A oči se otevřely.
Ještě si na ně nezvykli. Nemohli si na ně zvyknout. Nikdy neviděli oči tak velké, tak hluboce modré. Trochu zbledly, už neměly modrou barvu letní noci, ale modrou barvu úsvitu, kdy noc končí a nebe je po bouři a vítr z něj vyhání všechny mraky. A zlaté rybičky v nich pluly dál.
„Podívejte se!.. Podívejte se!.. Kde je jídelní stroj?“ Před očima jí dvě ruce držely obrázek, pak ho nahradily jiným a dalším… Byly to obrázky předmětů, které důvěrně znala.
„Kde je jídelní stroj?… Kde je jídelní stroj?“
Jíst? Žít? Proč? K čemu to bude dobré?
„Podívejte se!.. Podívejte se!.. Kde je jídelní stroj?… Kde je jídelní stroj?“
Spát… Zapomenout… Umřít…
„Ne! Nezavírejte oči! Podívejte se! Ještě… Jsou to věci, které jsme našli s vámi… Jedna z nich musí být jídelní stroj. Podívejte se!.. Ukážu vám je ještě jednou… Až uvidíte jídelní stroj, zavřete oči a zase je otevřte…“
Při šesté fotografii zavřela oči a zase je otevřela.
„Rychle!“ řekl Simon.
Podal fotografii Hooverovi, který se vyřítil ven silou a rychlostí cyklónu.
Byl to jeden z předmětů, které ještě nebyly prozkoumány a který byl uložen v podstavci, vedle zbraně.
Je nutné rychle vysvětlit, co způsobilo potíže s pochopením a rozluštěním Eléina jazyka. Ve skutečnosti to nebyl jeden jazyk, ale dva: ženský a mužský. Jeden od druhého se absolutně lišily, a to jak v gramatice, tak i ve slovní zásobě. Samozřejmě, muži a ženy si vzájemně rozuměli, ale muži mluvili mužským jazykem, který měl podle potřeby vokální tvar mužský i ženský, a ženy mluvily ženským jazykem, který měl vokální tvar ženský i mužský. V písemné formě byl někdy používán mužský jazyk a jindy ženský, podle hodiny, nebo období, podle barvy, teploty, aktivity nebo klidu, podle hor nebo podle moře atd. A někdy se oba jazyky smíchaly. Je těžké dát příklad rozdílu mezi oběma jazyky, protože dva ekvivalentní termíny mohly být přeloženy jen jedním slovem. Muž třeba říkal: „trny na stonku, zvedajícím kalich,“ žena říkala: „korunní plátek zapadajícího slunce“ a oba tím mysleli růži. Ale je to příklad jen velmi přibližný, protože v době, kdy Eléa žila, růže neexistovala.
„Z JÍDELNÍHO stroje.“ Byla to opravdu tři slova, ale podle logiky Eléina jazyka to také bylo jedno slovo, které, by francouzští gramatikové mohli nazvat podstatným jménem, a které sloužilo k tomu, aby označovalo to co je produktem jídelního stroje. Tedy jídelní stroj byl stroj, který produkoval to, co se jí.
Položili ho na postel před Eléu, kterou posadili a podepřeli polštáři. Dali jí „oděv,“ který našli v podstavci, ale ona neměla sílu si ho obléci. Jedna ošetřovatelka jí chtěla natáhnout svetr, ale na Eléině tváři se objevil výraz takového odporu, že ji nechali být.
Zůstala nahá. Její hubené tělo s malými ňadry, která se zvedala vzhůru, se pyšnilo krásou skoro nadpřirozenou. Aby nenastydla, nařídil Simon v pokoji zvýšit teplotu. Hoover se potil jako kostka ledu na grilu. Už propotil svetr, ale i košile všech ostatních byly mokré. Jedna z ošetřovatelek jim rozdala bílé ručníky, aby si mohli otírat obličej. V pokoji byly instalovány kamery. Jedna z nich zabírala detail jídelního stroje. Byla to jakási zelená polokoule, s velkým množstvím barevných skvrn, uspořádaných do spirály, vedoucí od vrcholu až dolů a mající stovky nuancí všech barev spektra. Nahoře byl bílý knoflík. Spodek spočíval na podstavci ve tvaru válce. Celé to bylo velké a těžké asi jako půlka melounu.
Eléa zkusila zvednout levou ruku. Nedokázala to. Jedna z ošetřovatelek jí chtěla pomoci, ale Simon ji odstrčil a vzal Eléinu ruku do své.
Velký detail Simonovy ruky, podpírající Eléinu dlaň a vedoucí ji k polokouli jídelního stroje.
Velký detail Eléina obličeje. Očí.
Lanson se od nich nemohl odtrhnout. Vždycky se jedna nebo druhá z jeho kamer, poslušna jeho, napůl podvědomých impulsů, vracela k bezedné temnotě jejích očí, přicházejících z hlubiny času. Jejich obraz do televizních kanálu nepředával. Díval se na ně na kontrolním monitoru. Sám.
Eléina ruka se položila na vrchol polokoule. Simon ji vedl jako ptáčka. Nechyběla jí vůle, ale síla. Simon cítil, že chce jít vpřed, že to chce udělat. Vedla ho a on ji podpíral. Dlouhý prostřední prst se položil na bílý knoflík, pak se dotkl barevných skvrn, tu a tam, nahoře, dole, uprostřed…
Hoover si poznamenával sled barev na provlhlou obálku, kterou vyndal z kapsy', ale nevěděl, jak by měl rozlišit tři odstíny žluté, kterých se Eléa dotýkala. Vzdal to.
Eléin prst se vrátil k bílému knoflíku, položil se na něj, chtěl stisknout, ale nedokázal to. Simon to udělal za něj. Knoflík se nepatrně zamáčkl, ozvalo se tiché bzučení, pak se otevřel podstavec a z otvoru vyjel malý, zlatý, obdélníkový podnos. Leželo na něm pět kuliček z průhledné hmoty, vzdáleně připomínající růžovou barvu, a miniaturní zlatá vidlička se dvěma hroty.
Simon vidličku vzal a jednu kuličku na ni napíchl. Cítil lehký odpor, ale kulička pak povolila jako třešeň. Simon ji donesl k Eléiným rtům…
Dívka s námahou otevřela ústa. Dalo jí práci zase je za potravou zavřít. Neudělala žádný pohyb, který by připomínal žvýkání.
Přítomní si domysleli, že se jí kulička v puse rozpustila. Potom se jí na hubeném krku pohnul ohryzek nahoru a dolů.
Simon si osušil tvář a podal jí další kuličku.
O pár minut později Eléa všechno zopakovala, zase se dotkla nejrůznějších skvrn, tentokrát získala modré kuličky, spolykala je, chvilku si odpočinula a pak znovu použila stroj.
Neuvěřitelnou rychlostí se jí vracely síly. Zdálo se, že od stroje chce víc než jen jídlo: sílu okamžitě se dostat ze stavu absolutního vyčerpání. Pokaždé se dotkla různých skvrn, pokaždé dostala různý počet kuliček různých barev. Spolkla je, zapila vodou, hluboce se nadechla, odpočinula si a pokračovala dál. Všichni, kteří s ní byli v pokoji, i ti, kdož scénu sledovali na obrazovce v Konferenčním sále, viděli, jak se do ní doslova vrací život, jak její tělo rozkvétá, tváře se zakulacují, očím se vrací jejich původní barva.
Jídelní stroj byl stroj na jídlo. Ale možná to byl i léčivý stroj.
Vědci všech kategorií hořeli netrpělivostí. Viděli demonstraci dvou vzorků dávné civilizace: zbraně a jídelního stroje. A obojí je vzrušovalo. Hořeli nedočkavostí se na všechno Eléy vyptat a otevřít jídelní stroj, který nebyl nebezpečný.
Novináři, kterým Ionescova smrt poskytla senzaci pro všechny komunikační prostředky, spatřovali v Elée s pocity štěstí novou studnu neméně výjimečných informací, ale zato mnohem optimističtějších. Pořád se tu dělo něco nečekaného, černého i bílého.
Expedice byla pro novináře rozhodně skvělou příležitostí.
Konečně Eléa stroj odstrčila a rozhlédla se po lidech, kteří stáli kolem ní. Pokusila se promluvit. Bylo ji sotva slyšet. Začala znovu a konečně každý ve svém jazyce uslyšel její hlas:
„Rozumíte mi?“
„Oui. Yes. Da…“
Pokyvovali hlavami, ano, ano, ano, rozumíme…
„Kdo jste?“
„Přátelé,“ řekl Simon.
Ale Leonovová to už nemohla vydržet. Myslela na to, jak budou produkty jídelního stroje distribuovány chudákům a vyhladovělým dětem. Rychle se zeptala:
„Jak to funguje? Co dáváte dovnitř?“
Eléa se tvářila, že buď nerozumí, nebo že k ní otázky pronikly jen jako nějaké zvuky, vydávané dítětem. Sledovala svou vlastní nit myšlenek. Zeptala se:
„Měli jsme být v Úkrytu dva. Byla jsem sama?“
„Ne,“ Odpověděl Simon. „Byli jste dva, vy a jeden muž.“
„Kde je? Je mrtev?“
„Ne. Ještě jsme ho nepřivedli k životu. Začali jsme vámi.“ Eléa se na chvilku odmlčela. Zdálo se, že místo, aby ji ta zpráva potěšila, vyvolala v ní nějaké obavy.
Hluboce vzdychla a řekla:
„On je Coban. Já jsem Eléa.“
A znovu se zeptala: