„Vždyť se to muselo brzy provalit!“ užasl jsem.
„Ale kdepak. Vznikly takzvané nepředvídané objektivní potíže, dosud neznámé problémy a překážky, bylo zapotřebí dalších úvěrů a asignací, například projekt Uran pohltil až dosud 980 miliard a nevím, zda se tam pohnulo aspoň s jediným kamenem.“
„A co dozorčí komise?“
„Komise se neskládají z kosmonautů, nepřipravený člověk nemůže na těch planetách přistát. A tak se tam posílají zmocněnci, kteří se zas opírají o předložený materiál a výkazy, snímky, statistiku — jenže dokumentaci lze přece zfalšovat, nebo ještě daleko snáz — zfingovat ji maskóny.“
„No ne!“
„Ale ano. Myslím, že podobně začalo kdysi předstírané zbrojení. Firmy, které dostávaly vládní objednávky, byly přece soukromé. Inkasovaly miliardy a nedělaly nic. Totiž vyráběly laserová děla, odpalovací základny, proti-proti-proti-protirakety (máme jich šestou generaci), létající tanky, takzvané létalíře, to ano, jenže to všechno bylo hapunktové.“
„Prosím?“
„Vyhalucinované, můj milý. Nač dělat jaderné pokusy, když máme fungolové tabletky?“
„Co je to?“
„Když takovou tabletku spolknete, vidíte hřib atomového výbuchu. Byl to řetězový proces. Nač cvičit vojáky? V případě mobilizace se jim dají vycvičovací tabletky. Velitele taky nestojí za to vzdělávat, od čeho máme strategin, generazol, taktidon, virtutis militarin? „Studovat Clausewitze není žádný med, vem prášek generál bude z tebe hned!“ Znáte tu říkanku?“
„Ne.“
„Sady těchto specifik jsou totiž tajné, na trh aspoň nepřicházejí. Taky nestojí za to posílat někam výsadek — stačí rozprášit nad oblastní nepokojů příslušný maskón, a obyvatelstvo spatří, jak se k zemi snášejí výsadkové jednotky, námořní pěchota a tanky. Skutečný tank dnes stojí skoro milión dolarů, kdežto halucinovaný — asi jednu setinu centu na jednoho diváka, to je takzvaná jednotka tankosobová. Křižník stojí čtvrt centu. Celý arzenál Spojených států se dnes dá naložit na jeden náklaďák. Tankony, kadaverony, bombony, a to: pevné, tekuté a plynné. Existují prý i invaze Mar 'anů v podobě příslušně preparovaného prášku.“
„To vše v maskónech?“
„No ovšem! Vydržovat opravdovou armádu je úplně zbytečné. Dnes nám zbylo už jen trochu letectva, a ani to není jisté. Nač taky? Byl to lavinovitý proces, chápete? Nedal se zadržet. A v tom je celé tajemství odzbrojení. Ostatně, nejen odzbrojen. Viděl jste nové modely letošního cadillaku, dodge a chevroletu?“
„Ano, docela pěkné.“
Profesor mi podal lahvičku.
„Prosím, jděte k oknu a podívejte se na ta krásná auta.“
Vyklonil jsem se přes parapet. Korytem ulice, na kterou jsem se díval z jedenáctého poschodí, tekla řeka lesklých aut, jejich okna a střechy se blýskaly na slunci. Zvedl jsem k nosu otevřenou lahvičku, zamrkal jsem, slzy mi vytryskly do očí — a upřel jsem pohled na neobyčejnou podívanou. Po vozovce klusaly zástupy byznysmenů, prázdné ruce zdvižené před prsa, jako když si děti hrají na řidiče. Tu a tam se v sevřených řadách běžců, kteří svižně mrskali nohama, hrudník v záklonu, jako by seděli zabořeni do propastných sedadel, objevil osamělý kouřící automobil. Když působení přípravku zesláblo, obraz se začal mihotat, pak zklidněl — a já zas viděl z výšky třpytivý proud bílých, žlutých, zelených automobilových střech, jak majestátně plují Manhattanem.
„Hrůza!“ řekl jsem. „Ale pax orbi et urbi byl přece nastolen! Nevyplatilo se to tedy?“
„No, přirozeně že není všechno jen špatné. Množství infarktů značně pokleslo, protože tenhleten běh na dlouhé tratě je moc dobrý tělocvik. Na druhé straně zas vzrostl počet lidí trpících na rozedmu plic, křečové žíly a rozšíření srdce. Každý se nehodí za maratónského běžce.“
„Proto tedy nemáte auto!“ zvolal jsem.
Profesor Trottelreiner se jen křivě usmál.
„Vůz střední kvality stojí dnes jen 450 dolarů,“ řekl, „ale když uvážíme, že výrobní náklady činí asi tak jednu osminu centu, je to víc než dost. Množství lidí, kteří dnes dělají něco konkrétního, prudce klesá. Hudební skladatelé berou honoráře, podplácejí objednavatele, ale obecenstvu, které přichází do koncertní síně na první provedení, se strká pod nos koncentrazolový melotropin.“
„Z morálního hlediska je to odporné,“ prohlásil jsem, „ale jak dalece je to škodlivé ze společenského hlediska?“
„To, co máme dnes, prozatím ještě škodlivé není. Dík transmutinu se můžete například dvořit koze v domnění, že je to Venuše Miloská. Msto vědeckých prací a konferencí máme kongresiny a dekongresiny, ale přesto existuje určité životní minimum, které fikce nahradit nemůže. Každý musí někde bydlet, něco jíst, něco dýchat, a realýza zatím pohlcuje sféry skutečné činnost jednu po druhé. Kromě toho nám hrůzostrašně rychle rostou vedlejší příznaky. Proti nim musíme aplikovat dehaluciny, neosupermaskóny, fixátory, jenže jejich účinek není spolehlivý.“
„Co to je?“
„Dehalucininy jsou nová specifika, po kterých se člověku zdá, že se mu nic nezdá. Zprvu se používala jen u duševně chorých, ale počet lidí, kteří podezírají své okolí z neautentičnosti, stále vzrůstá. Amnestany napomáhají proti vyrobividinám. To jsou druhotně vyrobené vidiny, rozumíte? No, když si někdo představuje, že si představuje, že si nic nepředstavuje, anebo opačně. Je to typická problematika soudobé psychiatrie, takzvané věžákové nebo n-poschoďové. Ale nejnebezpečnější jsou ty nové maskóny. Vlivem nadměrného množství těchto přípravků vypovídají totiž organismy poslušnost. Lidem vypadávají vlasy, rohovatějí uši, zakrňuje jim ocas “
„Chtěl jste říci vyrůstám“
„Ne, zakrňuje, ocas má každý člověk už třicet let. Následkem ortografinu. To je cena, kterou museli zaplatit za to, že se bleskurychle naučili psát.“
„Není možná! Chodím přece na pláž a vidím, že nikdo nemá ocas, pane profesore!“
„Nebuďte dítě. Ocasy se maskují anticaudatolinem, jenže ten zas způsobuje černání nehtů a kažení zubů.“
„A to se také maskuje?“
„Přirozeně. Maskóny účinkují v miligramových množstvích, ale dohromady jich každý člověk ročně spolyká asi sto devadesát kilo. Není divu, když uvážíme, že je nutno simulovat bytové zařízení, jídlo, pití, poslušnost dětí, vlastnění Rembrandtů a kapesních nožů, zámořské cesty, kosmické lety a milión podobných věcí. Nebýt lékařského tajemství, bylo by všeobecně známo, že každý druhý newyorský občan je strakatý, že má hřbet porostlý nazelenalými štětinami, na uších ostny, platfus a rozedmu plic s rozšířením srdce od toho neustálého cválání. To všechno se musí zakrývat, a právě k tomu slouží neosupermaskóny.“
„Strašné. Nedá se proti tomu nic dělat?“
„Náš kongres má jednat o alternativě budějin. V odborných kruzích se všeobecně hovoří o tom, že radikální změna je nevyhnutelná. Máme v tuto chvíli osmnáct projektů.“
„Spásy?“
„I tak by se to dalo nazvat. Prosím, posaďte se a prolízněte si ten materiál. Ale měl bych k vám ještě jednu prosbu. Je to delikátní záležitost.“
„Udělám pro vás, co budete chtít.“
„Věděl jsem to. Podívejte se, dostal jsem od jednoho kolegy chemika vzorky dvou nově syntetizovaných sloučenin ze skupiny proberanů — vystřízlivovače. Poslal mi je ranní poštou a píše,“ profesor Trottelreiner zvedl dopis ze stolu, „že můj preparát, ten, který jste požil i vy, není pravý proberan. Píše doslova: „Federální výbor pro psypreci (to je psychopreformace) záměrně dodává falešné protipřeludové prostředky obsahující neomaskóny, aby odvrátil pozornost pravdovidců od mnoha krizových jevů.““
„Já tomu nerozumím. O účincích vašeho preparátu jsem se přece přesvědčil na vlastní kůži. A co je to pravdovidec?“
„Á, to je vysoká společenská funkce, kterou mám mimo jiné i já. Pravdovidectví je právo a možnost disponovat proberany k tomu účelu, aby se zjistilo, jak se opravdu věci mají. Někdo to přece vědět musí, že?“
„To je fakt.“
„A pokud jde o ten prostředek, domnívá se můj přátel, že sice likviduje působení maskónů staršího data, zavedených už dávno, ale ne všech, zejména ne těch nejnovějších. Nebyl by to tedy vystřízlivovač,“ zvedl profesor Trottelreiner lahvičku, „ale hanebně vymyšlený maskón, kamuflovaný podvystřízlivovač, čili vlk v rouše beránčím!“
„Ale nač? Je-li nutné, aby někdo věděla“
„„Nutné“ je to ve smyslu obecném, z hlediska celospolečenského dobra, ale nikoli z hlediska osobních zájmů různých politiků, korporací, nebo i federálních agentur. Je-li situace horší, než ji vidíme my, pravdovidci, pak je tamtěm lidem milejší, abychom nezačali bít na poplach. Proto preparovali ten prostředek tak, jak se kdysi hledajícím nastražovaly ve starém nábytku skrýše, které by našlo i malé dítě. Aby se spokojili s první skrýší, kterou objeví, a nepátrali už po těch skutečných skrýších, kamuflovaných daleko rafinovaněji!“
„Ach, teď už to chápu. Co byste ode mě potřeboval?“
„Abyste při seznamování s tímto materiálem přičichl nejprve k téhle lahvičce a potom k té druhé. Abych vám řekl pravdu, já sám nemám odvahu.“
„Jen to? Ale rád!“
„Vzal jsem od profesora Trottelreinera obě skleněné lahvičky, usadil jsem v lenošce a začal jsem si postupně osvojovat obsah zaslaných prací z oboru budějin. V prvním projektu se navrhovalo ozdravění poměrů takto: do atmosféry se zavede tisíc tun inverzinu, preparátu, který všechny zkušenosti obrátí o sto osmdesát stupňů. V prví fázi se preparát rozptýlí. To znamená, že od té doby začne lidstvo nenávidět veškeré pohodlí, sytost, chutné jídlo, věci estetické, čisté — a naproti tomu začne bažit po tlačenici, hladu nouzi, špíně a škaredosti. V druhé fázi se radikálně zlikviduje působení všech maskónů a neomaskónů. A společnost, postavena náhle tváří v tvář skutečnosti až dosud kamuflované, najde maximální uspokojení, neboť bude mít před sebou vše, po čem prahla. Možná že zpočátku bude dokonce vhodné uvést do chodu pelotrony (zhoršovače životních podmínek). Jelikož však inverzin působí na všechny zkušenosti bez výjimky, začne lidstvo nenávidět i erotická potěšení, což by ovšem mohlo mít za následek jeho vymření. Proto se jednou za rok bude na čtyřiadvacet hodin rušit působení inverzinu kontrapreparátem. V tento den bude jistě zaznamenán prudký vzrůst sebevražd, ale úbytek jedinců bude bohatě vyrovnán očekávaným populačním přírůstkem.