„Prohledal jsem ho, pane kapitáne, žádnou nemá.“
„Smím dát ruce dolů?“ zeptal jsem se od zdi. „Už mi zdřevěněly.“
„Za chvíli ti zdřevění nadobro. Odpráskneme ho?“
„Jo,“ přikývl důstojník a vypustil dým z nozder. „Ne, počkejte ještě,“ dodal.
Přistoupil ke mně a zahoupal se v bocích. K opasku měl přivázaný provázek se spoustou zlatých prstenů. Fantasticky realistické! pomyslel jsem si.
„Kde jsou ti ostatní?“ zeptal se mě.
„Na to se ptáte mě? Vyhalucinovali se příklopem. Vždyť to stejně víte.“
„Nějaký blázen, pane kapitáne. Ať se netrápí,“ řekl ten s knírkem a odjistil spoušť skrz ochranný obal.
„Takhle ne,“ řekl důstojník. „Kde vezmeš nový pytel, pitomče, když si do tohohle uděláš díru? Nožem.“
„Jestli dovolíte, tak já bych radši kulku,“ poznamenal jsem a nepatrně jsem spustil ruce.
„Kdo má nůž?“
Začali se šacovat. Pochopitelně se ukáže, že ho nemají, uvažoval jsem, skončilo by to moc rychle. Důstojník hodil nedopalek na beton, s odporem ho rozšlápl koncem ploutve, odplivl si a řekl:
„Oddělejte ho a jdeme.“
„Prosím, jen si poslužte!“ řekl jsem honem.
Zvědavě ke mně přistoupili.
„Co tak pospícháš na onen svět, gringo? Podívejme se na to čuně, jak si o to říká! Co kdybychom mu jenom uřezali prsty a nos?“ volali jeden přes druhého.
„Ne, ne! Všechno najednou, pánové! Jen žádný soucit a do toho!“ povzbuzoval jsem je.
„Pod vodu!“ přikázal důstojník. Všichni si stáhli masky z čela přes obličej, důstojník si rozepnul vnější opasek, z vnitřní kapsy vytáhl plochý revolver, foukl do hlavně, nadhodil jsi ho jako kovboj ve špatném filmu a střelil mě do zad. Hrudníkem mi projela ošklivá bolest. Začal jsem se sesouvat po zdi. Chytil mě za krk, otočil mi hlavu obličejem nahoru a vystřelil ještě jednou z takové blízkosti, že mě záblesk oslnil. Ránu jsem neslyšel, protože jsem ztratil vědomí. Zůstal jsem pak v úplné tmě velice dlouho a dusil jsem se. Něco se mnou cloumalo a nadhazovalo mě. Doufal jsem, že to není ani sanitka, ani helikoptéra. Potom se setmělo ještě víc — a nakonec se ta tma úplně rozplizla, takže už nezbylo vůbec nic.
Když jsem otevřel oči, seděl jsem na čistě ustlané posteli v pokoji s úzkým bíle zalakovaným oknem. Tupě jsem zíral na dveře, jako kdybych na něco čekal, Neměl jsem ponětí, ani kde jsem, ani kde jsem se tu vzal. Na nohou jsem měl ploché trepky, na sobě pruhované pyžamo. Dobře že se děje něco nového, prolétlo mi hlavou. I když to nevypadá příliš zajímavě. Dveře se pootevřely. Stál v nich zavalitý vousáč s šedivým ježkem a ve zlatých brýlích, obklopený hloučkem mladých mužů. V ruce držel gumové kladívko.
„Zajímavý případ,“ řekl. „Velice zajímavý, páni kolegové. Tento pacient se před čtyřmi měsíci otrávil velkou dávkou halucinogenů. Jejich působení už dávno ustalo, jenže on tomu nemůže uvěřit a nadále považuje všechno, co vidí, za halucinační jev. Ve své aberaci zašel tak daleko, že sám prosil vojáky generála Díaze, kteří prchali kanály z obsazeného paláce, aby ho zastřelili, protože doufal, že ho ta smrt vysvobodí z halucinace. Zachránili jsme ho dík třem těžkým operacím — ze srdečních komor jsme mu vyňali dvě kulky — , ale domnívá se, že halucinuje i nadále.“
„Je to schizofrenie?“ zeptala se tenkým hláskem malá studentka, která se nemohla protlačit hloučkem kolegů, a tak se vytahovala na špičky, aby mě alespoň zahlédla přes jejich ramena.
„Ne, je to nová forma reaktivní psychózy, nepochybně vyvolaná použitím těch hrozných prostředků. Úplně beznadějný případ. Vyhlídky jsou tak špatné, že jsme se rozhodli podrobit ho vitrifikaci.“
„Opravdu, pane profesore?“ projevovala studentka enormní zájem.
„Ano. Jak víte, lze dnes už beznadějné případy zmrazovat v tekutém dusíku na dobu od čtyřiceti do sedmdesáti let. Každý takový pacient se umístí do hermetické nádrže, něčeho jako Dewarovy nádoby, se zevrubným popisem průběhu choroby. Podle toho, jaké udělá medicína nové objevy, se v podzemí, kde se tito lidé přechovávají, dělají inventury, a vzkřísí se každý, komu už lze pomoci.“
„Souhlasíte rád s tím, aby vás zmrazili?“ zeptala se mě studentka, které prostrčila hlavu mezi dvěma urostlými studenty. Oči jí planuly dychtivostí po vědě.
„S přízraky se nebavím,“ odpověděl jsem. „Mohu vám nanejvýš říci, jak se jmenujete. Halucína.“
Když zavírali dveře slyšel jsem ještě studentčin hlas, jak říká: „Zimní spánek! Vitrifikace! To je přece cesta v čase! Jak romantické!“ Nebyl jsem stejného názoru, ale co jiného mi zbývalo než se podrobit fiktivní vnějšnosti! Druhý den k večeru mě dva ošetřovatelé zavedli na operační sál, ve kterém byl skleněný bazén. Stoupaly z něho páry tak ledové, že mi jejich závan vyrážel dech. Dostal jsem spoustu injekcí, potom mě položili na operační stůl a trubičkou mi nalili do žaludku nasládlou průzračnou tekutinu — glycerín, jak mi vysvětlil starší ošetřovatel. Byl na mě hodný. Říkal jsem mu Halucián. Když už jsem usínal, sklonil se ke mně a ještě mi křikl do ucha: „Šťastné probuzení!“
Nemohl jsem mu ani odpovědět, dokonce jsem nedokázal ani hnout prstem. Po celou tu dobu — celé týdny! — jsem se bál, aby nepospíchali, aby mě nevhodili do bazénu dřív, než ztratím vědomí. Ale zřejmě přece jen pospíchali, protože poslední zvuk z tohoto světa, jaký dolétl k mému sluchu, bylo šplouchnutí, když mé tělo spadlo do tekutého dusíku. Dost nepříjemný zvuk.
Nic.
Nic.
Nic, ale vůbec nic.
Zdálo se mi, že něco, ale kdež! Nic.
Nic není, já také ne.
Jak dlouho ještě? Nic.
Jako kdyby něco, ačkoli nevím, nevím! Musím se soustředit.
Něco, ale moc toho není. Za jiných okolností bych řekl, že nic.
Bílé a modré ledovce. Všechno je udělané z ledu.
I já.
Ty ledovce jsou hezké, jen kdyby nebyla tak zatracená zima.
Ledové jehličky a sněhové krystaly. Arktida. Kra v hubě. Morek v kostech? Jakýpak morek, čistý průzračný led! Je ledový a tuhý.
Zmrazenec — to jsem já. Ale co je to,já“? toť otázka.
Ještě nikdy mi nebyla taková zima. Naštěstí nevím, co je to „mi“. Mně? Komu jako? Ledovci? Mají ledové hory dírky?
Jsem studený karfiól ve slunečních paprscích. Jaro! Všechno už taje. Hlavně já. V ústech mám rampouch nebo jazyk.
Přece jen je to jazyk. Mučí mě, kutálejí, lámou, třou, myslím, že i bijí. Ležím pod plastikovou plachtou, nade mnou jsou lampy. Odtud ten skleníkový květák. Zřejmě jsem blouznil. Bílo, všude bílo, ale jsou to stěny, ne sníh.
Rozmrazili mě. Z vděčnosti jsem se rozhodl psát deník, jen co dokážu vzít pero do zkřehlé ruky. Před očima mám pořád ještě ledové duhy a modravé záblesky. Je mi příšerná zima, ale už se mohu vyhřívat.
27. VII. Reanimovali mě prý tři týdny. Měli jakési potíže. Sedím teď na posteli a píši. Mám pokoj veliký ve dne a malý večer. Ošetřují mě hezké mladé ženy ve stříbrných maskách. Některé bez prsou. Buď vidím dvakrát, nebo má primář dvě hlavy. Strava obvyklá — krupičná kaše, štrúdl, mléko, ovesné vločky, karbanátek. Cibulka poněkud připálená. O ledovcích se mi už jen zdá, ale strašně urputně. Zamrzám, ledovatím, měním se v led, jsem zasněžený, skřípu od večera do rána. Termofory ani obklady nepomáhají. Ještě nejlepší je špiritus před spaním.
28. VII. Ty ženy bez prsou jsou studenti. Pohlaví se od sebe nedá rozeznat. Všichni jsou velicí, hezcí a pořád se usmívají. Jsem slabý, rozmarný jako dítě a všecko mi jde na nervy. Dneska jsem po injekci vrazil jehlu do zadku vrchní sestře, ale nepřestala se na mě usmívat. Chvílemi jako bych plul na kře, tj. na posteli. Promítají mi na strop zajíčky, mravenečky, berušky, cvrčky a broučky. Proč? Dostávám dětský časopis. Omyl?
29. VII. Hrozně rychle se unavím. Ale už vím, že dřív, to znamená na začátku reanimace, jsem měl sny. Prý to tak má být. Prý je to normální. Příchozí z doby před několika desítkami let jsou uzpůsobováni novému životu postupně. Tato procedura připomíná způsob, jakým se vytahuje z vody potápěč — nelze ho z velké hloubky vytáhnout najednou. Stejně tak je nutno rozmrazence — to je první nové slovo, které jsem poznal — postupně zvykat neznámému světu. Píšeme rok 2039. Je červenec, léto. Krásné počasí. Má osobní ošetřovatelka se jmenuje Aileen Rogersová, má modré oči a je jí třiadvacet let. Přišel jsem podruhé na svět v revitáriu poblíž New Yorku. Jinak řečeno — ve zmrtvýchvstanici. Tak se tady říká. Je to skoro město se zahradami. Má vlastní mlýny, pekárny, tiskárny. Teď už totiž neexistuje ani obilí, ani knihy. Ale existuje chleba, kávová smetana a sýr. Ne od krávy? Ošetřovatelka myslela, že kráva je nějaký stroj. Nemohu se s ní domluvit. Kde se bere mléko? Z trávy. Přirozeně, že z trávy, ale kdo ji žere, aby z ní bylo mléko? Nikdo ji nežere. Kde se tedy bere mléko? Z trávy. Samo? Dělá se z ní samo? Samo ne. Tedy — úplně samo ne. Musí se mu pomoci. Kdo mu pomáhá, kráva? Mléko? A tak dále, pořád dokolečka.
30. VII. 2039. Je to jednoduché — polijí něčím pastvisko a od slunečních paprsků se z trávy udělá tvaroh. Jak je to s mlékem, to ještě nevím. Ale to nakonec není nejdůležitější. Začínám vstávat — a na vozíček. Byl jsem dnes u rybníka plného labutí. Jsou poslušné, připlavou na zavolání. Jsou cvičené? Ne, jsou dálkové. Co to znamená? V jaké vzdálenosti jsou ty labutě? Jsou dálkově řízené. To je divné, přirozené ptactvo už neexistuje, vyhynula začátkem XXI. Století následkem smogu. To tedy chápu. Aspoň to.