dokonce odkud jsem. Zavolal si portýra, něco mu pošeptal a potom už jsme spolu výtahem vyjeli do osmého patra.

„Čím platil?“ zeptal jsem se.