A Simon žádnou jinou odpověď nenašel, než:
„Jsme přátelé…“
„Odkud jste?“
„Z celého světa.“
Zdálo se, že ji to překvapilo.
„Z celého světa? Já nerozumím. Jste z Gondawy?“
„Ne.“
„Z Enisorai?“
„Ne.“
„Odkud jste?“
„Já jsem z Francie, ona je z Ruska, on z Ameriky, támhleten je z Francie, tenhle z Holandska, ten…“
„Nerozumím… Teď je Mír?“
„Hm,“ řekl Hoover.
„Ne,“ řekla Leonovová. „Imperialisté…“
„Mlčte!“ nařídil Simon.
„Musíme se bránit proti…,“ pokračoval Hoover.
„Běžte pryč!“ řekl Simon. „Běžte! Nechte nás tady samotné, nás lékaře!“ Hoover se omluvil:
„Jsme hloupí… Promiňte… Ale já zůstanu…“
Simon se otočil zpátky k Elée.
„Co říkají, neznamená nic,“ řekl jí. „Ano, teď je Mír… Máme Mír. Jste v Míru. Nemáte se čeho bát“
Eléa hluboce, s úlevou vydechla. Ale s viditelnými obavami položila následující otázku:
„Máte zprávy… Zprávy o Velkých úkrytech? Vydržely?“ Simon odpověděl:
„Nevíme. Žádné zprávy nemáme.“
Pozorně se na něj zadívala, aby si byla jistá, že nelže. A Simon pochopil, že by jí nikdy lhát nedokázal.
Vyslovila jednu slabiku a potom se zarazila. Chtěla se na něco zeptat, ale neodvažovala se, protože měla strach z odpovědi.
Podívala se na všechny kolem a pak znovu na Simona.
A velmi pomalu se ho zeptala:
„Paikan?“
Následovalo krátké ticho a pak všem v uších cvaklo a ozval se neutrální hlas Překladatelky — nebyl to hlas ani mužský ani ženský — mluvil v sedmnácti jazycích na sedmnácti kanálech.
„Slovo Paikan nefiguruje ve slovníku, který mi byl naprogramován a nekoresponduje s žádnou logickou možností neologismů. Dovoluji si, předpokládat, že se jedná o jméno.“
Eléa to také slyšela ve svém jazyce.
„Samozřejmě, že je to jméno,“ řekla. „Kde je? Máte o něm zprávy?“
Simon se na ni vážně podíval.
„Nemáme o něm zprávy… Jak dlouho myslíte, že jste spala?
Znepokojeně na něj pohlédla.
„Několik dní?“
Znovu její pohled přeletěl po místnosti a po lidech, kteří ji obklopovali. Znovu si uvědomila změnu prostředí, jako při svém probuzení, onu neobyčejnost, noční můru. Ale nemohla se smířit s nepravděpodobným vysvětlením. Muselo v tom být něco jiného, pokusila se něčeho zachytit. „Jak dlouho jsem spala?… Týdny? Měsíce?“
Znovu se ozval neutrální hlas Překladatelky:
„Teď překládám jen velmi přibližně. Kromě pojmenování dne roku jsou všechna měření času, tak jak mně byl jejich význam naprogramován, velmi odlišná od našich. Jsou rovněž odlišná pro muže a ženy, odlišná pro počítání a pro běžný život, odlišná podle sézóny, spánku a stáří.“
„Déle… řekl Simon. „Mnohem déle… Spala jste…“
„Pozor, Simone!“ vykřikl Lebeau.
Simon se zarazil a okamžik soustředěně přemýšlel, s pohledem upřeným na Eléu. Potom se obrátil k Lebeauovi.
„Myslíte?“
„Bojím se,“ řekl Lebeau.
Znepokojená Eléa svou otázku zopakovala:
„Jak dlouho jsem spala?… Rozumíte mé otázce?… Chci vědět, jak dlouho jsem spala… Chci vědět…“
„My vám rozumíme,“ řekl Simon.
Zmlkla.
„„Spala jste…“