„Máš pravdu, chlapče,“ souhlasil Hoover. „Jen do toho, jen do toho, ať ta milá holubička mluví za nás.“
Simon se otočil k Elée a podal jí na dlani sluchátko. Eléa se chvilku ani nepohnula, pak si ho vzala strčila si ho do ucha.
Muž ležel na operačním stole. Ještě byl nahý. Lékaři a technici v maskách se kolem něj točili, upevňovali na něj eletrody, zápěstní řemínky, svorky na paže a nohy, všechny kontakty, které ho spojovaly s přístroji. Pod pravou ruku, ještě ztuhlou jako železo, na jejímž prostředníčku byl stejný prsten, jaký měla Eléa, umístili podušku a zvedli ji. Van Houcke s opatrností kojící matky zabalil do vaty vztyčené pohlaví. I přes maximální opatrnost polámal pár krátkých chlupů. Holandsky zaklel. Překladatelka zmlkla.
„To nic není,“ řekl Zabrec, „to zase vyroste. Zatímco tohle…“
„Podívejte se!“ vykřikl najednou Mojsejev.
A ukázal na skvrnu na břišní stěně.
„A tady…“
Hruď.
„A tady…“
Sval levé paže.
„Do prdele!“ řekl Lebeau.
Eléa hleděla na glóbus a rozpačitě jím otáčela. Zdálo se, že Zemi nepoznává. Zeměpisné konvence její doby byly pravděpodobně úplně jiné. Zřejmě nechápala, co představují modré oceány, pokud byly kdysi značeny třeba červenou nebo bílou barvou…
Sever byl možná dole, nebo vpravo, nebo vlevo?
Váhala, přemýšlela, natahovala ruku, otáčela glóbusem a na její tváři bylo patrné, že konečně poznává a že si začíná uvědomovat rozdíly…
Popadla glóbus, položila ho na zem, šlápla na něj a převrátila ho.
„Takhle,“ řekla. „Bylo to takhle.“
I přes dané sliby nemohli vědci zadržet přidušené výkřiky.
Lanson zamířil objektiv jedné z kamer na glóbus a jeho obraz se přenesl na velkou obrazovku. Zeměkoúle, kterou Eléa posunula, měla sever pořád nahoře a jih dole, ale oba póly se pohnuly o 40 stupňů!
Dánský geograf Olofsen zajásal. Vždycky prosazoval kontroverzní teorii o posunutí zemské osy. Přinášel na toto téma řadu důkazů, které pyly jeden po druhém odmítány. Posunutí sice datoval ještě do vzdálenější minulosti a nepředpokládal, že bylo tak rozsáhlé. Ale to byly detaily. Měl pravdu! Teď měl ještě něco víc, než byly diskutabilní důkazy. Teď měl svědka!
Eléin prst se položil na Antarktidu a její hlas řekl:
„Gondawa.“
Na glóbusu, který Leonovová držela tak, jak jí ho, Eléa podala, Gondawa zabírala místo v polovině cesty mezi pólem a rovníkem, tedy uprostřed mírného, teplého, skoro tropického pásma.
To tedy vysvětlovalo vegetaci a ptáky, nalezené v ledu. Náhlá katastrofa otočila Zemi vose rovníku a během několika hodin, možná minut, změnila klimatické podmínky, spálila to, co bylo ledové, zmrazila to, co bylo teplé a obrovskou masou oceánů, vytržených z jejich netečnosti, zaplavila kontinenty.
„Enisorai… Enisorai…,“ řekla Eléa.
Hledala na glóbusu něco, co nemohla najít.
„Enisorai… Enisorai…“
Otáčela glóbusem v rukách Leonovové. Velký obraz glóbusu se otáčel na obrazovce.
„Enisorai… To je nepřítel!“
Celý sál hleděl na velkou obrazovku, na němž se otáčel obraz.
Eléa hledala a nenacházela.
„Enisorai… Enisorai… Ach!“
Obraz se zastavil. Zabíraly ho obě Ameriky. Ale posunutí zemské osy je postavilo do zvláštní pozice. Severní Amerika se naklonila dolů, jižní se rozmáchla nahoru.
„Tady,“ řekla Eléa. „Tady chybí…“
V obraze se objevila její ruka, držící křídu, kterou jí podal Simon. Špička křídy se položila na okraj Kanady, přešla přes Novou Zemi a pokračovala až doprostřed Atlantiku a zvlněným obloukem se vrátila zpátky k Jižní Americe, k nejzazšímu bodu Brazílie. Potom Eléa vy šrafovala celý prostor mezi pevninou a naznačenou čárou. Zaplnila celý obrovský záliv, který obě Ameriky odděluje a udělala z nich jediný, obrovský kontinent, jehož střední část zaplňovala polovinu severní části Atlantiku. Eléa položila křídu, ukázala na velkou Ameriku, kterou právě vytvořila, a řekla:
„Enisorai.“
Leonovová odložila glóbus. Vlna vzrušení znovu proletěla sálem. Jak se v takovém obrovském kontinentu mohla otevřít taková trhlina? Byla to jedna a tatáž katastrofa, která způsobila potopení Enisorai a otočila Zemi?
Na všechny otázky Eléa odpovídala:
„Já nevím… Coban ví… Coban se bál… Proto postavil Úkryt, ve kterém jste nás našli…“
„Čeho se Coban bál?“
„Já nevím… Coban ví… Ale můžu vám ukázat…“
Natáhla ruku k předmětům, které ležely před ní na stole. Vybrala si z nich zlatý kruh, vzala ho do obou rukou, zvedla ho nad sebe a položila si ho na hlavu. Dvě destičky jí přilnuly ke spánkům. Další jí zakryla čelo až těsně k očím. Vzala druhý kruh.
„Simone…,“ řekla.
Otočil se k ní. Položila mu na hlavu druhý kruh a palcem sklopila čelní desku tak, že zakryla oči mladého lékaře.
„Klid,“ řekla.
Položila lokty na stůl a dala si hlavu do dlaní. Její čelní deska zůstala zvednutá. Pomalu zavřela víčka nad svýma temnýma očima.
Všechny pohledy, všechny kamery mířily na Eléu a Simona, sedící vedle sebe, ona opřená o stůl, on zpříma na židli, záda přitisknutá k opěradlu, oči schované za zlatou deskou.
Ticho bylo takové, že by bývalo bylo slyšet spadnout špendlík.
A náhle proběhlo Simonovým tělem trhnutí. Všichni viděli, jak před sebou rozpažil ruce, jako kdyby se chtěl přesvědčit o realitě čehosi neznámého. Pomalu vstal a zašeptal několik slov, která po něm Překladatelka šeptem opakovala:
„Vidím… slyším…“