Umělcův záměr se začal brzy uskutečňovat. Irina byla stále s ním, ale Leonťjev se dlouho nemohl rozhodnout, z jakého materiálu má sochu udělat. Přízračný bílý mramor se mu nelíbil, stejně jako neodpovídal jeho představě osmahlý bronz. Jiné slitiny buď neměly dlouhé trvání, nebo se mu nelíbily. Sochař chtěl krásu své Iriny zachovat navěky.
Rozhodnutí přišlo, když se seznámil se spisy starořeckých autorů, v nichž se hovořilo o sochách ze slonové kosti, které se do našich dnů, žel, nezachovaly. Slonovina — to je materiál, který potřebuje. Pevný, schopný zachytit nejjemnější detaily, ty detaily, které kouzlem umění jsou schopny vytvořit iluzi živého těla. Nakonec také barva, dokonalý povrch a pevnost. Stálo to za to, hledat slonovinu.
Sochař věděl, že slonovinu lze slepovat tak, aby stopy byly neznatelné. Skoro celý rok věnoval tomu, aby získal potřebné kusy slonoviny. Byla to velmi těžká práce: v naší zemi není jednoduché obstarat si slonovinu. Patrně by nezískal dostatečné množství, kdyby si nevymohl právo koupit ji za hranicemi. Byl proto v Londýně na aukci, zakoupil tam potřebné kusy a vrátil se do Moskvy překypující touhou pustit se do práce. Ale těžká nemoc mu zabránila začít pracovat ihned — a pak vypukla válka.
Válka ho odvedla daleko od jeho milované i od světa jeho citů a idejí. Čestně splnil svou povinnost, bojoval statečně, ale po dvou měsících se znovu ocitl v Moskvě s těžkým zraněním. Tam ho čekala Irina, vůbec se nezměnila, jen hluboká něžnost k němu, nyní zraněnému, vzrostla a vyzařovala z její tváře.
Dřívější sny zachvátily umělce s novou silou, ale nyní se k nim připojila hořkost poznání, že jednou rukou sochu nevytvoří, a i kdyby to dokázal, pak se všechen tvůrčí vznět rozplyne v obtížné technice zpracování — technice neuvěřitelně pomalé a pracné. Spolu s hořkostí se objevoval i strach; teprve nyní na něj dolehla hrozná ničivá síla války. Strach, že se mu nepodaří splnit svůj záměr, že nedokáže zachytit pravý okamžik skvělého rozkvětu Irininy krásy, ho trápil již v nemocnici a nutil ho probdít celé noci v nekonečných úvahách.
V myšlenkách hledal východisko, zmocňoval se ho stále hlubší neklid a nervové vypětí se neustále zvětšovalo. ly týdny a psychické vzrušení u něj vzrůstalo, jako by se cosi neuvědomělého a velkého zdvihalo ze dna jeho duše, nutilo mozek k vypětí, zmítalo se v pokusech najít řešení. Leonťjev měl pocit, že si musí na něco vzpomenout a pak se okamžitě otevře průchod síle, která se zmítá v jeho nitru, pak se mu vrátí dřívější jasnost pohledu na svět. Málo spal, málo jedl, obtěžovalo ho mluvit s lidmi. Jeho spánek nebyl úplný, mozek vypjatý jak struna nedopřál sochaři klid. Častěji místo opravdového spánku probíhaly v polosnu jeho hlavou řetězy mlhavých myšlenek a představ. Zdálo se mu, že ještě trochu — a napjatá a vibrující struna praskne a přijde šílenství. Tak po několika marných pokusech u jiných lékařů přišel ke mně.
Zeptal jsem se ho, neměl-li opakující se halucinace, nebo, jak on tomu říkal, „myšlenkové obrazy.“ Poručík jen pokýval hlavou a řekl, že stejnou otázku mu dávali i ostatní lékaři.
„No a co na tom,“ řekl jsem, „výchozí body máme všichni stejné. Vždyť užíváme stejných poznatků vědy. Ale budu tu otázku formulovat jinak: pokuste si vzpomenout, není-li ve vašich vidinách něco společného, nějaká základní myšlenka, která je spojuje.“
Leonťjev chvíli přemýšlel a pak ožil a řekl:
„Ovšemže je.“
„A co je to?“
„Mám dojem, že je to starobylá Helada.“
„Chcete říct, že všechny obrazy, které se objevují ve vašich myšlenkách, jsou nějak spojeny s vašimi představami o Heladě?“
„Ano, tak je to, profesore.“
„Dobře, soustřeďte se, nechtě klidně plynout své myšlenky a popište mi pro příklad dvě nebo tři z vašich halucinací, pokud možno co nejjasnější a nejúplnější.“
„Jasných je mnoho, ale úplné nejsou žádné. To je právě to, že každá vidina nakonec se jakoby rozplyne v mlze, prchne a zmizí.“
„To, co jste nyní řekl, je velice důležité — ale to až potom. Teď potřebuji příklady vašich myšlenkových představ.“
„Například jedna z nejjasnějších: břeh klidného moře v jasném slunci. Topasové vlny pomalu nabíhají na zelenavý písek a jejich hřebeny dosahují téměř ke kořenům temně zelených stromů s hustými a širokými korunami v nedalekém háji. Nalevo je nízká pobřežní rovina, táhne se až do modravé dálky, ve které se nepatrně rýsují obrysy mnoha nevelkých budov. Napravo od háje se zvedá vysoká skalnatá stráň. K ní vede cesta, vine se někde za stromy, za hájem…“ Poručík zmlkl a podíval se na mě s provinilým výrazem. Vidíte, to je všechno, co vám mohu povědět.“
„Výborně, výborně. A teď za prvé, odkud víte, že je to Helada, a za druhé, nepodobají se vaše vidiny existujícím obrazům, které zpodobňují Heladu a její pravděpodobný život?“
„Nemohu vám říct, proč vím, že je to Helada, ale vím to jistě. A ani jedna z vidin není odrazem nějakého obrazu na téma řeckého života, který bych byl již někde viděl. V detailech jsou věci podobné i nepodobné obecným představám, které jsme si vytvořili podle známých uměleckých děl.“
„To by pro dnešek stačilo. Řekněte mi ještě o nějaké jiné vidině či halucinaci a necháme toho…“
„Opět kamenitá stráň, rozpálená vedrem. Vede po ní úzká stezka, pokrytá bílým prachem. Oslňující světlo v tetelivém horkém vzduchu. Vysoko na hřebeni je vidět stromy, za nimi stojí bílá budova, okolo ní úhledné sloupoví, pnoucí se hrdě nad propastí. A víc nic.“
V poručíkově vyprávění nebyla ani jediná trhlina ve stěně z neznámých jevů, které bych se byl mohl myšlenkou zachytit. Rozloučil jsem se se svým novým pacientem bez pocitu jistoty, že mu dokážu pomoct, a slíbil jsem mu, že mu za dva dny zavolám, až si promyslím, co mi řekl.
Další dva dny jsem byl velmi zaneprázdněn a o nemocí Leonťjeva jsem neměl stále žádný úsudek, buď proto, že jsem byl příliš unaven, nebo proto, že závěr ještě v mém mozku nedozrál. Ale lhůta končila a mě se nemile dotklo, že nemohu kladně odpovědět na naději, která byla cítit z tónu jeho hlasu. Řekl jsem mu, že pro záplavu jiných povinností jsem neměl možnost jaksepatří promyslet, co mi řekl, a že mu zavolám za několik dní, a zeptal jsem se ho, měl-li ještě nějaké vidiny.
„Ovšem, profesore, zase jsem toho spoustu viděl,“ odpověděl Leonťjev.
Požádal jsem ho, aby mi přímo do telefonu sdělil nejjasnější vidinu. A on mi vyprávěl:
„Vysoko nad mořem vidím velkou bílou budovu a zdá se, že její portál se šesti vysokými sloupy je nebezpečně vysunut nad propastí. Na obě strany od portálu se rozbíhají bílé kolonády, napolo zakryté zábradlím z bílých mramorových kvádrů, přitesaných s geometrickou přesností. Horní část je ladně zaokrouhlena a z vnitřní strany jsou na něm basreliéfy s nahými postavami, zachycenými v pohybu. Na každém odpočívadle je dost velký prostor, orámovaný cypřiši po krajích a se sochami uvnitř mezi stromy. Oči sotva snesou oslepující záři slunce na mramorových schodech, stromy vrhají na odpočívadlo ostré stíny…“
Když rozhovor skončil, opřel jsem se do křesla a přemýšlel dlouho o podivném případu, který jsem měl před sebou. Nebudu vám podrobně vyprávět o všech svých pokusech vyřešit tuto hádanku. Nejsou zajímavé, jako není zajímavý obyčejný řetěz faktů naší všední existence. Nejsou zajímavé, pokud se nestane něco zvláštního, co najednou všechno změní.
To neobyčejné se stalo. Proud mých myšlenek se najednou uzavřel momentálním vzplanutím, když jsem si uvědomil, že sochařovy vidiny a halucinance jsou úryvky nějakého celku a vyvíjejí se. A jestli tomu tak je, nesetkal jsem se zde právě s příkladem paměti generací, zachované v tomto člověku, která se snaží nyní vystoupit na povrch? Zcela zaujatý touto svou hypotézou jsem začal spojovat jednotlivé fakty do jednoho řetězu. Leonťjev má bolesti v horní části zátylku a právě tam, podle mých představ, v zadní části velkých hemisfér, jsou soustředěna nejstarší spojení — buňky paměti. Zřejmě vlivem obrovského duševního vypětí začaly z hlubin mozku vystupovat prastaré záznamy, skryté pod vším bohatstvím paměti jeho individuálního života. A jeho neodbytný pocit, že si má na něco vzpomenout, byl bezpochyby ohlasem podvědomého bloudění myšlenek po záznamech paměti, které nepronikly na povrch. Jako každý sochař i on měl neobyčejně silně vyvinutou vizuální paměť, proto se vyvolávané úryvky projevovaly ve formě obrazů.
Když jsem našel těžiště, snažil jsem se dále upevňovat svůj dohad, ale pak jsem přerušil své úvahy a vzal jsem do ruky sluchátko. Jsou-li mé úvahy správné, uslyším nyní od Leonťjeva právě to, co potřebuji uslyšet. Neuslyším-li to, jsou všechny úvahy nesprávné a přede mnou bude zase hladká, neprostupná zeď neznámého. Úplně jsem zapomněl, že je velmi pozdě. Leonťjev jako obvykle nespal a okamžitě vzal telefon.
„To jste vy, profesore?“ uslyšel jsem jeho vzrušený hlas, „znamená to, že jste na něco přišel?“
„Můj milý, znáte svůj rodokmen?“
„Ó ano, na to se mě už mnohokrát ptali. Pokud vím, nebyl v našem rodě případ šílenství ani opilství.“
„To já nepotřebuji vědět. Ale víte, jaké národnosti byli vaši vzdálení předkové a odkud pocházeli? Vy jste zřejmě z jihu?“
„Ano, profesore, ale nerozumím, jak…“
„To vám vysvětlím potom, nepřerušujte mě. Tak kdo z vašich předků je původem z jihu?“
„Nejsem významná osobnost a nikdy jsem se nezabýval svou genealogií. Vím jen, že rodiče mého dědečka pocházeli oba z Kypru, Ale to bylo velmi dávno. Dědeček se přestěhoval do Řecka a potom do Ruska na Krym. Já sám jsem se narodil na Krymu. Ale k čemu to potřebujete, profesore?“
„To uvidíte, je-li můj dohad správný,“ řekl jsem a neskrýval svou radost. Domluvil jsem si s Leonťjevem, že zítra ke mně přijde, a zavěsil jsem.
V posteli jsem ještě dlouho přemýšlel. Úkol mi byl jasný, diagnóza byla správná, teď bylo třeba najít prostředky, jak zesílit a prodloužit vyvolávání paměti generací až do jakéhosi předělu, nutného pro Leonťjeva. Ale jaký je to předěl, to Leonťjev samozřejmě nevěděl a já jsem se ho nemohl dopátrat. Už když jsem usínal, řekl jsem si, že to budoucnost ukáže sama. Příští den seděl Leonťjev zase v mé pracovně v úplně stejné póze. Jeho bledý obličej už nebyl zachmuřený a nepřetržitě mě sledoval očima, když jsem se procházel po pracovně a vysvětloval mu svou teorii. Když jsem skončil a sedl si do křesla za stůl, seděl Leonťjev v hlubokém zamyšlení. Pohnul jsem se a on se zachvěl, zadíval se mi do očí a zeptal se:
„A nemyslíte, profesore, že již sama myšlenka udělat sochu ze slonové kosti se mi nevynořila jen náhodou?“
„To je možné,“ odpověděl jsem krátce, protože jsem nechtěl přerušit úvahu o dalším postupu, který mě právě napadl.
„A nemá snad to, co si musím v paměti vybavit, spojitost s mou sochou?“ pokračoval neústupně sochař.
„Ó, to je velmi pravděpodobné,“ odpověděl jsem okamžitě, protože sochařova slova jako by uzavřela chod mých myšlenek.
Rozzářené Leonťjevovy oči mě přesvědčily, že na něj můj dohad silně zapůsobil. Snad instinktivně cítil správnost cesty k vyřešení záhady a sám už mi pomáhal hledat.
Domluvili jsme se, že se sochař pokusí okamžitě se izolovat od jakýchkoliv vnějších vlivů. Zavře se ve svém bytě a v polotmě se bude snažit soustředit na své vidiny, a když budou obrazy mizet, pokusí se je znovu vyvolat přemýšlením o své soše. Nebude bojovat proti pocitu nutnosti na něco si vzpomenout, nýbrž naopak, bude ho ještě v sobě podporovat, povzbuzovat paměť určitými prostředky podle mých rad. V takové situaci může nervové vypětí dosáhnout nebezpečné hranice, ale musíme toto riziko podstoupit. Každý večer mi zatelefonuje, jaké jsou jeho vidiny a jak se cítí.
Tentokrát poručík pospíchal domů. Provázel jsem očima jeho urostlou postavu a znovu jsem si uvědomil, jak je mimořádně přitažlivý a jak je mi blízký, ani nevím proč. Večer se neozval, ačkoliv jsem na jeho telefon čekal. Byl jsem trochu neklidný a už jsem mu chtěl volat sám, ale rozmyslel jsem si to, abych ho nerušil v samotě a soustředění. Ale kdesi uvnitř mě znepokojovaly pochyby, bál jsem se nebezpečí, jež bylo v systému léčení, který jsem zvolil, a když příští večer zazvonil telefon, pocítil jsem úlevu.
„Drahý profesore, asi máte pravdu … Vstoupil jsem …,“ bez úvodu mi sděloval Leonťjev, a v jeho hlase nebylo nezdravé vzrušení, které bylo znatelné dříve.
„Kam jste vstoupil?“ nechápal jsem.
„No do toho domu nebo paláce, do té bílé budovy na srázu,“ rychle vyprávěl sochař. „Opravdu, všechny ty obrazy, které jsem viděl, postupně navazují jeden na druhý. Teď už vidím, co je uvnitř budovy. Je to velká místnost nebo snad sál. Místo dveří je rozevřená měděná mříž. Také na zemi je podlaha z měděných desek. Okna tu nejsou, jen široké arkády nahoře. Jimi sem proudí jasné světlo bez stínů. Je tu mnoho soch a ještě jakýchsi věcí, ale ty jsem nedokázal rozeznat, nevidím je jasně. U stěny proti mřížím, na hlavní ose sálu, je nízká široká arkáda, přes ni je vidět husté vrcholky borovic a zářící nebe. U této arkády stojí bílá socha a vedle ní jakési stolky a nádoby … Bože můj, už to chápu! Je to sochařská dílna. Na shledanou, profesore!“