„Ach, Peti,“ zvolala teta Vaina. „Ty už jsi tady? Seznamte se, pánové. To je Ivan... A tohle je Peti, Ivane, přítel našeho domu.“
Celník se ke mně otočil, nepoznal mě, úsečně se uklonil a srazil podpatky. Teta Vaina odložila album na můj klín a vstala.
„Posaď se, Peti,“ vybídla příchozího, „přinesu ti smetanu.“
Peti ještě jednou cvakl podpatky a usedl vedle mě.
„Nechcete se podívat?“ navrhl jsem pohotově a přestěhoval album ze svých kolenou na celníkova. „Tohle je generálplukovník Tuur. Tady je jen tak. (V celníkových očích se rozhořel zvláštní výraz.) A tady je generál na cvičení. Vidíte? Tady...“
„Jste velmi laskav,“ poznamenal koženě celník. „A zbytečně se nenamáhejte, protože...“
Teta Vaina se vrátila s toasty a převařenou smetanou a už od prahu volala:
„Jak příjemné je vidět člověka v uniformě, no nemám pravdu, Ivane?“ Postavila podnos na stůl. „Dneska jsi tu nějak brzy, Peti. Něco se stalo? Ale že je dneska krásně, to slunce...“
Smetana pro Petiho byla naservírována do zvláštní krásné dózičky, na níž zářil monogram T, zdobený čtyřmi zlatými hvězdičkami.
„V noci pršelo, aspoň když jsem se k ránu vzbudila, bylo zataženo,“ pokračovala teta Vaina. „Kdežto teď? Jen se podívejte, nikde ani mráčku... Dáte si ještě šálek, Ivane?“
Vstal jsem.
„Děkuji, už mám dost. A teď dovolte, abych se rozloučil, čeká mě jedno pracovní setkání.“
Když jsem za sebou opatrně zavíral dveře, zaslechl jsem, jak vdova zadumaně pronesla: „Nezdá se ti, že je nápadně podobný štábnímu majoru Polovi...?“
V ložnici jsem si vybalil kufr, uložil své svršky do vestavěné skříně a znovu jsem zavolal Riemayerovi. Telefon i nadále nikdo nebral. Posadil jsem se tedy k psacímu stolu v pracovně a prozkoumal zásuvku po zásuvce. V jedné ležel kufříkový psací stroj, v další dopisní papír, známky a psací potřeby a v následující jsem našel prázdnou láhev od oleje pro arytmické motory. Ostatní zásuvky byly prázdné, pokud nepočítám několik balíčků zmačkaných stvrzenek, pokažené plnicí pero a nedbale přeložený kousek papíru pomalovaný rozšklebenými obličeji. Papír jsem rozbalil, byl to zřejmě koncept telegramu: „green umrel u rybaru telo posilam nedeli uprimnou soustrast hooger martha chlapci“. Text jsem si přečetl dvakrát, pak jsem lístek obrátil, prostudoval všechny ty ksichty a přečetl si telegram potřetí. Zdálo se, že Hooger ani Martha nemají ani ponětí, že když normální člověk někomu posílá úmrtní zprávu, sděluje nejdřív, jak nebo na co nebožtík zemřel, a ne kde... Třeba já bych telegrafoval: „green utonul rybařeni“. Nejspíš v opici. Ostatně, jakou to teď vůbec mám adresu?
Vrátil jsem se do haly. U dveří do bytu mé domácí seděl na bobku hubeňoučký chlapec v krátkých kalhotách. V podpaždí svíral dlouhou stříbřitou trubku a s funěním a supěním rozmotával klubko provazu. Přistoupil jsem k němu a řekl mu:
„Ahoj.“
Reakci už bohužel nemám takovou jako dřív, ale přece jen jsem stačil uskočit. Nad uchem mi zasvištěl dlouhý černý pramínek nějaké kapaliny a rozprskl se o zeď. Užasle jsem se na kluka zadíval, on zase zíral na mě, ležel na boku a v rukou třímal tu svou trubku. Tvář měl vlhkou, ústa pootevřená a zkřivená. Ohlédl jsem se na zeď. Něco po ní stékalo. Pak jsem se znovu podíval po chlapci, který už pomalu vstával; trubku nepustil ani teď.
„Poslyš, ty jsi nějaký nervózní,“ poznamenal jsem.
„Stůjte, kde stojíte,“ okřikl mě chraptivě. „Pokud se pamatuju, tak vaše jméno jsem nevyslovil.“
„Jak bys taky mohl,“ rozhodil jsem rukama. „Ty ses ještě ani nestačil představit a rovnou do mě pálíš jako do terče.“
„Stůjte, kde stojíte!“ opakoval chlapec. „A nehejbejte se.“ O pár kroků couvl a zadrmolil: „Odstup od vlasů mých, odstup od kostí mých, odstup od masa mého...“
„To by nešlo,“ řekl jsem. Stále jsem se snažil pochopit, zda si jenom hraje, nebo zda se mě doopravdy bojí.
„Proč?“ zeptal se kluk rozpačitě. „Všechno jsem přece řek správně.“
A znovu pootevřel ústa.
„Hoogere,“ oslovil mě nejistě. „Přece ti jasně říkám, aby ses ztratil!“
„Proč Hoogere?“ podivil jsem se. „S někým si mě pleteš. Já nejsem Hooger, jmenuju se Ivan.“
Chlapec najednou zamhouřil oči, sklonil hlavu a s výhružně napřaženou trubkou vykročil přímo na mě.
„Vzdávám se,“ upozornil jsem ho. „Dej pozor, ať to nespustí.“
Když se mi trubka opřela o břicho, pustil ji, ruce mu bezvládně klesly a celý nějak ochabl. Sklonil jsem se k němu a pohlédl mu do obličeje. Byl celý rudý. Zvedl jsem trubku. Bylo to něco jako hračkový samopal — s úhlednou vroubkovanou rukojetí a plochou obdélníkovou nádržkou, která se do té věci zasouvala zespodu jako zásobník.
„Copak je to za vynález?“ zeptal jsem se.
„Fluska,“ zabručel ponuře. „Dejte to sem.“
Hračku jsem mu vrátil.
„Tak fluska,“ protáhl jsem zamyšleně. „A z té se flusá, pokud tomu dobře rozumím. Co kdybys mě zasáhl?“ Pohlédl jsem na zeď. „Průšvih, co? Teď to aspoň rok nepůjde dolů. A maminka aby nechala znovu vymalovat.“
Chlapec ke mně zezdola nedůvěřivě vzhlédl.
„Dyť je to jenom fluska.“
„Ano? A já hlupák si myslel, že je to limonáda.“
Jeho obličej konečně dostal normální barvu a prozradil jistou podobu s mužnými rysy generálplukovníka Tuura.
„Co vás nemá,“ řekl ml, „to je jen fluska.“
„No a co?“
„Uschne.“
„A když uschne, tak už se s tím definitivně nedá nic dělat?“
„Co vás nemá. Prostě nic nezůstane.“
„Aha,“ mínil jsem pochybovačně. „No, ty to vlastně musíš vědět líp. Doufejme, že máš pravdu. Přesto jsem rád, že to nic místo na mém obličeji nezůstane na zdi. Jak se jmenuješ?“
„Siegfried,“ odpověděl chlapec.
„A kdyby sis to rozmyslel líp?“
Pohlédl na mě. „Lucifer.“
„Cože?!“
„Lucifer.“
„Tak dobře, Lucifer,“ vzdal jsem se. „Belial, Aštoreta, Belzebul, Azriel. A něco kratšího bys neměl? Víš, ono třeba žádat o pomoc člověka jménem Lucifer je hrozně nepohodlné.“