„VIDÍM! Je to Apokalypsa! Obrovská pláň… Spálená! Sklovitá! Z nebe padají bomby… Zbraně plivají smrt a ničí je… A ještě! Jako mrak kobylek!.. Překopávají zem… Propadá se… Pláň se otvírá!.. Rozevírá se v půli!.. Po celém obzoru… Země se zvedá a hned padá zpátky! Zbraně jsou rozdrceny! Něco vychází ze země… něco… něco… něco obrovského! Stroj! Nějaký strašlivý stroj, sklo a kov… Odděluje se od země, zvedá se, odlétá, rozvírá se… zaplňuje nebe… Ach!.. Tvář… Nějaká tvář mi zakrývá nebe… Je těsně u mě! Naklání se ke mně, dívá se na mě! Je to mužská tvář… Její oči jsou plné beznaděje…“
„Paikan!“ zasténala Eléa.
Hlava jí proklouzla mezi rukama, tělo se opřelo o stůl. Vize v Simonově mozku zmizela.
COBAN ví.
Ví to nejlepší i nejhorší.
Ví, co to bylo za příšerný válečný stroj, který zaplnil nebe.
Ví, jak získat z ničeho. Všechno, co chybí lidstvu.
Coban to ví. Ale bude to moci říci?
Lékaři našli poškození skoro na celém povrchu těla a hlavně na pažích. Dolní část byla postižená mnohem méně. Domnívali se, že jsou to stopy omrzlin — muž snášel mnohem hůř zmrazení než žena. Ale když sundali jeho masku, objevili tragickou tvář, jejíž vlasy, obočí a řasy byly spálené hluboko do kůže. Nebyly to tedy stopy omrzlin, které pokrývaly jeho kůži, ale stopy spálenin. Nebo možná stopy obojího.
Zeptali se Eléy, ví…li, jakým způsobem k těm spáleninám přišel.
Nevěděla. Když usínala, Coban byl u ní, cítil se dobře a nic mu nebylo…
Lékaři muže zabalili od hlavy až k patě do antinekrózních obvazů, které měly zabránit dalšímu poškození pokožky, až se tělo ohřeje na normální teplotu. Navíc měly pomoci pokožku, rekonstituovat.
Coban ví. V tuto chvíli však byl ještě jen studenou mumií, zabalenou do zažloutlých obvazů. Čněly z nich dvě průhledné, ohebné trubičky, které měl muž zastrčené v nosních dírkách. Dráty všech barev vybíhaly ze žlutých záhybů po celém těle a spojovaly ho s přístroji. Pomalu, pomaličku lékaři pokračovali v ohřívání.
Stráž u výtahu byla doplněna minovým systémem, zabezpečujícím vstup do Koule.
Lukos tam instaloval dvě elektronické miny, které přivezl ze své mise a ještě je zdokonalil. Nikdo se k nim nemohl přiblížit, aniž by nenarušil jejich mechanismus. Aby se člověk do Koule dostal, musel se přihlásit u dvou mužů, kteří střežili výtahové dveře na dně Šachty. Ti zatelefonovali dovnitř, kde tři lékaři a několik sester trvale hlídali Cobana. Rozsvítilo se červené světlo, které signalizovalo, že detonační systém je vypnutý a miny jsou bezpečné. A člověk mohl vstoupit do Koule.
„Coban ví… Myslíte si, že tento muž představuje pro lidstvo nebezpečí, nebo naopak představuje možnost proměnit Zemi v nový ráj?“
„Já? Ráj, říkáte?… Ale to asi ne!.. Nevíme, jestli by to bylo tak báječné!“
„A vy, pane?“
„Já? No, s tím chlapem, to je těžký říct…“
„A vy, madam?“
„Já si myslím, že je to vzrušující. Muž a žena přicházejí z takové dálky a milují se.“
„Myslíte si, že se milují?“
„Samozřejmě! Ona přece pořád opakuje jeho jméno!.. Balkan! Balkan!“
„Myslím, že jste to trochu popletla, ale v každém případě je to vzrušující… A vy, pane, vy si také myslíte, že je to. Vzrušující?“
„Já vám nemůžu nic říct, jsem cizinec.“
Manželé Vignontovi, jejich syn a dcera jedí u stolu před televizní obrazovkou frity se zavařeninou. Podle receptu správné výživy.
„To jsou pitomé otázky,“ řekla matka. „Ačkoliv, když na to myslím…“
„Toho chlápka,“ řekla dcera, „bych nacpala zpátky do ledničky. Obejdeme se dobře bez něj…“
„Ale to přece… nemůžou udělat…“
Matčin hlas je trošku, chraptivý. Myslí na určitý detail.
A na svého muže, který není tak… Ze vzpomínek ji píchlo. v podbřišku. Do očí jí vyhrkly slzy. Vysmrkala se.
„Asi jsem ještě ke všemu chytla chřipku…“
Dcera je klidná. Má kamarády v Art Deco, kteří jsou možná méně udržovaní, ale v jistém detailu toho chlápka dohánějí. No, úplně sice ne… Ale aspoň nejsou zmrzlí!
„Nemůžou ho přece strčit, zpátky pod led, když se na to vyházelo tolik peněz,“ řekl otec, „Je to investice…“
„Ať třeba chcípne!“ zamumlal syn. Víc už nedodal. Myslí, na nahou Eléu. Sní o ní v noci, a když nespí, je to ještě horší.
ELÉA lhostejně dovolila vědcům, aby oba zlaté kruhy prozkoumali. Brivaux se v nich pokusil najít proud, elektrický obvod, něco. Nic. Oba dva kruhy s pevnými destičkami na spánky a s pohyblivou čelní deskou byly vyrobeny z celistvého kovu, bez žádného vnějšího nebo vnitřního zařízení.
„Myslím, že se nebudu mýlit,“ řekl Brivaux, „když řeknu, že je to molekulární elektronika. Ta věc je stejně komplikovaná jako vysílač a přijímač televize. Všechno závisí na molekulách. Je to úžasné! Jak to funguje? Podle mě takhle: když si posadíš ten krám na hlavu, přijme mozkové vlny z tvého mozku. Přemění je v elektromagnetické vlny, které začne vysílat. Já si dám na hlavu druhý přístroj. Se sklopenou deskou funguje opačným směrem. Přijímá tebou vysílané elektromagnetické vlny a přeměňuje je v mozkové vlny, které mi vstříkne do mozku… Rozumíš? Podle mě by se to dalo napojit ni TV.“
„Cože?“
„To není žádný zázrak… Zachytit ty vlny v momentě, kdy jsou elektromagnetické, zvětšit je a předat do TV přijímače. Určitě to něco přinese. Co? Možná kaši… Možná překvapení… Zkusíme to. Je to buď možné, nebo to není možné. Ale v každém případě to není těžké.“
Brivaux a jeho tým pracovali necelých dvanáct hodin. Pak si jeho asistent Goncelin nasadil vysílací kruh. Na obrazovku se promítlo cosi mezi kaší a překvapením. Sice obrazy, ale bez pokračování a logiky, někdy i bez přesných tvarů, mentální konstrukce tak nestálá, jako suchý písek v rukách dítěte.
„Nesmíte zkoušet myslet,“ řekla jim Eléa. „Myslet je velmi těžké. Myšlenky se tvoří a mizí. Kdo je dělá, kdo je ničí? Ne ten, který myslí… Musíte si vzpomínat. Paměť. Pouze paměť. Mozek nahrává všechno, dokonce i ve chvíli, kdy smysly nedávají pozor.
Musíte si vzpomínat. Připomenout si správný obraz ve správném okamžiku. A pak to už nechat být. Přijde to samo…“
„Uvidíme,“ řekl Brivaux. „Dej si to na tu svou hlavičku,“ přikázal Odile, sekretářce technické kanceláře, která zapisovala vývoj pokusů. „Zavři oči a vzpomeň si na svůj první polibek.“
„Ach! Pane Brivaux!“
„No, co, nejsi žádné dítě!“
Odile bylo čtyřicet pět a podobala se příslušníku motorizované policie v důchodu. Mezi ostatními ji vybrali proto, že se věnovala turistice a navíc byla skautskou vedoucí. Nebála se špatného počasí.
„Jsi připravená?“
„Ano, pane Brivaux.“
„Tak! Zavři oči! Vzpomínej!“