Lukos pokrčil rameny. Už dva dny promítal na nahrávací obrazovku Překladatelky skupiny znaku, které spolu zřejmě vůbec nesouvisely. Tato zvláštní řeč se zdála být složena z rozdílných slov, která se nikdy neopakovala.
„Je tady něco, co mi uniká,“ zamumlal Lukos. „A jí taky.“ Poklepal svou těžkou rukou na kov panelu a pak zastrčil jednu tyčinku do trubice hudební krychle. Tentokrát to byl mužský hlas, který začal mluvit — zpívat a objevil se mužský bezvousý obličej, se světlemodrýma očima a černými vlasy, spadajícími až na ramena.
„Řešení je možná tady,“ řekl Lukos. „Přístroj nahrál všechny tyčinky. Je jich 47. Každá obsahuje tisíce zvuků. Písmo má víc než 10 000 rozdílných slov, pokud to ovšem jsou slova!.. Až do Překladatelky zaregistruj u všechny znaky, musí je porovnat, jeden po druhém a pak po skupinách s každým zvukem a s každou skupinou zvuku, až najde obecné řešení, pravidlo, cestu, něco, čeho se chytíme. Pomůžu jí tím, že budu zkoumat jednotlivě hypotézy a budu je navrhovat k řešení. Ty obrazy nám oběma pomůžou…“
„Jak vám bude trvat dlouho, než dojdete k nějakému výsledku?“ zeptal se Simon s obavami.
„Možná několik dnu… Když budeme koktat, tak několik týdnu.“
„Ale to už bude mrtvá!“ vykřikl Simon. „Nebo se zblázní! Musí se vám to podařit hned! Dnes, zítra, za pár hodin! Pohněte tím svým přístrojem! Zmobilizujte celou základnu! Vždyť je tady techniků dost!“
Lukos se na něj podíval, jako by se díval Yehudi Menuhin na někoho, kdo by od něj chtěl, aby pohnul těmi svými stradivárkami a aby hrál rychleji prestissimo od Paganiniho.
„Můj přístroj dělá to, co umí,“ řekl. „Žádné techniky nepotřebuje. Má jich dost. Potřeboval by mozky…“
„Mozky? Na celém světě nenajdete místo, kde by jich bylo soustředěno víc než tady! Požádám, aby se okamžitě sešla Rada. Předložíte jí vaše problémy a…“
„To jsou malé mozky, pane doktore, úplně malé lidské mozky.
Potřebovaly by roky diskusí, aby se shodly na tom, jaký je smysl jedné čárky… Když říkám mozky, myslím na její mozek.“
Pohladil panel a dodal:
„A na jí podobné!“
TELEVIZNÍ vysílač MPE I vyslal nové S.O.S. Požádal o okamžitou spolupráci největších elektronických mozku světa.
Odpovědi přišly okamžitě odevšad. Všechny použitelné počítače byly dány k dispozici Lukosovi a jeho týmu. Jenomže ty, které v tu chvíli byly použitelné, nebyly pochopitelně ani největší ani nejlepší. Jakmile ty nejdůležitější počítače budou volné, mezi dvěma programy například, a nebudou-li mít nic lepšího na práci, udělají nemožné, atd. Sliby, sliby.
Simon dal do Eléina pokoje instalovat tři kamery. Jednu nechal zaostřit na ohbí ruky, do něhož byla vbodnutá jehla, kterou proudilo sérum poslední naděje, druhou namířil na obličej se zavřeným očima a propadlými tvářemi a třetí na znovu obnažené, tragicky pohublé ženino tělo.
Nechal tyto záběry poslat prostřednictvím TV vysílače MPE l k očím a uším lidstva. A promluvil k nim:
„Zemře,“ řekl. „Zemře, protože jí nerozumíme. Zemře hlady a my ji necháme zemřít, protože nerozumíme, když nám říká, čím ji máme krmit. Zemře, protože ti, kteří by nám mohli pomoci porozumět, se nemohou obejít bez svých vzácných počítačů, které se zabývají tím, že porovnávají pořizovací cenu šroubu s šestihrannou hlavou s cenou šroubu s osmihrannou hlavou, nebo vypočítávají plán prodej papírových kapesníků podle pohlaví, věku a barvy obyvatel! Podívejte, se na ni! Podívejte se dobře, protože ji už neuvidíte, zemře… My, lidé našeho století, jsme vynaložili obrovskou sílu, zmobilizovali jsme největší inteligenci našeho času, abychom ji vytrhli z jejího spánku pod ledovou krou, jen abychom ji zabili! Styďme se!“
Na chvilku se odmlčel a pomalu, přemáhaje dojetí, opakoval:
„Styďme se…“
John Gartner, generální ředitel Mezinárodní mechaniky a elektroniky, viděl vysílání během svého soukromého letu. Letěl z Detroitu do Bruselu. Právě dával instrukce svým spolupracovníkům, kteří ho doprovázeli, i těm, kteří poslouchali u svých přijímačů zakódovanou konverzaci. Ve 30 000 metrech přeletěl Azory. Snídal. Zrovna vysával brčkem žloutek vajíčka, uvařeného naměkko v průsvitném, sterilizovaném obalu. Pil k tomu pomerančový džus a whisky. Řekl:
„This boy is right. Styďme se, jestli nic neuděláme.“
A okamžitě dal příkaz, aby byly MPE dány k dispozici všechny velké počítače Trustu. V Americe jich bylo 7, v Evropě 9, 3 v Asii a 1 v Africe.
Jeho rozrušení spolupracovníci namítali, že takové rozhodnutí způsobí obrovský zmatek v oblasti firemních aktivit. Budou potřebovat několik měsíců, aby se z toho vzpamatovali. A některé ztráty už nebude možné nahradit nikdy.
„To se nedá nic dělat,“ řekl Gartner. „Styďme se, jestli nic neuděláme!“
Byl to muž a opravdu se styděl. Ale také to byl muž mocný a schopný obchodník. Postaral se, aby jeho rozhodnutí vešlo ve známost v celém světě, všemi prostředky a ihned. Výsledky byly následující:
V oblasti rozsahu aktivit způsobilo rozhodnutí generálního ředitele Mezinárodní mechaniky a elektroniky nárůst obchodu o 17 %.
V obchodním světě popularita a prodej výrobků MME spustily řetězovou reakci. Všechny velké světové trusty, vědecká střediska, univerzity, ministerstva a dokonce i Pentagon a Ruské balistické centrum oznámily v následujících hodinách Lukasovi, že jejich elektronické mozky mu jsou k dispozici. Ať si jen, pokud je to možné, pospíší.
To byla žádost zbytečná.
Všichni z čtverce 612 věděli, že bojují se smrtí. Eléa slábla z hodiny na hodinu. Pokusila se něco sníst, ale její žaludek potravu odmítl. A pořád opakovala stejnou řadu zvuků, která pravděpodobně vytvářela dvě, možná tři slova. Porozumět těmto slovům, to byl úkol, na němž pracovala veškerá elektronika celého světa.
Lukosovi se s úspěchem podařilo soustředit obrovskou sílu. Podle jeho pokynů byly všechny největší počítače spojeny na krátkých a zvukových vlnách se všemi existujícími satelity. Během několika hodin se největší služební mozky konkurenčních firem, znepřátelených vojenských generálních štábů, politických, opozičních nebo rasových ideologií spojily v jedinou nesmírnou inteligenci, která obtáčela celou Zemi i její nebe komunikační sítí a která celou svou nepředstavitelnou kapacitu podřídila miniaturnímu úkolu — porozumět třem slovům.
Aby bylo možné je pochopit, nejprve bylo nutno porozumět celému neznámému jazyku. Špinaví, vyčerpaní technici Překladatelky, s očima podlitýma krví od nevyspání, bojovali proti času a proti bezmoci. Neustále zásobovali okruhy Absolutního mozku problematikou, kterou už Překladatelka prozkoumala, i novými Lukosovými hypotézami. Lukosův geniální mozek jako by byl přímo napojen na svého obrovského partnera. Komunikoval s ním úžasnou rychlostí, kterou brzdily jen omezené výkony vysílačů a satelitů, na něž se vztekle rozčiloval. Byl přesvědčen, že by se bez nich dokázal obejít a že by s Absolutním mozkem mohl komunikovat přímo, bez zprostředkovatelů. Byla to víc než komunikace.
Obě tyto mimořádné inteligence, ta, která žila, i ta, která byla uměle vytvořená, si prostě rozuměly.
Simon nedočkavě běhal z Překladatelky do ošetřovny a z ošetřovny do Překladatelky, vztekal se na vyčerpané techniky, kteří ho posílali pryč, i na Lukose, který mu už neodpovídal.
Konečně nastal okamžik, kdy se náhle všechno vyjasnilo. Mezi miliardami kombinací našel Mozek jednu logickou, rychlostí světla z ní vyvodil závěry, zkombinoval je a vyzkoušel a během méně než sedmnácti sekund dodal Překladatelce všechna tajemství neznámého jazyka.
Pak přestal fungovat. Retranslační stanice přestaly vysílat, spojení byla přerušena, nervová síť, spletená kolem zeměkoule, se přetrhla a zmizela. Z Mozku zůstaly už jen na sobě nezávislé nervové uzliny, které se proměnily v to, čím byty předtím v počítače socialistické nebo kapitalistické, obchodní nebo vojenské, ve službách zájmů či nedůvěry.
Mezi čtyřmi aluminiovými stěnami velkého sálu Překladatelky panovalo absolutní ticho. Dva technici, kteří obsluhovali nahrávací aparaturu, hleděli na Lukose, jenž položil na platinový receptor malou cívku, na níž byla nahrána tři Eléina slova. Mikrofon je v jejím pokoji zachytil tak, jak je vyslovovala, slaběji a slaběji, méně častěji… V přístroji suše cvaklo. Simon, který se oběma rukama opíral O opěradlo Lukosova sedadla, řekl netrpělivě:
„No tak!“ Lukos zmáčkl přepínač a přístroj se rozjel. Cívka se sotva pootočila a už byla prázdná. Tiskárna se zastavila. Lukos natáhl ruku a utrhl lístek, na který Překladatelka v jedné mikrosekundě napsala překlad tajemství.
Jen tak tak se na něj stačil podívat, než mu ho Simon vytrhl z ruky:
Simon si přečetl francouzský překlad. Rozpačitě zvedl hlavu a podíval se na Lukose. Ten jen zavrtěl hlavou. Už si text stačil přečíst v albánštině, angličtině, němčině, arabštině…
Vzal si od Simona lístek zpátky a dočetl zbytek. Bylo to to samé. Stejná absurdita, přeložená do sedmnácti jazyků. Nedávalo to smysl ve španělštině, ani ruštině nebo v čínštině. Francouzsky to znamenalo:
Z JIDELNÍHO STROJE
Simon už ani neměl sílu promluvit nahlas.
„Vaše mozky…,“ řekl. Jeho hlas bylo sotva slyšet. „Vaše velké mozky… Na hovno!“
S hlavou sklopenou, s ohnutými zády se dovlekl k nejbližší stěně, klekl si, pak se natáhl, otočil se zády ke světlu a s nosem opřeným o aluminiovou zeď usnul.
Spal devět minut. Náhle se probudil a s výkřikem vstal:
„Lukosi!“
Lukos byl na svém místě a právě zásoboval Překladatelku texty, nalezenými ve čtecím předmětu a dešifroval překlad, který vycházel z tiskárny.
Byly to zlomky historie v překvapujícím stylu, odehrávající se ve světě tak zvláštním, že se zdál být výplodem fantazie.