Byly to nekonečné minuty. Dvacet tři mužů a žen přítomných v sále vestoje čekalo. Slyšeli, jak jim buší srdce a cítili váhu svých těl v lýtkách, která jim ztvrdla na kámen. Kamera č. 1, namířená na zlatou masku, přenášela její obrovský detail na velkou obrazovku. V Konferenčním sále panovalo naprosté ticho, takové, že by bývalo bylo slyšet spadnout špendlík. Ve vysílačkách se ozýval zrychlený dech lékařů pod rouškami a syčení vzduchu pod zlatou maskou.
„Kolik?“ zazněl Lebeauův hlas.
„Tři minuty sedmnáct sekund,“ odpověděl muž ve žlutém.
„Zkusím to,“ řekl Lebeau.
Znovu se sklonil k ženě, zasunul konečky prstů pod masku a lehce přitlačil na špičku brady.
Brada povolila. Ženina ústa, která nemohli vidět, musela být otevřená. Lebeau vzal masku do dvou prstů a znovu se ji pokusil pomaličku zvednout. Už na žádný odpor nenarazil.
Lebeau si vzdychl a pod hustým obočím se mu usmívaly oči.
Povlovným pohybem, beze spěchu, dál zvedal masku.
„Je to tak, jak jsme předpokládali,“ říkal přitom. „Maska má přívod vzduchu, nebo kyslíku. Žena měla nástavec v puse…“
Zvedl masku úplně a obrátil ji. Na místě, kde byla ústa, se nacházel výrůstek se zvýšeným okrajem z průhledného materiálu, podobný gumě.
„Vidíte?“ řekl Lebeau a ukázal kolegům vnitřek masky.
Ale nikdo si ho nevšímal. Všichni hleděli na OBLIČEJ.
ZE VŠEHO nejdřív jsem spatřil otevřená ústa. Tmavou díru otevřených úst a skoro průhlednou hradbu jemných zubů, jejichž okraje byly vidět nahoře i dole a jen kousíček přečnívaly nad okraj bledých rtů. Zachvěl jsem se. V nemocnici jsem vídal příliš mnoho takových otevřených úst, úst těl, která náhle opustil život a těla se proměnila v obyčejné maso, vydané napospas věčnosti.
Ale Mojsejev přiložil ruku pod tvou bradu, pomalu ti ústa zavřel, chvilku počkal a pak ruku odtáhl.
A tvá ústa zůstala zavřená…
JEJÍ zavřená ústa — perleťově lesklá chladem a nedostatkem krve — připomínala lem křehké lastury. Její víčka byla jako dva lístky, jimž linky'obočí a řas kreslily'kontury pozlaceným odstínem. Její nos byl malý a rovný a nosní dírky lehce vyklenuté a rozevřené.
Vlasy měly teple hnědý odstín a zdálo se, jako by je prostupovalo pozlacené světlo. Kolem hlavy se vinuly krátké kadeře, v nichž spalo slunce. Zakrývaly jí část čela a tváří, takže z uší byly vidět jen jejich lalůčky, jako okvětní lístky, schované mezi kučerami.
Mikrofon zachytil hluboký vzdech nějakého muže, s nímž si Překladatelka nevěděla rady. Haman se sklonil, rozhrnul dívčiny vlasy a začal jí na hlavu rozmisťovat elektrody encefalografu.
SKLEP Mezinárodního hotelu v Londýně — odolný proti A bombě, ale ne proti H bombě, proti bombardování, ale ne proti přímému zásahu — byl dostatečně pevný, aby uspokojil bohatou klientelu, která vyžadovala bezpečí spolu s komfortem. Byl dostatečně a viditelně opancéřovaný, takže budil důvěru, ačkoliv nemohl zajistit ochranu — nikdo a nic nemohlo nic á nikoho ochránit.
Sklep Mezinárodního hotelu v Londýně svou architekturou, izolovaností a betonem poskytoval ideální podmínky z hlediska akustiky, odhlučnění a ošklivosti, aby se stal „shaker.“
Tak se nazývaly rozlehlé sály, v nichž se scházeli mladí muži a mladé ženy všech stupňů bohatství a škály ducha, aby mohli tančit.
Muži a ženy, hnáni instinktem k novému zrození, se před porodem zavírali do teplých a pološerých placent, v nichž zmítáni hlasitým rytmem, ztráceli poslední zbytky předsudků a konvencí, které je ještě tu a tam pojily se společností, sexem a myšlením.
Sklep Mezinárodního hotelu v Londýně byl největší „shaker“ v Evropě. A také jeden z „nejdusnějších.“
Šest tisíc chlapců a děvčat. Jediný orchestr, ale dvanáct iontových, bezmembránových reproduktorů, pod jejichž zvukem se chvěl ve sklepě vzduch jako v tenorsaxofonu, A šéf Yuni, konferenciér, londýnský štráfek, nakrátko ostříhané vlasy, 16 let, brýle s čočkami tlustými jako lupa, jedno oko šilhavé, druhé vypoulené, Yuni, který přesvědčil administrativní radu hotelu, a sklep si pronajal. Ani jediný tón nedoléhal k hostům v hořejších patrech, kde spali a jedli. Ale někteří z nich občas sestupovali dolů, aby si zatančili, a vraceli se zpátky nadšení a vyděšení pohledem na mládí, ve stavu prvotního zrození. Yuni stál před klávesnicí sonorizátoru, pověšeném v aluminiovém pouzdře na zdi nad orchestrem, na uších „měl obrovská sluchátka a poslouchal veškerou hudbu a když našel něco, co „pálilo“, přepojil to do reproduktorů místo orchestru. Se zavřenýma očima poslouchal. V jednom uchu mu duněl hluk sklepa, v druhém dvě, tři, dvacet skladeb najednou.
Občas, aniž otevřel oči, vyrazil ostrý a dlouhý výkřik, který zapraskal jako rozpálený olej na fritovací pánvi. Náhle zeširoka otevřel oči, zastavil sonorizátor a vykřikl:
„Listen! Listen!“
Orchestr zmlkl. Šest tisíc zpocených těl najednou stálo na místě v úplném tichu. Zatímco si tanečníci jen pomalu uvědomovali, co se děje, Yuni pokračoval:
„News of the frozen girl!“
Pískot, nadávky, Drž hubu! Jdi se vycpat! Dej nám s ní pokoj!
Ať jde do háje!
Yuni, křikl:
„Poslouchejte, vy pitomci!“
Přepojil na BBC. Ve dvanácti reproduktorech se ozval hlasatelův kultivovaný hlas. Naplnil sklep obrovskou vibrací.
„Už podruhé vysíláme dokument, který jsme dostali ze čtverce 612. Je to určitě nejdůležitější zpráva dnešního dne…“
Praskání. Ticho. Do sklepa vstoupilo nebe s neuvěřitelně vzdáleným šelestem spousty bosých nohou, jdoucích nocí, ozvěna hvězd…
Potom Hooverův hlas. Udýchaný. Možná astma. Nebo srdce příliš obalené tukem a vzrušením.
„Tady MPE, čtverec 612. Hoover speeking. Jsem šťastný… velmi šťastný, že vám mohu přečíst komuniké, které jsem dostal z operačního sálu: Proces oživování na ženském objektu pokračuje normálně. Dnes, 17. listopadu ve 14.52 místního času začalo srdce mladé ženy znovu bít…“
Sklep explodoval řevem. Ale Yuniho hlas v sonorizátoru byl k hlasitější:
„Mlčte! Jste banda blbců! Copak to nechápete? Poslouchejte!“
Poslechli. Poslechli hlas, jako by to byla hudba. Bylo to silnější. Ticho. Hooverův hlas:
„… první údery srdce této ženy byly natočeny. Ozvaly se poprvé po 900 000 letech. Poslechněte si je!“
Tentokrát šest tisíc mladých lidí mlčelo. Yuni zavřel oči. Tvář mu zářila. Ve sluchátkách slyšel:
Ticho.
Tlumený zvuk: Bum… Jediný.
Ticho… Ticho… Ticho…
Bum…
Ticho… Ticho…
Bum…
Bum… Bum…