Ničemu známému, ničemu důvěrnému, ale…!
Simonův mozek, navyklý určovat symptomy, aby našel diagnózu, náhle pochopil, co je na záznamu neobvyklého. V přírodě neexistuje přímka. Ani pravidelná křivka. Povrch Země, přeoraný, drcený, proměňovaný během geologického: vývoje strašnými silami planety, je všude absolutně nepravidelný.
Ale to, co Brivauxův hloubkoměr zaznamenal na papír, byl sled, přímek a křivek. Přerušovaných a polámaných, ale dokonale pravidelných. Bylo absolutně nepravděpodobné a dokonce zcela nemožné, aby někde pod zemí existoval podobný profil. Simon z toho vyvodil jediný možný závěr:
„V tvém přístroji se něco přiskříplo…“
„A tobě se zase něco při skříplo tady.“ Brivaux, si prstem v rukavici poklepal na čelo.
„Ten přístroj funguje na chlup přesně. Takhle bych chtěl fungovat já sám až do smrti. To znamená, že dole je něco, co není normální…“
Podpatkem své kožešinové boty zadupal na ledovou kůru.
„Takový profil je nemožný,“ řekl Simon.
„Já vím. Nevypadá to pravděpodobně…“
„A co ostatní, našli něco?“
„Nevím. Zahoukám na ně…“
Vylezl na snodog, který sloužil jako laboratoř a za tři sekundy zařvala siréna, svolávajíc ostatní členy mise, aby se shromáždili v táboře.
Ti už se ostatně vraceli. Nejprve přišly pěšky dvě skupiny s klasickými hloubkoměry. Potom přijel snodog, který před sebou mezi oběma pásy nesl kovovou armaturu s vysílačem a přijímačem nového hloubkoměru. Červený kabel spojoval zařízení s velitelským stanovištěm a se záznamovým aparátem, který byl uvnitř vozidla. Ve voze seděli mechanik Eloi, Luis Grey, celý nedočkavý seznámit se s výkonností nového přístroje, a tovární inženýr, který se sondou přijel, aby ji předvedl v činnosti.
Byl to velký, štíhlý, spíš světlovlasý chlapec, vybraných způsobů. Svou přirozenou elegancí vyvolával dojem, že si svůj polární oděv nechal šít u Lanvina. Staří mazáci se při pohledu na něj nemohli ubránit smíchu. Eloi mu dal přezdívku Parůžek, což ho do jisté míry charakterizovalo.
Parůžek mlčky sestoupil se snodogu a rezervovaně poslouchal, jak Grey hodnotí jeho nádobíčko. Podle glaciologova názoru nový hloubkoměr naprosto zklamal. Nikdy neviděl, aby i ten nejstarší přístroj zaznamenal podobný profil.
„Budeš překvapený,“ řekl mu Brivaux, který čekal vedle laboratorního snodogu.
„To tys nás volal?“
„Já, taťko…“
„Co se děje?“
„Pojď dovnitř! uvidíš…“
A viděli…
VIDĚLI čtyři záznamy, čtyři profily. Všechny byly odlišné, a přece se navzájem podobaly. Záznam z nového hloubkoměru byl zachycen na třímilimetrovém filmu, který si Grey promítal na kontrolní obrazovku. Ostatní členové mise ho viděli na laboratorní obrazovce.
Co čtyři hloubkoměry jen napověděly, nový přístroj potvrdil. Na obrazovkách defilovaly profily zpřevracených schodišť, i vyvrácených zdí, dokořán vylámaných dómů, parabolických pokroucených ochozů, všechny detaily architektury, kterou nějaká gigantická ruka rozbila a zničila. Záznam byl tak dokonalý, že nenechával žádné místo pochybnostem.
„Město!“ řekl Brivaux.
„To není možné…,“ namítl Grey sotva slyšitelně.
„A proč?“ zeptal se Brivaux klidně.
Brivaux byl syn venkovana-horala z Horního Savojska. Otec byl poslední z vesnice, kdo ještě pásl krávy a nevydělával na Pařížanech, kterých se v horách tísnilo deset na jednom metru čtverečním sněhu nebo oškubané trávy. Otec Brivaux obehnal svůj kousek hor ostnatým drátem…, na pár cedulí napsal „Vstup zakázán“ a ve svém dobrovolném vězení žil svobodně.
Syn po něm zdědil světlemodré oči, hnědé vlasy, zrzavé vousy, smysl pro humor a duševní rovnováhu. Viděl ruiny nějakého města, jako je viděli všichni, kdo byli v laboratoři a“ kteří dokázali rozeznat profil. Ale nevěřili tomu. Brivaux tomu věřil, protože to viděl. Kdyby býval spatřil pod ledem svého vlastního otce, byl by sekundu překvapen a pak by řekl:
„Hele, táta…“
Ale ani ostatní členové mise nemohli dál odmítat to, co bylo evidentní. Konfrontovali čtyři záznamy a porovnávali jeden s druhým.
Kreslič Bernard byl pověřen, aby udělal první syntézu.
Za hodinu předložil vÝkres. Nepodobalo se to ničemu známému.
Bylo to obrovské, zvláštní, vzrušující. „Byla to gigantická architektura, zničená něčím ještě mocnějším.
„Jak je to hluboko?“ zeptal se Eloi.
„900 až 1000 metrů,“ odpověděl Grey vztekle, jako kdyby bral na sebe nesmyslnost této informace.
„Tak jak dlouho to tam existuje?“
„To nemůžeme vědět. Nikdy jsme se tak hluboko nedostali.“
„Ale Američani ano,“ řekl mírumilovně Brivaux.
„Ano… Rusové taky…
„Mohli určit vzorky?“ zeptal se Simon.
„To můžeme taky… Ale neznamená to, že budou úplně přesné.“
„Na tom nezáleží. Jaké určili stáří?“
Tváří v tvář absurditě, kterou se chystal vyslovit, pokrčil Grey rameny.
„Kolem 900 000 let, s přesností několika století.“
Po jeho prohlášení nastalo užaslé ticho.
Muži, shromáždění ve vozidle, hleděli střídavě na Bernardův výkres a na závěrečnou linku profilu, která se zastavila na obrazovce. Najednou si uvědomili rozsah svých nevědomostí.
„To neobstojí,“ řekl Eloi. „Tohle postavili lidé. Jenže před 900 000 lety lidé neexistovali, byli jen opice.“
„Kdo ti tohle nakukal?“ zepta1 se Brivaux.
„To, co víme o historii člověka a o vývoji života na Zemi,“ řekl Simon, „není o moc víc než pár bleších bobků na náměstí Svornosti.“