Pokud se pamatuji, dělily nás od Washingtonu ještě Peru a Mexiko, o Panamě nemluvě.
„Na kole tam nedojedeme!“ zavolal jsem proti větru.
„Jenom do sběrného tábora!“ odpověděl profesor.
Že by to snad nebyl obyčejný futurolog, za kterého se vydával? To jsem se ale dostal do pěkné kaše! Já přece ve Washingtonu nic na práci nemám! Začal jsem brzdit.
„Co to děláte? Šlapejte!“ přikázal přísně profesor skloněný nad řídítky.
„Ne, zastavte! Já dál nejedu!“ odpověděl jsem energicky.
Tandem se zapotácel a zpomalil. Profesor se opřel nohou o zem a ironicky ukázal na okolní tmu.
„Jak chcete. Dej vám bůh štěstí!“
A rozjel se dál.
„Dík!“ zavolal jsem a díval se za ním. Červená jiskřička zadního světla zmizela ve mně a já jsem se celý zmatený posadil na milník, abych si promyslel svou situaci.
Něco mě píchalo do lýtka. Mechanicky jsem si tam sáhl, nahmatal nějaké větvičky a začal je ulamovat. Zabolelo to. Jestli jsou to moje větvičky, jsem zřejmě stále ještě v halucinaci, řekl jsem si. Sklonil jsem se, abych to zjistil, ale vtom mě do očí udeřilo světlo. Ze zatáčky vylétly stříbrné jódové reflektory, obrovský stín auta zpomalil, dvířka se otevřela. Uvnitř svítily zelené, zlaté a modré řádky světýlek na palubní desce, matové světlo ozařovalo dvě ženské nohy v nylonkách, chodidla ve zlaté ještěrce spočívala na pedálech, snědá tvář s purpurovými rty se ke mně sklonila, zatřpytily se brilianty na prstech, které držely volant.
„Mám vás svézt?“
Nasedl jsem. Byl jsem překvapen, že jsem zapomněl na své větvičky. Úkradkem jsem si přejel rukou po lýtkách, byly to jen ostny.
„Copak, už?“ ozval se hluboký hlas smyslného zabarvení.
„Co už?“ zeptal jsem se nechápavě.
Pokrčila rameny. Mohutné auto vyrazilo, dotkla se nějaké klávesy, nastala tma, jen před námi se hnal cár osvětlené cesty, od palubní desky se linula tleskavá melodie. To je mi nějak divné, pomyslel jsem si, tohle mi nejde dohromady. Žádná ruka, žádná noha. Větvičky sice taky ne, jen ostny, ale přece jen, přece!
Podíval jsem se na cizinku. Byla rozhodně krásná, vábně, démonicky, broskvově krásná. Ale místo o sukně měla nějaká péra. Pštrosí? Zase halucinace? Jenže dnešní dámská móda Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Silnice byla prázdná. Řítili jsme se vpřed, až se ukazatel tachometru vychýlil, jak nejdál mohl. Najednou mě zezadu nějaká ruka chytila za vlasy. Trhl jsem sebou. Prsty zakončené ostrými nehty mě škrábaly do týlu, ale spíš mazlivě než vražedně.
„Kdo je to? Co je? Pokoušel jsem se uvolnit, ale nemohl jsem hlavou ani hnout. „Pusťte mě!“
Objevila se světla, nějaký velký dům, pod koly zachrastil štěrk, vůz rychle odbočil, přilnul k chodníku a zastavil.
Ruka, která mě pořád ještě držela za vlasy, patřila druhé ženě, bledé, štíhlé, v tmavých brýlích a černém oděvu. Dveře se otevřely.
„Kde to jsme?“ zeptal jsem se.
Mlčky mě obě popadly, ta od volantu mě strkala ven, ta druhá už byla venku a táhla mě na chodník. Vylezl jsem z auta. V domě byla zábava v plném proudu, slyšel jsem hudbu, nějaký opilý křik, vodotrysk se měnil do žluta a do červena ve světle linoucím se z oken vedle vstupních dveří. Mé společnice mě pevně chytily pod pažemi.
„Ale já nemám kdy!“ koktal jsem.
Mých slov si vůbec nevšímaly. Ta černá se ke mně sklonila a horkým dechem mi šeptla přímo do ucha:
„Hú!“
„Co prosím?“
Už jsme byli přede dveřmi. Obě se daly do smíchu, ale nesmály se na mě, nýbrž mně. Všechno mě od nich odpuzovalo. Navíc se neustále zmenšovaly. Klekaly si snad? Ne, nohy jim obrůstaly peří. No, tak přece jen halucinace, oddechl jsem si s úlevou.
„Žádné halucinace, ty bábovko!“ vyprskla ta v brýlích. Zvedla kabelku vyšívanou černými perlami a praštila mě jí přímo do temene, až jsem vyjekl.
„Podívejme se na něho, halucinanta!“ říkala ta druhá. Druhá rána mě zasáhla do téhož místa. Upadl jsem na zem a zakryl si hlavu rukama. Otevřel jsem oči. Profesor Trottelreiner se nade mnou skláněl s deštníkem v ruce. Ležel jsem na chodníku nad kanálem. Krysy se pořád ještě procházely ve dvojicích.
„Kde vás bolí, tadyhle?“ vyptával se profesor.
„Ne, tadyhle “ ukázal jsem mu opuchlé temeno.
Vzal deštník za tenčí konec a praštil mě do obolavělého místa.
„Pomoc!“ vykřikl jsem. „Přestaňte! Proč!“
„To je jediná pomoc, jakou vám mohu poskytnout,“ odpověděl futurolog nemilosrdně, „Nemám bohužel po ruce žádné jiné antidotum.“
„Aspoň ne tím kováním, propánajána!“
„Je to jistější.“
Udeřil mě ještě jednou, otočil se a na někoho zavolal. Zavřel jsem oči. Hlava mě příšerně bolela. Ucítil jsem, jak se mnou trhli. Profesor Trottelreiner a muž v kožené bundě mě chytili za ruce a za nohy a někam odnášeli.
„Kam mě to nesete?“ volal jsem.
Z třesoucího se stropu se mi sypala omítka do očí. Cítil jsem, jak ti dva, co mě nesou, kráčejí po nějakém houpavém prkně nebo lávce, a třásl jsem se strachy, aby neuklouzli. „Kam mě to nesete?“ zeptal jsem se zase slabě, ale nikdo mi neodpověděl. Ve vzduchu zněl nepřetržitý hukot. Od požáru bylo jasno jako ve dne. Byli jsme už venku, nějací lidé ve stejnokrojích chytali jednoho po druhém všechny vytažené z kanálu a dost brutálně je házeli do otevřených dveří. Zahlédl jsem obrovské bíle namalovaná písmena US ARMY COPTER 1 109 849 a padl jsem na nosítka. Profesor Trottelreiner strčil hlavu do helikoptéry.
„Odpusťte, pane Tichý!“ křičel. „Nemohl jsem udělat nic jiného!“
Někdo, kdo stál za ním, mu vytrhl deštník z ruky, dvakrát jím profesora křížem praštil po hlavě a strčil do něho, až profesor zasténal a padl mezi nás. Současně zašuměly rotory, zahučely motory a stroj se majestátně vznesl do vzduchu. Profesor usedl k nosítkám, na kterých jsem ležel, a jemně si hladil týl. Musím se přiznat, že ač jsem chápal samaritánství jeho činů, s uspokojením jsem konstatoval, že mu naběhla obrovská boule.
„Kam letíme?“
„Na kongres,“ řekl Trottelreiner a stále se ještě šklebil.
„Cože? Jak to na kongres? Ten už přece byl!“
„Washington intervenoval,“ oznámil mi lakonicky profesor. „Budeme pokračovat v jednání.“
„Kde?“
„V Berkeley.“
„Na univerzitě?“
„Ano. Nemáte u sebe nůž?“