„Ne,“ odpověděl Lukos. „Podívejte se…“
Podal mu potištěný lístek.
„Je to text, není to nesmysl! Mozek nebyl idiot a já taky ne!
Jazyku porozuměl a Překladatelka ho dobře přizpůsobila. Vidíte, překládá… věrně… přesně…: z jídelního stroje.“
„Z jídelního stroje…“
„Určitě to něco znamená! Překladatelka přeložila slova, která něco znamenají! Nerozumíme jim, protože my jsme idioti.“
„Myslím… Myslím…,“ řekl Simon. „Poslyš…“
V naději, která se v něm znovu probudila, mu začal tykat jako bratrovi…
„Můžeš ten jazyk napojit na jednu z tvých dlouhých vln?“
„Žádná není volná…“
„Tak jednu uvolni. Nějaký jazyk vymaž!“
„Jaký?“
„To je jedno. Korejštinu, češtinu, švédštinu, francouzštinu!“
„Budou se vztekat!“
„Tak ať, tak ať, TAK AŤ! Myslíš, že teď je zrovna vhodný okamžik se tím trápit?“
„Ionescu!“
„Co?“
„Ionescu!.. Je mrtev… Byl tady jediný, kdo mluvil rumunsky.
Vymažu rumunštinu a použiju její vlnový rozsah.“
Lukos vstal a jeho sedačka zasténala blahem.
„Haló!“
Turecký obr zařval do interfonu.
„Haló, Hako!.. Spíš, nebo co, Pane Bože!“ Odpověděl mu ospalý hlas. Lukos mu dal instrukce v angličtině a pak se znovu obrátil k Simonovi.
„Za dvě minuty je to hotovo…“
Simon se vrhl ke dveřím. „Počkej!“ zavolal Lukos.
Otevřel skříň, s poličky vzal mikrovysílač a mikrofon do ucha, oboje v rumunských barvách, a podal je Simonovi.
„Vem si to. Pro ni…“
Simon si oba miniaturní přístroje vzal.
„Dej pozor,“ řekl Lukosovi, „aby jí ta tvoje proklatá mašinka nezačala řvát do ucha!“
„Slibuju,“ odpověděl Lukos. „Pohlídám to… Potichoučku, Jenom potichoučku…“
Vzal do svých rukou, tvrdých jako cihly, ruce toho, kdo se během těch společných hodin strašlivého úsilí stal jeho přítelem a jemně je stiskl.
„Slibuju… Už jdi…“
O pár minut později vstoupil Simon do Eléina pokoje. Předtím uvědomil Lebeaua a ten zase Hoovera a Leonovovou.
U Eléiny postele seděla ošetřovatelka a četla nějaký sentimentální román. Když viděla, že se otvírají dveře, vstala a dala Simonovi znamení, aby potichu vstoupil. Nasadila profesionální výraz a podívala se na Eléu. Ve skutečnosti jí byla lhostejná, v myšlenkách byla ještě u své knihy, u opuštěné ženy, jejíž víra se už potřetí rozpadla v nic a ona s ní krvácela a v duchu proklínala všechny muže, včetně toho, který právě vešel.
Simon se naklonil nad Eléu, jejíž tvář si i přes nedostatek potravy uchovala svou teplou barvu. Nosní dírky se zdály být průhledné. Oči byly zavřené. Dech jen nepatrně zvedal hruď.
Simon potichu zavolal její jméno:
„Eléo… Eléo…“
Víčka se lehce zachvěla. Dívka byla při vědomí a slyšela ho.
Vstoupila Leonovová a za ní Lebeau a Hoover, který nesl svazek fotografických zvětšenin. Už ode dveří je ukázal Simonovi.
Ten přikývl a opět přenesl svou pozornost na Eléu. Na modré prostěradlo, blízko vyhublého obličeje položil mikrofon — vysílač, pak odhrnul kadeř hedvábných vlasů a odhalil levé ucho, podobající se bledé květině a jemně zastrčil sluchátko do růžového stínu ušního otvoru.
Eléa chtěla reflexivně zavrtět hlavou a zbavit se nového mučení, ale vyčerpaně se vzdala.
Simon začal okamžitě mluvit, aby ji uklidnil. Velmi potichu řekl francouzsky:
„Rozumíte mi… Teď mi rozumíte?“ A v Eléině uchu zašeptal mužský hlas v jejím jazyce:
„… teď mi rozumíte… Rozumíte mi a já můžu rozumět vám…“
Ti, kteří se na ni dívali, viděli, jak se její dech zastavil a pak znovu začala dýchat. Leonovová, plná soucitu, přistoupila k posteli, vzala Eléu za ruku a začala na ni rusky mluvit v celé vroucnosti svého srdce.
Simon vzhlédl, podíval se na ni rozzlobenýma očima a ukázal, aby ustoupila. Leonovová ho trochu v rozpacích poslechla. Simon natáhl ruku k fotografiím a Hoover mu je podal.
V levém Eléině uchu bublal melodický potůček soucitu, který představoval ženský hlas a jemuž rozuměla, a v pravém uchu skákal jiný potok přes kameny. Pak bylo ticho. A zase mužský hlas:
„Můžete otevřít oči?… Můžete otevřít oči?… Zkuste to…“
Zmlkl. Všichni přítomní se na sebe podívali. Eléina víčka se chvěla.