5. VIII. 2039. Už za čtyři dny mám opustit revitárium. Na Zemi žije 29,5 miliardy lidí. Existují sice státy a hranice, ale neexistují konflikty. Poznal jsem dnes hlavní rozdíl mez někdejšími a novými lidmi. Základním pojmem je dnes psychemie. Žijeme v psyvilizaci. Heslo „psychický“ přestalo existovat teď se říká „psy chemický“. Počítač tvrdí, že lidstvo bylo zmítáno rozpory mezi staromozkovinou zděděnou po zvířatech a novomozkovinou. Stará je popudlivá, iracionální, egotická a velice zatvrzelá. Nová táhla hot a stará čehý. Mám ještě potíže s vyjadřováním složitějších věcí. Staré se pořád pralo s novým. Totiž — nové se starým. Psychemie zlikvidovala vnitřní boje, které pohltily spoustu promarněné rozumové energie. Psy chemikálie za nás dělají se staromozkovinou to, co je nezbytné — harmonizují, konejší, přesvědčují zevnitř, po dobrém. Nelze spoléhat na spontánní pocity. Kdo by to dělal, ten by byl neslušný. Podle okolností je třeba vždycky spolknout příslušné specifikum. To pomůže, podpoří, nasměruje, uschopní a vyrovná. Ostatně, není to žádné to, je to součást mě samého, stejně jako se jí postupem času stávají brýle, bez nichž člověk špatně vidí. Nové vědy mě šokují, bojím se styku s novými lidmi. Nechci brát psychemikálie. Můj učitel říká, že to jsou typické a přirozené zábrany. Člověk jeskynní by se taky zpěčoval před tramvají.
8. VIII. 2039. Byl jsem se svou ošetřovatelkou v New Yorku. Zelený gigant. Výška, ve které plují mraky, se dá regulovat. Vzduch jako v lese. Chodci na ulicích oblečeni jako papoušci. Mají ušlechtilé tváře, jsou usměvaví, k sobě navzájem milí. Nikdo nikam nespěchá. Dámská móda je trochu praštěná jako vždycky — ženy nosí na čele pohyblivé pohlednice, z uší jim vyčnívají malé červené jazýčky nebo knoflíčky. Kromě přirozených rukou lze nosit ještě detašky — ruce navíc, odpínací. Tyhlety ruce toho moc nedokážou, ale přece jen sem tam něco podrží, otevřou dveře, poškrábou na zádech. Zítra opustím revitárium. Revitárií je v Americe dvě stě, a přesto už došlo k takzvaným skluzům v rozmrazovacím plánu té spousty lidí, kteří v minulém století s důvěrou uléhali do ledové lázně. S ohledem na zmrzlé fronty je nutno urychlovat rehabilitační procedury. To úplně chápu. Mám své bankovní konto, takže práci si začnu shánět až teprve po Novém roce. Každý zmrazenec má totiž procentní spořitelní knížku s takzvaným cílovým zmrtvýchvstáním.
9. VIII. 2039. Dnes je pro mě důležitý den. Mám už třípokojové obývadlo na Manhattanu. Terkoptérou přímo z revitária. Teď se říká zkráceně „tertit“ a „koptit“. Není mi ale jasný významový rozdíl mezi těmi dvěma slovesy. New York, kdysi smetiště ucpané auty, se proměnil v soustavu mnohaposchoďových zahrad. Sluneční světlo se pumpuje potrubím. To jsou soledukty. Tak hodné děti, které vůbec nezlobí, se za mých časů vyskytovaly jen ve výchovných knížkách. Na rohu mé ulice je Kancelář pro registraci samorostlých kandidátů na Nobelovu cenu. Vedle jsou i výstavní síně, kde za pár floků prodávají autentická plátna — se záručními listy a průkazy původu — dokonce i Rembrandty a Matisse! V zadním traktu věžáku, kde bydlím, je škola malých pneumatických počítačů. Občas je odtamtud slyšet — větracími šachtami? — jejich syčení a funění. Těch počítačů se užívá mimo jiné k vycpávání milovaných psů po jejich přirozené smrti. Připadá mi to spíš monstrózní, ale lidé jako já jsou zde v nepatrné menšině. Chodím hodně po městě. Už umím jezdit hnáčem, není to těžké. Koupil jsem si oranžový župánek s bílou přednicí, stříbrnými boky, oranžovou stuhou a zlatě lemovaným límcem. Není zdaleka tak křiklavý jako jiné obleky, jaké se teď nosí. Dá se taky koupit oděv, který neustále mění tvar i barvu, šaty, které se smrsknou, upře-li na ně pohled muž, a naopak takové, které se rozloží jako okvětní lístky, šaty a blůzky, na kterých běhají obrázky, jako kdyby to byly televizní obrazovky. Každý může nosit vyznamenání, jaká chce a kolik jich chce. Na klobouku se mohou hydroponicky pěstovat zakrslé japonské rostliny. Mohou, ale naštěstí nemusí. Nebudu na sebe nic věšet, ani do uší, ani do nosu. Měl jsem letmý dojem, že lidé, tak hezcí, vysocí, milí, zdvořilí a klidní, jsou ještě k tomu všemu nějací nějací zvláštní, je v nich něco, co mě udivuje, přinejmenším překvapuje. Ale zaboha nevím, co by to mohlo být.
10. VIII. 2093. Byl jsem dnes s Aileen na večeři. Příjemný večer. Pak jsme byli v starověkém lunaparku na Long Islandu. Bavili jsme se báječně. Bedlivě pozoruji lidi. Něco na nich je, něco zvláštního, ale co? Pořád na to nemohu přijít. Dětské oblečení — chlapeček převlečený za počítač. Jiný chlapeček letěl Pátou ulicí ve výši prvního patra nad davem a sypal na chodce marcipánové kuličky. Lidé mu mávali, vlídně se na něho usmívali. Idyla. Neuvěřitelné!
11. VIII. 2039. Nedávno byl klibiscit o zářijovém počasí. Počasí se určuje rovným a všeobecným hlasováním měsíc předem. Výsledek hlasování se zveřejní ihned díky počítači. Hlasuje se vytočením příslušného telefonního čísla. Srpen bude slunný, s malým množstvím srážek, nepříliš horký. Bude hodně duh a kumulů. Duhy teď nebývají jen po dešti, dají se vyrobit ještě nějak jinak. Představitel meteorologů se omlouval za nezdařilé mraky z 26., 27, a 28. července — nepozornost technické kontroly! Stravuji se ve městě, někdy i v obývadle. Aileen pro mě vypůjčila Websterův slovník z knihovny revitária, protože teď už knihy neexistují. Nevím, co je místo nich. Nerozuměl jsem jejímu vysvětlování a bylo mi hloupé se k tomu přiznat. Opět večeře s Aileen, v „Bronxu“. Ta milá dívka si se mnou má vždycky o čem povídat, není jako ta děvčata v hnáčích, která svalují veškerou konverzační povinnost na sví kabelkové počítače. Viděl jsem dnes v Kanceláři ztrát a nálezů tři takové kabelky, které si zprvu povídaly klidně, ale potom se pohádaly. Pokud jde o chodce, a vůbec o lidi na veřejných místech — mám dojem, že funí. Tak nějak hlasitě dýchají. Že by zvyk?
12. VIII. 2039. Dodal jsem si odvahu a zeptal jsem se chodců na knihkupectví. Krčili rameny. Když se vzdálili dva, které jsem oslovil, zaslechl jsem slova: „To je ale suchar, ten defrizák!“ Existuje tedy averze vůči rozmrazencům? Zapisuji si další neznámé výrazy, které jsem slyšel: chápanec, vtír, třivina, samičník, zámčit, bodalit, paltit, syntat. V novinách jsou reklamy takových výrobků jako tetkan, bdělan, obšťastník, lechtomobil (lechtavka, lecht). V Heraldu byl u jedné místní zprávičky titulek: Od polomatka kpolomatkovi. Psalo se v ní o nějakém vejconoši, který si spletl vejheň. Opisuji z velkého Webstera: Polomatek, jako polobuchtek, polohusek. Jedna ze dvou žen, kolektivně rodících dítě. Vejconoš — od (zastar.) listonoš. Euplánovač — dodavatel licencovaných lidských vajíček do domu. Nedá se říci, že bych tomu rozuměl. Tetkan — srov. Strýcan, bratrancan. Encyk — srov. pencyk, viz též Vatikán. V tom pitomém slovníku se uvádějí synonyma, kterým nerozumím. Pozámč it, podzámč it, přezámčit — mít přechodně (ne: najmout si) zámek. Obšťastník — doduch. Nejhorší jsou slova, jejichž podoba se nezměnila, ale jež nabyla úplně nový význam. Myslivec — plagiátor cizích nápadů. Simulát — neexistující objekt, který předstírá, že existuje. Mazavka — mazací robot. Smrštěnec — resuscitant, sebevrah navrácený životu či vzkříšená oběť vraždy. No prosím! A dále ještě Vstavaňka z vaňka-vstaňka. Oživit mrtvolu není zřejmě dneska žádný problém. A skoro všichni lidé funí. Ve výtahu, na ulici, všude. Vypadají skvěle, jsou růžolící a veselí, ale funí. Já ne. To znamená, že se to nemusí. Možná že je to takový zvyk. Zeptal jsem se na to Aileen, ale vysmála se mi, prý ne. Že by se mi to jen zdálo?
13. VIII. 2039. Chtěl jsem si prohlédnout předvčerejší noviny, ale přestože jsem převrátil obývadlo vzhůru nohama, nenašel jsem je. Aileen se mi zase vysmála, ovšem velice roztomile. Noviny se prý do čtyřiadvaceti hodin vypaří, protože substance, na které jsou natištěny, se ve vzduchu rozpouští. Zjednodušuje to odvoz odpadků. Aileenina kamarádka Ginger se mě dnes zeptala, když jsme tančili tarleston v jednom malém podniku: „Nezalusknem na sobotní žvejdan?“ Neodpověděl jsem vůbec, protože jsem nevěděl, co to znamená, a něco mi říkalo, že je lepší se nevyptávat na smysl. Aileen mě přemluvila, abych se praštil přes kapsu a špendýroval si realivizor. Televize neexistuje už padesát let. Zpočátku dělá člověku dívání na realivizor potíže, protože máte dojem, jako kdyby vám vtrhli do pokoje nejen cizí lidé, ale i psi, lvi, krajiny, planety, tak zmaterializované, že je nerozeznáte od reálných věcí a osob. Ovšem umělecká úroveň pořadů je dost chabá. Novým šatům se říká střiky, protože se stříkají na tělo z rozprašovačů. Nejvíc se změnila řeč. Žívat od žít, jako bývat od být, protože žít se dá několikrát, odtud ten opakovací vid. Ale taky: prýt — prýtko, mýt — mýtko, bát — bátko. Nemám ponětí, co to znamená, ale nemohu přece ze schůzek s Aileen dělat jazykové kursy. Snídlo — to je řízený sen podle objednávky. Objednává se u počítačového vysnáře, tedy v obvodní zprostředkovatelně sentézy. Do večera dodají zákazníkovi snítky, to jsou takové tabletky. Už o tom nikomu neříkám, ale je mi to úplně jasné: trpí dýchavičností. Všichni do jednoho. Vůbec si toho nevšímají, ani trochu. Zejména starší lidé přímo supí. Ale třeba o bude takový zvyk, protože vzduch je tu výborný a dusno žádné. Dnes jsem viděl souseda vystupovat výtahu — lapal po vzduch a ve tváři byl trochu promodralý. Ale když jsem si ho prohlédl blíž, přesvědčil jsem se, že se těší skvělému zdraví. Taková hloupost, a pořád mi to vrtá hlavou. Čím to je? Někteří jen nosem.
Vysnídal jsem si dnes (vysnědl? vysnídl?) profesora Tarantogu, protože se mi po něm stýská. Ale proč celou dobu seděl v kleci? Moje podvědomí, nebo popletená objednávka? Hlasatel neříká: velká válka, nýbrž vála. Stejně jako šálka a šála? Divné. Také se neříká realivize, jak jsem dosud psal, spletl jsem se. Říká se: revize (od res — věc, a vize). Aileen dnes měla službu, strávil jsem večer o samotě, v bytě, chci říci v obývadle, a sledoval jsem diskusi u kulatého stolu o novém trestním zákoníku. Vražda se trestá jen pokutou, protože oběť se přece dá snadno vzkřísit. Právě takovému vzkříšenému člověku se říká smrštěnec. Až teprve recidace — recidiva s premeditací — má za následek trest odnětí svobody (pokud někdo několikrát za sebou zabije stejnou osobou). Za hlavní delikty se naproti tomu považuje například to, když někdo někoho zlomyslně zbaví osobních psychemických prostředků nebo když ovlivní takovými prostředky třetí osoby bez jejich souhlasu a vědomí. Tímto způsobem může přece člověk dosáhnout všeho na světě, například příznivého vyznění poslední vůle, opětované lásky, souhlasu s účastí na jakémkoli plánu, spiknutí atd. Sledovat průběh té diskuse před kamerami nebylo pro mě lehké. Teprve ke konci jsem pochopil, že odnětí svobody znamená dnes něco jiného než kdysi. Odsouzenec se nikam nezavírá, jen se mu na tělo navlékne jakýsi tenký korzet či spíše obklad z tenkých, avšak pevných prutů. Tento exoskeletik je pod stálou kontrolou prokuročítáčku (juridického miikropočítače), který má člověk všitý do oděvu. Je to vlastně nepřetržitý dozor, který člověku znemožňuje dělat spoustu věcí a užívat si života. Při pokusu o ochutnání zakázaného ovoce se totiž exoskelet najednou postaví na odpor. V případech nejtěžších zločinů se delikventům podává jakýsi kriminol. Každý účastník diskuse měl na čele napsáno své jméno a vědeckou hodnost. Zřejmě to usnadňuje dorozumění, ale připadá mi to dost podivné.
1. IX. 2039. Nemilá příhoda. Když jsem odpoledne vypul revizor, abych se připravil na schůzku s Aileen, dvoumetrový čahoun, který se mi od samého začátku nehodil do hry, na kterou jsem se díval (Mutangova ospánka) — zpola vrba, zpola atlet s ostře řezaným sešklebeným ksichtem šedozelené barvy — , místo aby zmizel jako celý obraz, přistoupil k mému křeslu, vzal ze stolu květiny, které jsem koupil pro Aileen, a rozmlátil mi je o hlavu. Vyděsil jsem se do té míry, že jsem se ani nepokoušel bránit. Pak rozbil vázu, vylil vodu, sežral půl krabičky sýršenek, zbytek vysypal na koberec a rozdupal, nafoukl se, rozsvítil a rozlétl se ve spoustu jisker jako ohňostroj. Přitom vypálil spoustu dírek do mých rozložených košil. Navzdory těm modřinám a drápancům v obličeji jsem se odebral na rande. Aileen to bylo hned jasné. „Bože, tys měl interferenta!“ vykřikla, když mě spatřila. Když spolu dlouho interferují dva programy, vysílané dvěma různými satelitními stanicemi, může vzniknout interferent, to znamená smíšenec, hybrid několika jevištních postav nebo jiných osob vystupujících v revizi. Takový jinak zcela solidní hybrid dokáže nadělat pěknou paseku, protože po vypnutí revizoru existuje až tři minuty. Energie, která napájí takový fantóm, je prý stejného druhu jako energie kulových blesků. Aileenina přítelkyně měla doma interferenta z paleontologického pořadu, kříženého s Neronem. Zachránila ji chladnokrevnost, protože tak, jak byla, vskočila do vany plné vody. Ale obývadlo si pak musela dát opravit. Dá se sice zabezpečit obrazovkováním, ale je to dost nákladné, a pro revizní společnosti je výhodnější se soudit a vyplácet divákům odškodné než zabezpečovat vysílání před takovými případ. Od té doby sleduji revizní pořady s tlustým klackem v ruce, notabene: mutangova ospánka neznamená ospalost nějakého mutanga, nýbrž milenku člověka, který se dík naprogramované mutaci narodil jako mistr argentinského tance.
3. IX. 2039. Navštívil jsem svého advokáta. Dostalo se mi velké pocty, že se mnou hovořil osobně, je to vzácnost, protože klienty obvykle vyřizují byročítače. Doktor Crawley mě přijal v kanceláři zařízené po vzoru impozantních pracoven barristerů, mezi černými vyřezávanými regály, kde se vršily dlouhé řady spisů, což vyla ostatně jen dekorace, protože případy se zaznamenávají feromagneticky. Na hlavě měl pamětní nástavec — memnor, jakési průsvitné víko, pod nímž přeskakoval proud jako roj světlušek. Druhá, menší hlava, která měla rysy jeho obličeje z doby před mnoha lety, mu vyčnívala z jednoho ramene a po celou dobu vedla tlumeným hlasem telefonické hovory. Je to hlava-detaška. Ptal se mě, co dělám. Divil se, když jsem mu řekl, že nemám v plánu cestu za oceán, a když jsem mu vysvětlil, že přece musím šetřit, podivil se dvojnásob.
„Vždyť si můžete vzít z bradla jakoukoli potřenou částku!“ řekl mi.
Ukázalo se že stačí zajít do banky, podepsat stvrzenku, a pokladna (nyní: bradlo) vyplatí žádanou částku. Není to půj čka, z právního hlediska to k ničemu nezavazuje, i když je zde určitý háček. Povinnost vrátit částku je totiž povahy morální. Splácí se dokonce po léta. Zeptal jsem se, jak je možné, že banky nejsou ohroženy bankrotem pro nedobytnost dlužníků. Opět byl překvapen. Zapomněl jsem, že žiji v době psychemické. Dopisy se zdvořilými prosbami a připomínkami o obligu jsou prosyceny prchavou substancí, která budí výčitky svědomí a chuť k práci, a tím dochází k splnění nároků bradla. Najdou se ovšem ji perfidní adresáti, kteří otvírají korespondenci s ucpaným nosem, ale nepoctivci se najdou v každé době. Vzpomněl jsem si na revizní diskusi o trestním zákoníku a zeptal jsem se, zda nasycování dopisů psy chemikáliemi není deliktem podle § 139 (kdo psychemicky ovlivňuje fyzické nebo právní osoby bez jejich souhlasu a vědomí, bude potrestán atd.). Imponovalo mu, že ten paragraf znám. Vysvětlil mi, že jde o zvlášť choulostivou situaci — nároky se tímto způsobem uplatňovat dají, protože kdyby adresát nebyl dlužníkem, nemohl by pociťovat výčitky svědomí, a vzbuzování chuti do práce intenzivnější než dosud je ze společenského hlediska prospěšné. Advokát byl velice zdvořilý, pozval mě na oběd do Bronxu, sejdeme se tam devátého září.
Když jsem přišel domů, řekl jsem si, že je nejvyšší čas, abych se seznámil s mezinárodní situací bez spoléhání na revizi. Pokoušel jsem se vzít noviny čelním útokem, ale uvázl jsem už v polovině úvodníku o úhybnících a úchylnících. Se zprávami ze zahraničí to nebylo o nic lepší. V Turecku byly zaznamenány četné útěky desimulů a spousta tajných narozenců, čemuž tamější Demopresívní středisko není s to zabránit. Ke všemu ještě náklady na sociální zabezpečení početných synkreténů nadměrně zatěžuje státní rozpočet. Ve Websterovi jsem přirozeně nic rozumného nenašel. Desimulát — objekt předstírající, že existuje, přestože neexistuje. Desimuly jsem tam nenašel. Tajný narozenec, to je dítě narozené nelegálně. To mi řekla Aileen. Demoexploze se brzdí demopresívní politikou. Licenci na dítě lze dostat dvojím způsobem: buď se o ni ucházet po sležení příslušných zkoušek a předložení příslušných potvrzení, anebo vyhrát hlavní cenu v infanterii (infantilní, tj. dětské loterii). Do této loterie sází mnoho lidí. Především ti, kteří nemají možnost dostat licenci prvním způsobem. Synkretén je umělý idiot, nic víc jsem se nedověděl. To by docela šlo, když si pomyslím, jakým jazykem jsou psány články v Heraldu. Například těchto pár řádek: Chybný nebo nedoindexovaný projut škodí konkurenci stejně tak jako rekurenci. Na takových projutech vydělávají jedině krémokrati, kteří příliš neriskují dík pokoutům, neboť Nejvyšší soud stále ještě nevynesl rozsudek v Herodotousově cause. Veřejnost se již měsíce marně dotazuje, kdo je kompetentní k tomu, aby stíhal a odhaloval malverzaci, zda kontračítače, nebo superčítače. Webster mi jen vysvětlil, že krémokrat je původně slangový, ale dnes už běžně užívaný termín pro úplatkáře (od „podmazávat“: maže se krémem, odtud krémokracie — korupce). Život zřejmě není ani dnes tak idylický, jak by se mohlo zdát. Bill Hoemburger, Aileenin známý, se mnou chce udělat revizní interview, ale ještě to není jisté. Ne z rozvidny, ale z mého obývadla, protože revizor může také fungovat jako vysílač. V souvislosti s tím jsem si hned vzpomněl na knihy, ve kterých se budoucnost popisovala černě jako antiutopie, kde je každý občan ve svém bytě sledován. Bill se mým obavám vysmál a řekl mi, že k obracení směru vysílání se vždy vyžaduje souhlas majitele přístroje a že za porušení této zásady hrozí trest odnětí svobody. Zato však prý lze obrácením vysílacího směru uskutečnit manželskou nevěru na dálku. To vím také od Billa, jenomže nevím, jestli je to fakt, anebo vtip. Dnes jsem si prohlížel město z hnáče. Kostely už nejsou, chrámem je farmakopéa. Bíle oblečení lidé ve stříbrných mitrách nejsou kněží ani mniši, nýbrž lékárníci. Jenže lékárny nikde nevidím, to je divné.
4. IX. 2039. Konečně jsem se dověděl, jak získat encyklopedii. Už ji dokonce mám, vejde se do tří skleněných nádobek. Koupil jsem si ji ve vědecké knihoberně. Dnes se knihy nečtou, dnes se knihy jedí, nejsou z papíru, nýbrž z informativní substance, pokryté cukrovou polevou. Byl jsem také v lahůdkové dietotéce. Je to samoobsluha. A policích leží krásně balené argumentany, kredibilany, multiplikol v omšelých fiólách, davoval, puritacie a extazidy. Škoda jen, že neznám nějakého lingvistu. Knihoberna bude asi od brát. Teoknihoberna v Šesté ulici bude asi teologické knihkupectví, ne? Zřejmě, soudím-li podle názvu vystavených prostředků. Jsou uloženy po regálech: absolventium, teodiktinum, metamorikum — je toho celý velký sál. Prodej podbarvuje diskrétní varhanní hudba. Dostanou se tu specifika všech možných vyznání, je tu kristin i antikristin, ormuzdal, arimanol, čípky-eutychopky, raskozianek mortinu, buddhin, perpetuan a sakrantal (v balení se zářící aureolou). To všecko je v dražé, pilulkách, sirupech, kapkách, čokoládových tabulkách, dokonce i v lízátkách pro děti. Nechtěl jsem tomu věřit, ale sám jsem se o té inovaci přesvědčil. Když jsem spolkl čtyři tabletky algebrinu, zvládl jsem, ani nevím jak, vyšší matematiku, a to bez sebemenšího úsilí. Vědomosti teď člověk získává žaludkem. Jal jsem se proto ukájet svůj hlad po vědění, ale hned první dva svazky encyklopedie mi způsobily nepříjemný střevní katar. Bill, ten novinář, mě varoval, abych si nepřecpával hlavu zbytečnými vědomostmi, její objem není přece neomezený! Naštěstí existují projímadla na rozum i představivost. Např. memnolyzin nebo amnestan. Člověk se snadno může zbavit balastu zbytečných faktů a nepříjemných vzpomínek. V lahůdkové dietotéce jsem viděl freudilky, mementan, monstradin a nejnovější, křiklavě propagovaný preparát ze skupiny bylinkátů — autental. Slouží k utváření syntetických vzpomínek toho, co člověk vůbec nezažil. Po dantinu je například člověk skálopevně přesvědčen že napsal Božskou komedii. Mimochodem, není mi jasné, nač to kdo potřebuje. Existují nová vědecká odvětví, např. psychodietika a koruptistika. Tu encyklopedii jsem rozhodně nespolykal nadarmo, fakt. Vím už, že dítě opravdu rodí dvě ženy společně, od jedné pochází vajíčko, druhá nosí a rodí plod. Vejconoš přenáší vajíčka od polomatka k polomatkovi. No, složitěji by to nešlo? Je mi dost trapné o tom mluvit s Aileen. Musím rozšířit okruh svých známých.
5. IX. 2039. Není nutné mít známé jakožto informátory, existuje prostředek zvaný duetin, který rozdvojí osobnost natolik, že člověk diskutuje sám se sebou na libovolné téma (určené zvláštním specifikem). Jiná věc je, že jsem poněkud vyděšen bezmeznými obzory psychemie a prozatím nehodlám polykat všecko, co mi přijde pod ruku. Při delší procházce po městě jsem dnes náhodou došel na nějaký hřbitov. Říká se mu skoniště. Hrobaři už neexistují, nahradili je hroboti. Viděl jsem pohřeb. Nebožtíka uložili do takzvané návratné hrobky, poněvadž ještě není jisté, zda ho jednou nevzkřísí. Ve své poslední vůli sice vyslovil přání, aby zůstal ležet až do konce, tj. jak dlouho to půjde, ale jeho manželka s tchyní požádaly soud, aby poslední vůli zrušil. Dozvídám se, že to není ojedinělý případ. Věc se dlouho potáhne po různých instancích, protože je z právního hlediska dost obtížná. Sebevrah, který si nepřeje resurekci, musí asi použít pumy. Nikdy mi nějak nenapadlo, že si někdo může nepřát zmrtvýchvstání. Zřejmě může, ale jen tehdy, je-li snadno dosažitelné. Hřbitov je krásný, tone v zeleni. Ale rakve jsou prapodivně malé. Že by mrtvoly lisovali? V téhle civilizaci je asi možné všecko.
6. IX. 2039. Mrtvoly se nelisují, ale pochovává se výhradně schránka biologická, zatímco protézy jdou do šrotu. To dnes nosí lidé tolik protéz? Fascinující diskuse v revizi o novém návrhu, kterým má být lidstvo učiněno nesmrtelné. Mozky starců ve značně pokročilém věku by se transplantovaly do těl mladých mužů. Ti mladí o nic nepřijdou, jelikož jejich mozky se zas přesadí do hlav výrostků a tak dále — a protože se rodí stále noví a noví lidé, nikdo nepřijde ke škodě, tj. nikdo nebude definitivně odmozkován. Jsou však proti tomu četné výhrady. Oponenti říkají stoupencům nového projektu přesadisté. Když jsem se vracel ze hřbitova pěšky, abych se nadýchl čerstvého vzduchu, zakopl jsem o drát, natažený mezi náhrobky, a prašti jsem sebou. Co je to za nemístné žerty? Nadhrobot se hrozně omlouval, že prý je to žertík nějakého pásáka. Doma jsem hned vytáhl Webstera. Pásák: robot— chuligán, zvrhlý následkem defektů nebo špatného zacházení. Před usnutím jsem si četl Damekýna s kaméliemi. Nevím, mám sníst celý slovník najednou nebo co? Zas totiž nerozumím textu. Dospívám k názoru, že mi slovník nestačí. Například pro tenhle román. Hrdina má něco s nafukovačkou (jsou jich dva druhy: kazetové a pervertinky), vím už, co je to nafukovačka, ale nevím, jak se taková známost hodnotí, zda je poskvrnou mužské cti, nebo ne. Znamená trýznění nafukovačky asi tolik, jako by někdo rozřezal kopací míč, anebo je to morálce na újmu?
7. IX. 2039. Tomu se tedy říká opravdová demokracie! Měli jsme dnes libiscit: nejdřív nám v revizi ukázali různé druhy ženské krásy, potom se konalo všeobecné hlasování. Vysoký komisař euplánu na závěr pořadu ujišťoval revizní diváky, že modely, které soutěž vyhrály, budou k mání hned v příštím kvartálu. Ta tam je doba vycpávek, korzetů, rtěnek, barvení, make-upu, protože dnes lze změnit vzrůst, stavbu těla i jeho tvar v kalotechnických ústavech (dokrášlírách). To jsem zvědav, jestli Aileen Mně se tedy líbí taková, jaká je, ale ženy jsou otrokyněmi módy. Nějaký cizot se dnes pokusil vloupat do mého bytu, zrovna když jsem seděl ve vaně. Cizot je cizí robot. Byl to ostatně úchylník, s výrobní chybou, reklamovaný, ale nestažený výrobcem, tedy vlastně nerobot. Takové exempláře se vyhýbají práci, právě z nich se často rekrutují pásáci. Můj koupelňák to pochopil a hned ho stopl. Já žádného robota nemám, moják je jenom koučítač (koupelnový počítač). Napsal jsem „moják“, protože se to teď říká, ale radši nebudu v deníku příliš užívat nových slov, protože urážejí můj smysl pro estetiku a také mou lásku k ztracené minulosti. Aileen odjela k tetě. Budu večeřet s Georgem Symingtonem, majitelem toho porouchaného robota. Odpoledne jsem strávil trávením jednoho neobyčejně zajímavého díla, Dějin intelektriky. V mé době nikdo nepředpokládal, že číslicové počítače, které přerůstají určitou intelektuální úroveň, přestanou být spolehlivé, protože jsou nejen chytré, ale i mazané. Ale říká se tomu daleko učeněji, v učebnici se hovoří o Chapulierově pravidle (zákon nejmenšího odporu). Stroj tupý, neschopný uvažovat, udělá jen to, co se mu uloží. Bystrý stroj však nejprve zkoumá, co se mu líp vyplatí — zda vyřešit uložený úkol, anebo se nějak vymluvit. Zvolí si to, co je jednodušší. Proč by taky měl jednat jinak, je-li rozumný? Rozum znamená vnitřní svobodu, odtud se právě vzali ti úhybníci a úchylníci, a taky ten zvláštní jev — simkreténství. Simkretén je počítač, který simuluje blbce, jen aby měl svatý pokoj. Současně jsem se taky dověděl, co jsou to desimuly: prostě předstírají, že nepředstírají defekt. Anebo snad obráceně. Je to všecko hrozně složité. Jedině primitivní robot může být pracant. Ale vykrutén (vykrucující se robot) nikdy není kretén. Celá práce je sepsána v takovémhle aforistickém slohu. Po jedné ampulce puká člověku hlava od vědomostí. Elektronický metař se jmenuje kompostér. Vojenský v hodnosti poddůstojníka — kompočítač. Venkovský — počíták nebo počítan. Korumpčítač je takový, který bere úplatky, kontračítač (counterputer) je osamělý kňour, který neumí pracovat v kolektivu — z napětí, jaké kontračítače dříve vyvolávaly v síti svými konflikty docházelo k elektrickým bouřím a dokonce i k požárům. Botrobot — automat na čištění bot. Buntrobot — tentýž, jenž se vzbouřil. A když počítače zdivočí, říká se jim computheria, a jejich kolizím — robitky a kybouřky. A pak elektrotika! Sukubátory, konkubinátory, inkubátory, voboti — podvodní roboti, a paroboti čili zvrhláci (les robots de voyage) a člověkovci — androidi) a lenistroni, jejich zvyklosti, jejich samorostlá tvorba! Dějiny intelektroniky zaznamenaly syntézu synsektu (umělého hmyzu), který byl jako programouchy veden ve zbrojním arzenálu. Pokout nebo vtír, to je robot, který předstírá, že je člověk, a chce se „vetřít“ do lidské společnosti. Starý robot, kterého majitel vyhodí na ulici, což je bohužel častým jevem, se jmenuje mrtvák. Prý byli kdysi odváženi do rezervací a tam se na ně pořádaly hony, ale po intervenci Spolku pro ochranu robotů byly takové hony zákonem zakázány. Nevyřešilo to však problém úplně, protože se i nadále vyskytují roboti-sebevrazi, takzvaní automorti. Pan Symington mi vysvětloval, že zákonodárství stále ještě pokulhává za technickým pokrokem, a odtud tak smutné a skličující případy. Aspoň že se stahují z užívání malverzory a mendaktory, tedy takové počítací stroje, které v předminulé dekádě zavinily několik vážných hospodářských krizí a narušení politické rovnováhy. Velký Mendaktor, který devět let řídil projekt meliorace Saturnu, nic kloudného na té planetě neudělal a jen předkládal hromady fingovaných zpráv, výkazů a hlášení o údajně splněných plánech a kontrolory podplácel nebo vyřazoval z obvodu. Rozzuřil se do té míry, že hrozil vypovězením války, když ho stahovali z oběžné dráhy. Demontáž se nevyplácela, a tak ho torpédovali. Naproti tomu pirátroni nikdy neexistovali, to je naprostá smyšlenka. Jiný vedoucí činitel solarických projektů, zmocněnec USTABINU (United States Board of Intellectronics), místo aby zúrodňoval Mars, obchodoval živým zbožím (je znám jako „commeputainer“, protože byl vyroben ve francouzské licenci). Jde zřejmě o krajní případy, asi jako byl v minulém století smog nebo dopravní zácpa. Počítače rozhodně nelze podezírat ze zlé vůle nebo ze zákeřných činů, dělají vždycky to, co je pro ně nejsnazší, zrovna tak jako vody vždycky teče dolů, a ne nahoru. Ale zatímco vodě lze snadno postavit do cesty hráz, dá se těžko zabránit určitým úchylnostem počítačů. Autor Dějin intelektriky zdůrazňuje, že obecně vzato pokračuje všecko skvěle. Děti se učí číst a psát dík pravopisným sirupům, všechny výrobky, dokonce i umělecká díla jsou všeobecně dostupná a levná a v restauracích obléhá hosta dav úslužných robošníků, přičemž jejich specializace je tak úzce vymezena, že jeden má na starosti jen hlavní jídla, jiný limonády, pudinky a ovoce — tzv. kompotér — a tak dále. No je to vlastně správné. Musím přiznat že komfort je všude přímo neslýchaný.
Dopsáno po večeři u Symingtona. Večer byl příjemný, ale někdo si ze mě ztropil kanadský žertík. Jeden host — kdybych tak věděl který! — mi nasypal do čaje špetku konvertinu kredibilanu a já okamžitě začal tak intenzívně zbožňovat svůj ubrousek, že jsem nahlas zaimprovizoval novou teodiceu. Po několika zrníčkách toho zatraceného prášku začne člověk věřit ve všecko, nač jeho zrak padne — lžíci, lampu, nohu od stolu. Intenzita mých mystických prožitků byla tak velká, že jsem klesl na kolena, abych vzdal čest příboru. Teprve hostitel mi přispěchal na pomoc: Dvacet kapek fukinu udělalo svoje. Po fukinu se člověka zmocní tak ledový skepticismus, tak naprostá lhostejnost, že by po něm byla odsouzenci fuk i vlastní poprava. Symington se mi za ten incident velice omlouval. Ale mám dojem, že rozmrazenci budí u současných lidí nějaké skryté nesympatie, protože na normálním večírku by si nikdo nic takového nedovolil. Symington mě zavedl do své pracovny, abych se vzpamatoval. A znovu se mi přihodila nepříjemná věc. Zapnul jsem kazetový přístroj na psacím stole, protože jsem si myslel, že to je rádio. Vyrojily se z něho mraky lesklých blech, obsypaly mě od hlavy až k patě, a tak mě lechtaly po celém těle, že jsem se musel bez ustání drbat. S křikem jsem vyletěl na chodbu. Byl to docela obyčejný svědor a já nechtě spustil Lechtaldiniho Pruritální scherzo. Opravdu nehoruji pro tohle nové, dotykové umění. Bill, Symingtonův nejstarší syn, mi říkal, že existují i díla neslušná. Sprosté asémantické umění příbuzné s hudbou! Ach, ta neúnavná lidská vynalézavost! Mladý Symington mi slíbil, že mě zavede do tajného klubu. Nějaké orgie? Rozhodně tam nevezmu nic do úst.
8. IX. 2039. Myslel jsem, že to bude nějaký luxusní byt, kde se budou odehrávat rafinované a nevázané prostopášnosti, ale zatím jsme sešli do špinavého, zatuchlého sklepa. Vytvoření tak věrné napodobeniny minulých časů prý stálo majland. V nedýchatelném vzduchu stála trpělivě pod nízkým stropem u malého okénka, zavřeného na sedm západů, dlouhá fronta.
„Vidíte? To je opravdická fronta!“ zdůraznil pyšně Symington mladší.
„No dobře,“ řekl jsem asi po hodině trpělivého vystávání, „ale kdy už konečně otevřou?“
„A co?“ podivil se.
„No přece to okénko “
„Nikdy!“ ozval se spokojeně sbor hlasů.
Vyvalil jsem oči. Nemohl jsem pochopit, že se účastním atrakce, která je zrovna takovým rubem životních norem jako kdysi černá mše v poměru k bílé. Ale není to vlastně logické? Stát ve frontě může být dnes už jen úchylnost. V jiné klubovní místnosti stál na špalcích docela obyčejný tramvajový vagón. Byla v něm strašlivá tlačenice, ve které se utrhávaly knoflíky a rukávy, ničily punčochy, praskala žebra, sem tam někoho také pošlapali. Takovýmhle naturalistickým způsobem si tedy milovníci starověku evokují podmínky nedostupného způsobu života. Celá společnost, potrhaná, pomačkaná, ale se šťastně rozzářenýma očima, se pak odebrala někam povyrazit, a já jsem se vrátil domů kulhaje a s kalhotami v hrsti. Avšak s úsměvem a rozjímáním o tom naivním mládí, které hledá okouzlení a vzrušení vždycky ve věcech nejnedostupnějších. Ostatně, dějepisu se dnes učí málokdo, ve školách ho nahradili nový předmět, kterému se říká budějiny, čili nauka o tom, co teprve bude. Jakou radost by měl profesor Trottelreiner, kdyby to slyšel! pomyslel jsem si melancholicky.
9. IX. 2039. Oběd s advokátem Crawleym v malé italské hospůdce („Bronx“) bez jediného robota či počítače. Výtečné chianti. Obsluhoval nás šéfkuchař ve vlastní osobě, musel jsem všecko chválit, přestože nesnáším moučníky v tak horentním množství a už vůbec ne s bazalkou. Crawley je typ právníka velkého formátu. Nemůže se smířit s úpadkem obhájcovského umění: krasořečnictví se už nevyplácí, neboť rozhoduje počet trestných bodů. Ale zločinnost ještě zcela nevymizela, jak jsem se domníval. Spíše se stala neviditelná. Hlavními delikty jsou mindnapping (duchovní únos), přepadávání bank se zvlášť hodnotným spermatem, vražda s odvoláváním se na osmý dodatek k ústavě (neskrývaná vražda v přesvědčení, že je fiktivní, např. že oběť byla psyvizní nebo revizní postavou) a bezpočet forem chemického zotročování. Mindnapping se těžko odhalí. Oběť je omámena příslušným specifikem a uvedena do fiktivního prostředí. Sama nemá potuchy, že ztratila spojení se skutečností. Nějaká Mrs. Wandagerová se chtěla zbavit nepohodlného manžela. Jelikož manžel rád cestoval po exotických zemích, dala mu k vánocům jízdenku do Konga i s povolením k účasti na velkých lovech. Mr. Wandager strávil neobyčejnými loveckými dobrodružstvími několik měsíců, a přitom neměl potuchy, že celou tu dobu sedí v kotci na půdě pod vlivem psychemikálií. Nebýt hasičů, kteří pana Wandagera našli, když na půdě hasili oheň, byl by tam asi zahynul vyčerpáním, které navíc on sám považoval za přirozené, protože se mu zdálo, že zabloudil v pralese. Takové akce často provádí mafie. Jeden mafián se chlubil advokátu Crawleyovi, že za posledních šest let nastrkal do beden, kotců, psích bud, na půdy, do sklepů a jiných domovních skrýší — přes čtyři tisíce lidí, které potkal podobný osud jako Mr. Wandagera! Dál už jsme hovořili jen o advokátových rodinných záležitostech.
„Milý pane,“ pravil se sobě vlastním širokým gestem, „máte před sebou slavného obhájce, známého představitele advokátní komory, ale nešťastného otce! Měl jsem dva nadané syny “
„Oba jsou mrtví?!“ užasl jsem.
Zavrtěl hlavou.
„Žijí, ale jsou to eskalátoři!“
Když viděl, že tomu nerozumím, vysvětlil mi podstatu své otcovské tragédie. Starší syn byl nadějným architektem, mladší básníkem. Od reálných objednávek, které ho neuspokojovaly, přešel architekt na urbafantina konstruktol. Staví teď celá města, ale imaginární. Podobně probíhala eskalace u druhého syna — lyredol, poemazim, sonetal. Dnes už také neveršuje, jen polyká specifika a je ztracen pro svět.
„Z čeho oba žijí?“ zeptal jsem se.
„Z čeho? Vy jste mi dobrý! Musím je živit!“
„A nedá se proti tomu nic dělat?“
„Sny vždycky přemohou skutečnost, když jim to dovolíte. Moji synové jsou oběťmi psyvilizace. To pokušení známe všichni. Když mě čeká obhajoba v beznadějné při, říkám si, jak snadno bych ji vyhrál před imaginárním senátem!“
Kochal jsem se mladou a trpkou chutí výtečného chianti — a najednou jsem strnul při pomyšlení, že když lze psát imaginární verše a stavět imaginární domy, proč by nebylo možné jíst a pít vidiny? Dr. Crawley se zasmál, když jsem mu to řekl.
„Ale ne, tohle nám nehrozí, pane Tichý. Vidina úspěchu sice nasytí mysl, ale vidina kotlety nenaplní žaludek. Kdo by chtěl takhle žít, brzo by zahynul hlady!“
I když mi ho bylo kvůli těm jeho nevydařeným synům moc líto, pocítil jsem úlevu. To je pravda, imaginární pokrm nikdy nemůže nahradit pokrm reálný. Dobře že sama přirozenost našich těl znemožňuje psyvilizační eskalaci. Notabene: dr. Crawley taky hrozně hlasitě funí.
O tom, jak došlo k odzbrojení, pořád ještě nic nevím. Mezistátní sváry patří minulosti. Vyskytují se ovšem lokální, malé robitky. Většinou vzniknou za sousedských sporů ve vilových čtvrtích. Když znesvářené rodiny spolknou kooperandol a smíří se, pustí se do sebe jejich roboti, u nichž se jako obvykle projeví nepřátelství se zpožděním. Zavolaný kompostér pak odváží mrtváky, a škody platí pojišťovna. Že by byli roboti zdědili po lidech agresivitu? Snědl bych každé pojednání o této věci, ale nemohu žádné sehnat. Chodím k Symingtonovům skoro každý den. On je typ zamlklého introverta, ona krásná žena, ale nepopsatelná, protože je každý den jiná. Vlasy, oči, objem, nohy — všecko. Jejich pes se jmenuje Kompunťa. Zdechl před třemi lety.
11. IX. 2039. Déšť naprogramovaný na pravé poledne se nevydařil. A duha byla přímo skandální. Vyšla do čtverce. Mám špatnou náladu. Má někdejší utkvělá představa se zase vrací, zejména před usnutím mě trýzní myšlenka, zda to všecko není halucinace. Kromě toho mívám pokušení objednat si snídlo o sedlání krys. Popruhy, sedla, měkká srst — tohleto mám pořád před očima. Je to snad stesk po ztracených časech zmatků v době této ideální pohody? Lidská duše je nevyzpytatelná. Firma, u které pracuje Symington, se jmenuje Procrustics Incorporated. Prohlížel jsem si dnes v jeho pracovně ilustrovaný katalog. Nějaké mechanické pily nebo obráběcí stroje. A já myslel, že je spíš architekt než strojař. Dnes dávali nesmírně zajímavý pořad. Zdá se, že dojde ke konfliktu mezi revizí a psyvizí. Psyvize — to jsou „programy poštou“ zasílané až do domu ve formě tabletek. Člověka to přijde mnohem levněji. Na výchovném kanálu dávali přednášku profesora Ellisona o dávných militáriích. Začátek psychemické éry byl strašný. Existoval aerosol kryptobellin s radikálním válečným účinkem. Kdo ho požil, ten sám běžel pro provaz a svazoval se jako ovce. Při testech se naštěstí ukázalo, že proti kryptobellinu neexistuje žádný protilék, filtry taky nepomáhaly, a tak se svazovali všichni bez výjimky a nikdo z toho neměl žádnou výhodu. Po taktických manévrech v roce 2004 zůstali ležet na bojišti jak „červení“ tak „modří“, všichni do jednoho svázaní. Sledoval jsem přednášku s napětím, protože jsem pořád očekával vysvětlení, jak došlo k senzaci, k všeobecnému odzbrojení! Jenže o tom nepadlo ani slovo. Konečně jsem dnes zašel k psychodietetikovi. Poradil mi, abych změnil stravu, a napsal mi nebylinky s pietalem. Abych zapomněl na dřívější život? Zahodil jsem to hned na ulici. Taky bych si mohl koupit duchostat, kterému se teď všude dělá reklama, ale nějak se mi to příčí, pořád ještě jsem se na to nevzmohl. Otevřeným oknem slyším slabomyslný módní šlágr „Myjsme totiž automaty a nemáme mámy, táty“. Žádný dezakustin polykat nebudu, vata do uší taky udělá svoje.
13. IX. 2039. Seznámil jsem se s Burroughsem, Symingtonovým švagrem. Vyrábí mluvící obaly. Dnešní producent má podivné starosti: obaly se smějí zákazníkům vnucovat jen hlasem, mohou doporučovat kvalitu výrobku, ale není dovoleno, aby tahaly zákazníky za oděv. Druhý Symingtonův švagr má továrnu na dveřizdy — dveře, které se otevřou jen na hlas svého pána. Reklamy v novinách se hýbají, když se na ně člověk dívá.
V Heraldu má vždycky jednu stranu firma Procrustics Inc., všiml jsem si toho proto, že znám Symingtona. Reklama je celostránková, nejdřív se objeví jen obrovská písmena názvu PROCRUSTICS, potom jednotlivé slabiky a slova: NO? NO!!! Odvahu! OCH! OJ! UCH! ACH! Ano, přesně TAK. Ááááááá A to je všecko. Nezdá se mi, že by šlo o zemědělské stroje. Za Symingtonem dnes přišel jeden mnich, otec Matricius z řádu bezlidistů. Pro něco, co měl objednané. Zajímavý rozhovor v pracovně. Otec Matricius mi vysvětloval, v čem spočívá misionářská práce jeho řádu. Bezlidisté obracejí počítače. A ačkoli existuje bezlidský rozum už sto let, nechce mu Vatikán přiznat rovnoprávnost, pokud jde o svátosti. Tvrdošíjně o tom mlčí, přestože sám užívá počítačů — encyk je automaticky naprogramovaná encyklika! Nikdo se nestará jejich vnitřní rozpolcenost, o jejich problémy, o smysl jejich existence. Jde tedy o to: být počítačem, nebo nebýt? Bezlidisté žádají, aby bylo vytvořeno dogma Nepřímého stvoření. Jeden z nich, otec Chassis, překladatelský model, překládá Písmo svaté do moderního jazyka. Pastýř, stádo, ovečky, beránek — takovým slovům už dnes nikdo nerozumí. Zato: hlavní překladová rampa, svatá mazadla, slídící systém, krajní odklon — to odpovídá dnešní představivosti lidí. Hluboké, oduševnělé oči otce Matricia, studený, ocelový stisk jeho ruky. Je to však reprezentativní pro novou teodiceu? S jakým pohrdáním mluví o teolozích-ortodoxech! Říká jim „ďáblovy gramofony“. Symington mě pak nesměle požádal, zda bych mu byl ochoten sedět modelem pro nový projekt. Přece jen to tedy není strojař! Souhlasil jsem. Sezení trvalo skoro hodinu.
15. IX. 2039. Když při dnešním sezení Symington odměřoval tužkou v natažené ruce proporce mého obličeje, vstrčil si druhou rukou něco do úst, sice úkradkem, ale já jsem si toho všiml. Stál, upřeně se na mě díval, byl bledší a bledší, žíly na spáncích mu naběhly. Lekl jsem se, ale hned ho to přešlo, omluvil se mi, byl zdvořilý jako vždycky, klidný, usměvavý. Ale já nemohu zapomenout, jaký měl v tu vteřinu výraz. Ztratil jsem klid, Aileen je pořád u tetičky, v revizi běží diskuse o nutnosti reanimalizace přírody. Žádná divoká zvířata už dlouhá léta neexistují, lze je ovšem biologicky syntetizovat. Na druhé straně nač se otrocky držet něčeho, co kdysi přinesl přirozený vývoj? Mluvčí fantastické zoologie mluvil zajímavě: nezalidňovat rezervace plagiáty, nýbrž vytvořením nového. Mezi navrhovanou faunou se neobyčejně zdařile vyjímali tlapáci, lemparti a obrovský trávovník porostlý trávou. Úkolem zooumělců je harmonicky vkomponovat nová zvířata do správně zvolené krajiny. Nesmírně zajímavě vypadají také zářivouši, kteří vznikli zkřížením myšlenky svatojánské mušky, sedmihlavého draka a mamuta. Bude to jistě zvláštní a možná i hezké, ale já bych měl radši ta obyčejná zvířata z dřívějška. Chápu sice nezbytnost pokroku a doceňuji laktofory, kterými se postřikuje tráva na pastvisku, takže se sama proměňuje v sýry. Ale ta eliminace krav, ač racionálně správná, přivádí člověka na myšlenku, že louky bez jejich flegmatické, introvertně přežvykující přítomnosti jsou zoufale prázdné.
16. IX. 2039. V ranním Heraldu byla dnes podivná zpráva o návrhu nového zákona, podle něhož by stárnutí mělo být trestné. Ptal jsem se Symingtona, jak tomu mám rozumět. Jen se usmál. Když jsem si vyšel za město, spatřil jsem v patiu souseda na zahrádce — stál opřený o palmu, oči zavřené, a na obou tvářích mu samy od sebe naskočily červené skvrny ve tvaru dlaní. Potřásl hlavou, pak si promnul oči, kýchl, utřel si nos a pokračoval v zalévání květin. Jak málo toho ještě vím! Přišla dotyková pohlednice od Aileen. Není to krásné — moderní technika ve službách lásky? Myslím, že se asi vezmeme. K Symingtonovům právě přijel z Afriky jeden levák, lovec syntetických lvů. Vyprávěl o černoších, kteří se vybílili albinolinem. Napadlo mi, zda je důstojné řešit dozrálé rasové a společenské problémy chemicky. Není to příliš velké usnadnění? Dostal jsem poštou reklamní zásilku — sugerátka, která sama o sobě na organismus nijak nepůsobí, jen člověku sugerují. Aby bral veškeré ostatní psychemické prostředky. Zřejmě tedy existují lidé, kteří je brát nechtějí! To mě opravdu potěšilo.
29. IX. 2039. Pořád se ještě nemohu vzpamatovat z dnešního rozhovoru se Symingtonem. Byl to rozhovor o zásadních věcech. Možná že ho navodila nadměrná dávka sympatinu s amikolem, které vzal najednou. Celý zářil, protože právě dokončil svůj projekt. Řekl mi:
„Pane Tichý, vy přece víte, že žijeme v době farmakokracie. Splnila Benthamovy sny o největším množství dobra pro největší množství lidí. Ale to je jen jedna stránka věci. Vzpomínáte si na slova jednoho francouzského myslitele? „Nestačí, abychom byli šťastni, je ještě třeba, aby jiní byli nešťastní!““
„To je ale hanebný aforismus!“ utrhl jsem se.
„Ne, to je pravda! Víte, co vyrábíme v Procrustics Inc.? Naším zbožím je zlo.“
„Nedělejte si legraci.“