„Zdá se, že jsem skončil své putování po starém světě, ničemu nerozumím, profesore, a strašně se bojím…“ nedomluvil.
„Dobře, vynasnažím se, čekejte mě. Buď přijedu, nebo aspoň zavolám,“ souhlasil jsem spěšně.
Zajistil jsem si ráno volno a odjel jsem na Taganku a s potížemi jsem tam vyhledal pěkný nevelký domek s věžičkou. Stál na kopečku v zahradě, schované v ohybu ulice.
Zazvonil jsem a Leonťjev mě radostně vítal. Uvedl mě rychle do svého prostého pokoje, bez příznaků záměrného bohémského nepořádku, kterým se obyčejně lidé od umění chlubí.
Na okně visel tlustý koberec, takže tu byla tma. Svítila jen malá lampička, přikrytá modrou látkou, předměty se daly sotva rozeznat. Usmál jsem se, když jsem viděl, s jakou pečlivostí provedl všechny mé rady.
„Rozsviťte, prosím vás, vůbec nevidím!“
„Není-li to nutné, tak raději nerozsvítím,“ řekl můj pacient nesměle. „Bojím se, že mě to bude rozptylovat. Soustředit se znovu, na to bych už neměl sílu.“
Přirozeně jsem souhlasil. Leonťjev sňal z lampičky modrou látku, posadil mě na širokou pohovku a také si sedl. I při tom nejasném světle jsem viděl, jak je bledý, jak se mu propadly tváře a jak mu svítí oči.
„Tak vyprávějte,“ vybídl jsem ho, vzal jsem si cigaretu a upřel jsem na něj pohled.
Leonťjev se natáhl ke stolku, vzal odtud list papíru a podal mi ho. Velký arch byl pokryt nerovnými řádky neznámých znaků. Jakési křížky, háčky a osmičky, nepsané, spíše pečlivě kreslené, ve skupinách, které patrně tvořily slova. Měl jsem jakési představy o různých abecedách, starých i současných, ale něco podobného jsem dosud neviděl. Nahoře byly dva krátké řádky, zřejmě nadpis.
Dlouho jsem se díval na stránku neznámého písma a přitom mě postupně zachvacovala předtucha něčeho neobyčejného a velmi zajímavého, ten překrásný pocit, že jsem na prahu objevu, který odhalí neznámé věci, pocit tak dobře známý každému objeviteli. Pohlédl jsem na sochaře a viděl jsem, jak mě neustále pozoruje, dokonce pootevřel ústa a jeho tvář tím získala dětsky pozorný výraz.
„Porozuměl jste něčemu, profesore?“ rozechvěle se zeptal Leonťjev.
„Teď ještě ne,“ řekl jsem upřímně, „ale domnívám se, že po vašem vysvětlení pochopím.“
„Je to stále tentýž řetěz vidin. Vzpomínáte, jak jsem vám telefonoval, že jsem vstoupil dovnitř budovy? V průběhu rozhovoru s vámi jsem si uvědomil, že je to sochařská dílna nebo škola. Toto další spojení s mou prací mě překvapilo. Začal jsem ve svých vidinách sledovat určitou souvislou linii, jakýsi smysl, který jsem zřejmě měl uhodnout.
Vyvolával jsem si ty vidiny znovu a znovu, snažil se je zesílit a soustředit se podle vašich rad, ale všechny ostatní obrázky, okteré se obvykle jen mihly před mýma očima, nyní mizely nebo byly nejasné. Jakmile nastoupily jasné obrazy, vždy se objevoval sál v bílé budově, umělecká dílna. Nic víc jsem neviděl a už jsem začal být zoufalý. Pocit uzavřenosti vzpomínek, o kterém jste mluvil, se nedostavoval.
Pak jsem si uvědomil, že jedna část sálu se mi postupně s každou další vidinou vybavuje přesněji, a pochopil jsem, že pokračování mých myšlenkových obrazů je uvnitř sochařské dílny. Dál mé vidiny nešly. Ať jsem se snažil sebevíc, z dílny jsem vyjít nemohl, další obrazy nevznikly.
Zato stále jasněji se mi vybavovala pravá stěna proti mříži, kde bylo široké a nízké obloukové okno. Vidina hasla a znovu se objevovala, pokaždé jsem rozeznával více podrobností.
Nalevo jsem viděl ostrou siluetu menší sochy, asi tak v poloviční lidské velikosti, vypracovanou ze slonoviny, která se odrážela od modrého nebe a vrcholků borovic. Snažil jsem se poznat, co představuje, ale vidina se už dál nezaostřovala, spíše hasla. Stejně zanikla i další podrobnost, která byla původně jasnější než socha, nízká a dlouhá vana z šedého kamene, naplněná až po okraj jakýmsi tmavým roztokem. V té vaně jsem spatřil mlhavé obrysy sochy, zdá se, že obnaženého těla, ponořeného do temné kapaliny.
Ale i tento detail se rozplynul a vedle vany se mi vybavil široký stůl s tlustou kamennou deskou a dlouhou lavicí ze žlutého leštěného dřeva. Na stole ležely neuspořádaně jakési tyčky, svitky a jiné předměty, v nichž jsem poznal, to mohu zaručit, sochařské náčiní podobné tomu, jaké se užívá i dnes. Poblíž pravého rohu stolu ležela čtvercová deska z hladké mědi bez ozdob, pokrytá jakýmisi znaky.
Měděný plát se mi vybavoval stále zřetelněji, a nakonec se pozornost soustředila právě na tento měděný list. Viděl jsem jasně jeho nazelenalý povrch s vyrytými znaky. Ač jsem ničemu nerozuměl, intuitivně jsem pochopil, že to je konec mých myšlenkových obrazů, závěr řetězce vidin, jak jste předpokládal. Hnán obavami jsem rychle zaznamenal znaky na měděné desce. Tady se podívejte, profesore!“ Jeho hbité prsty probíraly hromady lístků: „Musel jsem začínat znovu a znovu. Vidina mizela, celé hodiny.se nevracela, ale já jsem trpělivě čekal, pokud se mi nepodařilo sestavit tento zápis, který nyní máte v rukou. Levá ruka mi ještě neslouží tak jako pravá, a tak to šlo pomalu. Ted už nevidím nic, cítím jen únavu a všechno je mi lhostejné … Jen usnout nemohu, bojím se, že se stala někde nějaká chyba. Nevidím totiž spojitost mezi sebou a těmi záhadnými znaky. Dříve jsem tu spojitost cítil velmi dobře — sochařská dílna, socha ze slonoviny, ale teď zase ničemu nerozumím. Co to všechno znamená, profesore?“
„Podívejte se,“ odpověděl jsem a celý jsem se chvěl vzrušením, „zatím si vezměte tyto prášky na spaní. Připravil jsem je předem, předpokládal jsem, že to můžete přehnat se svými vidinami. Usnete po nich a to teď potřebujete ze všeho nejvíc. Já si vezmu tento list a večer snad už budeme mít představu, co to všecko znamená. Skutečně, vaše halucinace dosáhly svého konce. Všemu ještě nerozumím, ale myslím, že jste si konečně vybavil to, co bylo zapotřebí… Jen to podivné písmo … Zeptám se vás ještě jednou: jste naprosto přesvědčen, že vaše vidiny představují Heladu nebo jsou s ní nějak spojeny?“
„Už jsem vám to říkal, profesore. Nemohu vysvětlit proč, ale jsem naprosto přesvědčen, že jsem viděl Heladu nebo spíše úlomky z ní.“
„Výborně, teď se pokuste spát, a pak vyhoďte všechny ty rolety a stínidla. Můj milý, vrátíte se k životu! Dost už, dost,“ přerušil jsem další sochařovy otázky a rychle jsem vyšel s tajemným listem v ruce.
Ještě trochu trpělivosti, myslel jsem si, když jsem šel k tramvaji, a brzy se všechno rozluští. Buď je to skutečně zápis něčeho důležitého, vyrvaný z hlubin věků, anebo je to jen blouznění. Ale nezdá se, že by to bylo jen blouznění. Opakují se tu často stejné znaky, skupiny nestejných znaků jsou rozděleny mezerami, nahoře je zřeme nadpis. Ne, takovou věc není možno napsat v blouznění. Tak tedy, vzhledem k tomu, že sochař je přesvědčen, že jde o Heladu, musíme jít k nějakému odborníkovi. Kdo je u nás v Moskvě největším specialistou na staré Řecko? Pokračoval jsem ve svých úvahách, ale nemohl jsem si na nikoho vzpomenout. Doma jsem prošel soupis vědeckých pracovníků, kalendáře Akademie věd i telefonní seznam, a tak jsem přišel na člověka, kterého jsem potřeboval. Ihned jsem mu zavolal. Měl jsem štěstí, byl doma.
Za čtyřicet minut jsem už byl v jeho pracovně a odborník se vpíjel očima do tajemného listu, který jsem mu podal.
„Kde jste to vzal, vlastně kde jste to opsal?“ vykřikl a propichoval mě svýma přimhouřenýma lesklýma očky.
„Všechno vám vysvětlím, nic nesmícím, jen mi nejdříve proboha řekněte, co to je?“
Vědec netrpělivě vzdychal, a znovu se sklonil nad listem a vyrovnaným hlasem bez jakékoliv výrazné intonace říkal:
„Lístek, který jste mi přinesl, je napsán takzvaným kyperským slabičným písmem, psaným zprava doleva, jak se kdysi v Heladě psalo. Je to napsáno v aiolském starořeckém nářečí. Proto nemohu rychle přeložit celý úryvek. Nadpis — to je zajímavé! — se skládá ze tří slov: nahoře — Malaktér elephantos. Pod ním — Dzytos. První dvě slova znamenají změkčovatel slonové kosti a v přeneseném významu mistr slonoviny. Dzytos je nějaká kapalina, prostředek ke změkčování slonoviny vařením v roztoku. Víte, že ve staré Heladě znali sochaři tajemství, jak upravit slonovinu, aby byla měkká jako vosk, a díky tomu z ní uměli dělat dokonalé výtvory, které později znovu ztvrdly, staly se zase normální slonovinou. Toto tajemství bylo pak ztraceno a dosud nikdo…“
„Hrome, teď jsem to konečně pochopil!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle. Když jsem uviděl vylekaný a nechápavý obličej vědce, vzpamatoval jsem se a rychle jsem mu řekl: „Proboha, promiňte mi, ale je to pro mě ohromně důležité, a ještě důležitější pro mého pacienta. Nemohl byste mi aspoň zhruba hned teď říct obsah celého listu?“
Odborník pokrčil rameny a neodpověděl. Přesto jsem viděl, jak jeho oči přebíhají po řádcích, a proto jsem ztichl a držel na uzdě své vzrušení i překypující radost. Po několika minutách, které se mi zdály nekonečně dlouhé, vědec řekl:
„Pokud tomu rozumím, je tu bez dalších náležitých informací napsán chemicky recept, ale chemické názvy látek bude třeba vyjasnit. Je tu například mořská voda, jakýsi kovový prášek, potom nějaký Poseidonův olej atd. Patrně je to recept na prostředek k změkčování slonoviny. Je to velmi závažné,“ uzavřel odborník.
Tón jeho hlasu mi připadal příliš suchý vzhledem k ohromnému významu slov, která pronášel.
Na měděné desce, tedy vlastně nyní na tomto listě, byl zapsán recept na prostředek ke změkčování slonoviny. Sochař si jej vybavil přes desítky generací a teď vskutku bude moct vytvořit sochu své Iriny ze slonoviny, jako by ji modeloval z hlíny.
Vědec na mě hleděl s očekáváním. Naplněn radostí i pocitem vítězství jsem mu vyprávěl příběh svého pacienta a něco ze své teorie. Když jsem skončil, z jeho tváře zmizel konečně výraz nedůvěry a překvapení. Malá očka vyjadřovala dobrotu a leskla se snad až příliš. Když jsem vycházel z pracovny, uviděl jsem, jak se začal přehrabovat ve skříních a rychle vytahoval knihu za knihou. Uklidněn, že překlad textu bude na světě co nevidět, a s pocitem sváteční radosti jsem se vydal za svou všední prací.
Pocit klidu a štěstí z vítězství rozumu mě neopouštěl ani v obvyklém tichu pracovny. Ale netrpělivost sdělit sochaři, co jsem zjistil, mě přinutila zatelefonovat mu. Zřejmě už na mé zavolání čekal, a když jsem ho pozval, aby ke mně přijel, odpověděl:
„Jedu okamžitě.“
Vryl se mi do paměti ten večer, zmučená Leonťjevová tvář s ostrými stíny od stolní lampy, jeho pozorné oči a v nich jiskřičky radosti, překvapení a vítězství.
„Tohle jsem tedy objevil? Vlastně jsem si vzpomněl na ztracené tajemství starověkých mistrů?“ vzrušeně zvolal sochař, který stále ještě nemohl uvěřit. „Ale jak jsem to mohl dokázat?“
Vysvětlil jsem mu, že věda nemá v této oblasti ještě jasno, ale že zřejmě v předcházejících generacích jeho předků byli mistři, kteří dobře znali tajemství práce se změkčováním slonoviny. Dlouholetá praxe a závažnost této receptury způsobily, že se v paměti jeho dávného předka vytvořila jakási pevná spojení, která se zachovala i v mechanismu dědičnosti.Tato spojení byla překryta jeho individuální pamětí a objevila se u něho za určitých podmínek. Zázračná a vzácná je tu jen shoda, že se paměť dávných předků projevila právě u něj, rovněž sochaře, jako byli jeho předkové. Silná touha vytvořit Irininu sochu, vůle a vypětí všech duševních sil mu pomohly vyvolat z oblasti podvědomí obrazy dávné vizuální paměti. Aniž to sám věděl, stále cítil, že zná právě to, co nyní velmi potřebuje. Konec mého výkladu sochař poslouchal již nesoustředěně, jen přikyvoval na souhlas, že všemu rozumí. Sotva jsem skončil, rychle se zeptal:
„To znamená, že až to ten vědec přeloží, budu mít recept na onen prostředek, profesore? Jste o tom přesvědčen?“
Je těžko vyjádřit jeho radost, když jsem mu řekl, že ano.
„Jen si pomyslete, že teď dokážu uskutečnit svůj sen, dosáhnout svého cíle…“ A jeho dlouhé hbité prsty se daly do pohybu, jako by už hnětly báječný materiál změklé slonoviny. „Dnes nebo zítra…“ Hlas se mu chvěl. „A ten dar jste mi přinesl vy, vaše věda…“
Sochař vyskočil a chytil mě za ruku, přivinul se ke mně jak dítě k otci, pak se ale zastyděl za svůj výbuch příchylnosti, odvrátil se, sedl si a položil hlavu na stůl na svou zdravou ruku. Ramena se mu chvěla. Odešel jsem do vedlejšího pokoje, sám pohnut do hloubi duše, a snažil jsem se uklidnit.
Příští den jsme se se sochařem setkali u onoho odborníka, který už měl připravený překlad, obsahující přesný recept zapomenutého prostředku. Poté jsem se se svým pacientem rozešel a snažil jsem se dohnat, co jsem za dobu práce s ním zanedbal. A také jsem se pokusil sestavit úplný popis toho neobyčejného případu se všemi nezbytnými vysvětlivkami.
Dny utíkaly, jaro přešlo v léto, nepozorovaně přišel podzim. Byl jsem velice unaven návalem práce, také můj věk se už začínal hlásit. Postonával jsem, a ležel jsem proto doma. Nečekaně ke mně přišla mladá dvojice.
Poznal jsem Leonťjeva a uhodl, že s ním je Irina. Ruku měl stále ještě na pásce, ale byl to už zcela jiný člověk. Málokdy jsem na nějakém obličeji viděl tolik laskavosti a dobroty. O Irině mohu říct jen to, že si zasloužila jeho lásku i všechno naše úsilí při hledání helénského tajemství.
Irina mě vřele políbila, mlčky se mi dívala do očí a já jsem byl tou její mlčenlivou vděčností dojat víc, než kdyby mi řekla tisíc slov.
Leonťjev mi vzrušeně řekl, že sochu dokončil a že ji věnuje vědě a mně jako daň zachráněného zachránci, jako dar citu rozumu, a že velmi touží, aby mi ji mohl ukázat. Tu sochu jsem viděl. Netroufám si ji popsat, to udělají odborníci. Jako anatom však mohu říci, že to byla nejvyšší dokonalá účelnost, kterou vy pojmenujete krásou a do níž sochařova láska vložila radostný a lehký pohyb. Zkrátka nebylo snadné se od sochy odtrhnout. Ještě dlouho mi stála před očima ta nádherná žena, důkaz moci a síly formy, důkaz křehkého štěstí z krásy, které je společné všem lidem.