„Jak brzy? Na oběd?“
„Ne, jít... jít tam, za ní. Škola končí až za dvacet minut.“ A zase se na chvíli odmlčel. „A ještě ke všemu je tam ten tlustoprd se šňůrama.“
„Ksindl?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ odpověděl Len. „Vy fakticky chcete jít hned teď?“
„Hned,“ potvrdil jsem a vytáhl z kapsy klubko špagátu. „Na, vem si to. Co kdyby první bývala vyšla maminka?“
Pokrčil rameny.
„Nemoh bych chvilku zůstat u vás, když jdete pryč?“ zeptal se.
„Když chceš, tak prosím.“
„Jinak už tu nikoho nemáte?“
„Ne.“
Ani tentokrát se neodhodlal přistoupit ke mně sám, ale nechal mě dojít až k sobě, a dokonce jsem ho směl vzít za ucho. Bylo skutečně studené. Lehce jsem ho za ně zatahal, postrčil ho ke stolu a řekl mu:
„Jen si tu seď, dokud ti bude libo. Vrátím se pozdě.“
„Trochu si tu zdřímnu,“ řekl Len.
Hotel Olympik byl krásný čtrnáctipatrový dům. Polovinu prostranství před ním zabíralo parkoviště plné aut, uprostřed náměstí stál v úhledných květinových záhonech pomník, znázorňující muže s hrdě vztyčenou hlavou. Když jsem monument obcházel, zjistil jsem, že toho muže znám. Nechápavě jsem zůstal stát a zadíval se na sochu bedlivěji. Nebylo pochyb — na náměstí před hotelem Olympik stál v legračních staromódních šatech, opřen o nepochopitelný přístroj, který jsem původně považoval za pokračování abstraktně pojatého piedestalu, s přezíravě přimhouřenýma očima zahleděnýma do nekonečna Vladimir Sergejevič Jurkovskij. Do podstavce sochař vytesal zlacený nápis: „Vladimir Jurkovskij, 5. prosince, rok Vah.“
Nevěřil jsem svým očím, protože něco takového jsem považoval za zhola nemožné. Jurkovským se pomníky nestavějí. Dokud jsou Jurkovští naživu, bývají jmenováni do více či méně odpovědných funkcí, při různých jubileích jsou zahrnováni poctami a stávají se akademiky. Dostávají vyznamenání a mezinárodní ceny. Když však nakonec zemřou — nebo zahynou —, píší se o nich sice knihy, často se z jejich díla cituje, na jejich odkaz se odvolává kdekdo, ovšem čím dál tím méně, aby se na ně po čase dočista zapomnělo. Z paměti odcházejí a zůstávají jen v knihách. Vladimir Sergejevič byl generál vědy a skvělý člověk. Jenže všem generálům a všem skvělým lidem se pomníky stejně postavit nedají, tím spíš v zemi, se kterou nikdy neměli nic společného, nebo ve městě, kde nikdy nebyli, a pokud ano, pak tudy jen projížděli... A v tom jejich roce Vah Jurkovskij ještě ani žádným generálem nebyl. V březnu společně s Daugem dokončoval průzkum Amorfní skvrny na Uranu, jedna pumosonda nám explodovala přímo v pracovní sekci kosmické lodi, všichni zúčastnění z toho měli pěknou polízanici, a když jsme se v září vrátili na Planetu, Jurkovskij si přivážel modrý lišej, který se mu rozlezl po celém těle, a vztekle tvrdil, že teď se dosyta vyplave a vyválí někde na pláži a pak si sedne k projektům nové pumosondy, protože ta stará stála za hovno... Pohlédl jsem na budovu hotelu. Nezbylo mi než se domnívat, že život města je v jakési tajemné a neobyčejně intenzívní závislosti na Amorfní skvrně na Uranu. Nebo byl... Jurkovskij se povýšeně usmíval. Socha byla přísně vzato opravdu vydařená, nepochopil jsem jedině, o co se to Jurkovskij opírá. Pumosondě se ten aparát příliš nepodobal...
Vtom mi cosi zasyčelo vedle ucha. Otočil jsem se a bezděky ucukl. Vedle mě s očima tupě upřenýma na podstavec stál dlouhý hubený muž, od hlavy až k patě navlečený do jakéhosi šedivého šupinatého krunýře a s neohrabanou hranatou přílbou na hlavě. Mužovu tvář zakrývala děrovaná skleněná deska. Z otvorů se přesně v rytmu dechu draly pramínky kouře. Uštvaná tvář za průhledným štítem zbrocená potem se co chvíli nervně zachvívala. Zpočátku jsem ho měl za Přistěhovalce, potom jsem si řekl, že by to mohl být rekreant, kterému doktoři předepsali nějakou zvláštní proceduru, a teprve pak mě napadlo, že to bude artik.
„Promiňte, prosím,“ oslovil jsem ho. „Nemohl byste mi říct, co je to za pomník?“
Mokrá tvář se znetvořila nadobro.
„Cože?“ ozvalo se dutě zpod přílby.
Nahnul jsem se k němu.
„Ptám se, co je to za pomník.“
Muž opět vytřeštil oči na piedestal. Dým proudící z průduchů zhoustl a něco znovu zvučně zasyčelo.
„Vladimir Jurkovskij,“ přečetl. „Pátýho prosince, rok Vah... Aha... Prosinec... Nó... To bude nějakej Němec...“
„A kdo tu ten pomník nechal postavit?“
„Jak to mám vědět?“ řekl muž. „To tu nestojí... A k čemu byste to potřeboval?“
„Je to jeden můj známý,“ vysvětlil jsem mu.
„Tak co se ptáte mě? Zeptejte se jeho.“
„Už umřel.“
„A jo... Třeba je tady pochovanej, né?“
„Ne. Byl pohřben daleko odsud.“
„A kde?“
„Daleko...! Prosím vás a co je ta věc, o kterou se opírá?“
„Jaká věc? Myslíte tu eruli?“
„Jak prosím?“
„No erule! Elektronická ruleta.“ Očí mi údivem div nevypadly z důlků.
„A proč, prosím vás, zrovna ruleta?“
„Jak to myslíte?“
„No na tom pomníku.“
„Nevím,“ řekl ten muž po chvilce přemýšlení. „Nevynalez ji náhodou ten váš kámoš?“
„To sotva,“ mínil jsem pochybovačně. „Pracoval ve zcela jiné oblasti.“
„A v jaký?“
„Byl to planetolog a planetonaut.“
„A jó... Ale pokud taky vynalez eruli, tak je dobrej. Moc užitečná věc. To bych si měl pamatovat — Jurkovskij Vladimir. Vida — Němec, ale hlavička votevřená...“
„Nechce se mi věřit, že by vynalezl něco takového,“ řekl jsem. „Ještě jednou vám říkám, že to byl planetonaut.“
Muž nevycházel z údivu.
„Tak proč u ní stojí, když ji nevynalez, co vy na to?“
„Tomu právě nerozumím,“ přiznal jsem se. „Moc mě to překvapilo.“
„Kecáš!“ prohlásil muž nečekaně. „Kecáš a ani pořádně nevíš proč. Vod rána takhle nacamranej... Alkoholiku jeden!“ Otočil se a za pronikavého sykotu a hlučného šoupání podrážek se na svých vyzáblých nohou odporoučel pryč.
Pokrčil jsem rameny, věnoval poslední letmý pohled Vladimiru Sergejevičovi a zamířil jsem přes prostorné náměstí rozměrů menšího letiště k hotelu.