„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Hoover.
„SSSR…“
Leonovová vyskočila:
„SSSR! Pořád jen SSSR! A proč?“ Co takhle Čína? Německo! Anglie! Francie!“
„No tohle…,“ řekl Rochefoux s úsměvem. „Třeba i Švýcarsko.“
„Samopaly, revolvery, miny,“ řekl Lukos. „Můžu je sehnat.“
„Já taky,“ řekl Henckel.
Ještě týž den odletěli do Evropy. Připojili se k nim Shanga a Hooverův asistent Garrett. Dohodli se, že zůstanou pořád spolu.
Loajalita, o níž ostatně nikdo nepochyboval, byla garantována jejjich přítomností.
S několika revolvery a loveckými puškami, které se našly na základně, byly zorganizovány hlídky, střežící ve dne v noci dveře výtahu a Eléin pokoj. Dva muži, technici nebo vědci, hlídkovali najednou. Jeden z „východu,“ druhý ze „západu.“ Toto opatření bylo schváleno jednomyslně a bez diskusí. Ve hře bylo příliš mnoho a nikdo se neodvažoval nikomu důvěřovat — ani ne sobě.
VAJÍČKO.
Dva reflektory proťaly mlhu.
Vzduchový rukáv zamířil na blok, v němž spočíval Coban.
Blok se propadl, deformoval, vstřebal, zmizel jako aureola.
V operačním sále prošli oživovatelé jeden po druhém vyrovnávací komorou, oblékli si aseptické blůzy a rukavice a zavázali si vlněné návleky.
Simon s nimi nebyl. Byl s Eléou v Konferenčním sále. Seděli sami dva na pódiu. Před nimi ležel na stole revolver, který Simon dostal. Simonův pohled neustále střežil obecenstvo. Byl připraven bránit Eléu proti komukoliv.
Před ní ležely na stole různé předměty z podstavce, o které požádala.
Byla klidná, ani se nepohnula. Kadeře jejích tmavých vlasů se zlatými odlesky připomínaly utišené moře. Vzala si na sebe „oděv,“ nalezený v podstavci. Přes boky si natáhla zlatohnědé čtverce této látky, která byla jemná, splývavá a těžká. Dosahovaly jí až na kolena a když šla, zakrývaly, odkrývaly a zase zakrývaly její nohy jako křídla, jako voda, odpařující se na slunci. Kolem těla si ovinula pás stejné barvy, který dával vyniknout tvarům jejího těla a ňadrům, pod látkou svobodným jako ptáci.
Všechno to drželo na jednom uzlu či sponě, na něčem, co bylo nějakým zázrakem svázané dohromady. Bylo to komplikované a současně i prosté a tak přirozené, že to vypadalo, jako by se s tím narodila, takže všichni, kdož seděli v sále, když vešla, měli najednou hrozný pocit, že mají na sobě pytle od mouky.
Eléa souhlasila s tím, že odpoví na všechny otázky. Bylo to první z pracovních setkání, které mělo seznámit lidi dneška s lidmi minulosti.
Eléina tvář byla strnulá a její oči se podobaly dveřím, otevřeným do noci. Mlčela. Její mlčení padlo na všechny přítomné a prodlužovalo se.
Hoover vydal hrozný, hrdelní zvuk.
„Zkrrrrrátka,“ řekl, „co kdybychom začali… Nejlepší by bylo začít od začátku! Co kdybyste nám nejdřív pověděla, kdo jste? Váš věk, povolání, rodinný stav a tak. Několika slovy…“
O tisíc metrů níž ztratil muž svou průhlednou skořápku a ohřál se na teplotu, která dovolovala, aby ho přemístili. Čtyři muži, oblečení v červených kombinézách, ve vysokých botách a kulovitých plastikových čepicích k němu pomalu mlhou došli a rozestavěli se kolem podstavce. U dveří do Vajíčka stáli dva muži se samopaly. Čtyři muži se v mlze sklonili, strčili pod nahého muže ruce v kožešinových, azbestových rukavicích a čekali.
V pracovním sále hleděl Forster pozorně na monitor. Muži byli připraveni. Forster zavelel:
„Be careful! Softly!.. One, two, three… Up!“
Ve čtyřech jazycích, ve stejném okamžiku došel příkaz do čtyř kulovitých masek. Čtyři muži se pomalu narovnali.
Pronikavý modrý záblesk, tisíckrát silnější než světlo reflektorů, se jim rozsvítil pod nohama, oslepil je, naplnil Vajíčko jako exploze, vytryskl otevřenými dveřmi, zaplnil Kouli a vyrazil Šachtou jako gejzír…
Pak vyhasl.
Nedoprovázel jej žádný zvuk. Bylo to jen světlo. Na podlaze Vajíčka už nebyl sníh modrý. Motor, který už věčnost vyráběl chlad a udržoval obě bytosti nedotčené, v okamžiku, kdy ho zbavili posledního důvodu jeho existence, se zastavil nebo zničil sebe sama.
„Jsem Eléa,“ řekla Eléa. „Moje číslo je 3-19-07-91. A tady je můj klíč…“
Natáhla pravou ruku, ohnula prsty, vztyčila prostředníček a obrátila ho k divákům, aby si mohli prohlédnout její prsten s kamenem ve tvaru komolého jehlanu.
Zdálo se, že váhá a pak se zeptala:
„Vy nemáte klíče?“
„Samozřejrně, že ano,“ odpověděl Simon. „Ale obávám se, že to není totéž…“
Vytáhl z kapsy svazek klíčů, zacinkal jím a položil ho před Eléu.
Podívala se na něj, aniž by se ho dotkla, a ve tváři se jí zračilo neporozumění a obavy. Pak udělala pohyb, který všichni v sále přečetli jako „konečně, to není důležité“, a pokračovala:
„Narodila jsem se v Úkrytu Páté Hloubky, dva roky po Třetí válce.“
„Co?“ zeptala se Leonovová.
„Jaké války?“
„Mezi kým?“
„Kde byla vaše země?“
„Kde byl nepřítel?“
Otázky přiletěly ze všech stran. Simon se rozčileně vztyčil. Eléa si s bolestnou grimasou přitiskla dlaně na uši a vytrhla si sluchátko.
„To je výborné! Báječné! To se vám povedlo!“ vykřikl Simon.
Natáhl k Elée svou otevřenou dlaň a ta mu na ni položila sluchátko.
Simon dal znamení Leonovové.
„Pojďte sem,“ řekl.
Léonovová vystoupila na pódium. Vzala ze země velký glóbus a postavila ho na stůl.