„Vždyť rozum sám člověku napovídá, že by měl být dobrý, to je přece známá věc!“ trval jsem na svém. „Ostatně, vidím to na vlastní oči, teď přece žijeme všichni pospolně, důstojně, vesele, hladce, upřímně, srdečně, harmonicky a spolehlivě “
„Právě proto,“ skočil mi do řeči, „tím větší pokušení někomu jednu vrazit, jednu nebo více, šťavnatě, s mlasknutím, zprava zleva! Je to důležité pro rovnováhu, sebeuspokojení, pro zdraví!“
„Cože?“
„No, odhoďte pokrytectví, odhoďte sebeklam, to už je zbytečný balast. Jsme osvobozeni dík sentéze a peialtrinům! Každému tolik zla, kolik si jeho duše žádá. Tolik neštěstí a hanby — jiných lidí, přirozeně. Nerovnost, otroctví. Svár! Když jsme vrhli na trh první sérii zboží, bylo vyprodáno v okamžiku.
Vzpomínám si, jak lidé utíkali do muzeí, galérií. Kdekdo popadl klacek a hnal se do Michelangelova ateliéru, aby mu rozsekal sochy, propíchal plátna, eventuálně zmlátil Mistra samého, kdyby se mu opovážil postavit do cesty Vás to překvapuje?“
„To je slabé slovo!“ vybuchl jsem.
„Protože pořád ještě tkvíte v otroctví předsudků. Ale teď už se leccos smí, copak to nechápete? Copak necítíte, když vidíte Janu z Arku, že tu oduševnělou eleganci, tu andělskost, tu boží grácii musíte nějak zdeptat? Sedlo, uzdu, opratě — a hyjé! Cvalem v šestispřežení, koně se zvonečky, dámy v péřových kloboucích, případně s janičáři, sáně letí, kočí bičem práskám“
„Co to říkáte?“ začal jsem křičet hlasem chvějícím se hrůzou. „Sedlo? Osedlat? Nasednout?!“
„Samozřejmě. Pro vlastní zdraví, hygienu, ale taky pro úplnost. Stačí, když napíšete jméno osoby, vyplníte náš dotazník, uvedete své výhrady, jablko sváru, ale není to nutné, protože ve většině případů má člověk chuť působit zlo bezdůvodně, totiž — důvodem bývá čistota, ušlechtilost, krása toho druhého, takt tedy tohle všechno uvedete a dostanete náš katalog. Objednávky vyřizujeme do čtyřiadvaceti hodin. Kombinaci preparátů dostanete poštou. Zapíjejí se vodou, nejlépe účinkují nalačno.“
Teď už mi začaly být jasné inzeráty jeho firmy v Heraldu i ve Washington Postu! Ale proč říkal zrovna tohleto? uvažoval jsem horečně, se strachem. Proč mi sugeroval zrovna sedlání, proč mluvil o koních, propánajána? Je snad i tady někde nějaký kanál, můj budík a má kruchta, má rukojmí skutečnosti? Ale Symington, inženýr projektant (co vlastně projektuje?!), mou rozechvělost neviděl, anebo si ji špatně vysvětloval.
„Za své osvobození vděčíme chemii,“ pokračoval. „Protože všecko, co existuje, je dáno změnou napětí iontů vodíku na povrchu mozkové kůry. Tím, že mě vidíte, proděláváte vlastně změny v sodně draselné rovnováze na membránách neuronů. Stačí tedy vyslat do té mozkové houště pár vhodně vybraných molekul, aby člověk prožil splnění svých snů jako skutečnost. Ostatně, to už je vám známo,“ dodal tišeji. Vyndal ze zásuvky hrst barevných pilulek, které vypadaly jako lentilky pro děti.
„Tohle je zlo naší výroby, zlo ukájející duševní tužby. Tohle je chemie, která snímá hříchy světa.“
Třesoucími se prsty jsem vyndal z kapsičky dražé fukinu, spolkl jsem ho nasucho a poznamenal jsem:
„Abych pravdu řekl, radši bych slyšel poučení poněkud věcnější, smím-li prosit.“
Nadzvedl obočí, mlčky přikývl, vytáhl zásuvku, něco z ní vyndal, spolkl to a odpověděl:
„Jak chcete. Vyprávěl jsem vám o modelu T nové technologie, o jejích primitivních začátcích. Sen o klacku. Obecenstvo se pustilo do flagelací, defenestrací, byla to felicitas per extractionem pedum, avšak tahle úzká invence se brzy vyčerpala. To víte, lidem došla fantazie, nebyly příklady. Neskrývaně se přece v dějinách praktikovalo jen dobro, kdežto zlo pouze pod pokličkou, to znamená dík vhodně voleným záminkám. Loupilo se, pálilo a znásilňovalo ve jménu vyšších ideálů. Takže soukromé zlo už nemělo takové zářné vzory. Bylo vždycky pokoutní, grobiánské, primitivné, přímo packalské, což přesvědčivě dokazovala reakce obecenstva — v objednávkách se do omrzení opakovalo pořád jedno a totéž: dopadnout, zmáčknout a vzít roha. Takový byl návyk. Lidem nestačí příležitost konat zlo, potřebují ještě zdůvodnění, že jsou v právu. Jistě chápete, že není příjemné ani příhodné, když bližní přece jen popadne dech (to se může stát vždycky) a začne křičet „Za co?“ anebo „To se nestydíš?!“ Je dost trapné, když na to člověk nemůže říct ani popel. Že klacek není správný protiargument, to cítí každý. Celé umění spočívá v tom, aby člověk mohl ty nevhodné námitky odpalírovat ze správných pozic. Zazločinit si chce každý, ale tak, aby se za to nemusel stydět. Pomsta — to už argument je. Jenže co ti udělala Jana z Arku? Jen to, že byla lepší a čistší? Jsi tedy horší, zato máš v ruce klacek. Ale takhle si to nikdo nepřeje. Každý chce působit zlo čili být mizerou a kruťasem, ale přitom zůstat šlechetný a krásný. Přímo nádherný. Všichni chtějí být nádherní. A pořád. Čím jsou horší, tím by chtěli být nádhernější. Je to téměř nemožné, a proto na to mají všichni takový zálusk. Klientovi nestač ožebračovat siroty a vdovy, on to chce provádět v lůně vlastní mravní čistoty. Zločincům se nikdo mstít nechce, i když by právě tam vystupoval v majestátu spravedlnosti a práva — protože to je banální, nudné, zločince ať spere kat. Předkládej klientovi kvintesenci andělskosti a svatosti tak upravenou, aby si mohl ulevit s pocitem, že je to nejen dovolené, ale dokonce i správné! Chápete, co je to za veleumění? Harmonizovat tyhlety protimluvy? Nakonec jde vždycky o duši, ne o tělo. Tělo je jen prostředkem k cíli. Kdo tohle neví, ten by si zasloužil, aby ho na jatkách nacpali do jitrnic. Mnoho klientů přirozeně tyhlety věci nechápe. Máme pro ně oddělení doktora Hopkinse — oddělení světské a sakrální bijologie. Víte, takové údolí Josafat, kde berou čerti každého kromě klienta, a na závěr Posledního soudu mu Pánbůh osobně, ba přímo poníženě nabízí místo po své pravici. Ale jsou i takoví (ovšem jen snobští kreténi), kteří žádají, aby jim Pánbůh na závěr nabídl výměnu místa. To jsou ovšem dětinskosti. Američané k nim vždycky měli sklon. Ty virválníky a bitevny,“ potřásl s odporem tlustým katalogem, „to je přece primitivní. Bližní není buben, ale jemný nástroj!“
„Moment,“ řekl jsem a spolkl hned další dražé fukinu, „co tedy vlastně projektujete?“
Pyšně se usmál.
„Bezbitové kompozice.“
„Bity jako jednotky informace?“
„Ne, pane Tichý, bit je jednotka bití. Jsem komponista zásadně bezbitový. Mé projekty se měří v pejích. Jeden pej je bolest, jakou prožívá pater familiae, když mu šestičlennou rodinu odkrouhnou před očima. Podle této míry způsobil Pánbůh Jobovi třípejku, a Sodoma a Gomora byly boží čtyřicítky. Ale početní stránka není důležitá. Jsem v podstatě umělec a tvoří na půdě zcela panenské. Teorii dobra rozvíjela spousta myslitelů, kdežto teorie zla se z falešného studu skoro nikdo ani netkl, takže se dostala do rukou různým břídilům a primitivům. Je úplný nesmysl tvrdit, že člověk může být promyšleně, rafinovaně a vytříbeně zlý bez tréninku, bez praxe, bez zápalu, bez poctivého studia. Nestačí mučírenství, tyranistika, obě bijologie, to jej jen úvod k jádru věci. Ostatně, univerzální návod vytvořit nelze — suum malum, cuique!“
„Máte těch klientů hodně?“
„Naše klientela — to jsou všichni žijící lidé. Od dětství. Děti dostávají otcobijecká lízátka, aby si mohly odreagovat antipatie. Otec je zdroj zákazů a norem, však víte. Na to dáváme freudilky. A nikdo nemá Oidipův komplex!“
Odešel sem od něho bez jediné pilulky v kapse. Takhle je to tedy! Bože, to je ale svět! Že by proto všichni tak funěli? Jsem obklopen netvory.
30. IX. 2039. Nevím, co mám dělat se svým vztahem k Symingtonovi, ale takhle to zůstat nemůže. Aileen mi poradila:
„Objednej si jeho destruktáž! Jestli chceš, koupím ti ji k svátku!“
Chtěla tím říci, abych si u Procrustics objednal rekompenzaci, tedy scénu triumfu nad Symingtonem, který by se mi plazil u nohou a přiznával, že on, jeho firma a jeho umění je hanebnost. Ale jak bych mohl použít metody, která si zaslouží odsouzení dík sobě samé? Tohle Aileen nechápe. Něco se mezi námi pokazilo. Vrátil se od tety silnější a menší, jen krk má teď mnohem delší. Důležité však není tělo, ale duše, jak říkal ten netvor. Bože můj, zač já považoval svět, ve které musím existovat? A to jsem si dělal iluze, že mu rozumím! Vidím teď věci, které mi dřív unikaly, chápu už například, co dělal soused v patiu, ten takzvaný stigmatik, vím taky, co znamená, když se mi člověk, s nímž hovořím při nějaké společenské události, najednou omluví, důstojně poodejde kamsi do kouta, aby si tam šňupl svého tabáčku, a přitom mě upřeně pozoruje, aby má dokonale věrná podoba okamžitě zapadla do pekla jeho rozběsněné představivosti! Takhle se chovají lidé z nejvyšších chemokratických kruhů! A já dosud tu ohavnost neviděl za fasádou vybrané zdvořilosti! Pro posílení jsem spolkl lžíci herkulidinu na kostce cukru a rozsekal jsem všechny bonboniéry, rozbil všechny fióly, tubičky, flakóny, lahvičky a pilulníky, kterými mě obdarovala Aileen. Jsem odhodlaný ke všemu. Pociťuji chvílemi takový vztek, že přímo bažím po návštěvě nějakého revizního interferenta, abych si na něm mohl vylít zlosti. V podvědomí se mi třepetá myšlenka, že bych se o to přece mohl postarat sám, a nečekat pasivně s klackem v ruce. Mohl bych si například koupit nafukováka. A když už bych si měl koupit manekýna, proč ne damekýna? A když už damekýna, proč ne hned člověkovce? A když už člověkovce, u sta hromů, tak proč bych si neměl u Hopkinse v Procrustics Inc. Objednat pořádná muka, déšť síry, smůly a ohně na ten zrůdný svět? To je právě to, že nemohu. Musím dokázat všecko sám, všecko sám. Sám! Hrůza.
1. X. 2039. Dneska jsme se rozešli. Podala mi na natažené ruce dvě pilulky, černou a bílou, abych sám rozhodl, kterou z nich má spolknout. Nedokázala se tedy rozhodnout přirozeným způsobem, bez psychochemikálií, dokonce ani v tak zásadní citové záležitosti! Nechtěl jsem ukázat ani na černou, ani na bílou. A tak mezi námi došlo k hádce, kterou si posílila babranem. Neprávem mě nařkla, že jsem se prý před naším setkáním nažral invektolu (to jsou její slova). Byly to pro mě drastické chvíle, ale zůstal jsem věren sám sobě. Ode dneška budu jídat jen doma a budu si jídlo vařit sám. Žádná snídla, jen žádná paradiziaka, žádné luxeterninové pudinky — rozbil jsem všecky hédózičky. Nepotřebuji už protestal ani odporník. Do pokoje mi oknem nahlíží veliký pták se smutnýma očima. Hrozně divný, protože má kolečka. Počítač tvrdí, že se jmenuje homoseklík.
2. X. 2039. Málokdy vycházím z bytu. Polykám historická a matematická díla. Kromě toho se dívám na revizi. Přesto nepřestávám pociťovat vnitřní vzpouru proti všemu, co mě obklopuje. Včera jsem neodolal pokušení a začal jsem manipulovat regulátorem solidnosti obrazu čili jeho správné váhy tak, aby všechno bylo co nejkompaktnější a nejhmotnější. Stůl hlasateli praskl pod tíhou několika listů papíru s textem večerních zpráv a on sám propadl podlahou studia. Tyto efekty se ovšem projevily pouze u mě a zůstaly bez následků, jsou však důkazem, jaký je můj duševní stav. Kromě toho mi v revizi jdou na nervy všechny humoresky, srandičky, satiry, moderní grotesky. „Pilulka na pilulku — říkával.svatý Ilulku.'“ Takové hovadiny! Už jen ty názvy pořadů! Například S nafukovačkou na erotocyklu, senzační drámo, které začínalo tím, že v jednom tmavém bistru sedělo pár úchylníků. Vypnul jsem revizor, měl už jsem toho po krk. Jenže od sousedů ke mně doléhal nejnovější šlágr V kabelkách dívčiny nosí refutal a davainy. Cožpak se ani v jedenadvacátém století nedají obývadla pořádně izolovat?! Dnes jsem měl zase chuť pohrát si se solidátorem revizoru a nakonec jsem ho ulomil. Všecko mi jde na nervy, stačí jakákoli maličkost, i z pošty, třeba jen nabídka z té kanceláře na rohu, abych se navrhl za kandidáta na Nobelovu cenu, že mi vyřídí žádost přednostně jakožto příchozímu z hrozných dávných dob. To by mě čert vzal! Už tam běžím! Anebo zas podezřelý letáček, v němž se nabízejí „tajné pilulky, které nejsou v normálním prodeji“. Hrůza pomyslet, co v nich asi může být! Výstraha před snářkrosnářem, pokoutním obchodníkem se snídly, která nebyla připuštěna do prodeje. A současně výzva, aby lidé nesnili živelně, nadivoko, protože je to plýtvání psychickou energií. Hleďme, jak dojemná péče o občany! Objednal jsem si snídlo ze stoleté války, a když jsem se ráno probudil, byl jsem samá snědřina.
3. X. 2039. Nadále žiji v osamění. Když jsem dnes listoval v nedávno předplaceném čtvrtletníku Budějiny naší vlasti, s úžasem jsem narazil na dobře známé jméno profesora Trottelreinera. A hned se mě také zmocnily hrůzné pochybnosti, zda všecko, co prožívám, není jen řetěz vidin a halucinací. V podstatě to možné je. Cožpak „Psychomatics“ nevychvalují v poslední době vrstvové pilulky, stratilky, které vyvolávají víceúrovňové vidiny? Někdo chce být například Napoleonem u Marenga, a když bitva končí, přijde mu líto, že by se měl vrátit do skutečnosti. A tak mu hned tam na bojišti maršál Ney nebo někdo ze staré gardy podá na stříbrném podnose novou pilulku, sice jen halucinovanou, ale to nevadí, a když ji dotyčný spolkne, otevřou se předním brány další halucinace, a tak to může jít ad libitum. Jelikož mám ve zvyku roztínat gordické uzly, pojedl jsem telefonní seznamník, a když jsem zjistil číslo profesora Trottelreinera, zatelefonoval jsem mu. Je to on! Máme se sejít na večeři.
3. X. 2039. Tři hodiny v noci. Píši k smrti unaven, s duší zešedivělou. Profesor se trochu opozdil, takže jsem na něj v restauraci musel chvíli čekat. Přišel pěšky. Poznal jsem ho zdaleka, přestože je teď mnohem mladší než v minulém století, a taky nenosí deštník ani brýle. Zdálo se, že je setkáním se mnou dojat.
„Copak že chodíte pěšky?“ zeptal jsem se ho. „Snad ne jankovina?“ (Auta někdy jankovatí, to se stává.)
„Ne,“ odpověděl, „ale radši se pohybuji per pedes apostolorum “
Tak nějak divně se přitom usmál Když robošníci poodešli, začal jsem se ho vyptávat, co dělá. A hned mi uklouzlo slůvko o podezření, že mám halucinaci.
„Ale dejte pokoj, pane Tichý, jakápak halucinace!“ utrhl se. „To bych zrovna tak mohl podezírat já vás, že jste moje fata morgána. Mrazili vás? Mě taky. Rozmrazili vás? Mě taky. Mě navíc ještě omladili, no, rejuvenal, desenilizin, vy to nepotřebujete, ale já, nebýt toho radikálního léčení, už bych dnes nemohl být budějinářem.“
„Futurologem?
„Ten název dnes znamená něco jiného. Futurolog vypracovává profuty (prognózy), kdežto já se zabývám teorií. To je něco úplně nového, co jsme za našich dřívějších časů neznali. Dalo by se to nazvat odjazykovovu předpovědí budoucnosti. Lingvistická prognostika!“
„O tom jsme neslyšel. Co to je?“
Abych řekl pravdu, ptal jsem se spíš ze zdvořilosti než ze zvědavosti, ale on si toho nevšiml. Robošníci nám přinesli předkrmy. K polévce bylo bílé víno 1997, dobrý ročník chablis, který mám rád, a proto jsem si ho vybral.
„Odlingvistická futurologie zkoumá budoucnost podle transformačních možností jazyka,“ vysvětloval mi Trottelreiner.
„Nerozumím.“
„Člověk může ovládat jen to, co dokáže pochopit, a pochopit může jedině to, co se dá vyjádřit slovy. Co se nedá vyjádřit slovy, je nepochopitelné. Zkoumáme— li příští etapy jazykového vývoje, dospíváme k tomu, jak objevy přeměny, revoluce ve způsobu života bude moci tento jazyk odrážet.“
„To je divné. Jak to vypadá v praxi?“
„Výzkum provádíme dík největším počítačům, protože člověk nemůže sám vyzkoušet všechny varianty. Jde hlavně o syntagmaticko-paradigmatickou variabilitu jazyka, ale zkvantovanou.“
„Pane profesore!“
„Pardon. To chablis je vynikající. Nejlíp vám tu věc osvětlí pár příkladů. Řekněte nějaké slovo.“
„Já.“
„Já, co? Hm. Já. Doře. Jistě chápete, že teď musím jaksi nahradit počítač, takže to bude docela jednoduché. Tak tedy — já. Jáství. Ty. Tyství. My, myství. Vidíte?“
„Nevidím nic.“