„Nesouhlasím…“
Položil dlaň na svůj mikrofon, aby se jeho slova nedostala k Překladatelce a jejich překlad k uším Eléy.
„Způsobíte jí hrozný šok. Bude lepší jí říct, že….“
Simon se mračil. Svraštil obočí a tvářil se tvrdohlavě.
„Já proti šokům nejsem,“ řekl, přikrývaje také svůj mikrofon rukou. „Psychoterapie dává přednost očistnému šoku před lží, která otravuje. A myslím si, že ona je teď dostatečně silná…“
„Chci vědět…,“ začala Eléa znovu.
„Spala jste 900 000 let“
S úžasem se na něj dívala. Ale Simon jí nenechal čas, aby o tom mohla přemýšlet.
„Muže se Vám to zdát mimořádné. A nám také. Ale je to pravda. Ošetřovatelka vám přečte zprávu naší Expedice, která vás našla hluboko pod povrchem jednoho ledového kontinentu, a také laboratorní zprávy, které rozdílnými metodami měřily čas, co jste tu strávila…“
Mluvil neosobním, školním, vojenským tónem a hlas Překladatelky se mu přizpůsobil. V Eléině levém uchu zněl klidně a neosobně.
„Takové trvání času se nedá přirovnat k trvání života člověka a dokonce ani k trvání jedné civilizace. Ze světa, v němž jste žila, nezůstalo nic. Dokonce ani jeho paměť. Je to, jako by vás někdo odvezl na druhý konec vesmíru. Musíte se s touhle myšlenkou smířit, přijmout fakta, přijmout svět, ve kterém jste se probudila a kde máte přátele…“
Ale ona ho už neslyšela. Odloučila se. Odloučila se od hlasu, který jí zněl v uchu, od tváře, která mluvila, od tváří, které se na ni dívaly, od světa, jenž ji přijímal. Všechno se vzdálilo, smazalo, zmizelo. Zůstala jen ta hrůzná jistota — věděla, že jí nelžou — jistota hlubiny, do níž byla vržena, daleko od všeho, co tvořilo její život.
Daleko od…
„PAIKAN!“
Vykřikla to jméno, vztyčila se na posteli, nahá, nespoutaná, nádherná, napjatá jako ponásledované zvíře.
Ošetřovatelky a Simon se ji pokusili zadržet, ale ona jim vyklouzla, vyskočila z postele s novým výkřikem:
„PAIKAN!“
Běžela ke dveřím, odstrkujíc lékaře. Zabrec, který se ji pokusil chytit, dostal ránu loktem a pustil ji, plivaje krev. Hoovera odhodila na stěnu, Forstera, který k ní natahoval ruku, udeřila vší silou pěstí, takže si myslel, že mu zlomila ruku.
Novináři, kteří sledovali události v Konferenčním sále, se vyhrnuli na Amundsenovu třídu. Spatřili, jak se rozletěly dveře ošetřovny a Eléa vyběhla ven jako šílená, jako antilopa prchající před lvem, a utíkala rovně, přímo k nim. Neviděla je. Křičela něco, čemu nerozuměli. Zablikaly laserové blesky. Eléa prorazila řadu novinářů, srážejíc přitom tři muže s kamerami a běžela k východu. Než ji mohli zadržet, doběhla k němu právě ve chvíli, kdy se posuvná vrata otevřela, aby jimi mohl projet zásobovací snodog, řízený šoférem, zahaleným od hlavy až k patě.
Venku zuřila sněhová bouře, vítr fičel rychlostí 200 km za hodinu. Šílená beznadějí, oslepená, nahá, vyběhla Eléa do poryvů větru. Ten se do ní opřel s radostným řevem, zvedl ji a odnášel si ji ve svém náručí vstříc smrti.
Bránila se, našla rovnováhu, bušila do větru pěstmi a hlavou a rozpínala plíce k prasknutí, aby mohla křičet víc než on. Ale bouře jí vnikla do úst a výkřiky jí udusila v hrdle.
Eléa upadla.
Okamžik nato ji zvedli a odnesli dovnitř.
„Já jsem vám to říkal,“ obrátil se Lebeau k Simonovi s přísností, do níž se mísilo uspokojení nad tím, že měl pravdu.
Zamračený Simon hleděl na ošetřovatelky, které Eléu třely a masírovaly. Zamumlal:
„Paikan…“
„Musí být zamilovaná,“ řekla Leonovová.
Hoover se ušklíbl.
„Do muže, kterého opustila před 900000 lety!“
„Ona ho opustila včera,“ řekl Simon. „Spánek nemá trvání… A během krátké noci se mezi nimi vztyčila Věčnost.“
„Chudáček…,“ zašeptala Leonovová.
„Nemohl jsem to vědět,“ řekl potichu Simon.
„Chlapče,“ řekl mu Lebeau: „v medicíně člověk nemůže nevědět, musí předpokládat…“
VĚDĚL jsem to.
Díval jsem se ti na rty. Viděl jsem, jak se chvějí láskou, když jsi to jméno vyslovovala.
Tak jsem tě chtěl od něj oddělit, hned, surově, abys věděla, že je konec, že v hlubinách času po něm nezůstalo nic, ani zrnko prachu, už dávno tisíckrát odnesené přílivem či větrem, nic z něj a nic ze všeho ostatního, nic, nic… Že tvoje vzpomínky se upírají do prázdna. Do nicoty. Že za tebou je jen tma a že světlo a naděje a život jsou tady, v naší přítomnosti, u nás.
Tvoji minulost jsem usekl sekerou.
Ublížil jsem ti.
Ale ty jsi mi první rozdrtila srdce, když jsi vyslovila jeho jméno.
LÉKAŘI očekávali přinejmenším zápal plic nebo omrzliny.
Eléa neměla nic.… Žádný kašel, žádnou horečku, ani to nejmenší zarudnutí kůže.
Když se jí vrátilo vědomí, bylo na ní vidět, že překonala šok a přemohla emoce… Na tváři jí zůstal kamenný výraz absolutní lhostejnosti, podobající se výrazu odsouzence na doživotí, který vstupuje do cely a ví, že už z ní nikdy nevyjde. Věděla, že jí řekli pravdu. Přesto však chtěla mít důkazy. Požádala, aby jí přečetli zprávu Expedice. Ale když ji ošetřovatelka začala číst, Eléa ukázala rukou aby šla pryč a řekla:.
„Simon.“
Simon v pokoji nebyl.
Po jeho surovém zásahu, který skončil tak špatně, mu oživovatelé zakázali přístup do Eléina pokoje.
„Simon… Simon…,“ opakovala dívka.
Očima ho hledala po celé místnosti. Od okamžiku, kdy otevřela oči, vídala ho neustále kolem sebe, zvykla si na jeho tvář, na jeho hlas, na jeho opatrná gesta. V tomto neznámém světě, na konci teto hrůzné cesty, se pro ni stal něčím známým, oporou pro její ruku, břehem.
„Simon…“
„Myslím, Že nejlepší by bylo jít pro něj,“ řekl Mojsejev.