„A tím,druhým způsobem?“
„Nevím. Coban to ví.“
VĚDCI z MPE, kteří se k tomu zavázali, předali vědcům v každém jednotlivém národě, těm, kteří věděli a byli schopni porozumět, všechno, co věděli oni sami a všechno, co doufali se ještě dovědět. Jazyk gonda se už studoval na početných univerzitách a celé lidstvo si uvědomovalo, že je jen krůček od převratných událostí. Spící muž mohl vysvětlit Zoranovu rovnici, která dovolí načerpat z univerzální energie to, do čeho bude možné obléknout všechny nahé a čím bude možné nakrmit všechny hladové. Už nebude docházet k žádným hrozným konfliktům kvůli základním surovinám, nebudou války kvůli naftě, žádné bitvy kvůli úrodným polím. Díky Zoranově rovnici Všechno poskytne všechno. Muž, který spí, se probudí a ukáže, co je třeba udělat, aby bída, hlad a lidské trápení navždy zmizely.
To byl zítřek. Operační sál byl obnoven, poslední přístroje právě dorazily a nahradily ty, které byly zničeny. Skupiny techniků usilovně pracovaly na tom, aby je daly na místo, a zapojily je.
Druhá oživovací operace mohla začít.
Bouře se vyčerpala. Vítr sice foukal pořád, ale v této zeměpisné šířce, nepřekročí-li jeho rychlost 150 km v hodině, je to jen přátelský vánek. Byla hluboká noc, nebe bylo čisté a mělo modrou, břidlicovou barvu. Červené slunce se drápalo na obzor.
Obrovské hvězdy, vybroušené větrem, štepovaly nebe.
Dva muži, kteří pracovali dlouho do noci, vystoupili z výtahu.
Byl to Brivaux a jeho asistent. Byli vyčerpaní. Pospíchali do postele. Vystoupili nahoru jako poslední. Dole už nezůstal nikdo.
Brivaux zamkl dveře výtahu. Vyšli z budovy, která měla stěny z ledu, a s nadávkami se vydali do větru.
V prázdné a tmavé budově se rozsvítil světelný bod. Za hromadou beden, z nichž technici vyndávali došlé přístroje, se vztyčil muž. Elektrická svítilna, kterou muž držel v ruce, se třásla. Skrýval se tam už více než hodinu, sledoval odchod posledních techniků a navzdory polárnímu oděvu mu chlad pronikl až na kost.
Došel k výtahu, vyndal z kapsy svazek klíčů a jeden po druhém je vyzkoušel. Nešlo mu to, příliš se třásl. Svlékl si rukavice, dýchal si na zkřehlé prsty, pak se rukama plácal po těle a několikrát na místě poposkočil. Krev znovu začala proudit.
Vrátil se k zámku a konečně našel správný klíč. Vstoupil do výtahu a stiskl knoflík pro sestup.
Na ošetřovně hleděl Simon na spící Eléu. Už ji prakticky neopouštěl. Jakmile se jen na chvilku vzdálil, hned ho hledala. K ledové lhostejnosti, do níž se uzavřela, se pojil i fyzický strach, který ji přepadal, zůstala-li o samotě.
Simon byl u ní a ona mohla spát. Ošetřovatelka, která měla službu, také spala na jednom ze dvou skládacích lehátek. Nad dveřmi svítilo modré světlo. V pološeru se Simon díval na spící Eléu. Její uvolněné paže ležely na pokrývce. Nakonec přistoupila na to, že si oblékla flanelové pyžamo, sice ošklivé, ale pohodlné.
Její dech byl klidný a pomalý, její tvář vážná. Simon se sklonil, přiblížil své rty k její jemné ruce s dlouhými prsty, skoro se jich dotkl, chvíli tak zůstal a pak se narovnal.
Přešel ke skládacímu lehátku, natáhl se na něj, přikryl se, šťastně vzdychl a usnul.
Muž vstoupil do oživovacího sálu, šel rovnou ke kovové skříni a otevřel ji. Na poličce tam ležela dokumentace. Prolistoval ji, vyndal několik stránek, ofotografoval je aparátem, který měl připevněný na rameně a vrátil je zpátky. Potom zamířil k monitoru průmyslové televize, jejíž kamera neustále sledovala vnitřek Vajíčka. Byla to nová kamera, senzitivní na infračervené záření, jejíž optika eliminovala mlhu. Muž velmi jasně viděl člověka, ležícího v héliovém bloku, a prázdný podstavec, na němž původně ležela Eléa. Jeho bok byl pořád otevřený a na poličkách tam byly seřazeny některé předměty, které Eléa nechtěla.
Muž otočil knoflíkem dálkového ovládání kamery. Na obrazovce se objevil detail otevřeného podstavce. Muž zaostřil a konečně získal obraz toho, co potřeboval: zbraně.
Spokojeně se usmál a přichystal se k sestupu do Vajíčka.
Věděl, že v něm panuje nebezpečný chlad. Nemohl si obstarat astronautickou kombinézu, a proto musel jednat velmi rychle.
Vyšel z operačního sálu. Vnitřek Koule se podobal kostře gigantického surrealistického ptáka, napůl utopené ve tmě a v nevědomí. Muž zakašlal, aby zahnal tíseň absolutního ticha.
Zvuk jeho kašle se v Kouli odrazil od kostry, rozpadl se v závěsech nosníků a opěrných sloupů na tisíc kusů a vrátil se k němu ze všech stran, v agresivní a pronikavé ozvěně.
Muž si rychle stáhl čepici na uši, krk si zamotal do tlusté šály, natáhl si kožešinové rukavice a začal sestupovat po zlatém schodišti. Elektrické zařízení mu umožňovalo zvednout dveře Vajíčka. Stiskl knoflík. Dveře se otevřely jako ulita. Muž vklouzl dovnitř a dveře se za ním zavřely.
Překvapila ho mlha, kterou mu infračervená kamera neukázala.
Světlo, jež stoupalo ze stojícího kruhu skrz průhlednou podlahu a závoj prachového, namodralého sněhu, zabarvovalo vnitřek neskutečným, modrým tónem. Muž opatrně sestupoval po schodišti, svítilnu v napřažené ruce před sebou. Kruh světla běžel před ním.
Muž cítil, jak se mu příšerný chlad zakusuje do kotníků, lýtek, kolen, stehen, břicha, hrudi, krku, hlavy…
Musel jednat rychle, rychle… Jeho pravá noha došlápla na podlahu pod sněhem. Potom druhá noha. Muž udělal krok doleva a poprvé se nadechl. Plíce mu okamžitě zmrzly a proměnily se v kámen. Chtěl křičet, otevřít ústa. Zmrzl mu jazyk a popraskaly zuby. Zorničky OČÍ mu ztvrdly a panenky vylezly ven, jako když rostou houby. Než umřel, měl muž ještě čas si uvědomit pěst chladu, která mu rozdrtila vnitřnosti a cítil, jak mu mrzne mozek. Upadl dopředu do namodralého sněhu. Když se dotkl země, se suchým prasknutím mu pukl nos. Sněhový prach se na okamžik zvedl v lehký, světélkující mrak a pak spadl zpátky a přikryl mužovo tělo.
Kameraman, který ráno přišel se zíváním do služby a podíval se na kontrolní monitor, byl překvapen, že namísto celkového pohledu na interiér Vajíčka našel detailní obraz zbraně.
„Nějakej pitomec si s tím hrál!“ řekl si. „Určitě elektrikáři! Až přijdou dolů, však já to Marceauovi vytmavím!“
Nadával dál a manipuloval dálkovým ovládáním, aby získal zpátky celkový záběr. A v dolní části obrazovky objevil ruku v rukavici s roztaženými prsty, vyčnívající ze sněhu.
Když muži, oblečení v astronautických kombinézách, vytahovali mrtvolu z jejího sněhového příkrovu, pravá ruka mrtvého, na konci otevřená jako k zavolání, se i přes jejich maximální opatrnost zlomila. Spadla na zem jako uschlá větev a roztříštila se na čtyři kusy.
„Je mi líto,“ řekl Rochefoux novinářům a fotografům, shromážděným v Konferenčním sále, „že vám musím oznámit smrt vašeho kamaráda Juana Fernandeze, fotografa z deníku Nacion z Buenos Aires. Tajně vnikl do Vajíčka, jistě proto, aby získal Cobanovy fotografie. Zima ho zabila dřív, než mohl udělat tři kroky. Je to příšerná smrt. Nechtěl bych vám zdůrazňovat, že musíte být opatrní. Neskrýváme před vámi nic. Naopak, v našem zájmu je, abyste věděli všechno a abyste informovali celý svět.
Prosím vás, neberte na sebe podobnou iniciativu, která je nejen nebezpečná, ale mohla by také způsobit vážné překážky na cestě k úspěchu operací, jejichž výsledek by mohl změnit osud lidstva.“ Ale telegram, předaný satelitem Trio, jim oznámil, že v deníku Nacion žádného Juana Fernandeze neznají a že nikdy nebyl členem jejich personálu.
A tak si vzpomněli na kameramanovo svědectví a na detail zbraně na kontrolním monitoru. Prohledali Fernandezův pokoj.
Našli v něm tři fotografické aparáty — americký, český a japonský, německý rádiový vysílač a italský revolver.
Vedoucí pracovníci MPE a oživovatelé se sešli za zavřenými dveřmi. Byli ohromeni.
„Je to určitě jeden z těch kreténů z nějaké tajné služby,“ řekl,“ Mojsejev. „Z jaké tajné služby? Já to nevím a vy také ne. Určitě se to nedovíme nikdy. Mají společnou stupiditu a neúspěšnost. Vynakládají neskutečnou hloupost, aby získali výsledky, jejichž hodnota se rovná mušímu trusu. Jediné, co se jim daří skvěle, je přivolávat katastrofy. Musíme se proti takovým krysám bránit.“
„Hm, hm… Il sont de ta merde!“ řekl Hoover francouzsky.
„V ruštině se to říká jinak,“ řekl Mojsejev, „ale podstata je stejná. Bohužel budu nucen použít méně expresívní a méně výstižná slova, což nemám moc rád, protože je to vyumělkované. Ale musíme se vyjadřovat takovými slovy, abychom…“
„No tak, no tak,“ přerušil ho Hoover. „Vy s tím teda naděláte! Ta mrtvola nás dožrala všechny stejně.“
„Jsem lékař,“ řekl Mojsejev. „A vy?… Vy jste co?“
„Chemik a elektronik. Ale co to s tím má co dělat? Jsou tady vědci ze všech oborů.“
„Ano,“ řekl Mojsejev. „Ale přesto máme něco společného, co je silnější, než naše rozdíly: potřeba VĚDĚT. Spisovatelé tomu říkají láska k vědě. Já tomu říkám zvědavost. Když je podložena inteligencí, je to největší kvalita člověka. Patříme ke všem vědeckým disciplínám. Ke všem národům, ke všem ideologiím. Vy nejste moc rád, že jsem ruský komunista. Já nejsem moc rád, že vy patříte mezi ubohé a hloupé kapitalistické imperialisty, spoutané vějičkou sociální minulosti, která zrovna odumírá. Ale já vím, a vy to víte také, že všechno tohle je zastíněno naší zvědavostí. Vy a já, my chceme vědět. Chceme znát všechna tajemství vesmíru, ta největší i ta nejmenší. A už víme s jistotou aspoň jednu věc, že zatímco člověk je úžasný, lidstvo je politováníhodné a že každý z nás, svým způsobem, pracujeme pro lidstvo. Co se můžeme dovědět tady, je fantastické. A co z toho můžeme získat pro dobro člověka, je nepředstavitelné. Ale jestli dovolíme našim národům zasáhnout s jejich obvyklou hloupostí, jestli necháme volnou ruku našim generálům, ministrům a špiónům, všechno bude ztraceno!“
„Je vidět,“ řekl Hoover, „že jste navštěvoval večerní marxistické kursy… Vždycky máte připravený nějaký ten projev. Ale samozřejmě, že máte pravdu. Jste můj bratr. A vy jste moje malá sestřička,“ dodal a plácl Leonovovou přes zadek.
„A vy jste tlusté, sprosté čuně!“ řekla Leonovová.
„Dovolte Evropě,“ vmísil se mezi ně Rochefoux, „aby se také ozvala. Máme zlato. To, které jsme museli odstranit když jsme se dobývali do Koule. Víc než dvacet tun. Za to si můžeme koupit zbraně a najmout profesionály.“
Afričan Shanga rychle vstal.
„Jsem proti žoldnéřům!“ řekl.