„Ano.“
„Mám takový dojem... Ach ano, markami. Německými markami.“
„A kdy k vám přijel?“
„Okamžik..., hned si vzpomenu... Šestnáct marek... No jistě, před čtyřmi dny.“
„Věděl, že u vás žije Riemayer?“
„Nezlobte se, to vám přesně neřeknu. Ale převčírem spolu obědvali. A včera dlouho rozmlouvali dole v hale. Brzy ráno, když ještě nikdo nespal.“
V Riemayerově apartmá bylo nezvykle čisto a uklizeno. Prošel jsem všechny prostory a pečlivě je prohledal. Ve vestavěné skříni stály kufry. Postel byla rozházená, ale žádné stopy zápasu jsem neobjevil. Taky koupelna mě překvapila dokonalým pořádkem. Na galérce ležely krabičky devonu.
„Mám zavolat policii, co myslíte?“ zeptal se recepční.
„Nevím,“ odpověděl jsem. „Poraďte se se svými nadřízenými.“
„Abyste mi rozuměl, jsem z toho tak trochu na rozpacích... Pravda, nerozloučil se se mnou..., ale všechno to vypadalo naprosto nevinně. Stačilo nějaké nenápadné gesto a já bych hned věděl, na čem jsem, známe se léta... Jenže on jen pořád opakoval Pebblebridgovi: „Tranzistor, hlavně nezapomeňte tranzistor...““
Přijímač ležel pod zrcadlem nedbale přehozený ručníkem.
„Ano?“ zbystřil jsem pozornost. „A co na to mister Pebblebridge?“
„Mister Pebblebridge ho uklidňoval: „Jistě, jistě, nedělejte si starosti...““
Vzal jsem tranzistor, vrátil se do pracovny a posadil se s ním k psacímu stolu. Recepční koukal chvíli na mě, chvíli na tranzistor. Tak, pomyslel jsem si, teď už ví, proč jsem přišel. Zapnul jsem přijímač. Něco v něm zachroptělo a zavylo. O slegu tu vědí všichni. Nepotřebuji ani Riemayera ani Ela, stačí chytit kohokoli, prvního, kdo se namane, třeba toho recepčního. Třeba hned. Přijímač jsem vypnul a požádal ho:
„Buďte tak laskav a pusťte velké rádio.“
Recepční drobnými krůčky dotančil k mohutné stereověži, stiskl krajní tlačítko a tázavě se ohlédl.
„Můžete to nechat na téhle stanici,“ řekl jsem. „A trochu to, prosím vás, ztište. Děkuji vám.“
„Takže vy byste mi tu policii zřejmě neradil,“ poznamenal recepční.
„Vaše věc.“
„Moc bych nedal za to, že jste měl na mysli něco zcela konkrétního, když jste se mě vyptával.“
„To se vám jen zdálo,“ odbyl jsem ho chladně. „Prostě nemám rád mistera Pebblebridge. Ale to se vás netýká.“
Recepční se uklonil.
„Zatím tu zůstanu, Weile. Mám takové tušení, že se mister Pebblebridge vrátí a zastaví se tady. Byl bych rád, kdybyste ho na mou přítomnost neupozorňoval. Zatím můžete jít.“
„Jak si přejete.“
Když odešel, zavolal jsem na služby a nadiktoval telegram pro Mariu: „objevil smysl zivota ale jsem osamely bratr necekane odjel okamzite prijed ivan.“ Stiskl jsem vypínač tranzistoru a ten se zase rozeřval a rozpištěl. Otevřel jsem zadní víko a vyjmul heterodyn. Nebyl to heterodyn. Byl to sleg. Krásná, pečlivě obrobená součástka zjevně tovární výroby, a čím déle jsem se na ni díval, tím jsem si byl jistější, že už jsem ji kdesi kdysi viděl — dávno před příjezdem sem, a nejednou, v nějakém docela, běžném a mně dobře známém přístroji. Pokusil jsem se uvědomit si, kde to bylo, ale místo toho jsem si vybavil recepčního, jeho obličej, jeho profesionální grimasu, chápavě soucítící oči. Všichni jsou tu nakažení. Ne, sleg ještě neokusili, chraň bůh. Dokonce ho ani v životě neviděli. Je to přece tak nemravné! Vždyť je to svinstvo všech svinstev... Tiše, drahoušku, jak můžete před tím dítětem...! Ale říká se, že je to něco nevídaného... Já? Ale co tě nemá, kamaráde! To o mě tady nemáš zrovna nejlepší mínění... Nevím, říká se, že v Oáze, od nějakého Buby, ale sám nic konkrétního nevím... Nakonec proč ne? Já jsem totiž člověk se smyslem pro míru, jakmile zjistím, že něco není v pořádku, okamžitě toho nechám... Dejte mi pět krabiček devonu, dali jsme dohromady partu (chichi), že bychom spolu šli na ryby... Padesát tisíc lidí. A jejich známí v dalších městech. A sto tisíc turistů ročně. A přitom nejde o bandu. Ale banda — to by bylo to nejmenší, tu rozeženeme raz dva. Tady jde o to, že jsou všichni ochotni, že po tom baží a není ani sebemenší naděje, že by tu byla možnost dokázat jim nějak, jak je to strašné, jaká je to zhouba, jaká strašná hanba...
Sevřel jsem sleg v hrsti, podepřel si pěstí bradu, nepřítomně se zahleděl na Riemayerovo parádní sako s obdélníkem řádových stužek, které viselo přes židli. Přesně takhle jako teď já tu musel sedět před několika měsíci on sám, také podruhé v životě držel v rukou tranzistor a sleg a po dně jeho vědomí bloudila stejná teplá světelná skvrnka: dál už se nemusí o nic starat, protože teď má světlo do každé tmy, sladko pro každou hořkost, radost v každém smutku...
Taktak, přesně tak to je, řekl Riemayer. Teď jsi to pochopil. Člověk se prostě sám k sobě musí vždy zachovat poctivě. Nejdřív se sice trochu stydíš, ale pak začneš chápat, kolik času jsi vyplýtval nadarmo...
... Riemayere, řekl jsem. Já jsem přece ten čas nemámil kvůli sobě. To se nesmí dělat, to se zkrátka nesmí, je to záhuba pro všechny, protože taková věc život s lidmi nenahradí...
... Žiline, řekl Riemayer. Když člověk něco dělá, dělá to vždycky pro sebe. Na světě možná existují dokonalí egoisti, ale dokonalí altruisté určitě ne. A pokud chceš mluvit o smrti ve vaně, rád bych ti připomněl, že za prvé jsme stejně smrtelní i v reálném světě a za druhé — když už nám věda dala sleg, určitě se postará i o to, aby nebyl zdraví nebezpečný. Zatím to prostě vyžaduje zdrženlivost. A nemluv, prosím tě, o náhradě reality snem. Nejsi žádný zelenáč a sám moc dobře víš, že takovéhle sny jsou vlastně také realita. Celý svět. Tak proč o jeho objevu mluvíš jako o zhoubě...?... Riemayere, řekl jsem. Protože ten svět je iluzorní, je celý v tobě, ne mimo tebe, a všechno, co v něm děláš, zůstává ve tvém nitru. Je to antipod reálného světa, jeho úhlavní nepřítel. Lidé, kteří se odeberou do krajin iluzí, jsou pro reálný svět ztraceni. Je to totéž, jako kdyby zemřeli. A až do takových iluzorních krajin odejdou všichni — a ty přece musíš vědět, že to může dopadnout i tak — dějiny lidstva skončí...
... Žiline, řekl Riemayer. Dějiny jsou dějinami lidí. Každý člověk si přeje, aby svůj život neprožil nadarmo, a sleg nám takovou možnost poskytuje... Ano, já vím, ty jsi přesvědčen, že nežiješ zbytečně i bez slegu, ale přiznej si, že tak báječně a horoucně jako dnes ve vaně jsi ještě nežil. Je ti trochu stydno na to vzpomínat, a nikomu by ses o tom neodvážil vykládat. Ale to není zapotřebí. Oni mají své životy a ty zase svůj...
... Riemayere, řekl jsem. To všechno je pravda. Ale je tu minulost! Vesmír, školy, boj s fašisty, s gangstery — mám si snad myslet, že to všechno nemělo smysl? Že jsem čtyřicet let prožil marně? A co ostatní? Ti snad také žili jen tak pro nic za nic?
... Žiline, řekl Riemayer. V dějinách k ničemu nedochází jen tak pro nic za nic. Jedni bojovali a slegu se nedožili. Kdežto tys bojoval a dožil ses...
... Riemayere, řekl jsem. Já bojuji za lidstvo. A tohle je konec. Konec vzájemnosti člověka a přírody, konec vzájemnosti jedince a společnosti, konec kontaktů mezi lidmi, konec pokroku, Riemayere. Všechny ty miliardy lidí, pohroužených do horké vody a do sebe. Jen do sebe...
... . Žiline, řekl Riemayer. Děsíš se toho jen proto, že je to neobvyklé. A pokud jde o ten konec, týká se to jen reálné společnosti, jen reálného pokroku. Kdežto jednotlivec neztratí nic, ten jen získá, protože jeho svět se stane nezměrně barvitějším, jeho kontakty s přírodou — samozřejmě s přírodou iluzorní — budou mnohostrannější a styky se společností (také iluzorní, ale to on přece nebude tušit) budou mnohem užší a plodnější. A nad koncem pokroku bych taky neslzel. Jistě víš, že svůj konec má všechno. Proto končí i pokrok v reálném světě. Dřív jsme nevěděli, jak skončí. Teď už to víme; nestačili jsme poznat veškerou potenciální rozmanitost reálného bytí a možná bychom to dokázali až za stovky let, ale teď je v našich rukou. Sleg nás obdaruje schopností kontaktu s těmi nejvzdálenějšími předky i nejvzdálenějšími potomky, kontaktu, jakého bychom v reálném světě nikdy nedosáhli. Ocitl ses zkrátka v tenatech jednoho starého ideálu, ale uvažuj logicky — ideál, který ti nabízí sleg, je stejně nádherný... Tys přece vždycky snil o člověku s bohatou fantazií, s gigantickou představivostí...
... Riemayere, řekl jsem. Kdybys ty jen tušil, jak strašlivě jsem utahaný. Celý život se hádám sám se sebou i s jinými. Vždycky jsem rád polemizoval, protože jinak by život nebyl životem. Ale teď jsem utahaný, právě teď, a právě o slegu se přít nechci...
... Tak běž, Ivane, řekl Riemayer.
Zamáčkl jsem sleg zpátky do přijímače. Přesně jako tehdy on. Vstal jsem — stejně jako tehdy on. Už jsem o ničem nepřemýšlel a tomuto světu jsem nepatřil, ale ještě jsem zaslechl, jak mi říká: Hlavně za sebou nezapomeň dobře zavřít, aby tě nikdo nerušil. A posadil jsem se.
... Tak takhle to bylo, Riemayere! řekl jsem. Ty ses vzdal. Dobře jsi zavřel dveře. A pak jsi svým přátelům psal vylhaná hlášení, že žádný sleg neexistuje. A o něco později jsi zaváhal jen na okamžik, než jsi mě poslal na smrt, abych ti nepřekážel. Tvůj ideál stojí za hovno, Riemayere. Protože když se člověk ve jménu nějakého ideálu musí chovat mrzce, stojí ten ideál za hovno. Takhle je to, Riemayere. Takhle, jedině takhle... Ještě bych ti toho mohl říct hodně, ty slegaři. Ještě dlouho bych ti mohl vykládat o tom, že není tak jednoduché vymýtit z krve přirozenou snahu každého člověka zápolit s nehybností, s jakoukoli nehybností, se smrtí, se stojatými vodami, s regresem. Tvůj sleg je totéž co atomová bomba, jedině že tahle puma je časovaná a je určena pro syté. Ale o tom se šířit nehodlám. Řeknu ti jen jedno: Pokud se ve jménu člověka začnou dělat hanebnosti, stojí takový ideál za hovno...
Pohlédl jsem na hodinky a strčil tranzistor do kapsy. Už mě přestalo bavit čekat na Oscara. Měl jsem hlad. A taky se mě zmocnil pocit, že jsem v tomhle městě konečně udělal něco užitečného. Nechal jsem recepčnímu svůj telefon — pro případ, že by se vrátil Oscar nebo Riemayer — a vyšel jsem na náměstí. Nevěřil jsem, že se Riemayer vrátí, a dokonce ani tomu, že bych ho vůbec ještě někdy v životě spatřil, ale Oscar svůj slib splnit mohl, i když pravděpodobnější se zdálo, že ho bude třeba hledat. Hledat už ho ovšem budou jiní. A s největší pravděpodobností jinde.
V samoobslužné kavárně seděl jediný host: u stolku v rohu, zastaveném láhvemi a lahůdkami, jsem spatřil snědého, přepychově, leč naprosto nesmyslně přioděného orientálce. Vybral jsem si sklenici kyselého mléka a tvarohové placky se smetanou, dal se do jídla a tu a tam vrhl zvědavý pohled po snědém muži. Jedl a pil hodně a nenasytně a jeho tvář se hojně leskla potem, protože mu v tom idiotském lesklém fraku muselo být hrozné horko. Tu a tam zafuněl, zvrátil se do opěradla a povoloval široký řemen kalhot. V takových okamžicích v jitřním slunci jasně zasvítilo dlouhé žluté podpažní pouzdro s pistolí. Když už jsem dojídal, zavolal na mě:
„Haló! Vy jste místní?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Turista.“
„Aha, takže vy taky ničemu nerozumíte...“ Zašel jsem k pultu, namíchal si koktejl z ovocných šťáv a přisedl k němu.
„Proč je tu prázdno?“ pokračoval. Měl živou, ostře řezanou tvář a sveřepý pohled. „Kde jsou místní? Proč je všude zavřeno ...! Všichni spí, nikoho se nedotlučete...“
„Vy jste asi právě přijel, že?“
„Ano.“
Odstrčil prázdný talíř a přitáhl si plný. Pak se napil světlého piva.
„Odkud pocházíte?“ zeptal jsem se. Zuřivě si mě změřil a já rychle dodal: „Pokud to samozřejmě není tajemství.“
„To ne, tajemství to není...,“ a jedl dál.