„Možná má pravdu… Dva roky pracoval s Périerem a věnoval se psychoterapii… Teď je možná kvalifikovanější než my… Běžte!
Všechno to sundejte!“ Mojsejev sundal elektrody encefalografu. Ošetřovatelky odstranily s těla zbývající dráty, které ženu omotávaly jako kořist v pavučině. Simon vzal prostěradlo, shrnuté v nohách postele, a jemně jím zakryl ženu až po bradu, nechávaje jí paže volné.
Na prostředníčku pravé ruky měla velký zlatý prsten, jehož kámen měl tvar jehlanu. Simon vzal do dlaní její druhou ruku a podržel ji, jako člověk drží ptáčka, kterého chce ohřát.
Lebeau nechal potichu odejít ošetřovatelky, maséry a techniky.
Pak si přisunul židli ke zdi, posadil se na ni a ukázal ostatním lékařům, aby udělali totéž. Van Houcke pokrčil rameny a odešel.
Simon si sedl, položil na postel obě ruce, které stále držely ženinu dlaň a začal mluvit. Velmi potichu, skoro šeptem. Velmi potichu, velmi vřele, velmi klidně, jako k nemocnému dítěti, k němuž se člověk musí dostat přes hrůzu utrpení a horečky.
„Jsme přátelé…,“ říkal. „Sice nerozumíte tomu, co vám povídám, ale rozumíte, že s vámi mluvím jako přítel… Jsme přátelé… Můžete otevřít oči… Můžete se na nás podívat… Nechceme vám ublížit… Všechno je v pořádku… I vy jste v pořádku… Můžete se probudit… Jsme vaši přátelé… Chceme, abyste byla šťastná… Máme vás rádi…“
Otevřela oči a podívala se na něj.
Dole zkoumali, vážili, měřili a fotografovali rozličné předměty, jejichž použití buď pochopili, nebo ne. Teď přišla řada na něco, co vypadalo jako rukavice se třemi prsty — palec, ukazováček a nejširší prst pro prostředníček, prsteníček a malíček dohromady.
Hoover předmět zvedl.
„Rukavice pro levou ruku,“ řekl a ukázal předmět směrem k nahrávací kameře.
Očima hledal pravou rukavici. Nebyla tam.
„Oprava,“ řekl. „Je to rukavice pro jednorukého.“ Strčil levou ryku do rukavice a chtěl skrčit prsty. Ukazováček zůstal napjatý, palec se zkřivil a tři zbývající, sevřené prsty se ohnuly do dlaně. Ozvala se přidušená rána, doprovázená zábleskem světla a zvukem a po ní se ozval výkřik. Rumun Ionescu, který pracoval naproti Hooverovi, vyletěl s rozpaženýma rukama a napjatýma nohama do vzduchu, jako by byl vymrštěn nějakou strašlivou silou a dopadl na přístroje, které roztříštil.
Užaslý Hoover zvedl ruku, aby se na rukavici podíval.
S pronikavým, tříštivým zvukem se rozletěla hořejší část protější stěny a kus stropu.
Dřív, než mu mohl spadnout na hlavu zbytek stropu, Hoover stačil reflexivně a na poslední chvíli narovnat prsty.
Vzduch přestal mít červenou barvu.
„Well now!…“ řekl Hoover. Přidržoval si levou ruku v rukavici, jako by to byla nějaká podivná a hrůzná věc.
Ruce se mu třásly.
„A weapon…,“ řekl.
A Překladatelka přeložila do sedmnácti jazyků:
„Zbraň…“
Žena znovu zavřela oči, ale tentokrát to nebylo strachem, ale vyčerpáním. Zdálo se, že ji přemohla nesmírná únava.
„Musíme jí dát najíst,“ řekl Lebeau. „Ale jak máme vědět, co ti lidé jedli?“
„Viděli jste dost, aby vám bylo jasné, že je to savec!“ odpověděl vztekle Simon. „MLÉKO!“ Náhle se odmlčel. Všichni zpozorněli: žena začala mluvit.
Její rty se pohybovaly. Mluvila slabounkým hlasem. Zmlkla. Začala znovu. Všichni kolem pochopili, že opakuje pořád tu samou větu. Otevřela oči a bylo to, jako by do pokoje spadla obloha. Podívala se na Simona a větu zopakovala. Když jí konečně došlo, že neexistuje žádný způsob, aby jí mohli porozumět, zmlkla.
Ošetřovatelka přinesla šálek teplého mléka. Simon ho vzal a jeho teplým dnem se jemně dotkl hřbetu ženiny ruky, která ležela na prostěradle.
Žena otevřela oči. Ošetřovatelka ji zvedla a podepřela. Žena si chtěl šálek vzít, ale svaly jejích jemných rukou dosud neměly potřebnou sílu. Simon jí šálek přidržel. Když ucítila vůni mléka, trhla sebou a na tváři se jí objevil úšklebek nechuti. Couvla. Rozhlédla se kolem a zopakovala svou větu. Viditelně něco hledala…
„Vodu! Chce vodu!“ vykřikl náhle Simon, který pochopil. Opravdu, chtěla vodu. Vypila skleničku a pak ještě polovinu další.
Když se znovu natáhla, Simon si položil ruku na hruď a pomalu řekl své jméno:
„Simon…“
Dvakrát opakoval slovo i gesto. S pohledem upřeným na Simona zvedla žena levou ruku, položila si ji na čelo a řekla:
„Eléa…“
A aniž z něj spustila oči, zopakovala gesto a řekla znovu:
„Eléa…“
MUŽI, kteří odnášeli Ionescovo tělo, měli pocit, že nesou kaučukový pytel plný kamínků a písku. Ionescu měl jen trochu krve kolem nosních dírek a v koutcích úst, ale všechny kosti měl rozdrcené a uvnitř těla z nich zbyla jenom kaše.
Od události už uplynulo několik dnů, ale Hoover se často přistihoval, jak pokradmu hledí na svou levou ruku a ohýbá tři prsty do dlaně, zatímco palec a ukazováček drží napjaté. Kdyby byla někde na dosah láhev bourbonu, popřípadě skotské nebo jakékoliv brandy, spěchal by z ní načerpat posilu, kterou tolik potřeboval. Musel vynaložit veškerý svůj optimismus, aby se vyrovnal s osudem, který z něj během několika týdnů udělal dvojnásobného zabijáka. Až do této chvíle samozřejmě nikoho nezabil a vlastně ani ne zajíce při lovu nebo kapra při rybolovu a dokonce ani mouchu či blechu.
Zbraň a zbylé neprozkoumané předměty byly opatrně uloženy zpátky do podstavce, v němž byly nalezeny. Společnost úkolů zrekonstruovala oživovací sál a technici opravili, co se dalo, ale několik přístrojů bylo zničeno úplně, a tak lékaři museli čekat, až je budou moci nahradit, aby mohli začít oživovací operaci na druhém obyvateli Vajíčka.
Žena — Eléa, protože to snad bylo její jméno — odmítala veškerou potravu. Sondou se jí pokusili dostat do žaludku trochu kaše.
Ale bránila se tak divoce, že ji museli svázat. Jenže jí nedokázali otevřít čelisti, a tak jí museli sondu zavést nosní dírkou. Ale sotva se jí kaše do žaludku dostala, vyzvracela ji.
Simon proti takovému násilí nejdřív protestoval, ale nakonec rezignoval. Výsledek mu dal za pravdu a prokázal, že to moc dobrá metoda není. A tak, zatímco jeho kolegové došli k závěru, že její trávící systém není schopný přijímat potravu současnosti a zkoušeli analyzovat vyzvracenou kaši v naději, že v ní najdou informace o žaludečních šťávách, opakoval si Simon jedinou otázku, která podle jeho názoru měla smysl:
„Jak, jak, jak KOMUNIKOVAT?“
Komunikovat, mluvit s ní, poslouchat ji a rozumět, vědět, co potřebuje. Jak, jak to udělat?
Ležela na zádech, ruce a nohy měla přivázané řemenem a už nereagovala. Nehýbala se a víčka znovu zavřela nad úžasnou oblohou svých očí. Zdálo se, že došla až na dno strachu a rezignace. Jehlou, zabodnutou v ohbí její pravé ruky, teklo pomalu do jejích žil vyživovací sérum z kapačky, pověšené nad postelí. Simon hleděl s nenávistí na toto hrozné, barbarské zařízení. Byl to však jediný způsob, jak zpomalit umírání hladem. Už nemohl. Bylo třeba…
Vyběhl z pokoje a pak i z ošetřovny.
Cesta, vysekaná v ledu, dvanáct metrů široká a tři sta metrů dlouhá, byla páteří MPE 2. Pojmenovali ji Amundsenova třída, na počest muže, který jako první dosáhl jižního pólu. Alespoň do dnešních dnů se věřilo, že byl první. Vpravo a vlevo se do cesty otvíraly dveře budov a ústily do ní krátké, spojovací uličky. Několik malých, nízkých vozíků, poháněných elektřinou, sloužilo podle potřeby k převážení materiálu. Simon vyskočil na jeden, který stál opuštěný před dveřmi ošetřovny a stiskl páčku. Vozík se dal s tichým bzukotem do pohybu. Připomínal velkou, předoucí kočku. Ale nejel rychleji než patnáctikilometrovou rychlostí. Simon seskočil na přemrzlý led a rozběhl se. Překladatelka byla až na konci Amundsenovy třídy, schovaná za zatáčkou.
Simon vběhl do jejího komplexu, otevřel šest dveří, než našel ty'správné, netrpělivým gestem odpověděl na: „Přejete si?“, až se konečně zastavil v úzké místnosti, jejíž zadní stěnu tvořil led, překrytý pěnovou gumou, umělou hmotou a potažený vlněnou látkou. Druhá stěna byla skleněná a další kovová. U ní byl panel a na něm mozaika číselníků, knoflíků, páček, kontrolních světel, mikrofonů, tlačítek, klapek. U panelu stálo sedadlo na kolečkách a na něm seděl turecký filolog Lukos. V jeho těle přístavního dělníka se skrývala geniální inteligence. I vsedě působil dojmem úžasné síly. Sedadlo mizelo pod horou svalů jeho zadku. Na první pohled vypadal, že by dokázal na zádech unést koně nebo vola, nebo oba najednou.
To on vymyslel mozek Překladatelky. Američané mu nevěřili, Evropané nemohli, Rusové nedůvěřovali, Japonci ho přijali a poskytli mu veškeré prostředky. Exemplář z MPE 2 byl v pořadí dvanáctý, který byl během tří let uveden do provozu, a nejlepší z nich. Překládal sedmnáct jazyků, ale sám Lukos jich znal desetkrát, možná dvacetkrát víc. Byl génius na jazyky jako Mozart na hudbu. U nového jazyka mu stačilo mít listinu, vzorek, který mu dovolil srovnávat, a pár hodin, aby pochopil gramatickou stavbu a prozkoumal slovní zásobu. Ale i on před Eléiným jazykem selhal.
Disponoval dvěma předměty, s nimiž pracoval a které teď ležely před ním: zpívající krychle a další předmět, ne větší, než brožovaná knížka. Na jedné z jeho plochých stran se vinula svítící páska, pokrytá pravidelnými čarami. Každá čára se skládala z řady znaku, které se podobaly písmu: Obrazy, viditelné ve třech dimenzích, představovaly lidi v pohybu, což jako celek připomínalo ilustrovanou knihu.