Helikoptéra se otřásla. Rána a plamen rozpáraly kabinu, z níž jsme jeden po druhém vylétli do bezbřehé tmy. Prožíval jsem pak dlouhá muka. Zdálo se mi, že slyším jekot sirén, že mi někdo rozřezává šaty nožem, ztrácel jsem vědomí a znovu jsem se probouzel. Třásla mnou horečka a mizerná cesta, viděl jsem matově bílý strop sanitky. Vedle mě ležel jakýsi dlouhý předmět, který vypadal jako obandážovaná mumie. Podle přivázaného deštníku jsem poznal profesora Trottelreinera. Přežil jsem to prolétlo mi hlavou. Že jsme se taky nerozsekali na cimprcampr, to bylo ale štěstí! Najednou vůz prudce zatočil, brzdy pronikavě zaskřípěly, udělali jsme kotrmelec. Rána a plamen roztrhly tu plechovou škatuli. Copak, už zase? bleskla mi hlavou poslední myšlenka, než jsem se pohroužil do temné nepaměti. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem nad sebou skleněnou kopuli. Nějací bíle odění maskovaní lidé s rukama pozvednutýma jako před oltářem spolu hovořili šeptem.
„Ano, to byl Tichý,“ zaslechl jsem. „Semhle do sklenice. Ne, ne, jen mozek. Ostatní není k ničemu. A teď narkózu.“
Niklový kroužek lemovaný vatou mi všechno zakryl, chtěl jsem křičet, volat o pomoc, ale vdechl jsem pálivý plyn a rozplynul se v nicotu. Když jsem se zase probral, nemohl jsem otevřít oči ani pohnout rukou či nohou, jako kdybych byl ochrnutý. Pokoušel jsem se o to znovu a znovu, bez ohledu na to, že mě všechno bolelo.
„Ležte klidně, neházejte sebou!“ uslyšel jsem milý, melodický hlas.
„Cože? Kde to jsem? Co se to se mnou?“ vykoktal jsem. Měl jsem úplně cizí ústa i celou tvář.
„Jste v sanatoriu. Všecko je v pořádku. Buďte dobré mysli. Hned vám dáme něco k jídlu “
„Ale já nemám čím, chtěl jsem odpovědět. Ozvalo se cvaknutí nůžek. Z obličeje mi odpadly kusy gázy. Rozjasnilo se. Dva urostlí ošetřovatelé mě jemně, avšak pevně vzali pod pažemi a postavili na nohy. Užasl jsem, jak jsou velicí. Posadili mě do křesla na kolečkách. Přede mnou se kouřilo z vábně vypadající polévky. Sáhl jsem automaticky po lžíci a všiml jsem si, že ruka, která ji uchopila, je malá a černá jako eben. Zvedl jsem ji k očím. Soudě podle toho, že jsem jí mohl pohybovat, jak jsem chtěl — byla to moje ruka. Ale úplně se změnila. Chtěl jsem se zeptat proč, zvedl jsem hlavu a mé oči narazily na zrcadlo na protější zdi. V křesle na kolečkách tam seděla mladá krásná černoška v pyžamu, celá zafačovaná, s užaslým výrazem ve tváři. Dotkl jsem se nosu. Odraz v zrcadle udělal totéž. Začal jsem si ohmatávat obličej, krk, a když jsem narazil na poprsí, vyrazil jsem úzkostný výkřik. Měl jsem hlásek jako konipásek.
„Proboha!“
Ošetřovatelka někomu vynadala, že nezakryl zrcadlo. Potom se ke mně obrátila:
„Pan Ijon Tichý, že?“
„Ano. Totiž ano, ano!! Ale co to má znamenat? Ta černá slečna “
„Transplantace. Nedalo se nic jiného dělat. Chtěli jsme vám zachránit život. Abychom vás zachránili, totiž abychom zachránili váš mozek,“ říkala chvatně, ale zřetelně sestra a držela mě za obě ruce. Zavřel jsem oči. Pak jsem je otevřel. Bylo mi nanic. Přišel chirurg, vypadal nanejvýš rozhořčeně.
„Co je to tu za pořádek?“ zařval. „Pacient mohl dostat šok!“
„Už je v něm,“ odpověděla ošetřovatelka. „Za to může Simmons, pane profesore. Říkala jsem mu, aby zrcadlo zakryl!“
„Že je v šoku? Tak na co čekáte? Na sál!“ zavelel profesor.
„Ne! Už dost!“ volal jsem.
Ale nikdo si mého dívčího pištění nevšímal. Na oči a na tvář mi padla bílá rouška. Snažil jsem se jim vytrhnout, ale marně. Slyšel jsem a cítil, jak se gumová kola vozíku otáčejí po parketách. Ozval se příšerný lomoz, začala praskat okna. Celá nemocniční chodba byla plná plamenů a rámusu.
„Teroristi! Teroristi!“ hulákal někdo, prchajícím praskalo sklo pod nohama, chtěl jsem ze sebe strhnout všechna ta plátna, ale nemohl jsem. Ucítil jsem strašlivou bolest v boku a ztratil jsem vědomí.
Probral jsem se v ovocném rosolu. Byl brusinkový, málo slazen. Ležel jsem na břiše, na zádech mě tížilo něco velikého, dosti měkkého. Shodil jsem to ze sebe. Byla to matrace. Cihlová hrá mě bolestivě tlačila do kolen a do dlaní. Vyplivoval jsem brusinková zrníčka a zrnka písku a zvedal jsem se na ruce. Izolačka vypadala jako po výbuchu pumy. Okenní rámy vylétly ze zdi, poslední skelné zuby trčely k podlaze. Síť převržené postele byla celá začouzená. Vedle mě ležel potištěný velký arch papíru pokecaný od rosolu. Vzal jsem ho do ruky a začal číst.
Milý paciente (jméno a příjmení)! Nalézáš se ve státní experimentální nemocnici. Operace, která Ti zachránila život, byla vážná — velice vážná (nehodící se škrtněte). Naši nejlepší chirurgové, opírající se o nejnovější vymoženosti medicíny, na Tobě provedli jednu — dvě — tři — čtyři — pět — šest — sedm — osm — devět — deset operací (nehodící se škrtněte). Pro Tvé dobro byli nucen nahradit určité části Tvého organismu orgány převzatými od jiných osob podle federálního zákona Sněmovny reprezentantů a Senátu (1998/0001/89/1 Sb.). toto přátelské oznámení, které nyní čteš, Ti má pomoci, aby ses co nejlépe přizpůsobil nově vzniklým životním podmínkám. Zachránili jsme je pro Tebe. Byli jsme bohužel nuceni Ti odoperovat ruce, nohy, záda, lebku, krk, břicho, ledviny, játra, jiné (nehodící se škrtněte). Pokud jde o stav Tvých dočasných tělesných pozůstatků, nemusíš si o ně dělat starosti, postarali jsme se o ně ve shodě s Tvým náboženstvím a podle jeho přikázání jsme je pohřbili, spálili, mumifikovali, popel rozhodil do větru, popel uložili do urny, vysvětili, vysypali do odpadků (nehodící se škrtněte). Nová tělesná schránka, v níž budeš od této chvíle vést šťastný a zdravý život, může být pro Tebe určitý překvapením, ale ujišťujeme Tě, že stejně jako ostatní naši milí pacienti si na ni brzy zvykneš. Doplnili jsme takové orgány, (nehodící se škrtněte), jaké jsme měli k dispozici. Poskytujeme Ti na tyto orgány záruku na dobu jednoho roku, šesti měsíců, jednoho čtvrtletí, tří týdnů, šesti dnů (nehodící se škrtněte). Musíš pochopit, že…
Zde text končil. Teprve teď jsem si všiml, že nahoře na papíře je napsáno hůlkovým písmem, IJON TICHÝ. Oper. 6, 7, 8. KOMPLET. Papír se mi zachvěl v rukou. Proboha, co ze mě zůstalo? Bál jsem se podívat i na vlastní prst. Ze hřbetu ruky mi vyrůstaly silné rezavé chlupy. Celý jsem se otřásl. Vstal jsem, zatočila se mi hlava, musel jsem se opřít o zeď. Poprsí jsem neměl, zaplať pánbůh za to. Kolem bylo ticho. Venku cvrlikal nějaký ptáček. To si taky vybral vhodnou chvíli! KOMPLET. Co znamená KOMPLET? Kdo jsem? Ijon Tichý. Tím jsem si byl jist. Nejdřív jsem si ohmatal nohy, měl jsem obě, ale křivé, do ix. Břicho nepříjemně přebujelé. Prst mi spadl do pupku jako do studně. Ty sádelnaté záhyby hrůza! Co se to se mnou stalo? Aha, helikoptéra. Sestřelili ji? Sanitka. Asi granát nebo mina. Potom já — ta malá černoška — pak teroristi — na chodbě — granáty? Znovu Ale co znamenají ty trosky, ta suť?
„Haló, je tu někdo?“ zvolal jsem.
Překvapeně jsem se odmlčel. Měl jsem nádherný hlas, operní bas, až zazněla ozvěna. Chtěl jsem se stůj co stůj vidět v zrcadle, ale dostal jsem hrozný strach. Zvedl jsem ruku k obličeji. Proboha! Ty silné kudrnaté vousy Sklonil jsem se a spatřil svůj plnovous, který mi zakrýval pyžamo do poloviny hrudníku — rozcuchaný, kosmatý, zrzavý. Ahaenobarbus! Rudovous! No, šlo by to oholit Vykoukl jsem na terasu. Ten ptáček tam cvrlikal pořád, blbec. Topoly, sykomory, keře — co to je? Zahrada. Státní nemocnice? Na lavičce kdosi seděl a opaloval se. Měl vykasané nohavice od pyžama.
„Haló!“ zavolal jsem.
Otočil se. Spatřil jsem podivně povědomou tvář. Zamrkal jsem úžasem. To je přece moje tvář, to jsem já! Třemi skoky jsem byl venku. Celý udýchaný jsem upíral pohled na svou vlastní postavu. Ano, byl jsem to já, o tom nemohlo být pochybností.
„Co na mě tak koukáte!“ promluvil nejistě mým hlasem.
„Kde jste k tomu?“ vykoktal jsem. „Kdo jste? Kdo vám dal právo?“
„Á, to jste vy!“
Vstal.
„Jsem profesor Trottelreiner.“
„Ale proč proboha proč kdo “
„Já za to vůbec nemohu,“ řekl vážně. Moje rty se mu chvěly. Vtrhli sem ti, víte yippies. Teroristi. Granáte Váš stav prohlásili za beznadějný a můj taky. Já ležel vedle, ve vedlejším pokoji.“
„Jak to „beznadějný“!“ vyprskl jsem. „Vždyť vidím, že Jak jste jen mohl?“
„Dávám vám čestné slovo, že jsem byl v bezvědomí. Vedoucí chirurg doktor Fisher mi to všechno vysvětlil: brali nejprve části těla a orgány nejlépe zachovalé, a když přišla řada na mě, zbývaly už jen paběrky, a tak “
„Co si to dovolujete! Copak vám nestačí, že jste si přivlastnil moje tělo? Ještě ohrnujte nos!“
„Já neohrnuji nos, opakuji jen to, co mi říkal doktor Fisher. Tohleto,“ ukázal na svůj hrudník, „považovali nejprve za nepoužitelné, ale pak se odhodlali k reanimaci, protože neměli nic lepšího. Vy už jste byl v tou dobou přeštěpený “
„Já že jsem byl?“
„No ano. Váš mozek.“
„Kdo to tedy je? Vlastně — byl?“ ukázal jsem na sebe.
„Jeden z těch teroristů, nějaký jejich pohlavár. Neuměl prý zacházet s rozbuškami, střepina mu poranila mozek. No, a tak “ pokrčil Trottelreiner mými rameny.
Otřásl jsem se. Necítil jsem se v tom těle dobře, nevěděl jsem, jaký k němu mám zaujmout poměr. Ošklivilo se mi. Tlusté nehty do čtverce nenasvědčovaly o právě vysoké inteligenci.
„A co bude teď?“ zašeptal jsem a posadil jsem se vedle profesora, protože se pode mnou podlomila kolena. „Nemáte náhodou zrcátko?“
Vyndal je z kapsy. Chtivě jsem je uchopil a spatřil jsem veliké oko s monoklem, nos jako bambuli, zuby v katastrofálním stavu, dvě brady. Dolní část obličeje se mi ztrácela v zrzavém plnovousu. Když jsem profesorovi zrcátko vracel, všiml jsem si, že zase nastavil kolena a lýtka slunci a v prvním hnutí mysli jsem ho chtěl varovat, že mám velice choulostivou pleť, ale neřekl jsem nic. Jestli ho slunce spálí, bude to jeho věc, už ne moje.
„Kam já teď půjdu?“ uklouzlo mi.
Trottelreiner ožil. Jeho (jeho?!) inteligentní oči soucitně spočinuly na mé (mé?!) tváři.
„Neradím vám, abyste kamkoli chodil. Jeho hledá státní policie i FBI za řadu atentátů. Jsou na něj vydány zatykače, příkazy „Shoot to kill“!“
Zachvěl jsem se. To mi tak ještě scházelo! Propánajána, snad je to pořád halucinace! pomyslel jsem si.
„Ale kdepak!“ namítl živě Trottelreiner. „To je skutečnost, můj milý, ta nejopravdovější skutečnost!“
„A proč je nemocnice tak prázdná?“